Tuhle květinově pudrovou vůni prý měla v oblibě samotná Grace Kelly v době, kdy natáčela s Bingem Crosbym film Děvče z venkova, za nějž pak získala i Oscara a musím říct, že k tak výjimečné ženě jako ona mi sedí naprosto dokonale. Úvodní kombinace aldehydových růží a fialkového pudru evokuje dojem luxusních líčidel, avšak tyto díky kytičce konvalinek, která je vám vzápětí nabídnuta, nepůsobí vůbec přeslazeně ani olejovitě jako např. Lipstick Rose, ale spíš starodávně, ovšem v tom nejlepším smyslu slova. Po rozvonění pak už jen její nabíranou květinovou sukni načechrá mimóza s vůní sena a najemno nasekaných bílých mandlí s hebkým bílým pižmem. Anebo úplně jednoduše: Chateau Krigler je maminka Farnesiany, která jí o mnoho let později povila vnoučata Iris Poudre a Stilettos on Lex.

Na začátku se tváří jako grepová svěženka, jenže netrvá dlouho a změní se v citronové a pomerančové lízátko na dřevěném klacíku (hladký cedr), které v sobě místo práskací náplně ukrývá najemno namletou sladkou skořici smíchanou s práškovým cukrem. A drží jak přibitá, ale marná sláva, z bonbónových vůní už jsem dávno vyrostla. (NT)

V úvodní fázi připomíná vůní lázeňských oplatek a kokosových Disko sušenek Seminalis od Orto Parisi. Hned po rozvonění už se ale do popředí nemilosrdně dostává Iso-E-Super s vůní ostrouhanotužkového cedru, slaným podtónem hřejivého želatinového kašmeranu, který společně s ambroxanem a dalšími druhy syntetické ambry vytváří dojem upocené pradleny, která omylem zaměnila prací prášek za práškový cukr.

Oficiálně nás touhle vůni Laurent Mazzone zve na bílou písečnou pláž jednoho středomořského ostrova, kde netřeba černých obleků z Madison Avenue. Vše, co zůstává, je svěžest, elegance a lehkost bílé letní košile. A skutečně tady se povedlo vytvořit krásnou jemnou a čisťounkou květinově-mýdlovou vůni s pudrovými tóny, která snad nemůže vadit ani miminkům, protože málokdy narazíte na něco tak uklidňujícího a přitom zajímavého. Jen zpočátku doprovází aldehydy chladivá svěžest a lehounká štiplavost, podporovaná nahořklými citrusy. Ta se však vzápětí rozptýlí v mandarinkové dužině a nasládlém pomerančovém květu. A po rozvonění je to tu, vzdušná bílá košile nebo klidně i bílé letní šaty. Místo škrobu byly namáčeny ve vodě smíchané s kosatcovým pudrem a prané v jemném konvalinkovém mýdle a následně poprášeny velejemným pudrovým pižmem. V tom k vám odněkud z dálky zavanulo teplo. Pokud bych to měla situovat na onu bílou pláž, jako by si na ní někdo zapálil ohníček. Jenže vy nejdete úplně k němu. Zůstáváte opodál, jen přesně v té vzdálenosti, kdy vidíte jiskry, odlétávající z páleného dřeva a cítíte, že přítomní u ohně popíjí horký vaječný punč s vanilkovou příchutí.

Tak tohle je taky jedna z dost dobrých sheldrakeovin. Recept je následující, geniálně jednoduchý: vezmeme směs štiplavého koření v čele tymiánem, rozdrcené zelené listí, z něhož odkapává míza, zalijeme to „medově“ sladkým rumem, narveme to do dubového sudu a celé to zapálíme hřejivým voskovým plamenem, až se nám z toho začne kouřit (drhnoucí březový dehet). No a aby ten lektvar stál za to, rozpustíme v tom teple i trochu té bílé čokolády (tonka). A nakonec, abychom dým zintenzivnili, přidáme i nějaké to suché klestí. Teda vůbec si nedovedu představit, kam by se taková vůně dala nosit – možná na nějaký čundr – ale tomuhle se prostě musím hodně hlasitě zatleskat.

