Vůně sice nemá nic společného jak s andělikou, tak ani na mne nepůsobí nijak zvlášť andělsky, ale to vůbec nevadí. Voní jako jarní cedrová alej, v níž najdeme i několik cypřišů. Vítr v ní sem z nedaleké zahrady přivál několik hebkých chomáčků mimózy a teď si tu s nimi pohrává. A i když je jí málo, alej to neuvěřitelně příjemně provzdušní. Co je ovšem podstatnější, ve stínu stromů tu roste krásný zemitý a zároveň lehounce mrkvový kosatec, který si sem přišel odskočit z 28 La Pausa. V trávě leží i jedna zapomenutá broskev (vonokvětka), přičemž dřevitá myrha s kadidlem v základu sem přináší i trochu toho tepla. To je taková škoda, že zrovna tahle vůně je ve srovnání s Tobacco Rose tak tělová.

Turin by se mnou sice nesouhlasil, ale mně se bergamotově svěží a zároveň hořkozelený začátek téhle vůně, smíchaný s pikantně nasládlým růžovým pepřem, medově máslovou hruškou a ovocným jasmínem vyloženě líbí. A jak je pro mne normálně kmín v kombinaci s vanilkou v původním Hypnoticu vražedný, tady vytváří jen lehkou a příjemnou kořenitou špičku, zatímco samotná vanilka dostane v drydownu čokoládový podtón (asi jediné noir), prolne se s vůní anděliky a tímto spojením vznikne zajímavý krémový likér s bylinným nádechem.

Vedle Fuoco Infernale je pro mě tohle asi jediná další vůně od téhle značky, o níž můžu říct, že je opravdu povedená. Je to sice gurmánka jak poleno, ale není to úmorná sálající cukrárna, ani není ulepená jako třeba Angel, i když si těch dobrot v sobě schovává docela dost, je to nadýchaný něžný obláček, lehounký jako pápěří. Nejprve jsou to višně v čokoládě, k nímž dostanete malinovou cukrovou vatu. Dále jsou to měkounké růžové marshmallowny, zlehka posypané práškovým cukrem (bílé pižmo) a velké karamelové latté s tónem sušené smetany (madagaskarská vanilka), k němuž vám nakonec naservírují ještě obrovský kus piškotového moučníku.

Na mé kůži je v podstatě variací na Apple Brandy s koňakem v dubovém sudu místo rumu, do něhož byla zamíchaná najemno namletá skořice, která společně s tonkou a dalšími složkami vytváří tón zkaramelizovaných jablek ze štrůdlu z Ambre Narguilé. V Angels´ Share k nim navíc dostanete i pralinku z mléčné čokolády. Oproti oběma zmiňovaným vůním je ovšem vyloženě intimní.

Souhlasím jak s alibi, tak i s euridike. V Angelys Pear najdete hrušku krásně křehkou a šťavnatě sladkou jako Nashi, tak i lehce otlučenou máslovku, které se rozkutálely v čerstvě posečené trávě spolu s bobulkami černého rybízu, no já v ní navíc mám i jednu moučnatou. To by nebyl až takový problém, kdyby mi pižmo v kombinaci s ovocnou růží a jasmínem nevytvářelo podobný avivážový tón čistě vypraného prádla jako např. v Carpe Diem, který kontrastuje se vzdušným mechovým základem chypre. Nicméně jsem rovněž toho názoru, že oslovit by mohla zejména nositelky vůní jako Gabrielle případně Chloé.

Cecile patří mezi ty parfuméry, kteří rádi (podle mě někdy až urputně) opakují oblíbený akord svých nejúspěšnějších výtvorů v mnoha různých variacích. V jejím případě to byl po dlouhou dobu Epic. Před 6 lety pak vytvořila pro mě zatím asi její nejgeniálnější kousek, kdy přišla s moderní variací na Eau de Shalimar v máslovým kosatcem v podobě Aury Sublime a zdá se, že si je toho vědoma. Použila jej např. už v Remember Me. Ani navazuje na obě. Máme tu opět eau de shalimarovský úvod s bergamotem a citronovou šťávou a posléze vanilku s ambrou a bílým pižmem z Aury Sublime, z Remember Me zase kardamom a zázvor, který v základu splývá s pichlavým cedrem. Novou variaci místo máslového kosatce či kořenitého čaje s mlékem a medem z plumérie tvoří líbivější šťáva z rozmačkaných bobulí černého rybízu, do níž zamíchala sladce pikantní drcený růžový pepř.

