Koronavirus
Lamicka taky to tak mám. Jsem komunikativní extrovert a lidi potřebuju. Navíc městský kavarensky typ, kterého procházky přírodou ani moc neuspokojuji. Nemůžu za to.... A taky nevidim to světlo.
Mně připadá, že všechny to vidíme víceméně stejně, ale dokážeme se okolo toho pěkně pohádat 
.
Já bych samozřejmě chtěla žít rok 2019 a aby ta hnusná sitace 2020 vůbec nenastala, ale vzhledem k tomu, že si vybrat nemůžu a musím žít to, co je, tak je dobrý si v tom marasmu najít nějaká pozitiva do budoucna. A zanadávání a postěžování si, uvědomění si, že v tom nejsem sama, je skvělý ventil.
Já jsem optimista a rozhodně se netrápím tím co nemůžu změnit, ale současná situace mě už začíná taky deprimovat.
Hodně, hodně moc hledám pozitiva a radosti menší i větší. Ale je to dlouhý a i ty radosti jednou začnou nudit.
Co to bere nebo dává mému dítěti, seniorům v rodině, příbuzným v gastru a cestovním ruchu a na to, co to dá nebo vezme globálně radši moc nemyslím, tam já ty pozitiva vidím fakt malinký.
Ovšem brzy přivedeme k promoci první magistry, kteří nezažili offline výuku, nepotkali osobně ani profesory ani spolužáky.
pockej, jak dlouho u vas trva magistersky studium???
Fiction přesně :)
já jsem taky ze současné situace otrávená, ale musíme ji přežít.
Přijde mi, že dost lidí ovlivňuje, že se nenaplnily naděje, které se vkládaly do roku 2021, aspoň mně to tak přijde, s příchodem nového roku byli všichni strašně optimističtí, jako by se starým rokem měly skončit i Covid starosti.
A doufám, že lepší nálada přijde i s lepším počasím, teď je to fakt marné, kromě procházek a běžek se nedá venku nic moc podnikat :(
moora klasika, 4 semestry (navazující - 120 ECTS), ale někteří, co jedou jako mašiny obzvlášť během COVIDu, to zvládnou za tři semestry. Takže po tomto semestru už můžou být hotoví - po třech online semestrech. Samozřejmě většina potřebuje 4 semestry.
Tak ja jsem pozitiv moc nenasla. Ani v globalu, ani v mem malem svete. Mam min zehleni, protoze kosile uz nemame kam nosit. A kocour je nadseny, ze muze byt s nami v teple doma. Vic jsem toho nevymyslela
Pinot Noir Já to mám stejně. Nevidím vůbec žádné pozitivum, že moje dítě místo sportu a chození do školy sedí u počítače.
Jelikož mám zachovaný pracovní život úplně normálně, v mojí práci se nic nezměnilo, mám toho o dost víc a žádné HO 
, ještě práci o víkendu navíc (což je teda dobrovolné) a spoustu práce navíc doma. Víceméně se snažíme zachovat si i společenský život, ale strašně mi chybí sport. Nám všem v rodině. U nás doma každý den všichni měli nějakou sportovní aktivitu a teď tady akorát sedí u těch počítačů. Taky výdaje za věci, které nevyužíváme mě štvou (školné, šalinkarty a kluci mobil) naopak dám mnohem víc za obědy. To že dítě nebylo rok před maturitou ve škole je úplně strašný.
Nemůžu pro sebe najít žádné pozitivum a snažím se jen zachovat život co nejnormálnější. Rok 2019 bych brala hned
Bože dej mi jasnou mysl, abych se dokázal smiřovat s tím, co nemohu změnit.
Abych měl odvahu změnit to, co změnit mohu, a abych to dvojí vždycky rozpoznal.
To bychom si měli vytisknout velkým písmem a dát zarámovat.
Já si vždycky vzpomenu, co říkal Omar Šerý v nějakém rozhovoru (tuším DVTV, ale jistá si nejsem)-že jsme ve válce. A pak si řeknu, tak jestli má pravdu, tak je to ještě dobrý....
Já vidím jedno pozitivum - že zaměstnavatelé napříč obory přišli na to, že práce doma neznamená, že se člověk doma fláká. Je to samozřejmě z mého soukromého pohledu člověka, který dělá práci, která se vzdáleně dělat bez problémů dá, a manžel to samé.