Tenhle orientální lektvar opravdu čaruje, osobně mě dostala až od druhého pokusu, ale aspoň to stálo za to. Úvod je ve stylu bylinkového likéru s dávkou ostřejšího koření. Potom to začne roztáčet tabák a že má chlapec grády. Už to vypadá, že to nebude o ničem jiném, když v tom tabák volá: "Pomoc, med mě chce utopit." Zvláštní je, že tento souboj vždy vyzní do ztracena, místo toho nastupuje pro mě ta nejkrásnější část z celé vůně: seno (květiny, jmenovitě kosatec se mihne pouze v epizodní, téměř zanedbatelné roli) a prachová ambra s lehkou stopou kouře a kakaa. Jediné, co k tomu mohu dodat Christopher Sheldrake prostě umí.

Každá značka musí mít asi nějakou vůni, která podléhá líbivým trendům a konečně jsem ji objevila i u Ramóna v Cherry Musk. Jak jinak nazvat višně v čokoládě s drhnoucím pižmem a sušeným kokosem, následované jahodovou žvýkačkou a třešňové limonády? Jediným zajímavějším prvkem je zde chvilka, která patří jemným chyprovým tónům, jenže ani za ty tentokrát nemůžu pana Monegala pochválit, neboť tento mech zřejmě hodně dlouho neměl přístup vzduchu, ani světla. Jednou stranou oceňuju, že to není ulepené jako Escady, ale hlavně ta žvýkačka s limonádou vůni strhává na teenagerskou úroveň. (NT)

Mučenku nebo maracuju snesu ve vůních jen zcela výjimečně. Tady její ukrutnou sladkost drží v úvodu na uzdě svěží bergamot s pikantním kardamomem a zemitostí pačuli. Jenže po rozvonění už mučenka nabere na síle a máme tu ten typicky sladký tropický koktejl s květinovým věncem, tvořeným ovocnou růží a jasmínem. A právě růží, balzamickou ambrou, bílým pižmem a podtóny tonky, které se objeví v základu podle mě nezapře vzdálené příbuzenství Opulent Shaik Gold Edition for Women. Řekla bych, že tento podpis bude nejspíš společný všem dámským vůním této značky, jen tady prostě hraje hlavní roli mučenka a v základu vystřídala kožený oud mléčná vanilka. Vůně je to povedená, leč cena se mi zdá opět dost přestřelená.

Má být poctou opulentním večírkům z 20. let, o jakých psal Francis Scott Fitzgerald v románu Velký Gatsby. Teče tu proudem citrusově nakyslé šampaňské, pro pány se tu najdou doutníky s tím nejvybranějším tabákem, křesla a pohovky jsou potažené vysoce kvalitní kůží a v krbu tu příjemně ambrově praská. Jenže to by jediným dezertem celé party nesměla být tuna kandovaného ananasu, máčeného v medu.

O Čínské čtvrti v New Yorku, jejíž jméno nese tato vůně, se říká, že je nejdynamičtější, vůněmi překypující, nejbarevnější a nejrychleji se rozvíjející částí tohoto velkoměsta a toto vše se prý Aurélien Guichard pokus zachytit v této vůni. A skutečnost? Zpočátku se vyznačuje vůní slaďounké šťavnaté broskve s pikantním kardamonem – květy broskvoně jsou podle taoismu symbolem nesmrtelnosti nebo chcete-li elixírem života a kardamon by nám mohl zastupovat nějaký ten krámek s kořením, ale proč v něm prodávají i pomerančové lipo? Z květin je přítomná pouze lehce omamná tuberóza s přetrvávající broskvovou stopou. A pak nastalo newyorské neonové peklo. Spousta plastu, nevětrané sklepy čínských obyvatel se sto let starými dřevěnými skříněmi, v nichž se skrýval i nějaký mrtvý živočich. A ošklivý palec je na světě.

