sladká propolisová ambra s lehkým náznakem ve stylu Ambre Narguilé se dřevem a trochou pižma, hezké, ale nikterak objevné

Vůně má být údajně inspirovaná 55. ulicí v New Yorku a tamější architekturou, ale mně spíš vůní šťavnatých mirabelek, pikantního kardamomu, pudrového kosatce, broskvové vonokvětky, pižma a hřejivé dřevité ambry připomíná rozkvetlý ovocný sad v létě a semišovostí v kombinaci s ovocem i tak trochu Aqua Vitae Forte.

Chacha, prý že mysorské santalové dřevo. No tak zrovna to tahle vůně neukecá ani omylem! Po trpkém bergamotovém úvodu se totiž objeví stejný kořenitý santal se šťavnatou růži jako v Santal Majuscule. Narozdíl od kakaa tu ale máme jemné pižmo a zásluhou oudu se nám růže velmi rychle změní v sušenou. V drydownu se přidá i vůně vlašských ořechů ještě i s tím ochranným zeleným pouzdrem, když jej čerstvě utrhnete ze stromu a zrovna se chystáte dostat z něj samotnou skořápku i s jádrem. A právě tento tón z ní dělá docela povedenou orientálku se skvělou intenzitou a výdrží.

Pokud jste vysazené na růže, tohle je orosená šťavnatá růže se zelenými lístečky s dřevitým stonkem, kterou jste právě v kožených rukavicích utrhly ze záhonu. Přivoníte a nasajete tu jemně opojnou vůni. Růži vezmete a vykoupete ji v hřejivě sladké ambře a pak ji dáte na sluníčko, aby na ní ambra mohla patřičně vykrystalizovat. Žádný další vývoj už ovšem bohužel nezaznamenáte, neb Attar de Roses je v tomhle směru hodně lineární. (NT)

Začíná směsí svěže štiplavého kardamomu, poměrně krotkého šafránu a prachově sladké skořice, do níž přidáme několik meruněk, které sušíme na podkladu z pálených dřev. I oud je tu podobně jako šafrán ohleduplně zapracovaný, je růžově nasládlý a svou sametovou kouřovostí dodává meruňkám chlupatý povrch. Nechybí mu však ani ten typický nahořklý koženoživočišný tón, ovšem velmi, velmi jemný a navíc zpacifikovaný hřejivou pryskyřičnatou ambrou. Ve své podstatě je to moc milá orientálka, jen v té své jemnosti působí i malinko plošším dojmem, i když na to jsem byla upozorněna už předem. A taky je škoda slabší výdrže.

Úvodní osvěžující ostružinová šťáva se záhy promění v ostružinové bonbónky z fragonardovské Juste un Baiser se sladkým bílým pižmem a syntetickou ambrou, které navíc doplňuje ovocný jasmín.

Začíná stejně kořeněnou růží, jaká je v Guet-Apens, snad jen broskve bylo přidáno více, jasmínový doprovod s lehounkou živočišností zůstal. Místo efektu noční oblohy se však fialka pouze mihne v náznaku rtěnkového akordu, vůně sametu nebo jakékoliv kůže chybí docela a místo toho se dostavuje vůně tmavých pražených oříšků, které vůni odeberou téměř veškerou sladkost. Na úkor fialky dostává víc prostoru kosatec a díky většímu množství hustější vanilky vyzní krémověji, možná i uhlazeněji. Chyprové tóny jsou stále patrné, avšak díky většímu množství ambry a dřev není ten „mrazivý“ tón tak hlasitý a vůně se mi tak zdá trošičku hřejivější. Výdrž má stejně dobrou jako Guet-Apens, možná jen jde o trochu méně do prostoru. Takže za mě ano, vůně jsou si hodně podobné, ale rozhodně ne identické. Guet-Apens se mi zdá hlubší, víc noir, Attrape Coeur bych viděla jako její denní verzi. To jí ovšem ani zdaleka neubírá na kráse.

