Broskve jsou parfémově velmi zrádným druhem ovoce zvláště v kombinaci s pačuli a Andymu se práce s ní tentokrát tak úplně nepovedla. Žena po válce sice radikálně zkrátila délku vlasů a sukni vyměnila za kalhoty a nově získanou emancipaci oslavuje u baru, kde o sebe cinkají kovové pohárky s broskvovou vodkou. Jenže je to bar lehce omšelý, zaprášený od padající omítky. Růže ve váze, co na něm stojí pozvolna usychají. Tmavé skvrny na banánech v míse vedle ní jsou nefalšovaným důkazem jejich přezrálosti a broskev, jejíž slupka s drhnoucími chloupky na první pohled vypadala autenticky, je ve skutečnosti pačuliově umělá jako v Caresse (Fragonard). Zručný barman Andy z toho ale nakonec vybruslil tak, že ji kromě již zmíněného máslově ovocného ylangu prosladil vanilkovým benzoinem a lehce podbarvil slaným podtónem balzamické ambry.

Mandlové či marcipánové vůně mám obvykle moc ráda, ale z téhle jsem v úvodní fázi, kombinující přezrálé kiwi, syntetické citrusy, hrachor a spařené mandle poněkud v rozpacích stejně jako ze sladce aldehydového, až lepivého heliotropinu. Teprve po delším rozvonění se objeví hezký se smetanovou vanilkou, který díky přidanému bílému pižmu působí příjemně křehce. Každopádně existují daleko lepší gurmánky tohoto typu. (NT)

Máte rády rtěnkové vůně a taková Lipstick Rose je na vás příliš sladká, bonbonková či ovocná a Iris Poudre přiliš pudrová? Pak by se tato vůně mohla stát vaší „vytouženou hodinou“, protože zde má kosatec navíc i trochu té „máslovosti“, svěží šťavnaté zeleně, navíc pokud vám není cizí květinově pikantní karafiát. Vraťme se však na začátek. Po kratičkém závanu čerstvě rozmačkaných jahod zasypaných zelenými lístečky jahodníku tu máme vůni čerstvé rtěnky se sametově hebounkými zelenými listy fialek. Potom rtěnka mizí a ukazuje se nádherný dvojtakt kosatce a karafiátu. Karafiát je lehce posypaný hřebíčkem a voňavě mi tak trochu připomíná něco z Lutensovy Vitriol d’œillet. Asi právě díky hřebíčku vůně získává hřejivě pižmovitý nádech. A pochopitelně abych nezapomněla, kolem karafiátu se ovíjí kosatec několika podob: máslový, zároveň mírně zapudrovaný, trochu zemitý a zároveň šťavnatě zelený. No a nakonec, nevím, jak je to možné, ke mně odněkud z dálky zavane gurmánský podtón ledových kaštanů.

Opravdu jedna z nejkrásnějších bylinkových vůní, jaké jsem kdy vyzkoušela. Hezky se v ní prolíná hořká pelyňková zeleň s rozmarýnou, tymiánem se svěžestí verbeny a citrusově pryskyřičnatým mastixem. Zvlášť oceňuju práci Mathilde s levandulí. Jak bývá ve většině vůní ostrá, tady je opravdu mohérová s příjemným ovocným podtónem.

Šestá hodina si svůj přívlastek rozhodně zaslouží, protože je podle mě jednou z nejpovedenějších vůní celé kolekce. Je krásně aldehydová a evokuje dojem, že jste se v čerstvě vypraných plátěných šatech usadili do trávy se sklenicí ledově vychlazeného ginu s plátkem citronu. Takhle nějak si představuju ideální osvěžení na léto.

Tahle vůně je podle mě určená těm, pro koho jsou např. pralinky v Iris Ganache příliš sladké, nemusí až zase tolik kosatec, jenže touží po čokoládě a zároveň si i rozumí např. s Lutensovým Bornéem 1834, ale to je zase pro ně přehnaná dávka pačuli. Tohle jsou totiž luxusní pralinky z vysokoprocentní hořké čokolády. Ty první jsou plněné likérem, ty druhé už mátovým krémem z čokolády Lindt, smíchaným s prachovým kakaem. Pralinky máme hezky naskládané v dřevěné krabičce ze suchého santalu a pojídáme je v kožených rukavičkách a druhé ruce držíme cigaretu, kterou čas od času odklepáváme do popelníku (pryskyřičnaté tóny + zemitost pačuli). Po nesčetné radě mátových pralinek nakonec objevíme i jeden s mléčnou náplní (minimálně sladká krémová vanilka). A můj absolutní vítěz v hodinové kolekci.