Tak tohle kakao má opravdu grády. Zaří několika odlesky zlaté přesně, jak popsala Miru. Je surové a hořké a voní po lískových oříšcích a kardamomu. Zanedlouho zesládne díky trošce karamelu (jedna z poloh mexické vanilky), ale ne moc, protože vzápětí se přes něj převalí hromada nesladké, najemno namleté skořice s palčivým chilli a pár zrníčky kmínu s příjemnými živočišnými a koženými podtóny. Po rozvonění dostane víc prostoru samotná mexická vanilka, která už nyní kromě karamelu voní i po rozpouštěné krémové vysokoprocentní čokoládě podobně jako v mexickém Shalimaru, což jí v kombinaci s oříškovým, prachově delikátním kakaem náramně prospívá. Chilli už sice není patrné, jelikož ho v téhle fázi vystřídá "přívětivější" hřebíček, a skořice zesládla, ovšem vůni to ani v nejmenším neubírá na pikantní přitažlivosti. Vůně jde krásně do prostoru a dobře drží. Ano, starodávný životabudič, i tady musím dát Miru za pravdu. Řekla bych, že typově je někde napůl cesty mezi Lutensovou Arabií coby naučnou vůní (tzn. vůní, k níž člověk rád přičichne čas od času, ale na pravidelné nošení je to až příliš velká vůně) a Xocoatl s tím, že ta není tak suchá a je spíš vanilkově mléčná. Škoda, že kusy z cestovního balení nejdou zakoupit i jednotlivě, hned bych po něm skočila.

Jiskřivě chladná jako sklenice limonády z trpkých hrušek. Lahodná jako kořeněná medovina se sladkým tabákem s kapkou příjemné živočišnosti z Lutensovy turecké kuřárny Fumerie Turque s leštěným mahagonovým nábytkem. Hřejivá jako hromada sluncem prohřátého sena z Felanilly. Křehce pudrová a jemná jako labutěnka.

žvýkačka s příchutí lesního ovoce, kokosovou moučkou, semišovým šafránem, umělohmotným jasmínem, křížená s Euphoria od Calvin Klein

Když bych to chtěla hodně zjednodušit, řeknu, že Anonimo Veneziano je temperamentní italská Coco, ale vzhledem k tomu, že tohle je pro mě zatím nejpovedenější vůně od této značky, tak to trochu rozpitvám. Mandarinka asi tím, že je červená, tu působí mnohem víc šťavnatěji. Zároveň je navíc osvěžená trochou natrpklého bergamotu. Potom se vůně rozchází, jelikož jasmín téhle Italky je narozdíl od Francouzky indolický podobně jako ylang, než se uhladí do tropicky sladkých, květinově krémových tónů. Dokonce bych si tipla, že se mezi ně přimíchal i jeden malinký kousek hřebíčku, aby tak co nejvíc zdůraznila svoji plnokrevnost a italský původ. Nezapomíná ovšem ani na eleganci a po rozvonění ukáže růži s moderním nádechem chypre (pačuli s labdanem), špetkou vanilky a santalem, o níž psala už blackviolet a jímž se Coco zase malinko přiblíží. Růže Anonimo Veneziano je však i o kapku víc ovocnější, konkrétně broskvovější, čímž společně s umravněným ylangem působí mnohem víc zářivěji. A co kvituju, že v dojezdu není vůbec tak vlezle sladce mléčná jako Chanel.

Otevřeně přiznávám, že styl Marka Buxtona mě dlouhou dobu míjel, ovšem zdá se, že spolupráce se Stephanií Mayrovou a Danielem Plettenbergem z Ateliter PMP mu vyloženě svědčí. Nenechte se zmýlit slabikami v názvu. Anti anti není v žádném případě vůně jdoucí proti současným moderním parfémovým niche trendům, naopak jde s nimi ruku v ruce a letošní ocenění The Art and Olfaction Award si podle mě zasloužila plným právem. Začíná jako kolínská, kdy vás osvěží hořké neroli s červeným pepřem, chladivým kardamomem a stroužkem muškátového oříšku, aby se po rozvonění proměnila v elegantní pánskou vetiverovku, která nás přenese na tržnici s dřevěnými kdesi ve Středomoří, kde prodejci nabízí rozličné zboží. Pánskými bundami z té nejjemnější kůže a surovým kakaem počínaje, hořkými pomeranči, meruňkami, vanilkou a dalším kořením konče.

