Jak říkám, tím že si dovolí tohle dělat a vy to (oba) respektujete, dáváte jim pocit, že jsou v právu, že je normální nekomunikovat, s dítětem bych řešení vůbec nekombinovala, bylo by to fakt jenom stejně hloupý vydírání. Já bych se zcela otevřeně zeptala, jestli jim jejich chování přijde dospělé a racionální a hlavně jaký to má mít ve finále efekt.
To ja prave smeruju a mam dojem, ze je to presne to, co je krka - vdala jsem se do prahy a najednou me nemaj pod kontrolou. Svagrovou maji moc radi - dela pro mou mamu (tak se s brachou seznamili) a bydli s brachou kilometr a budou se stehovat jeste bliz. Vedi o kazdym (s prominutim) prdu. To u me nehrozi (ale to teda nikdy, ani jako u maly to u me takhle nefungovalo).
A když se ukáže, že je manžel kretén?
Ze se nasi chovaji jak rozcapena decka vim uz dyl, jen, az se na tohle zeptam, abych nedostala KO jako muj muz pri te udalosti, co jsem tam nebyla :-D
Ale bylo by jasno ne?
ano to je presny.
to mas samozrejme pravdu. ale pokud se neco pokazi tak (aspon me) nakonec ta rodina stoprocentne podrzi, manzel v dnesni dobe dneska je a zitra uz byt nemusi, bohuzel
já si teda neumím představit, že bych za takové situace o nějaké společné dovolené vůbec uvažovala 
.
že bych vůbec uvažovala o jakékoli další společné chvíli, když by podmínka byla bez NĚJ.
chápu, že asi může nastat situace, kdy se rodina nějak brutálně nepohodne, ale v tom případě mi takové jednání, kdy dál jezdím za rodinou, která si dává podmínky, připadá jako tichý rozvraceč vztahu, ať nahlas manžel říká cokoli. není to dobrý ani pro jednu stranu. z jejich strany je to vlastně vítězství, mimochodem.
Na druhou stranu, vozit manžela do prostředí, kde evidentně není vítán, bych viděla taktéž jako velmi kontraproduktivní. Předtavte si, jak by bylo v podobné situaci vám - být někde na návštěvě, kde vás nesnášejí a nechtějí vás tam.
Já, jak se znám, bych tam jezdit přestala, resp. své návštěvy velmi omezila. 1 - 2 x do roka, čistě ze zdvořilosti a abych nezpřetrhala vztahy úplně. Ale pokud nerespektují mého manžela, nerespektují mě a to bych přes srdce nepřenasla.
protože já už nejsem sama, ale jsme dva. Musí se s tím srovnat.
Ja o tom ani neuvazovala, jen jsem nemela to srdce rict babicce, ktera je v tom nevinne, z jedny vody nacisto ne a basta, tak jsem to jen naraficila.
Jezdim jednou za mesic/dva, jak to vychazi. Mam tu i babicky a kdyz uz jsem u nich, tak se nemuzu nestavit u rodicu, to by asi neprekousli.
Edit: ve smyslu neprekousli rodice, babicky ani sourozenci.
Přiznám se, že si úplně nedokážu představit situaci, že by mě partnerovi rodiče takhle netolerovali a můj partner by to tiše přecházel a tvrdě by se mě nezastal. Pro mě by to byl silný důvod k rozchodu nebo minimálně k zamyšlení, jestli někoho takového chci ve svém životě.
Nojo, kdyz ja se s nima bavim na jeho popud. Po tom vybuchu jsem s nima tri mesice vubec nekomunikovala.
No a proto s tím tví rodiče nic dělat nemusí.. však stejně přijedeš. Mně osobně by bylo asi trochu jedno, že by nepřekousli, že nerespektuji jejich ignorování mého partnera. Objela bych babičky s partnerem a jela s ním zase domů. Ať si rodiče ne/překusují co chtějí. Je to jejich problém.