Je podobně jako L´Heure Defendue pačuliovkou, kde pačuli voní po velmi kvalitním surovém kakau. Tady ale nesklouzává až do gurmánské polohy čokoládových pralinek, ale v kombinaci s trpkým koriandrem, suchou dřevitostí muškátového oříšku, teplým kadidlem a dalšími pryskyřicemi působí spíš orientálně. A můžeme říct, že i mysticky. V drydownu se pak ještě přidá i vůně kožených rukaviček ze sedmičky. Má s ní i srovnatelnou intenzitu a výdrž. Tohle se Mathilde taky povedlo.

Dá se říct, že třináctá hodina je z celé základní kolekce asi nejtemnější. Ihned po bergamotově svěžím úvodu nás zavadí do koňské stáje. Tahle se ovšem teprve na koně připravuje. Je vystlaná drhnoucím březovým listím, čerstvým senem (narcis) a další podestýlkou (zemité tóny pačuli). V každém boxu čeká kožené koňské sedlo a holínky. Až sem by se mi docela i líbila, kdyby uvnitř někdo nerozlil umaštěný doutnající březový dehet.

Je z celé orientální kolekce „nejlehčí“ oudovkou. Tedy on je vlastně úplně stejný typ jako v Oud & Rose, jen v dojezdu je trochu dřevitější, ale tady ho Mathilde osvěžila větším množstvím bergamotu a přidala navíc její velmi oblíbené bylinky (nejzřetelnější z nich je rozmarýna), ale především velké množství nadýchaného bílého pižma, které oud změkčuje a přináší pocit „čistoty“.

Mathilde Laurent dodnes blahořečím především za nepřekonatelnou Guet-Apens a tím mi s ní vznikl problém, jelikož od doby, kdy ji k sobě přetáhl Cartier čekám na nějakou podobně velkou vůni. Mainstream od Cartiera mě úplně míjí, pár vůní z hodinové kolekce se mi i líbí (nejvíc asi čokoládová sedmička), ale nikdy jsem je nezatoužila vlastnit, až loni na podzim jsem poprvé měla možnost přičichnout si k orientální hodinové cestovatelské kolekci a touhle vůní mě tahle krásná dáma přesvědčila, že to v sobě pořád ještě má, takže jsem se nakonec rozhodla opatřit si i pořádný vzorek. Podobně jako Dominique Ropion ani Mathilde to s množstvím použitých složek nepřeháněla a především se zaměřila na druh opravdu kvalitního oudu. Ten její sice není zdaleka tak intenzivní, přesto drží neochvějně a podobně jako The Night mi evokuje teplou koňskou srst. Pokud jde o růži, nevybrala si tu tureckou, ale perleťovou, jemně kořeněnou růži z Rose Nacrée du Désert (samozřejmě bez šafránu). Jen na úplném začátku jí osvěžila bergamotem. Po rozvonění však citrusy zmizí a růže krásně splyne s oudem, který navíc zásluhou špetky bílého pižma a mechových tónů ještě změkne hezky do semišova.

Název vůně prý v překladu znamená japonské císařovny a oficiální stránky v této souvislosti zmiňují Suiko, která se koncem 6. století stala první vládnoucí císařovnou v zemi vycházejícího slunce. Každé ráno hleděla z okna svého paláce do svých zahrad a na jaře se nejvíc těšila na to, když okvětní plátky třešňových květů v kobercích pokrývaly celé hlavní město (tehdy to bylo město Asuka). A bylo to právě na její popud, že v Japonsku došlo roku 594 k oficiálnímu přijetí a podpoře buddhismu (patřičný edikt vydal regent princ Šótoku, její synovec. Jednou prý byla tak zaměstnaná vladařskými povinnostmi, že náhle přestala mít čas na svůj každodenní „zahradní rituál“, a tak si údajně nechala namíchat vůni, která by jí vůni její zahrady připomínala, i když tam zrovna nebude (sladkou, lehkou, slanou, kyselou, hořkou a kořeněnou). Říká se, že tuto vůni pak používaly i pozdější císařské manželky a vzájemně si její formuli předávaly. Hezká pohádka, že? Začátek, kdy nastupují kyselé citrusy se svěží frézií a vodní zelení, by tomu odpovídal. I tu zahradu bych tomu skrze trochu zemitého kosatce věřila. Ale co s ní má společného ten fialkovo-kosatcový pudr, co následuje hned po té? Pravda, není nikterak přehnaně sladký, ani dusivý, ovšem nebýt té jemné stopy přetrvávajících zelených „sametových“ lístečků, tak to spíš tipnu na toaletní stolek s líčidly a mýdlem v komnatě. V základu pak zřejmě kombinací tonky a dalších složek :think: dokonce přichází vůně nahořklého marcipánu, k tomu trocha „krémového“ santalu a slaný mořský podtón. Ne, že by to nebyla zajímavá kombinace, jenže v návaznosti na tu předchozí „zahradní“ exkurzi se v téhle gurmánské? části už nějak ztrácím. (NT)

