Tohle je tak trochu jiný Micallef, než jaké jsem byla dosud zvyklá. Je to totiž nadmíru povedená sametová orientálka s několika kapkami sladké mandarinkové šťávy na úvod a s opravdu krásně teplou, přiměřeně sladkou, na prach rozemletou skořicí, která by s určitou dávkou fantazie mohla představovat černé večerní šaty s jemné krajky. Šaty jsou ozdobeny medově sladkou růží. Má je na sobě živočišná dračice, obklopená kouřovým oblakem labdana. Med na růži sice má chvílemi jakoby tendenci nepatrně cukernatět, ale tomu zabraňuje pomerančový květ, který si naše dáma připnula na šaty jako brož a vůni dodává kapku svěžesti. A kam míří? Do svojí ambrově vyhřívané divadelní lóže, vykládané dřevem, kde její róbu všichni můžou obdivovat včetně mě. Jen je škoda, že na to, jak se především zprvu tváří temperamentně, se vůně stává poměrně rychle intimní a drží se spíš u těla, i když tedy dlouho :).

Od jerry jsem byla varovaná předem, že tahle vůně moc fíku nepobrala a taky že ne, přesto nakonec tak zklamaná nejsem. Otevírá se klasickou jiskřivou, nepříliš přírodní, i tak ovšem příjemnou mandarinkovou šťávou, kterou najdete dnes v každé druhé letní mainstreamové vůni, jen tady je doplněná o sklenici limonády, v níž se právě rozpouští pomerančový dropsík. Na mně naštěstí není escadovský, spíš mi připomíná Liberté bez pačuli blahé paměti. Po rozvonění se navíc rozpustí v lehounké, téměř neznatelně medově nasládlé plumérii s ovocným jasmínem. V této fázi se objeví konečně i jeden malý fík a dodá vůni kromě té stávající svěžesti citrusových bublinek i trochu té nazelenalé mléčnosti. Cedr v základu je sice ostrouhanotužkový, ale nijak nečpí jako v 99 % poslední mainstreamové produkce. Ano, není to výkřik originality a na letní svěženku taky kdovíjak nedrží, jenže zase musím ocenit, že to nepůsobí chemicky, nelepí to a nezlobí mě tu ani vetiver jako v klasickém Saabovi.

Je skutečně výletem do minulosti. Nejsou jimi však uplynulé události, nýbrž vzpomínková přehlídka stávajících Lutensových vůní. Pozdravíme se s děvčetem v jehličí, potkáme švestky s cedrem z původní Femnité du Bois, přiťukneme si sklenkou bylinkového likéru ze Chergui, ucítíme i stejnou vůni tabáku a tím vším se jako černá niť proplétá stopa připáleného lékořicového pendreku z Forreau Noir. Vše v souhrnu vytváří příjemnou uklidňující orientální vůni.

Pracuje s podobným typem oudu jako Solitaire, doplněným o pryskyřičnaté labdanum s koženým podtónem. Bohužel v tomhle případě veškerou možnou orientální pohádku zabíjí avivážové květiny se čpícím cedrem, syntetickou ambrou a pižmem, kterou špetka pudrového kosatce absolutně nemá šanci zachránit.