Jo a fakt hodně jsem se snažila, abych našla pozitivum na zrušené zimní dovolené a nakonec mi teda došlo, že ten týden budeme moci využít jinak, a už jsem i naplánovala jak.
Jinak je to nula nula nic, deprese a šeď.
Jo ještě kocour má radost, že jsme doma Gatita
Gatita Přesně. Pozitiva bych tahala z paty - nemusíme ráno vstávat např. Přitom opakovaně říkám, nemáme si opravdu na co stěžovat, jsme "bohatí a zdraví", škola holkám online šlape od začátku, práce ohrožena není, z domova lze pracovat, Rohlik sem jezdí, cestovali jsme a budeme... ale to jsou takové sobecké radosti.
O žádné seniory se bát nemusíme...
Dadoo ono to zanadávání a zaskučení, poskuhrání a zafňukání občas docela pomůže, člověk se tak nějak uvolní a jede se dál. Ale nesmí to holt převládnout, což je teda pro některé jedince asi dost těžké. Paradoxně mám pocit, že nejmíň se hroutí ti, kteří mají naloženo nejvíc. Možná jsou naučení ty životní strázně líp snášet, než ten, kdo žil na obláčku, nic nemusel, nic ho netrápilo, a teď mu do té pohody virus hodil vidle.
Občas si vzpomenu na hlavní postavu z jedné knížky, která měla nějaké blbé životní období, ale protože měla 2 děti, tak neměla čas "výt, loupat žalem tapety, brečet a smrkat do záclon z NDR" či jak to tam bylo.
Kokoska Úplně to vidim
Tak jsem se zamyslela nad těmi pozitivy současného života proti třeba stejnému období roku 2019 a nula, dámy, velký kulový. Ani toho kocoura nemám. Ale co už, krásně tu nasněžilo, koukám z okna na zimní les, na krmítku si zobáci dávají do zobáku... tak holt aspoň ať není hůř.
možná, že to nemá žádný pozitiva, ale hlavně, že se z toho neposerem!
Gatita
...
O žádné seniory se bát nemusíme...
nejde jen o seniory. I moje mama, ktera je sama v duchodovem veku, tuhle spraskla ruce nad situaci deti a mladych, rikala, ze se ani s nikym neseznami...
V okoli mam treba batole, ktere si mysli, ze jidlo se bere od "pana mňam" (z rohliku). Dalsi kamaradka mi rikala, ze jeji tretacka je skoro na opakovani rocniku (znamky ma dobre, ale moc se toho nenauci). Nebo kdyz si treba predstavim, ze mam po maturite a jsem v prvaku na VS. A mam vsechno online, neznam osobne zadneho spoluzaka a nechodim parit - vzdyt i ta vejska je hodne o kontaktech. Je to k uzoufani.
OliveOyl Tak myslím, že tohle je asi nejvýstižnější shrnutí!
Kokoska Já jak žiju svůj osobní lockdown už delší dobu, tak je to jen o něco horší, než normálně, spíš bych řekla že jen jiný. Přidal ten strach o tátu, míň se vídám s dětmi a pak taky to, že je pořád těžší vidět světlo na konci tunelu.
Ale dokážu si představit, jak by mne to drtilo, kdybych byla mladší, měla školní děti, nebo i později, když jsem byla zvyklá žít kulturním životem, pořád někde courat, scházet se s kamarádkami, prostě to mít pestrý. Ten rozdíl je pak fakt depresívní.
Když máma umřela a táta zůstal odkázaný jen na mne, taky to bylo deprimující. Stokrát si můžu říkat, že je to moje volba, ale to, že nemůžu přijít domů, kdy chci, že se musím o všechno postarat, zajistit. Že když chci jít večer ven, musím si někomu říct, kdo by to vzal za mne, a jaká náhoda, zrovna se to nikomu nehodí. A to byl táta ze začátku ještě dost soběstačný, to se mi ta svoboda smrskla tak na polovinu. No a pak se to ještě víc podělalo a už jsem nemohla prakticky nic, kromě krátkých výběhů po okolí. Ale člověk si zvykne na všechno.
Takže teď to beru tak, jak to přichází, žiju ze dne na den, dělám, co musím a snažím se přežít.
Ale být teď "mladá a neklidná", tak bych to asi taky nesla dost úkorně. Já se té depresi, frustraci, vzteku nebo otupělosti a rezignaci vůbec nedivím a úplně to chápu.