Jak jsem nedávno zmiňovala v novinkách, Claude Marchant letos překvapil, když ještě před koncem tohoto roku uvedl po pro mě nevýrazné Cio Cio San další vůni znovu ve spolupráci s Cecile Zarokian. Vůně má být inspirovaná stejnojmenným operním baletem z 18. století od francouzského skladatele Jean-Phillipe Rameaua, který je postavený především na příběhu lásky, intrik a galantního dvoření, zasazený do exotického prostředí míst jako Osmanská říše, říše Inků v Peru, Persie a Severní Amerika. A přesně exotická místa bych tu hledala spíš než baletní jeviště. Les Indes Galantes totiž v sobě kombinuje vánoční koření s gurmánskými a orientálními tóny. Nejprve vás uvítá sladkým rybízovým sirupem, čerstvě oloupaným slaďoučkým pomerančem a bari mandlemi. Po chvilce se přidá teplá skořice s palčivě dřevitým hřebíčkem a pralinky z bílé a mléčné čokolády, plněné medovým marcipánem. Rozhodně se ovšem nedá říct, že by se jednalo o klasickou gurmánku, jelikož tím vším se prolíná jemná vůně nových dámských kožených rukaviček a kadidla. Vůně jde hezky do prostoru a dobře drží, takže sama za sebe můžu říct: ano, pro mě se Parfums MDCI konečně vrací do starých kolejí. Líbit se podle mě bude hlavně příznivcům Sunshine od Amouage, ale byla na ně příliš sladká a už moc gurmánská. Spojovací bod mezi nimi tvoří sladký rybízový likér, mandle, bílá čokoláda a kůže (zde výraznější). Zatímco však Sunshine společně s přidanou broskvovou vonokvětkou a vůní opalovacího krému evokuje léto, Les Indes Galantes ve mně celkovým pojetím spolu s pomerančem, zahřívacím kořením a kadidlem vyvolává spíše příjemnou adventní náladu.

Tahle vůně má být údajně poctou mužským francouzským ikonám 60. let a už podle samotného názvu, který se dá přeložit jako "kostky jsou vrženy" nás zavádí do prostředí kasina. Pánům se tu nalévá gin, osvěžený citrusově nazelenalým petitgrainem a rum, ochucený sladkým sušeným ovocem. A jelikož je to prostředí pravých mužů :) , nechybí tu ani aromatický tabák a zásluhou labdana a příjemně živočišného kmínu ani kožená křesla, v nichž je usazen samotný mužský element. Základ už je pak víceméně opakováním předchozích vůní z této řady (Ambre Premier, Psychédélique). To když se labdanum spojí s vanilkou a společně vytvoří pryskyřičnatou ambrovou směs, k níž se ještě přidá prašná zemitost pačuli s jemně kořenitým santalem. Když to vezmu úplně jednodušše, dalo by se říct, že Les Jeux sont Fais je pánským protikladem k Aziyadé (Parfums d´Empire) se stejně dobrou intenzitou a výdrží.