V případě téhle novinky má jít o variantu Andyho slavné L´Air du Désert Marocain v koncentraci čistý parfém. Pokud jste ale zároveň čekali i větší pecku, asi budete zklamání. Srdce pouště pracuje se stejnou směsí koření (hlavně koriandru) a citrusově zeleným petitgrainem se dřevitými podtóny. Naopak k levanduli přidal další šťavnaté bio citrusy a zcela vypustil jasmín. Pouštní atmosféra ovšem naštěstí na rozdíl od takové Sheiduny zůstala. Andy totiž přidal na množství labdana a dalších balzamických tónech, díky nimž Au Coeur du Désert vyzní víc měkce a je trochu sladší. Neopomenul samozřejmě ani závan březového dehtu, který mi v L´Air du Désert Marocain evokoval olejovou skvrnu v poušti od porouchaného džípu. Zde ho zdůraznil zemitostí pačuli. Jenom jak jsem naznačila na začátku, ve srovnání se svou předchůdkyní není o nic delší a vůně se tak rychle vrátí zpět k sladce balzamickému, ambrově dřevitému charakteru.

Oficiální stránky hovoří o této vůni velice vznosně. Uvádí inspiraci v milostné aféře mezi vdanou italskou princeznou Vittorií Collonnou a futuristicky zaměřeným umělcem Ubertem Boccionim. Ti dva se prý setkali během 1. světové války v zahradě vily na malém ostrůvku uprostřed jezera Maggiore, kam Umberto přijel na dovolenou a Vittoria zde trávila čas, zatímco její manžel bojoval na frontě. Na jednu stranu se tedy má jednat o vůni romantickou, připomínající tuto zahradu, z druhého úhlu pohledu si klade za cíl působit avantgardně. No tak uvidíme. Prvotní úder je svěže citrusově nahořklý, skoro by se dalo říct vodopád. Velmi rychle však dopadne na hladinu s vodními květy a nasládlou šťavnatou zelení (fíkový list). Celé je to velmi nadýchané, až vzdušné, šumící voda, jiskřivé bublinky šampaňského v nose, romantika jak blázen. Až teprve "broskvová" vonokvětka s krémovým podtónem vůni jakoby přitáhne víc na zem/k tělu. Ale něžného ducha vůně vlastně neztrácí ani v jemném dřevitém základu, pořád je to takové měkké, nadýchané s přetrvávající stopou vodní zeleně. Takže pokud jde o to romantické zachycení letní zahrady, Alberto Morillas odvedl podle mě dobrou práci, nakolik je však tato vůně pokroková, to si netroufám posoudit. Mně osobně se taková nezdá (snad kromě toho jiskřívého tónu šampaňského).

Úvodní fázi mám hodně zelenou až absintovou, po rozvonění ale i na mé kůži fialka s lékořicovým anýzem, rumem a dalšími složkami vytvoří dojem rumových perníčků, promíchaných s obilnými sušenkami. Nejspíš právě díky tomu mi zde v základu s „papírovým“ cedrem nevadí hořce kožený tón labdana, který mě začal zlobit v Grand Soir.

Údajně by se mělo jednat o vůni v kabaretu. No já se s ní ocitla v zákristii prosycené vůní kadidla a vyzdobené sušenými růžemi, kde si kaplan právě obléká roucho a chystá se na bohoslužbu. Aby se zahřál, otevřel si termosku s kávou. Jenže při nalévání se mu zatřásla ruka, hrnek vyskočil z ruky a káva se rozstříkla po zdi za jeho zády. Možná za to mohl kubánský doutník, který chvíli před tím tajně vykouřil venku vzadu za kostelem.

V téhle vůni se Pierre Guillaume údajně pokusil zachytit představu ranní procházky orosenou bylinkovou zahradou. No ano, svěží zelené bylinky by tam byly, ale proč tam přidal i ty zatracené rajčatové listy, které nesnáším už od dob DKNY Women. Zřejmě díky nim nám celá ta tzv. orosená zahrada uschne a začne to vypadat spíš jako ve skleníku. Naštěstí Pierre není takový tyran, aby nás tam držel celou dobu. Milostivě nás pustí na venkovní dřevěnou lavičku, abychom si tam dali sladkou rybízovou šťávu a snědli si čerstvě oloupaný pomeranč.

Bože, koho napadlo smíchat rozmačkaný rebarborový listí s allurovským pomerančovvým květem a tunou kašmeranu? Po rozvonění vyleze docela pěkná vanilka, ale před tím by si člověk nejradši usekl ruku :) .

Tóny šťavnaté mandarinky, svěžího bergamotu, liči a grepu se tu mísí s ovocnou, až žvýkačkovou tuberózou. Tu po rozvonění vystřídá vzdušná pudrová mimóza s ovocným jasmínem a karamelovým zimolezem, podpořeným sladce aldehydovým heliotropinem. Kořenitý santal s vanilkou a pižmem v základu pak typově malinko připomenou Sublime.