Najdete tu podobnou pralinku z vysokoprocentní hořké čokolády, zasypanou kakaovým práškem jako v Kilianově Noir Aphrodisiaque. Pierre ji ovšem naplnil marcipánem z hořkých mandlí, vanilky a šťávou z grapefruitu a zabalil do semišového šafránu. Není to ale cukrárna, jsou to pralinky zapomenuté na půdě na starém slamníku společně se obnošenou koženou bundou se semišovými prýmky a krabicí archivních kubánských doutníků. Dlouhé potáhnutí a pomalu vydechovaný obláček kouře, v němž se mísí vůně tabáku a čokoládového afrodiziaka, vyvolávajícího blažený úsměv.

Zírala jsem jako blázen, když jsem si na luckyscentu přečetla, že tahle vůně byla údajně inspirovaná atmosférou staromódního holičství s vykachličkovanou podlahou a koženými sedačkami. Kde by se tam podle složení vzalo? A hle, ono tam po nástřiku opravdu je. Přesněji řečeno úvodní kombinace větrového anýzu, šalvěje, chladivé levandule a citronového mýdla šikovně ve mně osobně vyvolává představu pěny na holení, břitvy, přejíždějící po pánské kůži a pánské kolínské. A musím potvrdit i tu příbuznost s Gaultierovou Le Mâle, zmiňovanou v recenzích, jakmile se po rozvonění přidá osvěžující nesladký pomerančový květ jen s tím rozdílem, že tady náš pán na holení dostane za odměnu našlehaný sníh, obsahující na jemný prach rozemleté mandle. A sedačka, na níž sedí, není kožená, ale dřevěná.

Je libo tropický koktejl s čerstvě vymačkanou nasládle svěží limetkou, autentickou guave a k tomu půlku čerstvé šťavnaté meruňky? A dali byste si k tomu i pár kapek přírodního broskvového džusu, jehož pohár zdobí i několik zelených lístků a okvětních plátků jemné svěží růže? A lehce nahořklé fíky? Přitom všem vás příjemně ovívá slaný mořský vzduch a z přilehlého pralesa cítíte jemnou vůni navlhlého mechu. Ano, možná to není kdovíjak "velká" vůně, ale tenhle reparát karibského koktejlu na letní dovolenou se Pierrovi po Pluie de Soleil rozhodně povedl.

Jak už naznačuje samotný příběh o kapitánu Oliverovi a jeho milé Dulce, kterou pravidelně navštěvoval na ostrově, Antigua je osvěžující mořskou vůní pro horké letní dny. Ucítíte v ní šumící slanou mořskou vodu, mořské řasy, vodní květy, chladivý eukalyptus, tymián a zelené myrtové keříky, které dokonale zapadají do dané atmosféry. V základu pak vůni provzdušní bílé pižmo.

Na oficiálních stránkách popisují tuto vůni jako květinově zelenou. No podle mě to nějak nesedí. Začíná totiž jako štiplavě svěží aldehydovka s hořkou zelení, jenže ta pochází z galbana. A netrvá dlouho, před nosem se vám rozzáří "slunečný" jasmín s krémovým ylangem typově podobném jako v Promesse de l´Aube, avšak tady má zároveň i svůj sladší, tropičtější/teplejší ráz. Do kytice byla ovšem navíc přidána i jemná růže z Nuit d´Amour a prašně zemitý kosatec, který nám pravděpodobně zásluhou pár kapek sladkého fialkového, nikoliv však bonbónkového nektaru, příjemně zpudrovatí a zněžní. Vetiver je tu velmi krotký, jemně dřevitý a zakouřený a zároveň se mu (zřejmě v kombinaci s některou další nepřiznanou složkou) daří vytvářet chladné "sametově" nazelenalé tóny chypre. Celá vůně se přitom vznáší na měkce nadýchaném obláčku z "pudrové" vanilky, až v drydownu nepatrně krémově zhoustne podobně jako Promesse de l´Aube jen s tím rozdílem, že Antonia ani v této fázi neztrácí svoji květinovou šťavnatost a není tu santal, takže se rozhodně o žádné dvojče nejedná. No a přičtěte si k tomu několikahodinovou výdrž. Ach.

Je to tam, hned na začátku na vás v téhle vůni vykoukne hromádka starých dobrých lékorek s mátovou příchutí. Uprostřed ukrývají něžnou ambrovou růži s velejemným oudem. Po pořádném rozvonění pak lékorky změknou zásluhou pudrové vanilky a bílého pižma, že jste v pokušení se zakousnout a vychutnat si, jak se budou rozplývat na jazyku. Dál už se vůně sice nevyvíjí, avšak když na druhou stranu uvážím, že Mancera je ve své podstatě převlečený Montale, jedná se o velmi povedenou jedlou lékořicovou oudovku. Z hlediska intenzity se sice jedná spíše o intimnější vůni, ale drží naprosto bezproblémově.

