ze začátku jsem v ní měla taky ty kompitove broskve nebo nektarinky, které posléze přešly do vůně zralých sladouckych mírabelek. Bohužel právě ta přidaná zkaramelizovana jablka způsobují, že ty mirabelky prezraji až moc a rozpliznou se.

(EdP) Tahle vůně má údajně odkazovat na dětství Yvese Coueslanta, které trávil ve stejnojmenném přímořském vietnamském letovisku blízko Haďphong, kde si jeho otec pagodu, aby v ní mohl odpočívat a užívat si mořský vzduch. Pro vytvoření patřičně atmosféry použil Fabrice Pellegrin lehce houbičkovatějící gardénii s podtóny kokosu - cítím ji tam stejně jako Miru, osvěžující nesladký pomerančový květ i s lístečky a růžovým pepřem, vlahý kosatec a tuberózu. Ta jde zpočátku také hodně do zelena, ale jakmile gardénie zmizí, nabere na síle a dostane takový ten lehoulince ovocný nádech. Hřejivou tropickou atmosféru pak ještě v další fázi umocní vanilková vůně benzoinu, naproti čemuž bílé pižmo v základu zapůsobí spíš jako takový svěží mořský vánek. (NT)

Název je odvozený od rýžové burzy s japonské Osace, kterou tamní Samurajové založili již v roce 1697. Ale rýži zde jako takovou rozhodně nečekejte. Dojima je podobně jako Santal-Basmati (Affiniscence) vůní příjemně nasládlého rýžového pudru a podobně laděného kosatce s bílým pižmem a mléčným santalem. Jen v tomhle případě jej místo kašmeranu zahřívá mošusové semínko s ambrou a navíc obsahuje špetku muškátového oříšku.

Zatímco široké davy obdivují hranatý flakon s modrým víčkem, mně se vždycky líbila spíš tahle květinová aldehydovka s červeným. Čas od času jako dnes vytahuju z nostalgie zbytek ve flakonu, abych si připomněla dobu, kdy i u D&G ještě uměli plnokrevné vůně. Jiskřivé alddehydy se v ní mísí s trpkým bergamotem a dalšími citrusy a čerstvou bazalkou. Mnohem podstatnější je však květinová část, která následuje hned za nimi. Jde totiž o jednu pro mne z nejkrásnějších kombinací karafiátu, jasmínu a pomerančového květu. Jasmín je tu neindolický, medově nasládlý, zatímco pomerančový květ zásluhou přidané špetky koriandru působí spíš neroliově a karafiát zase vůni dodává hřebíčkovou pikantnost. V základu potom najdeme podobný typ santalu jako v Samsaře, avšak tady jej rychle přikryje obláček bílého pižma s vanilkou. Současná verze, prodávaná v parfumériích v mírně poupraveném flakonu, je bohužel už jen jejím chabým odleskem.

Úvod má typově podobný jako MMMM..., jen jahodový a místo růžového pepře citrusy. Následuje závan ovoce se skořicí jakoby v FdB, Potom je to pomerančový květ nasladko s cukrovým marshmallow a sladce aldehydovým heliotropinem.

Začátek opět ve stylu MMMM... jen bez závanu z FdB, jinak je varianta Intense více jahodová a více cukrově maršmeláková s větším množstvím heliotropinu. Kalorická bomba, ale povedená.

Je další gurmánkou jak poleno z produkce Profumum Roma. Voní jako křehoučký mandlový marcipán, který posypeme kokosovou moučkou. Ale to není jediná dobrota, jakou si pro nás připravila, jelikož to musíme něčím zapít. A co by mohlo být lepšího než našlehaný vanilkově mléčný shake s bíločokoládovou tonkou?