La Petite Robe Noire 2 nebo Angelique Noire mě naučily milovat hořkosladké vůně, i proto jsem tušila, že Le Plus Beau Jour de Ma Vie se mi nejspíš bude hodně líbit a nemýlila jsem se. Kombinace anděliky, pikantně nasládlého růžového pepře a svěžího bergamotu určí tento vývoj hned od začátku. Ovšem zatímco LPRN2 je zásluhou tria galbanum, pomerančový květ, pižmo jen nadýchaně hořkosladká, v Le Plus Beau Jour de Ma Vie se během chvilky dostanou do popředí mandle. Nejsou to typické mandle, jaké člověk zná s většiny vůní, jsou obalené nejen ve vrstvě bílé čokolády (ve složení bude podle mě určitě i tonka) a macerované ve vodě z hořkého pomerančového květu, ale díky růži s pačuli a dalším složkám je tu ještě třetí, tenká poleva zkaramelizovaného cukru. Kdo znáte Sucre d´Ebene, budete nejspíš vědět, jaký tón mám na mysli. Jenže zatímco ta je jen o tom cukru s vanilkou, tady tu sladkost tlumí hromada jemného bílého pižma a "hřejivá svěžest" neroli. Zaměřím-li se na intenzitu a výdrž, i pro mě jedná o vůni, která mnohem lépe vynikne v interiéru, naštěstí však není vyloženě intimní, vychází nastejno s Le Parfum du 68, s níž na začátku především skrze kombinaci citrusů, bylinné anděliky a pomerančový květ vykazuje jistý náznak typové příbuznosti, a to je pro mě hodně dobré. Během chvilky ale tento náznak zmizí, protože Le Plus Beau Jour de Ma Vie se vydává gurmánštější a mnohem víc ženštější cestou. Pokud jde o vyložené voňavé přirovnání k nějaké vůni, taky jsem zatím žádnou nenašla. Z té obecné palety vůní, které zmiňovala domenica, že pouze naznačují podobnost zpracování té dané konkrétní složky nebo kombinace, souhlasím kromě Le Parfum du 68 s Angelique Noire a v případě neroli s Classique (JPG). Dokonce potvrzuju i ten bíločokoládový tón Iris Ganache a sama za sebe chtě nechtě přidávám tu Sucre d´Ebene.

Tahle vůně naprosto klame tělem. Kdepak květiny, natož růže. Le Pot aux Roses je vůní sněhových pusinek, rýžových chlebíčků, marcipánu a na prach rozemletých fialkových bonbónů, zasypaných hromadou chumlavého bílého pižma.

Je balzamicky ambrovou vůní vanilkou, která v kombinaci s trochou sladce perlivého otočníku a bílého pižma skutečně typově připomíná základ guerlainovské L´Heure de Nuit a ve spojení s pudrově pryskyřičnatým opopanaxem v základu i Potiche (Les Voiles Dépliées) s koženými tóny navíc. Je to hezké a příjemné, nicméně s ohledem na název odkazující k jednomu z nejkrásnějších diamantů na světě jsem čekala něco objevnějšího.

Oficiálně je tato vůně věnována známému pistolníkovi a hrdinovi Divokého západu Divokému Billovi Hickokovi, který jak víme byl zastřelen při hraní pokeru v jednom salonu v Jižní Dakotě. Respektive je inspirována speciálními povzbuzujícími kořenitými nápoji, které míchali tehdejší medicinmani hráčům pokeru, jímž byl i Divoký Bill, aby vydrželi co nejdéle vzhůru. Jedna z těchto směsí s exotickým kořením a extraktem z kolových oříšků pak byla použita např. ve slavné Old Tennessee Whiskey nebo ve spojení jen s těmi oříšky pak vznikla známá Coca Cola jako osvěžující nápoj pro mladé lidi. No a jak je to se samotnou vůní nebo je spíše tím povzbuzujícím kořenitým drinkem? Je obojím. Směs svěžích zelených citrusů a alkoholu připomíná mix mojita a gintonicu se štiplavým kořením. Najdeme tu i tón té Coca-Coly, schovaný za hromadou bylinek, poprášených pudrových kosatcem. Po rozvonění přichází onen Bluff a před námi vyskočí sám Divoký Bill v slané upocené kůži a zablácenými botami (pačuli) a se všemi drinky se posadí k pokerovému stolu ze suchého drhnoucího cedru. No a na správném pokerovém stole nesmí kromě drinků a karet nesmí chybět ani (zmoklý) popelník aneb slavný vetiver podle andry.

Je inspirovaná fotografií tmavohnědého písku, jehož povrch prý připomíná kůži. A jestli je na něco Bertrand Duchafour specialista, jsou to příjemně živočišné vůně. S Leather Shot totiž přivolal zpět mého motorkáře, který mě vzal na projížďku do písečné pustiny. Jen místo šálku lapsang souchong mě pozval na assamský čaj s vůní dřev a hořké pomerančové kůry, svařený se zeleným kardamomem a místo růže mě obdaroval zemitým kosatcem.

