Stěžuju si na budoucí tchyni. Před měsícem jsem byla požádána o ruku mužem mých snů, oba šťastní, našli jsme termín, během týdne jsme si našli lokalitu na obřad, krásnou restauraci i lokalitu na večerní párty, zajistili hudbu, fotografa, ubytování, zkoušení šatů, všichni pozvaní mají ten den čas.
(Musím k tomu dodat, že už jsem před lety jednou vdaná byla, byl to omyl, ale rozešli jsme se ve velmi přátelském duchu, rychlý proces, všechno v pohodě...)
A dneska jsme tak na obědě u tchánů, s oběma se znám dobře už asi 11 let. Jsme k sobě velmi kamarádští, máme společné zájmy, vídáme se v pohodě dvakrát třikrát týdně, kolik litrů vína už jsme spolu vypili... Chlapi šli na chvilku ven a z ničeho nic mi jeho matka po dvou hodinách pohodového svatebního plánování říká:
"Víš, já mám s tou vaší svatbou problém. Nejradši bych na ni nešla. Fakt se mi tam nechce."
Já: "Hm, tak jestli se ti tam tak moc nechce, nemusíš tam chodit. Já rozhodně nikoho nutit nebudu, je to jen pozvání - nabídka."
Ona: "Ale tak je to můj jediný syn, to tam budu muset jít."
Já: "Tak jak chceš..."
Tak jsem si říkala... OMG, co měla tahle debata za smysl? O zasnoubení ví skoro měsíc, gratulovala nám dojatě a radostně se slzami v očích??
Přemýšlím, jestli je to "lepší" zážitek, než když kamarádce budoucí tchyně řekla, že na jejich svatbu (taky jediného syna) nepůjde, protože má psa a ten to přece celý den sám nevydrží...