Pokud bych měla tuhle vůni popsat jediným heslem, zněla by: Sunshine v podání Xerjoff. Dolce Amalfi totiž rozhodně není žádnou typickou letní svěženkou. Úvodní tóny zeleného jablka se šafránem tak trochu připomínají Monegalovo Flamenco s tím rozdílem, že tady se místo do malin zakousnete do šťavnaté kdoule a příjemně vás zchladí pikantní kardamom. V další fázi k vám pak kromě hřebíčku zavane i vůně kadidla z nedalekého přímořského kostelíku poblíž pláže. Hlavní tón však stále udává kdoule, která se nakonec společně s vanilkou promění v pohár s ovocnou a plnotučnou vanilkovou zmrzlinou s bíločokoládovou polevou, jíž Dolce Amalfi začne typově připomínat již zmíněnou Sunshine.

Jak už naznačuje samotný název, jedná se o nefalšované gurmánské obžerství. Voní jako tuna čokoládových brownies s medem a oříšky. Víte, že vám z toho budou trnout zuby, ale stejně si nemůžete pomoct. A to vám k němu Arturetto Landi naservíroval ještě i fondán z mléčné a bílé čokolády.

Prej růže. Haha, leda ve snu. Ano, na začátku zase sladce svěží pomerančový květ a pak už jen sladkokyselá čpící drogérkovka. Obávám se, že tohle je u Dolce & Gabbana to pověstné dno, jehož touto vůní právě dosáhli.

Tahle tuberóza dělá čest svému jménu. Je slaďoučká a ovocná. Jednou stranou žvýkačkově rozpustilá, zároveň je podobně jako Fracas máslová a voní po rozvařených meruňkách s cukrem, ovšem mnohem kultivovanější. Přidaný pomerančový květ přináší tón lesních jahůdek, zatímco tropický ylang zase vůni přezrálých banánů a i nějaký ten zelený výhonek, ale především tuberózu nádherně rozzáří. A ačkoliv tuberózu třeba obvykle nemusíte, sladce perlivé tóny otočníku s na prach rozemletými mandlemi a špetkou nadýchané vanilky v další fázi pak zapůsobí jako životabudič podobně jako to umí v Quand Vient La Plui, že se vám z ní chce jásat, aniž byste vlastně věděli proč.

Skořicové parfémy ve většině případů miluju. Tady se objeví ihned po osvěžující růži a citrusových tónech magnólie s podobnou nasládle pikantní špičkou podobně jako ve Feminité du Bois (Shiseido). A když jsem se následně podívala na jméno parfuméra, zjistila jsem, že se mi nos vůbec nezbláznil. Pierre Bourdon Dolce Vitu vytvořil jen o pouhé tři roky později. Avšak zatímco ve FdB pro Shiseido použil jen kousek broskve a švestky a další koření, tady je těch broskví a přezrálých a kandovaných meruněk na můj vkus už nějak moc. Rovněž hustá vanilka s coca-colově perlivým otočníkem v základu zřetelně převažuje nad jemně kořenitým santalem, čímž sice doslovně odpovídá první polovině názvu, jenže na můj vkus je už příliš sladká, ale hlavně málo orientální a ne tak propracovaná a to jak před reformulací, tak i po ní. (NT)

Je sladce květinovou vůní, navazující na tradici Chateau Krigler a English Promenade. Mořské tóny s konvalinkami, růží a mimózou s nádechem sena a najemno nasekaných bílých mandlí nás zavádí na Francouzskou riviéru, po níž se promenují dámy v rozevlátých šatech a šafránově semišovými rukavičkami. Jejich pižmově bílá pokožka přitom voní po opalovacím krému s tóny máslově ovocného ylangu.

Dostanete přesně to, co slibuje název: svěží pivoňky a kvítkem citrusově kořenité pelargónie, smíchané dřevěnou vařečkou ze santalu a la cedr s vanilkovým creme brulée z Dulcis in Fundo. Výslednou podobou z toho vznikne hromada růžových pralinek.

