Liberty je v podstatě koncentrovanější verzí Byzantium Saffron, jen je tu víc semiše a méně šafránu a přidali sem cedr a krémovou lilii.

Amouage tenhle úvodní Opus označuje jako chypre vůni, takže jsem si před zkouškou byla téměř jistá, že to bude vůně přesně pro mě, ale ouha. Už úvodní závan hořkého pomeranče se štiplavým kardamomem mi pořádně protáhl nosní dutiny. No a jak jsem se těšila alespoň na růži, tak na mé kůži vylézá bohužel jen indolický jasmín se zelenou konvalinkou a uhnívajícím ylangem, obklopených hřejivým kadidlovým dýmem. Teprve po hodině se ylang umravní a společně s ovocnou tuberózou s zkaramelizovanou švestkou začne vonět po přezrálých banánech a obě květiny pokryje poprašek teplé skořice. Rovněž kadidlo zkrotne pod náporem měkké dřevitosti papyru a cedru a dokonce se objeví i ty tóny chypre. Musím však přiznat, že jsem měla příležitost ji očichat i na cizí dámské ručce, kde voněla podstatně lépe už i v té první fázi jako velká Amouage. (NT)

Tento Opus se drží jako jediný tématu Library Collection, neboť oficiálně má prý evokovat vůni starých knihoven, knih, tmavých dřevěných polic a antických kožených křesel. Až takhle jednoduchý ovšem ten obraz není. Je potřeba ho rozšířit. Jde o knihovnu jako celý pokoj s otevřeným oknem. Venku právě prší a déšť ve šňůrách padá i do místnosti (směs štiplavě svěží nasládlé levandule, hořké zeleně a pikantně nasládlého růžového pepře). Uvnitř dále od okna se nachází stůl s vázou a v něm osamocená "ovocná" růže. Po rozvonění vítr kromě levandule přivane dovnitř i trochu jehličí z venkovního cypřiše a konečně dochází i na zaprášené knihy (teplá, na prach rozemletá skořice). Zvenku je cítit vůně vlhké zeminy (pačuli), která se misí s hustým teplým kadidlem uvnitř knihovny. A ve finále tam najdeme i to staré kožené křeslo. I když se mi dosud líbil nejvíc Opus III, tento díl podává zatím nejkomplexnější obraz z celé knihovny. A rozhodně bych ho nevyhrazovala pouze pánům. V jisté fázi mi totiž vzdáleně připomíná Lutensovu Encens et Lavande, protože v drydownu se objevuje i ten mramor, i když ne chladný, vůně hřeje pořád. Na druhou stranu tato paralela s Lutensem ovšem znamená, že přece jen asi bude mít na někom tendenci jít do pánska. Ale pokud ne, odměnou bude nadmíru zdařilá vůně s úchvatnou výdrží.

Je z malinko jiného soudku než „klasické“ vůně Amouage. Tedy pořád je orientální, lépe řečeno květinově orientální, ale zároveň i jistým způsobem diskrétnější/in­timnější. Zásluhu na tom má zřejmě mimóza a fialka, o něž je celá kompozice zjemněná a vůně je tak celá sladce sametová. Avšak je potřeba to vzít od začátku, kdy na vás dýchne jaro v podobě šťavnaté zeleně, „pudrové“ mimózy a špetky muškátového oříšku. Pak už si klestí cestu sametová fialka s bílými květy v čele s medově nasládlým a zároveň lehce živočišným jasmínem. Po jeho odeznění fialka mění svou podobu a balancuje na pomezí mezi lahodným bonbonkem a krásným rtěnkovým akordem, což je pro mě velmi příjemná kombinace. S příchodem lehkého (chvílemi možná až průsvitného) dřevitého základu (hladký cedr a mléčný santal) se vůni vrací její květinová sametovost. To je ten okamžik u vůní Amouage, kdy se všechny složky nádherně prolnou a který na nich zbožňuju. Jen nově příchozí vanilka vůni ještě zakulatí a dodává jí krémovost a pryskyřičnaté kouřové tóny zase podtrhnou jemné orientální vyznění. Jó, s touhle vůni se to krásně a dlouho čte 8) .