Po ultrasladkém Alessandrovi si u mě touto vůní docela vylepšili reputaci. Tohle je pro začátek citrusově svěží, vlhce zemité díky pačuli, ale jen chvilku. Kouřové labdanum postupně způsobí, že pačuli postupně začíná schnout a vůně pomalinku přechází na gurmánskou úroveň. Představte si vanilkový pudink posypaný kakaovým práškem a zakápnutý jednou krůpějí medu a dvěma krůpějemi karamelu v misce ze suchého, jemně drhnoucího dřeva. Najednou někdo vezme kouzelnou měchačku a míchá tak dlouho, dokud pudink v misce nepřemění na krémovou mléčnou čokoládu a v téhle linii už vůně zůstává až do samotného konce.

Má být interpretací italského Limoncella. A skutečně hned v úvodu polechtá čichové buňky čerstvě ukrojený plátek citrónu s masitou dužinou, který slouží jako ozdoba sklenice pomerančového likéru oslazeného trochou vanilkového cukru. A tím vším se prolíná jemná kouřová vůně suchého vetiveru se zemitým podtónem pačuli. Jak mi styl Alberta Morillase přijde dost často tuctový, tohle se mu povedlo.

Po vyzkoušení Winter (Dasein) je pro mě dost těžké hodnotit co do autentičnosti jakoukoliv vůni, zpracovávající podobnou tématiku. V případě Hiver to platí podle mě jen pro úvodní fázi, kdy v ní pryskyřičnaté tóny a ledový citrón, kontrastující s tropickým ylangem a hřebíčkem, evokují dojem zimního večera u praskajícího krbu s oloupaným pomerančem. Po rozvonění ovšem všechny zmíněné složky s výmkou ylangu, který se v téhle fázi začne vyznačovat tóny přezrálých banánů a vůně najednou začne připomínat ovocné pyré s fialkovými bonbóny, posypané vydatnou vrstvou vanilkového cukru (vanilka s pižmem) a ozdobené jasmínem. V tom méně poetickém pojetí si jí díky kombinaci ylangu a použitého druhu jasmínu můžete představit jako pižmovější Samsaru bez santalu s fialkovým pudrem. Každopádně z produkce Micallefu podle mě patří mezi povedené.

Ach ano, pozdní jaro. Kvetou májové růže, bergamtovníky a fialky. V sadech už najdeme i první bobulové ovoce. A celé je to zahalené do micallefovského, vanilkově sladkého obláčku bílého pižma.

Znáte Miriam, kterou Andy vytvořil v rámci projektu Tableau de Parfums? Jedná se o starosvětskou květinovou aldehydovku v moderním pojetí. Les Années 25 hovoří podobnou řečí. Svrchní akordy jsou místo aldehydů vystavěné na trpkém bergamotu, jehož svíravost umocňuje čerstvý zázvor s koncentrovaným pomerančovým olejem, doplněné citrusově nazelenalým petitgrainem se dřevitými podtóny Kořenitá růže s pudrovým kosatcem a fialkou, santalem a vanilkou už vás ovšem nenechá na pochybách, že tahle dáma vyrostla ve zlaté éře 20. let 20. století společně se svojí sestrou Miriam. Oproti ní je ale mnohem způsobnější. Nechodí na bujaré večírky do šantánu, prosycenými cigaretovým dýmem a obléká se výhradně do zeleného sametu, zatímco její starší sestra si vystačí jen se sametovými rukavičkami.

Broskve jsou parfémově velmi zrádným druhem ovoce zvláště v kombinaci s pačuli a Andymu se práce s ní tentokrát tak úplně nepovedla. Žena po válce sice radikálně zkrátila délku vlasů a sukni vyměnila za kalhoty a nově získanou emancipaci oslavuje u baru, kde o sebe cinkají kovové pohárky s broskvovou vodkou. Jenže je to bar lehce omšelý, zaprášený od padající omítky. Růže ve váze, co na něm stojí pozvolna usychají. Tmavé skvrny na banánech v míse vedle ní jsou nefalšovaným důkazem jejich přezrálosti a broskev, jejíž slupka s drhnoucími chloupky na první pohled vypadala autenticky, je ve skutečnosti pačuliově umělá jako v Caresse (Fragonard). Zručný barman Andy z toho ale nakonec vybruslil tak, že ji kromě již zmíněného máslově ovocného ylangu prosladil vanilkovým benzoinem a lehce podbarvil slaným podtónem balzamické ambry.