A přesně jak píše Krehutka , pokud bych já byla v partnerově situaci, jeho rodina mě ignorovala a partner by to toleroval.. tak to bych asi nerozdýchla zase já. Cítila bych to od partnera jako zradu.
S partnerem jste vytvořili novou rodinu a pokud chcete aby fungovala, musíte jí budovat.
Rodiče vašeho partnera milovat nemusí, ale pokud není asociál, musí ho.. řekněme vlídně respektovat tak, aby se u vás s vámi cítil dobře. Protože jinak nepřijede a vy nepřijedete bez něj.
Tak bych to cítila a dělala ale já. 
V tom případě je manžel formát a má smysl za něj bojovat o to víc. K rodičum bych bez něj nejezdila, naopak s ním objela všechny babičky a kamarády, kteří vaše manželství respektují.
chlapi to asi tak neprožívají plus je možná docela rád že má klid... jenže si na sebe takhle pleteš bič, protože až/když jednou budeš chtít abyste byli opravdu rodina, možná už to prostě nepůjde, protože on sám to tak nebude cítit. zajímavý je, že když takhle rodiče řídí chlapa, říká se že je mamánek atd, samý zlo... ale u ženských se to kolikrát až předpokládá (a fakt jsem se mnohokrát setkala s tím že pánovi to i vyhovuje, což vůbec nemusí být případ toho tvého, ale časem se k tomu může dopracovat a vůbec bych se mu nedivila)
Stěžuju si, že nemůžu spát: kvůli práci. Byla jsem zákazníkem nespravedlivě nařčena z chyb, které jsem neudělala. Já se k tomu nemůžu vyjádřit a hrozně mě to žere. Musím držet hubu a chovat se a tvářit profesionálně za každých okolností. Už jsem z toho unavená, tak ráda bych jim to někdy vmetla do ksichtu. Vůbec to neumím hodit za hlavu, neumím na to přestat myslet. Nevím, jak se to dělá. Snažím se vsugerovat, že jsou důležitější věci, že nejde o život, tak jde o h.... a stejně to mám pořád v hlavě.
A aby toho nebylo málo, tak jsem na tom byla včera podobně jako @Solathis, pohádala jsem se s matkou, protože jsem bránila manžela.
Se omlouvám, to nemělo být směrované na tebe.
Mne dnes bylo velmi jemne tatou vycteno, ze k nim nechci jezdit. Proc asi... A taky teda to, ze nebudu cely vikend. No, my tak trochu zitra den dopredu slavime vyroci svatby, tak to tu teda fakt nebudu. (V pondeli to nestihnem, manzel prijde domu o pul sedme)
Já na to mám možná trochu opačný pohled než ostatní. Podobne jsem to měla se svou bývalou tchýní. Ona mě nikdy zřejmě.moc nemusela, navíc jsme se neshodly absolutně v ničem. Ona byla taková ta "stará škola", přesvědčená, že chlap je hlava rodiny a žena musí poslouchat. Pro příklad, ženská nemá co mít řidičák, líčit se, nosit krátké sukně...fakt předminulé století. Když zjistila, že její synek občas doma vaří, malém ji trefil šlak. A já nejsem z těch, kdo drží hubu a krok, aby byl v rodině klid. Vygradovalo to ošklivou hádkou a od té chvíle jsme se už nikdy neviděly. Manžel s jejími postoji nesouhlasil, dával ji to najevo, ale všechno marné. Od té doby k rodičům zašel při příležitosti nějakého svátku nebo narozenin, syna bral s sebou. A byl klid na všech frontách. Já byla šťastná, že se na babu nemusím tvářit mile, manžel nemusel nic řešit. Syn, ač malý, asi situaci nějak pobral. Babička na něj byla hodná dávala mu dárky, tak co. Nakonec jsme se stejně rozvedli, takže paní tchýně mohla spokojeně dožít.
© 2014 - 2024 parfumanie.cz
