02 L'Air du desert marocain (Tauer)
Někdy věci nejsou uhlazené a krásné. Mají takové drobné fazety, které nejsou líbivé, a člověk se pak zamýšlí – co ten celek? Je to hezké? Není?
Je to hlavně autentické. Krása v detailech. Ve způsobu, jak se dívá. Jak prohne zápěstí. Jak jí vlají vlasy ve větru. Má daleko k ideálu, ale nechcete to měnit. Takhle ji milujete, takhle je dokonalá. Ta, co stojí na vrcholku písečné duny a mlčky kouká za obzor. Marocká poušť.
Marocká poušť je suchý prach ve větru, nejjemněji rozemleté koření, co vás dusí, když vane proti vám. Na troud vyschlé cedrové dřevo těmi poryvy vzduchu s drobnými zrníčky písku ohlazené. Horko, rozpálené slunce, térová vůně březové kůry. Tělo, zpocené, větrem ošlehané, hřející dotyk ruky milovaného, kůže vonící sladkoslanou ambrou, kůže s krůpějemi potu okamžitě se vypařujícími v tom žáru přímého slunce. Obejme vás kolem ramen, slunce se odráží od písečných dun a oslňuje vás, mhouříte oči, schováváte tvář před větrem – a koutkem oka zahlédnete v jeho dlani jediný jasmínový kvítek. Bílý, nevinný. Kde se vzal? Vetkne vám ho za ucho a odvede vás ukrýt před větrem a slunečním žárem.
Takhle ho vidíte vy, takhle on vidí vás. Jen to krásné a to méně krásné společně, každá fazeta, dá dohromady dokonalý obraz. Vůni plnou nevyřčených emocí, vůni evokující nekonečné dálky za obzorem, vůni všech zítřků před vámi.
nádherná recenze
a když si tě představím jako hlavní hrdinku tak ještě třikrát