Mandlové či marcipánové vůně mám obvykle moc ráda, ale z téhle jsem v úvodní fázi, kombinující přezrálé kiwi, syntetické citrusy, hrachor a spařené mandle poněkud v rozpacích stejně jako ze sladce aldehydového, až lepivého heliotropinu. Teprve po delším rozvonění se objeví hezký se smetanovou vanilkou, který díky přidanému bílému pižmu působí příjemně křehce. Každopádně existují daleko lepší gurmánky tohoto typu. (NT)

Máte rády rtěnkové vůně a taková Lipstick Rose je na vás příliš sladká, bonbonková či ovocná a Iris Poudre přiliš pudrová? Pak by se tato vůně mohla stát vaší „vytouženou hodinou“, protože zde má kosatec navíc i trochu té „máslovosti“, svěží šťavnaté zeleně, navíc pokud vám není cizí květinově pikantní karafiát. Vraťme se však na začátek. Po kratičkém závanu čerstvě rozmačkaných jahod zasypaných zelenými lístečky jahodníku tu máme vůni čerstvé rtěnky se sametově hebounkými zelenými listy fialek. Potom rtěnka mizí a ukazuje se nádherný dvojtakt kosatce a karafiátu. Karafiát je lehce posypaný hřebíčkem a voňavě mi tak trochu připomíná něco z Lutensovy Vitriol d’œillet. Asi právě díky hřebíčku vůně získává hřejivě pižmovitý nádech. A pochopitelně abych nezapomněla, kolem karafiátu se ovíjí kosatec několika podob: máslový, zároveň mírně zapudrovaný, trochu zemitý a zároveň šťavnatě zelený. No a nakonec, nevím, jak je to možné, ke mně odněkud z dálky zavane gurmánský podtón ledových kaštanů.

Opravdu jedna z nejkrásnějších bylinkových vůní, jaké jsem kdy vyzkoušela. Hezky se v ní prolíná hořká pelyňková zeleň s rozmarýnou, tymiánem se svěžestí verbeny a citrusově pryskyřičnatým mastixem. Zvlášť oceňuju práci Mathilde s levandulí. Jak bývá ve většině vůní ostrá, tady je opravdu mohérová s příjemným ovocným podtónem.

Šestá hodina si svůj přívlastek rozhodně zaslouží, protože je podle mě jednou z nejpovedenějších vůní celé kolekce. Je krásně aldehydová a evokuje dojem, že jste se v čerstvě vypraných plátěných šatech usadili do trávy se sklenicí ledově vychlazeného ginu s plátkem citronu. Takhle nějak si představuju ideální osvěžení na léto.

Tahle vůně je podle mě určená těm, pro koho jsou např. pralinky v Iris Ganache příliš sladké, nemusí až zase tolik kosatec, jenže touží po čokoládě a zároveň si i rozumí např. s Lutensovým Bornéem 1834, ale to je zase pro ně přehnaná dávka pačuli. Tohle jsou totiž luxusní pralinky z vysokoprocentní hořké čokolády. Ty první jsou plněné likérem, ty druhé už mátovým krémem z čokolády Lindt, smíchaným s prachovým kakaem. Pralinky máme hezky naskládané v dřevěné krabičce ze suchého santalu a pojídáme je v kožených rukavičkách a druhé ruce držíme cigaretu, kterou čas od času odklepáváme do popelníku (pryskyřičnaté tóny + zemitost pačuli). Po nesčetné radě mátových pralinek nakonec objevíme i jeden s mléčnou náplní (minimálně sladká krémová vanilka). A můj absolutní vítěz v hodinové kolekci.

Je podobně jako L´Heure Defendue pačuliovkou, kde pačuli voní po velmi kvalitním surovém kakau. Tady ale nesklouzává až do gurmánské polohy čokoládových pralinek, ale v kombinaci s trpkým koriandrem, suchou dřevitostí muškátového oříšku, teplým kadidlem a dalšími pryskyřicemi působí spíš orientálně. A můžeme říct, že i mysticky. V drydownu se pak ještě přidá i vůně kožených rukaviček ze sedmičky. Má s ní i srovnatelnou intenzitu a výdrž. Tohle se Mathilde taky povedlo.