S vůní neroli mívám někdy problém kvůli jeho přílišné zelené hořkosti. Zde jej hezky osvěžuje cedrát a proslazuje a prohřívá propolisově ambrový včelí vosk. A právě cedrátem v kombinaci s hořce zeleným galbanem a ovocným jasmínem kolem nositelky tak trochu připomíná LPRN 2 / Mademoiselle Guerlain. Zblízka bych zase ve spojení jasmínu, včelího vosku a jiskřivého zázvoru uznávám pro delším zkoumání i andrejčino lehce pikantní ovocné želé. A do třetice bych řekla, že kadidlem společně s myrhou a propolisovou ambrovostí labdana s dozvuky včelího vosku rovněž navazuje i na balzamicky orientální Calling All Angels. Jsem příjemně překvapená, protože ještě nedávno by mě nenapadlo, že zrovna tyhle dvě vůně by s přidáním neroli a zázvoru spolu mohly harmonizovat.

Po karamelovém a vanilkovém Alienovi (Essence Absolue) je tohle další povedená odnož. Znovu nezapře gumový jasmín ani mentolovou želatinu (kašmeran), ale ani jedna z těchto složek není zásluhou sladkého sušeného ovoce v koženému váčku na pryskyřičnatém ambrovém základu není nikterak výrazná.

Mandarinkový začátek je podobný klasickému Angelovi, jen místo rozmačkaných listů rybízu mám v téhle verzi černorybízové bonpari. Brzy se však začne prosazovat kůže, která nejenže tiší gumový jasmín. ale tlumí kromě pačuli i tu medovost, jíž se klasika vyznačuje. Člověk se tak může kromě čokoládových pralinek a marmelády z bobulového ovoce soustředit i na velmi pěkné meruňky v čokoládě a kromě toho se v drydownu dočká i pryskyřičnaté ambry. Velmi povedené.

K obrazu euridike bych snad jen dodala, že ta podzimní noc, kterou utíkáte, než ucítíte tu zvláštní ostře kovovou, sladkou i slanou chuť krve, podpořenou červenovocnými tóny růže, je doprovázená studeným mrholením. Ta snaha přehlušení té její pachutě lékořicí mi přijde naprosto geniální. A snad ještě doplním, že ta kytice pačuliových růží mi svým dekadentním pojetím typově trochu připomíná tu Fordovy Noir de Noir, jen víc ambrovější.

V čem podle mě spočívá tajemství fialkové Sophie? Možná v tom, že to není žádná intenzivně napudrovaná slečna jako v Insolence, není ani křehká jako v Après L'ondée nebo v Météorites, ale je to sebevědomá dospělá dáma. Předvoj jí dělají jiskřivé hořké citrusy s nepatrným náznakem dřevitosti a neroli. A ani po příchodu ze sebe fialka neukazuje úplně všechno, obličej cudně schovává za věříjem ze zelených sametových lístečků a zapojuje se do společnosti bílých květů, především pak jasmínu s jistou známkou živočišného, přesto příjemného podtónu. Vy však skrze pudrový závoj, který za fialkou povlává, pořád víte o její přítomnosti, jelikož zlehka tlumí přílišnou omamnost bílých květů a i jistý tón luxusního květinového mýdla, jenž tato kytice chvilku vydává. Tím ovšem Sophiina opulentnost nekončí, přidává se hřejivý zemitý tón. Ten má podle všeho na svědomí kadidlo. Nutno dodat, že až do této chvíle je Sophie téměř nesladká (vše dosud zastává jen fialka). Teprve vanilka s tonkou a měkce nadýchané pižmo dává vědět, s kým to máme co dočinění :D , přesto její sladkost není ani v této fázi zdaleka tak intenzivní, jak ji známe z řady jiných vůní od Guerlainu. A až zde (na samotný závěr) se mi vynořila připomínka Après L'ondée, i když v daleko vřelejším podání. A mně nezbývá říct, že tu máme další ze skvostných vůní Jean-Paul Guerlaina.

Od svojí předloňské návštěvy pořád čekám, kdy se objeví růže, kterou jsem měla možnost tehdy v butiku očichat a konečně je tady. Je to kořenitá májová růže, osvěžená citrusovými tóny bourbonské růžové pelargónie a jemnou pivoňkou. Ovšem trochu se změnila. Rozhodli se ji totiž zasadit do zimní scenérie, proto ji zasypali drceným černým pepřem. A aby získala vintage punc, typický pro všechny vůně značky, přidali k ní list vavřínu a ještě tureckou růži, zalitou do včelího vosku.