Vonokvětka s mandarinkou úplně nějak minula a od úvodních spíše obecných citrusů mi přeskočila hned k té kokosové tiaré s vodními květy. Ten oud ve vůní společně s vetiverem a guajakem opravdu může tak trochu připomínat večer na pláži, možná při nějakém táboráku, přičemž v konečné fázi vyniknou hezky i písečné tóny. Ano, to rozhodně není typická akvatická vůně.

medicinální oud s bulharským růžovým olejíčkem a pačuli (NT)

V první chvíli, kdy se v ní mísí nahořklý pomerančový květ s kokosovou tiaré jsem moc nevěřila, že by tenhle oud mohl být sametový. Naopak drhnul typicky po montalovsku za podpory kořenitého santalu. Teprve po rozvonění, kdy tiaré přešla do krémovějších tónů a do hry vstoupila vanilka mě přesvědčil, že má svůj přívlastek oprávněně. (NT)

Je zprvu svěží růžičkou, která se ale záhy změní v růži voskově medovou a zelenkavě mýdlovou a začne pozvolna zarůstat břečťanem. Než pod jeho listy a mechovým polštářem zmizí docela, stihne se ještě proměnit v rybízově ovocnou. Černý rybíz moc nemusím, jelikož mívá dost často tendenci sklouzávat do bonparové až sirupové polohy. Tady se naštěstí drží ve své přirozené podobě. Poslední připomínkou její kořenité přítomnosti je vůně tonkově nasládlého santalu v základu.

​Ano, krystalicky čistá bílokvětinovka v úvodu se svěžími citrusy, které kromě máslového kosatce doplní už jen krémové pižmo s trochou hřejivého kosatcového pudru. I když osobně ji o moc víc kosatcovou než Ibitiru nemám. Společnou mají tu květinovou hřejivost, no Apollonii vnímám spíš víc alabastrově průsvitnou.

V téhle vůni se Francis údajně snaží zprostředkovat část sebe, část svých libanonských kořenů. Inspirací se mu stalo vyprávění jeho babičky a jeho vlastní cesta touto zemí, vzpomínky na kvetoucí pomerančovníky a cedr, jakožto národní symbol Libanonu. A v podstatě ano, vůně je lehká, osvěžující a svým způsobem i minimalistická. Pomerančový květ je zde zpočátku nesladký, spíš nahořklý, se zelenými lístečky a větvičkami. Ylang v něm je krémově mýdlový a dokonce tipuji i zapomenutý kvítek slunečného jasmínu z Promesse de l´Aube. Obojí však velmi rychle mizí a zůstává jen ten pomerančový květ a přece jen malinko zesládne a uloží se na lůžko z průsvitného až vzdušného cedru, vystlaného nadýchaným pudrovým pižmem a dokonce i ždibíčkem marshmallow. I když spíš jako nikovku bych si takhle představovala nějakou variaci na Aqua Allegorii.

Sladký malinový sirup s růžovým pepřem a ojedinělým plátkem růže, který se v té šťávě doslova topí. Pačuli je tu zpracovanéstejně jako ve vůních typu Angel či Jimmy Choo, přičemž celkovou ulepenou ještě umocňuje hustý coca-colový koncentrát s třešňovou příchutí - tady je to jeden z ojedinělých případů, kdy je v heliotropinu cítím. A i když se pak přidá trochu pižma s hřejivou ambrou, aby to ztlumili, spíš jen zapříčiní, že o to víc to působí uměle. (NT)

Kvůli kokosu ve složení jsem měla původně z téhle vůně největší obavy a teď po vyzkoušení si říkám, jestli se nakonec tohle nemělo jmenovat Jangala. Přesně tady totiž Pierre zapomněl tu vlhkou hořkou tropickou (nikoliv skleníkovou) zeleň. Okraj téhle džungle zasahuje až na teplou písečnou pláž, ochlazovanou mořským příbojem (moc zajímavá kombinace jiskřivé, avšak téměř nesladké plumérie a soli). Místo tradičního opalovacího krému tu tentokrát máme olej s jemnou vůní kokosu (znovu souhlas s blackviolet). A místo orchidejí od místních domorodců tu máme na přivítanou věnec krémově nazelenalých lilií. Jen ten jemně kořeněný drydown (drcený pepř s pikantním zázvorem) mi do téhle atmosféry úplně nezapadá, tedy až na ten citrusově nazelenalý petitgrain. Přesto je to pořád zajímavě exotické. Kromě toho má Paris-Seychelles z celé čtveřice nejlepší intenzitu a výdrž. (NT)