Ano, úvodní sladce aldehydové tóny heliotropinu, prosycené růžovým pepřem a zázvorovou limonádou s bergamotem a citrónem v kombinaci se sušeným tabákem skutečně typově trochu připomíná Enigma pour Homme. Nicméně ona perlivost vezme rychle za své a zůstane kokakolový koncentrát, zahuštěný lepkavě sladkou benzoe a vanilkou. Tu naštěstí v základu krotí doutnající kadidlo s trochou oudu.

Moc čokoládová tahle vůně není. Svěží, to ano. Na začátku voní po jablečném absintu, pak se přidá trochu kakaa a nakonec broskev se sladce pudrovým otočníkem. (NT)

Rádi občas mlsáte? Chocolate Greedy k tomu přímo vybízí. Mně osobně vždy hned po nástřiku naskočí nugátová pochoutka Zora, kterou jsem si jako kupovala jako malá. Vzápětí je přelita hořkým pomerančovým likérem, který se pomalinku stočí do podoby kandovaného ovoce. Po rozvonění nastává další zlom: kakaový krém, přesně takový, jakým mi babička slepovala korpusy mých narozeninových dortů. Úplně cítím v puse tu chuť. A aby toho nebylo málo, v závěru tu máme ještě čokoládovou polevu, na níž se snáší několik snítek vanilkovo-kakaového prachu.

Všechny dosavadní čokoládové vůně, které jsem doposud vyzkoušela, působily cukrárensky. Chocolatl je jiná. Kombinací s oříšky, rozinkami a sušenými švestkami sice tak trochu evokuje hořkou Studentskou Pečeť, avšak s použitím drcených kakaových bobů nejvyšší možné kvality. Není to ale ještě hotová tabulka, jedná se teprve o připravenou hutnou směs, zahřívanou prostřednictvím myrhy a dalších pryskyřic. Mistr čokolatiér ji sice osladil špetkou zkaramelizovaného vanilkového cukru a kapkou medu, no zároveň do ní zamíchal i čerstvě namletou arabiku s chai kořením (drcený pepř, muškátový oříšek, hřebíček a mletou skořici), čímž ji společně s kastoreem dodal příjemný pikantně živočišný nádech, jaký měla např. Anima Dulcis včetně srovnatelné intenzity a výdrže.

V jedné písni se zpívá "ať ti sám andělský chór zpívá písně větru hor, tóny sladkých nadějí". A těmito verši se zřejmě řídila i Marie Salamagne, jelikož její andělský chór přináší vůni šťavnatého krvavého pomeranče, rozmačkaného s cukrem, černorybízového sirupu a meruněk, které na chvilku necháme macerovat v medové lázni jen do té míry, aby cukrkandlově zesládly a nakonec je necháme prohřát s pomocí dřevité ambry. Vyzkoušet by podle mě měli hlavně příznivci Battito d´Ali.

Tak ženská chypre jo? No to si ale na ní musíte dlouho počkat. Protože nejprve vás značně pozlobí zatuchlá vodní zeleň s dost živočišným jasmínem, opatlaným v lučním medu. Pomoc, kde je to chypre?! Po půlhodině to martyrium naštěstí končí a dostavuje se „sametová“ zeleň s jemnou svěžestí a se zemitostí pačuli. Aha, takže moderní chypre, že mě to hned nenapadlo. A pozor, ve spojení s nádhernou orosenou růží a hořkoslanou ambergris s máslovými tóny. No já se picnu, jak se může něco, co nejprve tak příšerně páchne rozvonět do něčeho tak krásného? (NT)

