Vzpomínáte na epickou scénu z kuchyně, kdy Hannibal Lecter přivře Clarice Starlingové vlasy do dveří ledničky, aby se nemohla hýbat a položí jí otázku: "Řekla bys mi někdy: Přestaň. Jestli mě miluješ, tak přestaň." A ona mu odpoví: "Ani za tisíc let." On zopakuje její slova a řekne: "To je moje holka." Nakloní se k ní. Na zlomek vteřiny to vypadá, že se do ní zakousne, ale místo toho zlehka její vůni a krátce ji polibí a v tom okamžiku cvaknou pouta? Představovaly jste si někdy, jaký že to parfém v ten moment společně s ledovou vůní kovu, jejími krůpějemi ledového potu a sladkou pachutí krve nasál? Černokněžný Filippo Sorcinelli přisoudil Clarice omamnou květinovou vůni zeleného jasmínu, lilií a hřeibčkového karafiátu s téměř neznatelným závanem vysokoprocentní hořké čokolády a živočišnému Hannibalovi zase kastoreum a mramorové kadidlo. Ano, když tuhle mastnou, primitivní vůni kastorea a kovu poprvé nasajete do chřípí, zježí se vám všechny chlupy a sevřou útroby. Lapete po dechu, chcete utéct. Jenže v tom se zjeví jasmín s liliemi a kadidlem. Je to právě kadidlo, osvěžené minerálními tóny, jenž vás svojí až mystickou silou paralyzuje stejně jako Hannibal a můžete jen fascinovaně obdivovat distingovanou krásu bílých květů, v nichž se snoubí křehkost a síla zároveň - přesně ten typ, co vám až vžene slzu do oka, která vám sklouzne po tváří stejně jako Clarice.

Vždycky snila o svatbě v prosinci v kostele provoněném kadidlem a mešního vína, svařeného s hřebíčkem, jímž se budou zahřívat hosté. Věděla přesně, jak by měly vypadat její šaty. Dlouhé. vzdušné, bílé, vyšívané stříbrnými nitkami a lemované kožešinou. Představovala si, jak v nich kráčí uličkou, vyzdobenou jedlovými větvičkami, kráčí k oltáři z šedého mramoru. A byla si tak jistá, že na jejím konci na ni bude čekat J. s perfektně střiženým oblekem a naleštěnými koženými polobotkami, než ji opustil kvůli jiné. Rozhodně nečekala, že to bude její bývalý spolužák S. s okouzlujícím sladkým úsměvem, kdo tenhle její sen proměnit ve skutečnost... Vždycky snila o svatbě v prosinci v kostele provoněném kadidlem a mešního vína, svařeného s hřebíčkem, jímž se budou zahřívat hosté. Věděla přesně, jak by měly vypadat její šaty. Dlouhé. vzdušné, bílé, vyšívané stříbrnými nitkami a lemované kožešinou. Představovala si, jak v nich kráčí uličkou, vyzdobenou jedlovými větvičkami, k oltáři z šedého mramoru. A byla si tak jistá, že na jejím konci na ni bude čekat J. s perfektně střiženým oblekem a naleštěnými koženými polobotkami, než ji opustil kvůli jiné. Rozhodně nečekala, že to bude její bývalý spolužák S. s okouzlujícím sladkým úsměvem, kdo tenhle její sen promění ve skutečnost... (Typické Sorcinelliho kostelní kadidlo s jehličím provzdušňuje v úvodu mýdlově vzdušná konvalinka. V kombinaci s větším než malým množstvím hřebíčku, koženým tónem labdana, vetiverem a téměř neznatelnou stopou vanilkové sladkosti skutečně typově evokuje variaci na původní Opium podobně jako třeba čistý parfém Fate.)

Ano, tak tahle vůně opravdu vyvolává dojem procházky po pláži, zatímco vám zpěněný mořský příliv omývá nohy. Přináší s sebou i mušle, mořské řasy i naplavené dřevo. Žádné tropy ovšem nečekejte, tahle pláž se skutečně nachází někde u studeného Baltu nebo ve Skandinávii. Přesto jste se namazali ochranným krémem, protože i tady je slunce zrádné. A dokonce během procházky potkáte i rybářský člun s čerstvými úlovky podobně jako v Epice Marine (Hermes), ale tohle vůbec nepůsobí bizarně nebo chemicky, naopak je to naprosto přirozené a příjemné. Jen mi přijde, že v slabší koncentraci water perfume, kterou jsem zkoušela, je spíš intimnější a moc nedrží (po dvou hodinách je už potřeba přiživovat).