Všechny dosavadní odpůrce Shalimaru (ale i jeho příznivce) tímto prosím o mimořádnou pozornost! Vadí vám shalimarovské kadidlo, protože na vás gumovatí, ale líbí se vám jeho citrusy a vanilka a místo jasmínu s růží byste ho chtěli s patřičně vosoleným máslovým kosatcem a Eau de Shalimar na vás voní dobře jenom v létě a je moc pižmový? Potom pro vás mám asi řešení. V první fázi tu máte jak bergamot, tak pocukrovaný citrón z Eau de Shalimar a typickou shalimarovskou vanilku s nádherným máslovým kosatcem a jen lehkou stopou pryskyřičnaté ambry. Rozcházet se začnou až v základu, kdy nad vanilkou začne mít mírnou převahu našlehaná tonka, posypaná špetičkou bílého pižma. Cécile Zarokian opět dokazuje, že umí.

Internetovou parfumérii ausliezumduft jistě netřeba představovat a ani to, že v roce 2010 vydali u příležitosti desetiletého výročí od založení firmy svou první vůni s prostým názvem No.1. U toho však neskončilo a rok nato se rozhodli, že opět ve spolupráci s Marcem vom Ende (senior parfumér gigantu Symrise) přijdou s údajně měkčí, smyslnější, koncentrovanější a zároveň ženštější verzí, ale přitom to nebude vyloženě dámská vůně. No chápete to? Už tohle prohlášení bez známky nějakého jasného konceptu ve mně moc důvěry nevzbudilo, přesto se ke mně řízením osudu omylem vzorek nakonec dostal. Takže jak to tedy je? Jestli tohle má být ženštější, smyslné a kožené, tak já jsem čínský bůh srandy. Kdybych nečetla oficiální promo, tipla bych, že se Betrand Duchaufour pustil do jedné z dalších svých podivností. No fakt. Na začátku je kysele citrusově svěží, štiplavě kořenité (směs kardamomu a zázvoru) a kovově chladné. Následuje šálek obyčejného černého čaje s citrónem na dřevěném stole ze suchého cedru, potaženém živočišnou kůží. Všude kolem šálku je rozsypáno plno zelených lístečků. Na slibovaný máslově měkký semiš si musíte počkat až do základu. Dostanete k němu i nový šálek čaje, tentokrát bez citrusů, prohřátý pryskyřičnatou ambrou a vetiverově zakouřený a oslazený trochou medu. K tomu jako pozornost podniku obdržíte i malinkatou dózičku se sušeným tabákem a jeden žvýkačkový bonbón s třešňovou příchutí uvnitř s ovocnou sirupovou náplní. A na závěr do sebe ještě nacpete buchtu s vanilkovým pudinkem, posypanou moučkovým cukrem. Extrém číslo 1 to je, ale v nesmyslných mišmaších. Jestli můžu panu Wuchsovi něco poradit, vykašlete se na vlastní vůni, když neumíte vymyslet vůni podle pořádného konceptu a raději se soustřeďte na rozšiřování sortimentu.

Na vůních Olfactive Studio se mi líbí ta provázanost s určitou uměleckou fotografií, i když v případě Autoportrait to nefunguje hned úplně od začátku a můj osobní olfaktorický obraz je malinko širší. Po bergamotovém, štiplavě pryskyřičnatém úvodu vidím velkou vilu, zařízenou starožitným, přesto čerstvě nalakovaným dřevěným nábytkem. Všechna okna jsou otevřená a dovnitř jimi proudí chladný vzduch. Venkovní obloha je zamračená (kouřové tóny vetiveru) stejně jako na fotografii, doprovázející Autoportrait. Schyluje se k bouřce. Vlivem proudění se tu a tam zvedne prašný vír (kakaové aroma benzoinu s bílým pižmem, vlažným kadidlem). Rozum vám říká, že byste měli zůstat uvnitř a pozavírat všechna okna, ale vás to místo toho láká ven do cedrové aleje, kde se chcete brouzdat bosky po vlhkém mechovém podkladu.