Keiko se prý v případě téhle vůně inspirovala Les Zazous, což byla jakási dandyovská subkultura mladých lidí ve Francii, kteří se na konci druhé světové války koncentrovali hlavně v Paříži. Poslouchali jazz, swing a bepop a nápadně se oblékali - muži nosili velká pruhovaná saka, těžké boty a jejich poznávacím znamením byl deštník v podpaží, dámy se vyznačovali krátkými sukněmi a pruhovanými punčochami. Osobně bych řekla, že se vůni přiklonila malinko víc k pánské stránce, protože jestli je Les Zazous něčím především, tak ambrovou levandulí. Zpočátku je hodně ostrá a jde až do zelena. Rebelství pak pokračuje, když si dandy zapálí cigaretu (včelí vosk, sušený tabák, ambra, ždibec kadidla a především kouřový vetiver). Zatímco vyčkává na svou drahou polovičku (probleskující pudrový kosatec) si pak z dlouhé chvíle dá i nějakou tu karamelku, aniž by přitom cigaretu odložil z ruky. A když nad tím teď tak přemýšlím, na koho je Lutensova Encens et Lavande už příliš drsná a vyloženě pánská, ale jinak se mu líbí, mohl by to zkusit s "rebelantskou" Les Zazous.

Čas gotické ambrové růže nastává po západu slunce, kdy kadidlově temná křivolaká městská zákoutí osvětlují jen tenké mandarinkově oranžové paprsky pouličních lamp. Nalíčí si ústa malinovou rtěnkou. Oblékne si černé sametové šaty, které v pase převáže švestkově fialovou stuhou. Skořicově hnědé oči zvýrazní černými linkami. Na bledé tváře nanese trochu pižmového pudru. Obuje si černé kožené boty s gumovou podrážkou, neposedné kadeře sváže do drdolu s pomocí cedrově ostré jehlice a vyrazí vstříc nočnímu životu.

Sexuální podtext od Kiliana k této vůni je podle mě značně nadnesený. Adults je gurmánská fíkovka, osvěžená citrusy a ovocným jasmínem, ke které dostaneme naservírovaný našlehaný vanilkově mléčný dezert s rozdrobenými fialkovými bonbóny na dřevěném podnosu společně s kyticí vzdušných kosatců.

Ne, že bych neměla davanu ráda, ale tohle je v poslední době už asi desátá vůně, kde v kombinaci s prašným, částečně gumovým šafránem a kapkou bergamotu voní po spálených švestkových povidlech. Růže v ní je sice pěkná, má podobu jemného mýdélka s nepatrným ovocným nádechem, jenže v kombinaci s palčivě dřevitým hřebíčkem a sametovou broskví nemá tolik prostoru, aby mohla patřičně vyniknout. Po rozvonění se navíc začne ztrácet ještě víc, protože to se s hřejivou ambrou, sklepním pačuli, suchými dřevy a kouřovými tóny oudu naplno projeví orientální charakter vůně. A co bych osobně raději vynechala, je snaha krotit medicinálost oudu čistotou bílého pižma. Ne, že by tyhle dvě složky nešly dohromady, ale tady je to vzhledem k celkové kompozici vůně podle mě zbytečné. (NT)

Asi tušíte, že u této vůně se Kilian nechal inspirovat románem „Nebezpečné známosti“ od Choderlose de Laclose, ale já v ní marně hledám toho svůdce, abych mohla být svedenou. Na mně příliš přeskakuje, napřed mě bere na opuštěný ostrov, obrostlý kyselou svěží, až štiplavou zelení, kde mám k dispozici k pití kokosovou vodu a k jídlu nesladký sušený kokos a na sluníčku si nechávám sušit naškrobené prádlo (drhnoucí pižmo). Potom střih a najednou jsem v kuchyni vykládané suchým dřevem, dám si hlt sektu, švestkovo-broskvovou marmeládu, posypanou nasládlou skořicí a vanilkovým cukrem. A za dvě hodiny exkurze končí. (NT)

Po osvěžujícím úvodu s bergamotem, přezrálou mandarinkou a jiskřivě medovou plumérií se díky třtinovému cukru a pomeranči změní v ovocný drops s pomerančovou náplní, doplněný kouskem pomerančové kůry. A ačkoliv má sladký pačuliový základ se "stromečkovou" vanilkou, který by na mne kdekoliv jinde působil ulepeně a uměle, tady to i po těch letech a několika spotřebovaných flakonech nějakým záhadným způsobem stále funguje a je pro mě tak i nadále nejpovedenější vůní od této značky (takové podzimní slunce ve flakonu) a zároveň jednou z nejchválenějších vůbec.