Už podle názvu mě samozřejmě nesmírně zajímalo, nakolik chypre tahle vůně skutečně bude. Zda James Heeley následoval spíš současné moderní trendy, což by kvůli restrikcím ze strany IFRA a finanční náročností výroby, pokud by chtěl použít chemicky upravený větvičník, nebylo nic překvapivého anebo jestli se odvážil potěšit milovníky starších klasik. A odpověď je varianta B. Začátek se nese v natrpklém bergamotovém duchu (překvapivě přírodním) s citrusově nazelenalým petitgrainem s dřevitými podtóny. Pod ním už po chvilce pozvolna vykvétá jemně kořeněná růže s květinově sladkou pelargónií. Obě květiny v další fázi posypeme suchým šafránovým prachem. V základu se pak konečně dostaví i mech, který však zásluhou pačuli působí až příliš vysušeně (dokonce ještě víc než v Sous le Vent), což pro mne jako pro milovnici spíše chladivých sametově zelených tónů chypre není úplně to pravé ořechové. Ale povedená Chypre 21 rozhodně je.

Za lehkou jak svatební závoj bych ji zrovna neoznačila, svůj název vyjímečné květinové chypre si ale rozhodně zaslouží a to jak pro úvodní aldehydovou sprchu s příjemně svíravým bergamotem, tak bohatou kytici. Po citrusově kořenité pelargónii s růží se v doprovodu broskve představí meruňková tuberóza s pomerančovým květem a máslově ovocným ylangem z 51 pour Femme, zahalené do švestkově fialkového sametu. Samotný ylang pak v kombinaci s palčivě dřevitým hřebíčkem, kořenitým santalem, vanilkou a mechovými tóny chypre ak částečně dává vzpomenout i na dřívější Unspoken. V tomhle případě je však prostřednictvím hutné tonky, křehkého pižmového kosatce, hladce zbroušené kůže a živočišné cibetky posunutá ještě na vyšší úroveň.

Je růží se špetkou vanilky a pižma, která ovšem díky šikovně zapracovanému pačuli a přidané broskvi působí přece jen příjemně sametově a je tak názornou ukázkou povedené tzv. moderní chypre. Zároveň je podobně jako Gris Montaigne od Diora typem vůně, na kterou vždy příznivě reaguje i parfémově nepolíbené okolí. Akorát s časem, i když uchováváte ve tmě, mění podobně jako Myrrhe et Délires barvu z fialové na téměř identický naoranžovělý odstín jako má Boisé Torride :) .

Kdo by podle názvu očekával tradiční chyprovku, přepočítal by se. Příjemně svíravý bergamot a mandarinkovou kůrou a bílé květiny se zelenými výhonky v první fázi sice naznačuje klasickou osmdesátkovou vůni, ovšem tropický ylang s vůní už značně přezrálých banánů společně s pomerančovým květem, vlhkým zemitým pačuli a kořenitě mléčným santalem vás již nenechají na pochybách, že tady se nalézáte v božských zelených zahradách jen s tím rozdílem, že tahle není tak toxicky brčálová, jak Eden dokáže někdy být.

Naprosto souhlasím s blackviolet, Chypre Mojo je příjemně osvěžující moderní květinová chypre na šikovně zapracovaném pačuliovém základu s drobounkými karafiáty, které kromě jiskřivého bergamotu ozvláštňuje mango. To je v první fázi nezralé, možná je to spíš jen mangová slupka. V další fázi, když karafiát postupně vymizí, se objeví už i kousky sladkého zralého manga. A má skvělou výdrž!