Tahle má být poctou růžovému Dom Perignon, jednomu z nejslavnějších druhů šampaňského vůbec a to dělá více než důstojně. I když zpočátku se díky kombinaci se šťavnatou hruškou a pomelem (grep to opravdu není) jedná spíše o klasické šampaňské. Do požadovaného odstínu ho zbarví až křehké okvětní látky, které v něm necháme vylouhovat. Poté ho zlehka zahřejeme s pomocí kadidla a okořeníme trochou palčivě dřevitého hřebíčku. Je sice zvláštní zahřívat šampaňské, ale Dom Rosa to kupodivu velice sluší. V drydownu už ho pak doplní jen směs vzdušných dřev (hlavně cedr a la mléčný santal).

Jak voní každý moderní italský mafián, ať už se nachází na rodné Sicílii nebo v zapadlých putykách Chicaga? Po střelném prachu, linoucím se z jeho kvéru, schovaného pod sakem. Na stole před ním leží dýka, na jejíž chladné a ostré čepeli sotva zaschla krev toho otravného detektiva, který strkal nos tam, kam neměl. V náprsní kapse má schovanou tabatěrku. Hlavu opřenou o jednu ruku, zatímco ta druhá ruka svírá sklenku s whiskey a kapkou sladkého rumu. Přidáte se do jeho klubu?

Všechny, kteří dosud jako já ronili krokodýlí slzy nad tím, kterak Dior zprznil původní Addict tímto prosím o mimořádnou pozornost. Přichází Donna, která sice pracuje se sladkou klementinkou, ale jinak je typově a především kvalitativně stejně dokonalou květinovou symfonií heliotropinových tónů albízie, jemně kořenité damašské růže s červenovocným nádechem a slaďoučkého pomerančového květu. I zde hřebíček společně s bíločokoládovou tonkou a hoblinkami mléčné čokolády navozuje vánoční atmosféru jen s tím rozdílem, že Donna je méně santalová a vanilka v ní je smetanovější, čímž celkově s výraznější albízií a ostatními květinami vyzní perlivěji a tím pádem méně orientálněji, což je překvapivě ještě víc ku prospěchu věci. V závěru se už jen zahalí do lehounkého závoje z bílého pižma.

Název hořkosladký likér sedí nebo možná spíš lektvar . Oba tyto hlavní prvky totiž spolu neustále soupeří. Nejprve je to hořká zeleň, kterou vzápětí střídá nasládlá skořice s badyánem. Z lektvaru pak vystoupí puget bílých květů a nakonec se vrací do své původní „lektvarové“ podoby – směs hořkých bylin, suchého dřeva a sladké vanilky (ta na mně přetrvává nejdéle). (NT)

Podle složení jsem si říkala, že by mohlo jít o gurmánku, ale není to vůbec sladké, ani jedlé. Místo trpkého bergamotu tentokrát začíná citronovou kůrou se zelenými mandlemi. Pak už se však během pár minut prosadí kombinace nesladké vanilky, skořice a hřebíčku, která by sama o sobě vyvolávala vánoční atmosféru, kdyby do ní nenaškrábali i trochu omítky. Pokud bych měla přirovnat k některé vůni, napadá mě Vanille Exquise (Annick Goutal). Až v dojezdu vanilka zhoustne do podoby crème brûlée. (NT)

Je pojmenovaná po známém americkém módním návrháři z New Yorku, se v roce 2011 stala první samostatnou vůní značky, u níž nešlo o žádnou reedici. I tak si nelze nevšimnout určité inspirace právě Fracasem. Bergamot byl místo mandarinky doplněn svěžestí pomerančového květu a teprve napůl zralou hruškou. Hyacint vystřídala krémovější gardénie. Nejspíš záslouhou jí a ostatních složek tu samotná tuberóza působí dost dlouhou dobu sama o sobě o kapku zeleněji a svěžeji, avšak ani ona nakonec nepostrádá vůni čerstvě uvařené meruňkové marmelády. Základ sice postrádá tóny chypre, přesto se pižmu se santalem daří stejně jako v případě její předchůdkyně vytvořit z Douglas Hannant hebkou, sametově květinovou vůni, jen mnohem víc vzdušnější, ale především stále dospělou.