Hledáte autentickou vůni spadaného listí, která by vám evokovala procházku parkem za deštivého dne? Už nemusíte. Christopher Brosius jí zachytil tím nejdokonalejším způsobem, jaký si lze představit. Najdete tu stromy a keře s mokrými větvičkami, vlhké nažloutlé, ale i ještě zelené listí, bubnující průzračné dešťové kapky i tu zem, porostlou mechem, dokonce i ten čerstvý vzduch. A čím je tak výjimečná? Nenajdete tu ani sebemenší náznak tlení, což je při kombinaci lesních a vodních tónů něco opravdu neobvyklého.

Nejprve vás přivítají okvětní plátky fialek macerované v tvrdém alkoholu – broskvový aldehyd, prohřívané teplým kadidlem. Potom vůně udělá kotrmelec a najednou tu máte křídový kosatec se sladce zelenou andělikou s anýzovými podtóny a bílým pižmem z loňské Fil Rouge od Armaniho. Není sice tak barevný a nepůsobí tak luxusně, jelikož místo ambry použila Daniela Andrier zase ten pradovský papírový cedr, ale nyní už nepochybuji o tom, že za touto kosatcovou limitkou stojí právě ona.

Souhlasím s tím, co napsala jerry, Moscow je vůně, která je na první počich tak podivně nesourodá, až se časem stává zajímavou. Pominu-li ten citronovo-rybízový začátek, který se mi jako ruský/moskevský zrovna nejeví, díky absintu s příchutí sladkých švestek už jsem doma. Po rozvonění vystoupí jemně hřejivá vanilka s jehličím a dřevem a moc pěkný tón lístečků lesních jahod, jehož přítomnost mi potvrdila i moje maminka. A co hodně kvituju, že ve složení uváděný jasmín v mém případě odcestoval do Moskvy, aniž by se přišel ukázat.

Po dost nepříjemné zkušenosti s Cuir Venenum jsem se téhle Pierrově pánské prvotině dost dlouho vyhýbala, nicméně loni na podzim jsem vůni konopí přišla na chuť díky Cannabis (Il Profumo), a tak jsem se konečně odvážila. Pierre ho tu zkombinoval se prašnou zemitostí pačuli, které chvílemi asi i zásluhou vůně pražených kávových bobů nabírá podobu surového kakaa přesně tak, jako je tomu např. v Lutensově Bornéu 1834, se špetkou drceného pepře a suchou dřevitostí muškátového oříšku. V další fázi se přidá krásný sušený aromatický tabák s koženými podtóny. A z Cozé tak vznikne opravdu velmi suchá, pikantně dřevitá a až do tohoto momentu minimálně sladká vůně, klonící se skutečně do pánska. A tady vstupuje do hry Pierrova poměrně dost oblíbená vanilka, která se smísí s kávou a kakaem a vytvoří tak dojem tabulky vysokoprocentní čokolády, ležící v hromadě sušeného konopí a tabáku. Může se pochlubit jak nadprůměrnou intenzitou, tak i výdrží. Jo, na chlapech bych chtěla potkávat nejen Bornéo 1834, ale i Cozé.

Dá se říct, že částečně navazuje na Terenziho Cassiopea. V tomhle případě Paolo místo bonparového rybízu smíchal sladkou maracuju a čerstvě vymačkanou mandarinkovou šťávu s kandovanými švestkami a osvěžil je bergamotem. Vynechal mléko a tentokrát s medem nešetřil a čerstvě uvařený jím všechno ovoce zalil. Pak si vzpomněl, že chtěl vlastně vytvořit květinovku na pačuliovém základu s mechovými tóny chypre a ambrou, a tak rychle běžel pro zelené jasmínové výhonky.

Skořice bývá v drtivé většině vůní zpracovaná buď na sladký nebo štiplavý živočišný způsob. Tady neplatí ani jedno. Skořice v New York je bergamotově a kardamonově svěží, jehličnatě cedrová a minimálně sladká, když nepočítám pár mikroskopických zrníček suché vanilky v základu.