Čtyřka je první vůní, která otevřela řadu těch už ne běžně nositelných orientálních Opusů. V počátku kombinuje jiskřivé citrusy s trpce bylinným koriandrem a pryskyřicemi. Po jejich vyvanutí ukáže šípkovou růži, posypanou pikantním kardamomem a živočišným kmínem. V další fázi pak podobně jako dvojka přece jen odhalí tématické spojení s knižní kolekcí, jelikož odhalí jiný druh růže. Respektive jsou to okvětní plátky turecké růže s typickým červenoovocným nádechem, ukryté mezi stránkami staré knihy v kožené vazbě (labdanum) společně se sametově zelenými lístky fialek, ale i pár fialkovými bonbónky. Lístky i plátky růže postupně vyndáme ven, abychom je nakonec rozpustili v teplém kadidle, čímž získají voskový podtón. A dokonce bych řekla, že vykazuje určité vzdálené příbuzenské vazby s nejnovějším Opusem X.

Až na pár výjimek je pro mě tahle kolekce takovou nepříliš hezkou nevlastní sestrou klasických vůní Amouage zvláště, když poslední Opusy byly hodně unisexové se sklony do pánska. Nicméně po nadšení ze Sunshine, rudý flakon a informace o inspiraci vystoupením Marie Callas v opeře La Traviata v roli Violetty ve mně vzbudily velkou zvědavost, že by se devítka možná mohla od tohoto trendu odchýlit. No pro mě se bohužel neodchýlila, dáma se svěžími čajovými kaméliemi a "medovým" jasmínem se objeví pouze na začátku. Během chvilky je však zahnána mohutnou sprškou drceného černého pepře a hordou anglických gentlemanů v navoskované živočišné kůži, kteří si dávají černý čaj o paté. Čela se jim přitom lesknou slaným potem, jak čaj prostřídávají s cigaretkou (vetiver). Intenzita a výdrž doslova zabijácká. Takhle možná voněl její Alfredo, ale Violetta určitě ne.

Hodně zvláštně zpracovaný kosatec, nejprve to vypadá na kosatcový kořen v ledově chladném kovovém pohárku, z něhož ještě sálá aroma rumu, který tam byl předtím. Přidává se vůně kůže, hřejivého živočišna a „chladného“ kouře (oud). Po rozvonění přechází kosatec do pudrova. Kromě pudru tu z líčidel máme i čerstvou rtěnku (jahodově červenou) na toaletním stolku ze suchého dřeva (cedr?). (NT)

Mohla bych to napsat úplně jednoduše: light verze Opus VII, ale to by vám asi moc neřeklo, takže to vezmu postupně. V tomhle krámku s kořením vás čeká štiplavý pepř, hřebíček a bobkový list. Všechny leží ve váčcích z lehce živočišné kůže (oud). Obchodník nám tu kromě toho pálí teplé kadidlo a do toho loupe čerstvé vlašské ořechy, které právě spařil v horké vodě. Jen by nemusel mít boty zamazané od vlhké hlíny (pačuli). Vzadu za závěsem pak má v dřevěných regálech (mihnoucího se špetička mléčně nasládlého santalu) schovaných i několik papyrových svitků a starých zaprášených knih v kožené vazbě (opět oud s živočišným podtónem). A protože na něj kadidlo bylo jako vykuřovadlo příliš silná pecka, zamění jej v závěru za hřejivou ambru a labdanum a inhaluje jeho uklidňující suchý kouř.

Indický krámek s kořením, za který by se nemusel stydět sám Lutens, to bylo první, co mě napadlo, ihned po nástřiku. Uvnitř najdeme hořké zelené galbanum, štiplavý kardamom, špetku pikantně nasládlého růžového pepře, suchý muškátový oříšek, seno a především spoustu kopru. Takhle zelenou vůni opravdu potkáte málokdy a člověka opravdu zarazí, jestli se s tou černou barvou flakonu nespletli, stačí však chvilku vydržet a temnější orientální tvář vůně se projeví v plné parádě. Přestavuje jí kouřový živočišný oud a drhnoucí kůže spolu se zemitostí pačuli, která tentokrát hází i tóny „prachového“ kakaa. Vše nám prohřívá hořkoslaná ambergris. Pokud jde o tu dřevitou část vůně, dominantní je samozřejmě agarwood. Teprve v základu jej uhladí trocha mléčného santalu, což je jediný nasládlý tón v celé vůni, dá-li se to tak vůbec nazvat. Ovšem i ten vzápětí mizí pod novým přívalem dalších kouřových pryskyřic a sušené hořké zeleně, poprášené „pudrovým“, lehce drhnoucím pižmem. No je pravda, že oficiálně jsou sice všechny opusové vůně vedené jako unisex, ale tohle je maskulinní, jen to fikne. (NT)

