Já musím přiznat, že se mi nesmírně ulevilo, když jsem si v hlavně nastavila, že vlastně rozmotanej toaleťák, shozenej ručník a rozházený kolíčky ničemu nevaděj.
Tuhle jsem se byla vyvětrat s kamarádkou a když jsem přišla domů, všude v obýváku po koberci byly rozsypaný syrový kolínka. V první vteřině jsem chtěla začít hučet, co je to zas za bordel, ale ukázalo se, že dítě se tím baví už dvě hodiny, přesypává, zametá smetáčkem, najíždí do toho auty, rozmetává to do stran a zas shrabává na hromádky...
Díkybohu za každý moment, kdy se dítě zabaví samo.
Ale teda uznávám, že často je to velká zkouška trpělivosti a taky občas přijde okamžik, kdy už toho bince mám plný zuby, dítě odsunu za tatínkem do vedlejší mistnosti a s gustem si fakt pečlivě zauklízím. Pořád být ve střehu, co zas kde dítě vyvede, jednoho dost vyčerpává.
Já se přes to pořád nějak nemůžu přenést, chaos mi hrozně vadí a zní to fakt blbě, ale nedokážu se mezi hromadami pomíchaného lega, dílků puzzle a nezavřených fixek uvolnit ani na nic soustředit. Přitom je mi jasné, že kdybych se s tím smířila, ušetřila bych si fakt hodně času.
BTW kdy se tak asi dá dítě vycepovat k úklidu? Syn mi na to pořád přišel malej, ale teď mám dojem, že jsme prošvihli správný okamžik