K cestovatelským vůním se stavím radši už dopředu obezřetně a New York opět nepatří k těm, které by mě nadchly. Začátek je hodně svěže citrusový až štiplavý díky přidanému kardamonu. Po jeho odeznění se dostavují ty slibované náznaky vánoční atmosféry: kyselé mandarinky, nasládlá skořice a vanilkový pudink. Typově mi to připomnělo Lolitino "L", jen ne tak sladké. Jenže ta spousta poměrně drhnoucího cedru mi tu atmosféru poněkud narušuje. (NT)

Lesní atmosféra v podání této značky mě baví. Zde jsou to nejprve rozdrcené hořké zelené bylinky, jehličí a chladivá, jemně nasládlá máta. Ta odkrývá vrstvu sluncem vysušeného dřeva. Slunce do něj praží tak, až z něj začínají stoupat slabounké kouřové vlnky. Ambra, uváděná ve složení, se přede mnou zcela schovala, místo ní se na dřevo snesla vanilka z Hypnotic Poison (v tomhle směru souhlasím s andry), jen v naředěnější, sušší a prachovější podobě. Ať už označení moderní chypré na stránkách Odin znamená cokoliv, pro mě vytvořili moc pěknou dřevitou orientální vůni. Je tu ale jedno velké ale, a to je výdrž, za hodinu a půl je (podobně jako Vohina) fuč.

Po prvních vteřinách sladkého pomerančového nektaru už jsem pomalu začala jásat, že moudjahidine přeháněla, jenže ouha měla pravdu. Najednou obrat o 180 stupňů a dostavil se chlápek, popíjející pivo. No kdyby bylo aspoň čerstvě natočený, jenže ono je pěkně zvětralý a on má ještě na sobě koženou bundu a potí se v ní, ble. Popelník před ním se nezadržitelně plní, jak pokuřuje jednu cigaretku za druhou. Teprve po dvou hodinách, kdy opadne pižmově pivní odér, vystoupí na povrch trocha sladkého ovoce (přirovnala bych ho k sušeným meruňkám, namočeným do medu), které kůži malinko uhladí, cigaretový prach ovšem zůstává i nadále. Za tohle platit? To si můžu zajít do nedaleké hospůdky se stálými štamgasty a ti mi velkou část této voňavé kompozice obstarají zadarmo :) .

Každý, kdo někdy četl nebo viděl potterovskou ságu ví, že zapovězený les je les, který leží na pozemku bradavické školy. Při jeho začátku je ještě světlo, ale když vejdeš dovnitř, obklopující stromy rychle zhoustnou a krajina kolem ztmavne tak rychle, že těžko rozlišit, zda je den nebo noc. Žijí v něm kentauři, víly a jiná tajuplná stvoření, spásající zelené jasmínové výhonky a lístky. A žije tam i obr Dráp, jemuž tam jeho nevlastní bratr Hagrid občas zanese něco sladkého na zub. A proč Zapovězený les? Protože Fortuna mi ho kombinací citrusově kořenité pelargónie, zeleného jasmínu, medicinálního oudu, křehce zemitého kosatce a aldehydově sladkého heliotropinu s vanilkou evokuje.

Byla by příjemnou osvěžující čajovkou, kdyby do ní ve vydatné míře nepřidali gumový jasmín a nenasypali do něj fialkový pudr s cedrovými odřezky. V základu už jen nepatrně vanilkově zesládne, ale pořád to jsou čínské gumy (podobně to mám s Allure) s obyčejnými tužkami. Pro mne je Tokyo jediným vyloženým omylem bývalé cestovatelské kolekce.

Dočetla jsem se, že Maori v názvu nemá spojení s Maury, ale s původním polynéským obyvatelstvem Nového Zélandu. Maorové jsou známí svojí specifickou kulturou a především druhem černobílého tetování. Co je však podstatnější, podle jedné z jejich legend prý dorazili na Nový Zéland z Hawaiki. Samozřejmě se předpokládá, že tím byla nejspíš myšlená Havaj, jenomže slovo Hawaiki se coby složenina dvou slov dá údajně přeložit i jako "Z Mléčné dráhy". A možná právě zde Pierre objevil v přeneseném smyslu slova impuls, proč nám naservíroval tuhle plnotučnou vůni k sežrání. Musc Maori totiž na začátku voní po horkých přezrálých meruňkách, jen pro mě jsou postrouhané hořkou čokoládou s mátovou příchutí. Ta zanedlouho mizí a v pozadí se už drží jen kandované meruňky a nakonec se vypaří i ty. Místo toho nastupuje mléčná čokoláda z fondánových figurek z vánoční kolekce, které jsou plněné takovou tou bílou krémovou náplní, podobnou právě kondenzovanému mléku. Ty dáme na sporák a na mírném plamenu zahřejeme, až se nám čokoládové figurky rozpustí a promísí právě s onou náplní. No a můžeme to sežrat. Jen to pižmo jsem celou cestou nějak nepotkala, nevadí. Je to hodně sladké, ale kupodivu pro mě ne tak přeslazené jako třeba Une Crime Exotique. Přesto to nevidím na víc než domácí aromaterapii, protože slintat, slintat při téhle vůni budete určitě.