Ano, mošusové semínko s pižmem a kapičkou neroli vytváří v Dovaně skutečně dojem kvalitního krémového mýdla, položeného mezi osuškami, plátnem a krajkovím společně s tělovým pudrem. Zároveň je lehce políbená kosatcem a vanilkou. Vůně je to sice zase nekomplikovaná, až miminkovská a intimní s lehce podprůměrnou výdrží, nicméně schopná vyvolat milé abstraktní vzpomínky z dětství a to se cení.

Tohle opravdu nezapře tradiční vůně značky a zároveň podle mě patří k jejich nejlepším kouskům. Kadidlo tu vystrkuje svoje růžky během pár minut hned za citrusovými aldehydy s koriandrem a drceným černým pepřem. Je prašné, horké a zároveň ledově kamenné, jak je osvěžováno jalovcovým jehličím. Teprve po rozvonění, když jalovec zmizí a vystřídá ho labdanum se ustálí v prašné hřejivé poloze. To by samo o sobě nebylo nikterak výjimečné, proto tuhle kompozici doplní ještě nasládlá borová pryskyřice. Je to parádní kadidlovka s nadprůměrnou intenzitou i výdrží, leč na rozdíl od takové Reve d´Ossian má už přece jen sklony jít do pánska.

Tahle vůně je tak trochu chameleon. Mívá dny, kdy na mně voní rovnou jako ulepená cukrová voda a potom mívá dny, jako je ten dnešní. To začíná štiplavým kardamomem, nazelenalými svěžími citrusy a jemnou dřevitostí a vzápětí poodhalí spařené, čerstvě vyloupané mléčné bílé mandle, které zlehka zaprášíme práškovým cukrem. V téhle fázi je to dokonalá mandlová gurmánka. Po pořádném rozvonění ovšem cukr začíná sílit a změní se v hustou bílou cukrovou polevu, v níž se ty krásné mandle doslova utopí. Než se však ztratí docela, Dragée na chvilku typově připomene L´Instang Magic. Do polevy pak ještě vmícháme varečkou z hladkého cedrového dřeva slaďoučký pomerančový květ a přidáme pár krystalků zkaramelizovaného cukru. A aby nebyla tak sladká, v závěru ji zasypeme jemným pudrovým pižmem.

Pokud jste se jako já nedočkali slibovaného tance vážky u Nobile 1942, nezoufejte. Tady vám za drobného mrholení dešťových kapek protančí vysokými zelenými travinami s pivoňkami, prolétne kolem zurčícího potůčku s malým vodopádem. Na chvilku ji přiláká vůně rozkvetlých citrusovníků, jejichž nektaru se krátce napije, aby dál pokračovala v letu dalšími travinami, tentokrát už prorostlými i jetelem a svůj tanec zakončila v mechovém háji ve větvích košaté třešně s čerstvě opylenými květy. Něžnějšího posla teplého jara si snad ani neumím představit.

Zůstat špinavý, to je podle značky prý cílené zřeknutí se lidské povrchnosti v podání Marka Buxtona. Žádný na míru šitý kostýmek, žádná bílá košile, ani vysoké podpatky. A skutečně, tohle je nefalšovaná vůně doutnajícího táborového ohně, u kterého sedíte s přáteli na mýtině obklopené jehličnatými cedry, popíjejíc trpce osvěžující citrusově zázvorovou limonádu, ve starém vytahaném triku, teplákách a ve vašich zaprášených a už trochu sešlapaných kožených Martenskách. Ve vašich vlasech a na vaší kůži se přitom misí zemitě peprná vůně kouře, růží a mastného krému. Nejste svázáni žádnými pravidly. Jste absolutně uvolnění a oddáváte se meditaci. Dreckig bleiben je Markovou geniální odpovědí na Fuoco Infernale Egona Oelkerse.