K vytvoření téhle vůně prý Samanthu Rader inspiroval výlet na Big Sur, což je skalnatý přímořský region v Kalifornii, porostlý převážně sekvoji a jedlemi. Podnebí v Big Sur je vlhké, časté jsou tam mlhy. A i tentokrát jsem okouzlená jejím výtvorem. Suchá štiplavá, stoprocentně přírodní skořicová kůra zde spolu s nahořklým oudovým tónem, mramorovým kadidlem a minerální ambrou skutečně v první fázi vytváří dojem studených skalisek, mlhy a podzimního mrholení. Místo sekvojí a jedlí ovšem na našem výletu potkáme jehličnaté cedry. Teprve po delším rozvonění skořice nepatrně zesládne a poslouží jako přísada do čerstvě upražené kávy, kterou se zahřejeme.

V úvodu najdete měsíčky šťavnatých mandarinek, naložené do rumové bowle, okořeněné čerstvě nastrouhaným zázvorem, kardamomem a mletou skořicí. Pak už se rozvoní krásný tabák se sušeným ovocem, který Annette použila později i v Havana Plum. Zatímco v té mě ovšem ruší lepkavý pačuliový med, Amour Nocturne se rozvoní do nádherné propolisové ambry s vanilkou, pačuli, dřevem a podtóny příjemně živočišné kůže.

Nádherná vůně tabáku, surového hořkého kakaa se špetkou teplého kadidla, prolnutá s kořenitými citrusy, tonkou, ambrou a kůží. Ano, to je vůně gentlemana z londýnského klubu. V základu lze tušit, odkud si vzal inspiraci guerlainův ideální muž.

Je možný gurmánský vetiver? V případě této vůně rozhodně ano. Tady totiž v kombinaci s použitým cedrem nevyzní vůbec pánsky, ani přehnaně zakouřeně, naopak ještě s pomocí tmavě sladkého, lehce připáleného lékořicového tónu, budí dojem slaných pražených oříšků, které si zlehka namočíme do tekuté bílé čokolády (tonka) a k tomu si dáme několik měsíčků červeného pomeranče.

Dámské vůně od téhle značky mě nikdy nijak zvlášť neuchvátily, s pánskými, konkrétně s touhle kolínskou je to jiné kafe. Ovocná stránka v sobě spojuje trpkou svěžest bergamotu, šťavnaté kyselé jablko a rybíz a ledově vychlazený nezralý ananas. Ta je velice elegantně propojená s chladivými tóny mechu, jalovcovým jehličím, doutnajícími voskovými pryskyřicemi a suchým dřevem. V drydownu pak vůni zaoblí jemný pižmový poprašek s pár zrníčky vanilky. Osobně bych ji vůbec nevyhrazovala jen mužům.

Jak začít ranní probuzení? Ideálně se zapnutým strojkem, který vám umele čerstvou kávu. V tomhle případě vás čekají zelené kávové boby odrůdy Arabica s kardamomem a špetičkou nastrouhané citronové kůry. A k šálku kávy samozřejmě nesmí chybět nadýchaný vanilkový moučník s bíločokoládovou tonkou.

S vůní je spojen příběh jistého Patrika, jemuž v dětství zemřel otec. Jeho matka ho opustila a vrátila se zpět do svého rodného města Axum v Etiopii a chlapce tak vychoval jeho dědeček. Když dospěl, získal vysněnou práci u renomovaného výrobce šampaňského, jehož vůni si tak zamiloval, že se jím i voněl. Jednoho dne pak v Paříži hledal dárek pro svou milovanou Marianne a najednou zacítil známou vůni. Byla to vůně etiopského kadidla, které prodávala jedna starší žena. Patrik se s krajankou zapovídal. No a asi si domyslíte, že nakonec zjistil, že prodavačka kadidla není nikdo jiný než jeho matka. Vůně se tedy snaží zachytit objetí šampaňského a kadidla a daří se jí to velmi dobře. Kadidlo je samo o sobě mramorové, kořeněné drceným černým pepřem. Zahřívá ho až příjemně živočišný kmín s hřebíčkem a kašmírovým dřevem. Hloubku přináší i zemité tóny pačuli. Ale je to právě šampaňské, které kadidlu dodává jiskřivou svěžest, že nepůsobí vůbec těžkopádně. Základ je pryskyřičnatě ambrový, oslazený vanilkou a jemným bílým pižmem. Bohužel mám s touhle orientálkou podobný problém jako s Fate Woman. Nedělá kolem mě ten potřebný obláček, i když jinak drží celkem slušně.

Je směsí svěžích citrusů, neřezavé frézie a zralé broskve. Bohužel se ale rozvoní do do neurčité ovocné květinovky na pačuliově dřevitém základu s kosmetickým pižmem, což je sice stále příjemné, ovšem naprosto zaměnitelné.