Tak na mě to s tou pouští funguje, tedy z části, protože tam mám zároveň i to jehličí a „šťavnatou“ zem, která do ní sice logicky nepatří, ale já mám tyhle přírodovědné exkurze po zkušenostech s Guillaumem ráda . Jehličí přichází hned po rybízovém začátku se štiplavě osvěžující pepřovou sprškou a odkrývá temný dřevitý kosatec s navlhlou zeminou. Srkze něj prosvítá pár fialek s nasládlou pudrovostí. A pak už je tu suchý horký písek v pouštní oáze a pálící slunce. A k tomu se přidává drhnoucí cedr a la Lutens, který byste spíš hledali v v hornatých oblastech. Možná to zní zvlášťně, jenže ono to opravdu ladí dohromady. A zase tak podivné to není, stačí si jen představit, že místo Jordánska přejedete z horských cedrových oblastí Libanonu do sousední Syrské pouště, s níž země hraničí na východě.

Ano, podoba s Rush by tu byla, ale tady to máte od Pierra značně vylepšeno tou středomořskou exotikou navíc. Napřed je to svěže nahořklá zeleň, zastoupená nejvíc mandarinkou a kvítečkem zeleného jasmínu, potom přechází do podoby sladce ovocné růže s broskvovou vonokvětkou. Co se mi na tom nejvíc líbí, je ten kontrast mezi tím, kdy na růží dopadají kapky vody z nedalekého vodopádu a zároveň do ní pere slunce (tenká medová vrstvička). Aby té romantiky ovšem nebylo přespříliš, pačuli tomu dodává zemitou hloubku a vrací zpět do hry zeleň a světlá dřeva s ambrou zase přináší zpět slunečný jas a teplo. V úplném drydownu pak vůni zakulatí krémová mýdlovost (ylang-ylang?).

Spojení s příslušnou metropolí jsem tentokrát v samotné vůni tentokrát nenašla a to je možná dobře, protože se mi z celé cestovatelské řady líbí nejvíc. Na úvod trocha větrově nasládlého anýzu a pak už se na květinově mýdlovém podkladu rozprostře pudrový kosatec se stejně laděnou mimózou. A vkrádá se sem ta již několikrát zmiňovaná dřevitost. On je to tedy jen suchý drhnoucí cedr s několika stébly sena, protože santal tomu já osobně nevěřím ani za mák. Na kratičký okamžik se cedr stává dokonce vzdušným, avšak jen do doby, než vůní prostoupí guerlainovská vanilka, která ji spolu s na prach rozemletými cukrovými mandličkami patřičně zahustí.

Ó ano, na mě se s lesními vůněmi může. Tenhle les je jehličnatý a vysušený na troud. Pouze v úvodu najdeme trošku svěžesti díky kombinaci hořkých citrusů, štiplavého pepře a nasládlého zázvoru. Pak to však vezme do rukou suché kouřové kadidlo a jaksepatří nám dřevo i s jehličím rozpálí a vysuší. Pouze v okolní lesní zemině zůstává nepatrný zlomek vlhkosti. Nakonec nám do lesa z velké dálky přivane slaný mořský vzduch. Jeho účelem ovšem není rozpálené dřevo s jehličím zchladit, spíš jen způsobí, že z něj začne stoupat pára.

Pačuliovky mám obvykle ráda, no bohužel ta Pierrova vůči mně v první polovině přece jen trochu intrikuje. Sice ji osvěžil citrusy, z nichž však poměrně hodně nejvíc vystupuje na můj vkus až příliš ostře svěží cedrát. To by ale ani tak nevadilo, kdyby použité navlhlé pačuli nešlo do zelena, nemělo na mně tendenci tlít a nedoprovázela jej živočišná cibetka s koženými podtóny. Umoudří se teprve až po delším rozvonění, kdy přejde do polohy suché, prašné zemitosti, přidá se k němu špetka mléčného santalu a zásluhou teplé, najemno namleté skořice, jiskřivého zázvoru, „medového“ benzoinu a balzamické ambry příjemně zesládne a zahřeje. Nevýhodou ovšem je, že v téhle fázi poněkud poleví na intenzitě. Pačuli Pierre teda podle mě moc neumí. (NT)

