Sairon Ty jo, jako ve třinácti, to je fakt nestastnej věk. Já si myslím, že by to chtělo tak nějak brzo, aby dítě chápalo, oč jde, ale zároveň si nějak do toho neprojektovalo to, co není pravda třeba. A pak by postupem dospívání tak nějak víc pobíralo to okolní chování. S tím dědečkem je to fakt smutné;-(.
Evaeva Pravdu díš, dokonce mě teď napadlo zainzerovat maloumalou společně s kotatama, jakože připlete se na fotku....a....:-D:-D Zlatý jesle.
Máme v příbuzenstvu adoptované dítě (teď už tedy dospělou). Od ranneho věku jí po kapkách přiznávali pravdu, někdy mi připadalo, že je na to ještě malá. Ale v hlavičce si to podržela a třeba za rok chtěla objasnit něco, čemu tenkrát nerozumněla. Vypadalo to, že je pyšná na to, že byla ta vyvolená z mnoha jiných dětí. Pak najednou, obrat, hrozně toužila poznat biologickou matku. Obviňovala adoptivní rodiče, že nejakym způsobem donutili mámu, aby se jí vzdala...horor. Nakonec jí existenci matky odtajnili, ona ji bez úspěchu kontaktovala, nakonec zdrhla z domu, mámu někde našla a ani po letech z holky nedostali, co se tam odehrálo.Vratila se domů,pochopila, kdo je pro ni rodič. Ovšem, příbuzná skončila na psychiatrii, začala mít vážné zdravotní problémy. A při tom už zůstalo. Odskákala to hrozně :(
Moc si vážím lidí, kteří se pro adopci rozhodnou. Vychovat dítě je vždycky náročný úkol a tady hrozí ještě to, že dítě vám vlastně vyčte, že jste mu umožnili lepší život, než by ho pravděpodobně čekal.
Sweet Potato 
to je smutná historka. A Sairon taky, 13 je fakt hloupý věk. :-(
Já si zase pamatuju, že jsme si s mou nejlepší kamarádkou na základce vyfabulovaly, že jsme nevlastní ségry, byly jsme si dost podobné a moje máma se hodně přátelila s jejím tátou, tak jsme si z toho udělaly soukromé drama. Různě jsme je pak šmírovaly, jestli spolu něco nemají a tak, no na palici. 
Někdy jí to musím připomenout!
Jinak moje kamarádka má za sebo takový zvláštní příběh, maminka od nich utekla, když byla malá, její táta si pak našel paní s dvěma dcerami v podobném věku (znám je všechny tři) a vzali se. Rodiče se později rozvedli, ale když už byla dospělá, táta zemřel a vznikly tam potom nějaké rozpory, ona se vydala hledat vlastní mámu, a s tou "náhradní" dlouhá leta nemluvila. Ale pak se to nějak utřepalo, dost tam sehrály roli ty nevlastní sestry a teď se vídají všichni, normálně na oslavy jejích dětí chodí obě maminky, je to moc hezké.
Musím teda říct, že jsou to někdy neuvěřitelné příběhy, co sem píšete.
Teda já teď nemám moc času na to být na netu, ale narazila jsem na toto vlákno a tak jen koukám, co je za různých příběhů. Já teda start do života taky neměla jednoduchý, otec v rodném listu proškrtnutý, do roku jsem byla v kojeňáku protože mamka se léčila s tuberkulozou... Ale nějak jsme to zvládly a dětství jsem měla fajn. Popud hledat otce přišel kolem osmnáctého roku, ale nebylo jak, jméno jsem neznala a moje matka o tom mluvit prostě nechtěla. Takže netuším vůbec nic. A pak mě to taky rychle přešlo - on o mě nestál, já o něj tady nebudu stát, jsem si řekla. Někdy by mě zajímalo, kdo to byl, ale ta vrátka už jsou zavřená, obávám se.
Torrah to tedy nebyl jednoduchý začátek, pro maminku to muselo být taky těžké, určitě měla o tebe strach. Já bych řekla, že ta chuť poznat biologické rodiče je v dospívání běžná, jak člověk hledá svoje místo na zemi.
Evaeva pro ni to bylo hrozný, líčila mi, jak z léčebny tbc chodila denně nakukovat do kojeňáku, kam ke mně nesměla, přes sklo, bud jak spím, nebo jak si hraju... Tak důležitý bylo, že se vyléčila. Nevím, jak bych dopadla, kdyby ta nemoc zvítězila.
Torrah to rozhodně! Měla silnou motivaci.
Torrah To je hrozný, ale ještěze té alespoň měla nablízku.
Díky všem. Zvládla to, byla to fakt silná žena. Protože tehdy to svobodná matka fakt neměla lehký. Navíc ta blbá nemoc. Ale zvládla to a měly jsme se spolu dobře, a pak byla skvělá babička, kterou moje děti milovaly a dodnes na ni vzpomínají jen v tom nejlepším.
Možná to byl jednodušší život, než s nějakým problémovým chlapem. Kdoví.
A mně je dnes hodně smutno z vašich příspěvků. Vlastně jsem se hodně zamyslela.
Luna uprimne, ja jsem nikdy nepochopila, co by na tom melo byt sobeckeho.
Přesně tak.
Lilly_Ku Tohle chce odvahu a vyrovnanost napsat a jsi mi tím moc sympatická. Lidi by se neměli přemáhat a jít proti sobě jen proto, že se to od nich očekává.
Odvahu? Doufám, že mít děti (zatím) není povinné .
whiskas já se přiznám, že vůbec nechápu, co lidi vede k tomu, vrtat do života jiných. Když se mě někdo zeptá na názor, odpovím, co si myslím,pokud chce, snažím se poradit. Ale jinak - co je mi po tom, jak kdo žije? Chce žít sám? Ve dvou? Nebo ve velké rodině? Tak ať žije a ať se mu daří. Já se dětí nikdy nevyptávala, jestli už už bude dítě nebo svatba nebo cokoli... žiju tím, co je a raduju se z toho, jak to je. A funguje to.
Jestli se muzu zeptat na osobnejsi dotaz na ty, co prodelaly IVF. Rekly jste diteti, ze je "ze zkumavky"? Pripadne jak a kdy?
Torrah to podepisuju!
© 2014 - 2024 parfumanie.cz