Inu musím uznat to, co už naznačila ntiti a to, že tímto zatím posledním svazkem se Amouage konečně vrací zpět do knihovny jako v případě dvojky. Začínáme jiskřivou svěžestí pomerančového květu a pikantního zázvoru, které ji krátce ozáří jako sluneční paprsky. Knihovna je to stará s chladnými kamennými zdmi (kadidlo), lehce zakouřená od drhnoucího vetiveru. Svazky v policích jsou nepatrně navlhlé, ovšem narozdíl od Opusu II jsou zaprášené směsí popela a drceného bylinně štiplavého šafránu. Všechny mají koženou vazbu. Zcela ponurá však místnost není, dovnitř nově pronikají krátké záblesky "krémově" sladkého tropického ylangu a vanilkového benzoinu. Je vyzdobená květináči s hořkými zelenými rostlinkami a v dřevěných policích se nám tu povaluje i několik čínských gum (jasmín). (NT)

Christopher Chong je kromě toho, že je kreativním ředitelem Amouage a má rád vůně, prý rovněž milovníkem hudby. Proto v případě desátého Opusu nechal vytvořit vůni inspirovanou mysteriózním filmem Krvavé housle, který pojednává o slavném italském houslistovi Bussotim. Ten, zdrcený smrtí své ženy, smíchá její krev s lakem na housle a vytvoří tak hudební nástroj se zázračným zvukem. Každý, kdo se jimi nechá očarovat, zažije jak velké okamžiky, tak i neštěstí a smrt. Čtyři struny houslí tu mají představovat čtyři druhy růže: růže stolistá, akord krvavé růže, růžové poupě a růžový oxid. A s potěšením můžu říct, že s knížní kolekcí to po katastrofální devítce ještě není úplně ztracené. Ze slíbených strun cítím ostře kovovou růži, dále růži, doutnající v kadidlovém plameni, šťavnatou růži v nesladkým červenovocným nádechem (červený rybíz?), která by se s trochou fantazie dala označit za krvavou a růže s natrpkle citrusovými a nazelenalými podtóny, za něž už je podle všeho zodpovědná pelargónie. A po rozvonění se už objeví i ty čerstvě nalakované dřevěné housle. Jsou uložené v ambrově a ylangově vyhřívaném pouzdře z měkké kůže na vnější straně a měkkým sametem na vnitřní straně, přičemž jsou obestřené mlžným obláčkem krotkého oudu, který jim dodává určitou tajemnost.

Každý z vás, kdo jste měl někdy možnost navštívit barokní knihovnu v pražském Klementinu případně jinou podobnou, víte, jak krásně voní staré výtisky v kožené vazbě, prolínající se s masivním dřevem. Přesně tu totiž tady najdete. V této knihovně objevíte navíc i velké kožené křeslo a starožitný, šafránově zaprášený psací stůl s rozsypanými obyčejnými tužkami a otevřenou krabicí kvalitních doutníků. Doprovodná vůně těžkého kadidla nenechá na pochybách, že se nacházíme v klášterní knihovně.

Souhlasím se slnieckem, Lieber Gustav by se dala vnímat jako pánská obdoba Jersey, pro mě osobně ale mnohem zajímavější. Levandule v ní je sice hodně zelená, avšak nikoliv kafrová. V úvodní fázi je osvěžená citrusovými tóny pelargónie, aby je po rozvonění vystřídaly lístky černého čaje, které se společně s levandulí suší společně s ní na koženém podkladu. Levandule tím získá nádherný senný akord, lehce oslazený mandlovou tonkou a mléčným santalem.

Nevědět, o jakou vůni se jedná, tipla bych ji díky úvodnímu hořkému zelenému galbanu s andělikou, osvěženými nesladkým pomerančovým květem na nějaký ze zelených Chanelů jako No. 19 anebo Cristalle. Tento dojem podporuje i růže s jasmínem v kombinaci s neroli, které vytváří dojem květinového mýdla a stejně tak narcisky se slámově zemitými a kořenitými podtóny a pudrovým kosatcem. Ve srovnání s nimi má ale silnější chyprový základ s kořenitým santalem a pryskyřičnatou ambrou. Kdo rád nesladké vůně, pro toho by mohla být pravým ořechovým.