V tomto případě má jít o autentickou interpretaci vetiveru ze Srí Lanky. No a kolem vetiveru se to opravdu točí už od začátku, kdy je citrusově hořký, zemitý a kouřový. Poté se přidá vůně jehličí, muškátového oříšku a kopru, který zmiňovala jerry, fuj. Ten naštěstí někdo zanedlouho polije absintem, čímž eliminuje jeho působení. Skutečně krásný vetiver vás čeká však až v základu: je suchý, kouřový už jen nepatrně, neznatelně vanilkové nasládlý, což velmi zajímavě kontrastuje s jeho vlastními slanými podtóny a především si nám hoví na vlhkém "sametově" mechovém podkladu. (NT)

Název vůně pochází z jazyku indiánského kmene Mivoků, sídlících původně v Kalifornii. Šlo o ženské jméno, které se dá přeložit jako "Sbohem jarní kvítí". Má jít tedy o inspiraci kvetoucími loukami, přímořskými zahradami a ovocnými sady. No ale ve skutečnosti žádnou zahrádku nečekejte, spíš broskvový čaj s kousíčkem cukrově sladké hrušky, okořeněný nasládlým badyánem. Po něm dostanete sklenku hustého hřejivého bourbonu, z něhož se vydatně kouří. Kromě toho je říznutý nakyslým jablečným džusem. Skleničku nám zdobí kvítek "medově" nasládlého jasmínu. Teprve v základu se dočkáme Odinu, jaký má většina z nás ráda: necháme být veškeré pití a chlast, vezmeme "sametové" broskvové slupky, přidáme sušený tabák, špetku kosatcového pudru a hodíme to do hromady dřev a pryskyřičnaté ambry. Na chvilku to zapálíme a nakonec to uhasíme "vanilkovo-karamelovým" benzoinem, aby se nám z toho parádně doutnalo. (NT)

S hedvábím až tak příliš co dočinění tahle vůně nemá, leda bychom do ní počítali chladivost třešňového květu a sladce aldehydového heliotropinu. Mně osobně spíš evokuje posezení pod rozkvetlou třešní se sklenicí kokakoly a balíčkem mandlových sušenek s vanilkovou náplní.

Některé zdroje hovoří v případě této vůně o inspiraci africkým kmenem Masajů a africkými voodoo rituály obecně, jiné se zase přesouvají na Pobřeží Slonoviny ke kmeni Baoulé a jejich kultuře. A teď babo raď :) . Osobně jsem v případě druhého kmenu narazila na zmínku o hře „Atté“, podobnou kuličkám jen s tím rozdílem, že příslušníci tohoto kmene k ní používají oříšky, tak možná to bude od obojího trochu. No především je to zase sladké, jak má Pierre ve zvyku :D . Začátek je jednou stranou zajímavý, i když jsem z něj tak trochu v rozpacích: představte si marokánky na hromadě, posypané hořkou pomerančovou kůrou a vydatnou dávkou hřebíčku. Asi díky němu se z této směsi totiž line takový lehce zapařený odér. Po rozvonění ovšem přichází Pierrova gurmánská škola. Máme tu pražené oříšky, zamíchané do nutelly. K tomu přidáme špetku, jen nepatrně připálené sladké lékořice, která je stejně příjemná jako ta v Myrhhiadu – znovu opakuji, ano Pierre asi jako jeden z mála parfumérů opravdu ví, jak s touhle konkrétní složkou zacházet – a necháme vařit v tmavém dřevěném kotlíku, až se nám z něj začne kouřit.

Tzv. toulání se světem má v sobě údajně spojovat dvě klimaticky rozdílné krajiny, a to savanu a deštný prales, samozřejmě v harmonii. Začínáme hodně štiplavě s bylinným šafránem a pepřem v hořkosladkém hávu. Po jeho rozevření už tu máme onu hřejivou suchou oblast, složenou z "prachové" kávy, jemňounce pikantního zázvoru a medově nasládlými podtóny. Kadidlo v základu je suché kouřové a hebounké, dělá dojem nadýchaného obláčku, z něhož ukáplo pár kapek v podobě hoblinek sušeného kokosu. No jo a kde je ten deštný prales? Že by to byl jen ten pepř se šafránem v úvodu? Kdepak, jak medový podtón vymizí, zázvor přece jen nabere trochu sílu a svou pikantní svěžestí dodá ebenovému dřevu onu "vlahost".