Dá se říct, že třináctá hodina je z celé základní kolekce asi nejtemnější. Ihned po bergamotově svěžím úvodu nás zavadí do koňské stáje. Tahle se ovšem teprve na koně připravuje. Je vystlaná drhnoucím březovým listím, čerstvým senem (narcis) a další podestýlkou (zemité tóny pačuli). V každém boxu čeká kožené koňské sedlo a holínky. Až sem by se mi docela i líbila, kdyby uvnitř někdo nerozlil umaštěný doutnající březový dehet.

Je z celé orientální kolekce „nejlehčí“ oudovkou. Tedy on je vlastně úplně stejný typ jako v Oud & Rose, jen v dojezdu je trochu dřevitější, ale tady ho Mathilde osvěžila větším množstvím bergamotu a přidala navíc její velmi oblíbené bylinky (nejzřetelnější z nich je rozmarýna), ale především velké množství nadýchaného bílého pižma, které oud změkčuje a přináší pocit „čistoty“.

Mathilde Laurent dodnes blahořečím především za nepřekonatelnou Guet-Apens a tím mi s ní vznikl problém, jelikož od doby, kdy ji k sobě přetáhl Cartier čekám na nějakou podobně velkou vůni. Mainstream od Cartiera mě úplně míjí, pár vůní z hodinové kolekce se mi i líbí (nejvíc asi čokoládová sedmička), ale nikdy jsem je nezatoužila vlastnit, až loni na podzim jsem poprvé měla možnost přičichnout si k orientální hodinové cestovatelské kolekci a touhle vůní mě tahle krásná dáma přesvědčila, že to v sobě pořád ještě má, takže jsem se nakonec rozhodla opatřit si i pořádný vzorek. Podobně jako Dominique Ropion ani Mathilde to s množstvím použitých složek nepřeháněla a především se zaměřila na druh opravdu kvalitního oudu. Ten její sice není zdaleka tak intenzivní, přesto drží neochvějně a podobně jako The Night mi evokuje teplou koňskou srst. Pokud jde o růži, nevybrala si tu tureckou, ale perleťovou, jemně kořeněnou růži z Rose Nacrée du Désert (samozřejmě bez šafránu). Jen na úplném začátku jí osvěžila bergamotem. Po rozvonění však citrusy zmizí a růže krásně splyne s oudem, který navíc zásluhou špetky bílého pižma a mechových tónů ještě změkne hezky do semišova.

Název vůně prý v překladu znamená japonské císařovny a oficiální stránky v této souvislosti zmiňují Suiko, která se koncem 6. století stala první vládnoucí císařovnou v zemi vycházejícího slunce. Každé ráno hleděla z okna svého paláce do svých zahrad a na jaře se nejvíc těšila na to, když okvětní plátky třešňových květů v kobercích pokrývaly celé hlavní město (tehdy to bylo město Asuka). A bylo to právě na její popud, že v Japonsku došlo roku 594 k oficiálnímu přijetí a podpoře buddhismu (patřičný edikt vydal regent princ Šótoku, její synovec. Jednou prý byla tak zaměstnaná vladařskými povinnostmi, že náhle přestala mít čas na svůj každodenní „zahradní rituál“, a tak si údajně nechala namíchat vůni, která by jí vůni její zahrady připomínala, i když tam zrovna nebude (sladkou, lehkou, slanou, kyselou, hořkou a kořeněnou). Říká se, že tuto vůni pak používaly i pozdější císařské manželky a vzájemně si její formuli předávaly. Hezká pohádka, že? Začátek, kdy nastupují kyselé citrusy se svěží frézií a vodní zelení, by tomu odpovídal. I tu zahradu bych tomu skrze trochu zemitého kosatce věřila. Ale co s ní má společného ten fialkovo-kosatcový pudr, co následuje hned po té? Pravda, není nikterak přehnaně sladký, ani dusivý, ovšem nebýt té jemné stopy přetrvávajících zelených „sametových“ lístečků, tak to spíš tipnu na toaletní stolek s líčidly a mýdlem v komnatě. V základu pak zřejmě kombinací tonky a dalších složek :think: dokonce přichází vůně nahořklého marcipánu, k tomu trocha „krémového“ santalu a slaný mořský podtón. Ne, že by to nebyla zajímavá kombinace, jenže v návaznosti na tu předchozí „zahradní“ exkurzi se v téhle gurmánské? části už nějak ztrácím. (NT)