Ne, tohle opravdu nemůžu považovat za příbuznou Shalimaru, jedině za hodně vzdálenou. Hořký bergamot to nevidělo ani náhodou, to spíš tomu věřím citrón s kyselou mandarinkou a možná i kousek citronové kůry. Když už, tak to jde cestou svěžesti Eau de Shalimar. Stopa hořkosti se tam sice na chvilku objeví, ale ta pochází už z drcených bylinek, možná ta levandule. Růže je tu spíš svěží, orosená a lehce ovocná. Pak se tedy dočkáme pudrově pryskyřičnatých tónů oppopanaxu, to bychom měli styčný bod s Shalimarem bez kadidla. Na rozdíl od kadidla v Shalimaru, které se jeví být pro někoho problematické, si k němu vezmeme znovu, tentokrát neoloupaný citrón i s kůrou a vydatně si ho obalíme ve směsi vanilkového a moučkového cukru. Což o to, to by nebylo špatné, jenže my s ním potom hned mrskneme na zem do hromady zetlelého listí a oplácáme si ho prachem a vlhkou zeminou (pačuli?). Inu, někdo má v Shalimaru asfalt či spálenou gumu a někdo ne a na oplátku má za to zde jako třeba já za odměnu vlhkou omítku.

Vím, že je to jedna z nejpopulárnějších svěženek vůbec, ale na mně bohužel vyzní tak trochu jako prostředek na mytí nádobí s vůní jablek, citrusů a vodních květů s popraškem bílého pižma, do něhož napadaly odřezky z ostrouhaných tužek (cedr). (NT)

K oblíbeným televizním seriálům mojí matky patří devadesátkový sitkom Chůva k pohledání, v němž se 36letá Fran Drescherová s hlasem jako břitva, natupírovanými vlasy, které občas ozdobila čelenkou nebo umělohmotnými květinami, snažila přesvědčovat, že je jí 29 tunou make-upu a pobíháním v kožených bundičkách, minisukních a šatech s flitry. V několika dílech vyrazila do baru s kamarádkou Val, popíjela brčkem s paraplíčkem sladké koktejly a házela cukrbliky na všechny strany. A proč se o ní zmiňuji? Lil Fleur totiž voní jako sladký černorybízový koktejl s mandarinkovou šťávou, kašmeranově plastová růže jako jedna z jejích vlasových ozdob, nahořkle semišový šafrán s kůží jako jedna z jejích bundiček a v kombinaci s hořkoslanou balzamickou ambrou řeže jako její hlas. Finále ve stylu bonbónové růže tento dojem jenom umocňuje.

Při pohledu na složení jsem si řekla, kde zapomněli ten šeřík, jenže on tam opravdu je. Netroufám si odhadnout, zda je za něj může samotná kombinace svěže nahořklého bergamotu, se zeleným "ovocným" jasmínem, nezralou broskví, hořkým neroli a trochy téměř nesladkého fialkového pudru nebo je mezi nimi skutečně schovaný jako jedna z dalších složek, ale obklopí vás vůně jiskřivě svěžího, příjemně opojného, ne však bolehlavového šeříku, luxusního květinového mýdla a toho nejjemnějšího pudru. Nejsou to ovšem jenom květy šeříku, je to celý keř včetně těch jeho zelených lístků a větviček v jarní zahradě. Na jednom z lístečků se třpytí i pár miniaturních kapiček lučního medu. A abychom se zahřáli, zapálíme si nedaleko oheň (dřeva + pryskyřice), z něhož odlétávají jiskry v podobě štiplavého zázvoru, teplé prachové skořice a hřebíčku, které vyvolávají stejně příjemnou palčivou pikantnost jako v případě pánské Enigmy. Zároveň je okolní zeleň a zem v zahradě navlhlá a nechybí ani trs mechu.

Šeřík je tu dominantní jen v první polovině, ale je zpracovaný naprosto nenásilně a důvěryhodně. Zastupuje ho krotký zelený jasmín s medově nasládlými podtóny, trocha ylangu s hořkou svěžestí neroli. Záhy jej doplní jemná krémová gardénie a coca-colově perlivými akordy otočníku a pudrovým kosatcem a odkryjí tak další pastelově fialové vrstvy. Největší překvapení ovšem nastává po rozvonění, kdy se do popředí dostává kakao s bíločokoládovou tonkou, čímž Lilac Love získává gurmánský nádech, i když jenom lehounký, protože šeřík přece jen nezmizí úplně a společně s vanilkou v základu vytvoří luxusní květinově pudrový vintage tón s vůní tělového krému, který je opravdu jednou stranou sametově hřejivý a druhou stranou chladivý jako satén. V úplném dojezdu pak vůně ještě podepře mléčný santal s kořenitými podtóny a trocha pačuli. Lilac Love je pro mě vůní ryze evropského střihu a evokuje mi počátek minulého století, kdy dámy ve společnosti ještě neukazovaly kotníčky, nosily rukavičky a klobouky a společenský čas trávily konverzací v salóncích nad kávou a zákusky. Je to taková Eliza Doolittleová už po proměně ve vznešenou dámu s moderním sebevědomím. Další potěšující zprávou je, že jde hezky do prostoru a na kůži drží přes čtyři hodiny.