Milovníci starých chyprovek, prosím, zbystřete, protože takovou exkurzi temným lesem asi jen tak nepotkáte, ani ve Vol de Nuit. Tohle je les po podzimní dešťové přeháňce přesně, jak píšou na oficiálních stránkách. Je vlhký zelený, plný nejrůznějších zelených bylinek vč. svěží máty, jetele a kopřiv (ty mě dostaly nejvíc), hořkého zeleného galbana a co je zajímavé, někdo nám ty bylinky polil nasládlým aromatickým bílým vínem. To je jediný náznak sladkosti v celé vůni, dá-li se to vůbec jako nějaká sladkost brát. Dále v tomhle lese najdeme deštěm uhašený táborák (směs kouřových pryskyřic), vlhkou zeminu a jehličí a především nádherné sametové tóny chypré, které vyluzuje navlhlý mech. A co je ještě zvláštní na tomhle lese, na vlahém lesním podrostu tu najdete i houby, které vysvobozujete ze země v rukavicích s drhnoucí kůže. A jsou fakt čerstvé, ani trochu zapařené. Teprve na konci naší procházky narazíme v lese na jediné suché místo a to jeskyni, kam usedneme na chladnou prašnou zem, abychom si konečně odpočinuli. To vše doplněno skvělou výdrží. Dokonalé.

Tato vůně je pro mne jednou z mála čestných výjimek poslední doby, že klasické chyprové vůně přece jen nejsou díky IFRA ještě zcela mrtvé. Bertrand Duchaufour prý toho docílil tak, že použil jakýsi upravený extrakt z větvičníku, který už neobsahuje jistou molekulu, kvůli níž se tato složka ocitla na černé listině IFRA. A už jen za toto si podle mě zaslouží poplácat po zádech, že nešel směrem jako většina ostatních značek a parfumérů a nepoužil pačuli, vetiver aj. Samotná vůně začíná aromatickým nástupem hořké zeleně a bylinné levandule s kapkou svěží mandarinky a jiskrnými aldehydy. Tuto část pak elegantně vytlačí lehoučký kouřový závoj, jenž poodhaluje pudrový kosatec s jemnou růží a díky vůni líčidel tak Chypre Palatin ukazuje i svoji ženskou stránku. A pokračuje v tom i s příchodem sametově zelených chyprých tónů s měkce zbroušenou kůži. Jistý souboj pohlaví nastává mezi nasládlou vanilkou a lehce živočišným kastoreem. Jako vítěz z toho s lehkou převahou vychází vanilka :) . Ještě jsem zapomněla dodat, že kromě stránky chypré dostává vůně v základu i orientální charakter a to především díky směsi kouřových pryskyřic a dokonce bych si tipla i na schovaný mléčný santal. A velmi sympatické je mi na Chypre Palatin i to, že přes svou bohatost vůbec nepůsobí těžce (myslím na můj vkus), naopak se díky chyprovým tónům vznáší.

Rudá chyprovka? No jak se to vezme. Chypré přichází až později. Nejprve je to směs bylinek, kuchyňského koření vč. špetky kari ze Santal de Mysore uprostřed jehličnatého lesa. Naštěstí ho není moc a neježí mi chlupy v nose. Ale tady ten les nikdo nedrtí, nelétají z něj třísky, naopak po kmenech stromů začíná stékat hustý, nepříliš sladký med, načervenalý od rybízové marmelády. To slibované chypré přichází až v základu, kdy vás táhne do temnější hloubky lesa rezavé jehličí, navlhlá zemina, lesní podrost a mech. A všechno obklopují a zahřívají rudooranžové plamínky husté ambry s „máslovými“ tóny. Vlastně tohle všechno jsem tak trochu chtěla najít ve Fille en Aiguilles spolu s tou hradní atmosférou s medvědím kožuchem, o níž psala andry a ono to přišlo až zde.

Bertrand Duchaufour už několikrát ukázal, že chyprovky jsou jeho doménou. V této pracuje se stejným akordem upraveného větvičníku a ambrovanilky jako v Chypre Palatin, doplněným o pačuli. Jen zde použil místo kůže semišový šafrán s labdanem a osvěžil šálkem ledového černého čaje s chladivým kardamonem a kapkou bergamotu, k němuž přidal i trochu kávy z Noir Exquis.