V první fázi v ní podobně jako teena-s čerstvě upečené, ještě kadidlem kouřící, perníčky s citronovou polevou, lékořicovým badyánem, skořicí a hřebíčkovým karafiátem. Jen to hořce zelené galbanum do nich úplně nezapadá. Až v základu mi vylezou ty želatinové bonbóny v bílé čokoládě. Ne teda banánky, ale vanilkové se špetkou tabáku z fordovské Tobacco Vanille.

Název sice slibuje lilii, ve skutečnosti se však jedná o daleko bohatší jarní kytici, v níž lilie ani zdaleka nehraje prim. Naopak po trpkém bergamotovém úvodu se svěžím citrónem se vám předvede tropický ylang se zelenými výhonky jasmínu, hřebíčkový karafiát a stejně zelená konvalinka, jakou letos použil Thierry Wasser v guerlainovském Muguetu s tím rozdílem, že u Rojy použili místo gardénie (a výše zmíněných květin) kokosovou tiaré. Teprve za nimi se schovává stydlivá křehce nazelenalá lilie a po rozvonění vytvoří společně s konvalinkou dokonalou svatební kytici v obláčku bílého pižma a s dřevitými podtóny.

Ke konvalinkovým vůním obvykle ráda jenom čichám, protože často jdou na můj vkus až příliš do zelena jako např. ta letošní guerlainovská. Jedinou výjimkou pro mě v tomhle byla Envy (Gucci), která byla mou první opravdovou vůní. Letos se objevila Muguet Porcelaine, o níž jsem si myslela, že by mi jí mohla nahradit, ale jen do doby, než mi cestu zkřížila tahle konvalinka. Je osvěžená natrpklým bergamotem a citrusovými tóny pelargónie. Díky růži s jasmínem, který se přidá po rozvonění, působí lehoučce ovocně, přičemž v konečné fázi se usadí na mechový podklad a vyvolá dojem trsů konvalinek, rostoucích v lese podél zurčícího potůčku. Pro mě je toto zatím ten nejdokonalejší posel jara.

Na začátku osvěží růžový pepř s mandarinkou a potom se rozvoní ylang s vůní zralých banánů zahalený do oblaku sladkého krémového a zároveň lehoulince pudrového bílého pižma.

Nejprve vás pozve na sklenku ledového zeleného čaje s plátkem pomeranče a lékořicovým anýzem, aby vám k němu posléze nabídla mléčně bílé mandle obalené v husté polevě ze sladkého pomerančového květu a vanilkového cukru tak, jak je znáte např. z Dragée od Reminiscence s mléčným santalem místo cedru. A jako bonus navíc přidá i několik zralých fíků s pižmovým kosatcem.

V případě této vůně mě původně zaujala její zvláštní "jednoduchost". On to vlastně už říká sám název, co máte čekat. A když nad tím tak přemýšlím, jako bych dala typově (nikoliv voňavě, protože každá z jeho vůní je specifická) vedle sebe do dvojice Dries Van Noten a Musc Ravageur, tak bych podobné duo udělala z Iris Poudre a Lipstick Rose. Nejenže byly obě uvedené jako první, ale i skrze aldehydový úvod a je to právě IP, která rtěnkový akord, než to rozparádí kosatec, také obsahuje. Samozřejmě v Lipstick Rose jsou aldehydy citrusovější a obohacené o sladkokyselou malinu a rtěnka zde má "šťavnatou" červenorůžovou barvu zatímco v Iris Poudre voní spíš po fialovém odstínu. Ovšem i zde jsou patrné jemné pudrové tóny, které jsou lehce podporovány přidanou vanilkou, ambrou a suchým vetiverem. Nakonec se obě vůně zase se rozchází skrze "bonbónkovou" sladkost fialek v Lipstick Rose. A pochopitelně podobně jako IP stejně výborně drží. (NT)