požehnané prázdniny....konečně čas na čtení nejen opravdových knih, ale i tady - na parfumánii. A tak tu brouzdajíce, doplním svou Vendulkou zmíněnou recenzi.
Osmička je pro mne hodně náročná vůně - tahle knihovna je schovaná v sakristii starého významného chrámu, v obláčcích štiplavého kadidla jsou cítit stohy papíru - starých a mírně naplesnivělých kancionálů a bichlí, ošetřených protiplísňovými a desinfekčními prostředky, nějaká ta bílá květina to vše maskuje svou jemností, a někdo v tom archivu tady hodně větrá, skoro až k takové té babičkovsky kafrové svěžesti.
Tento opus byl pro mne při prvním zkoušení skoro nevydýchatelný, ale při druhém už si zvykám, a víc cítím bílé květiny a olibanum - není to svádivá vůně, je přísná a téměř nutí k rozjímání a pokoře.
Inu musím uznat to, co už naznačila ntiti a to, že tímto zatím posledním svazkem se Amouage konečně vrací zpět do knihovny jako v případě dvojky. Začínáme jiskřivou svěžestí pomerančového květu a pikantního zázvoru, které ji krátce ozáří jako sluneční paprsky.
Knihovna je to stará s chladnými kamennými zdmi (kadidlo), lehce zakouřená od drhnoucího vetiveru. Svazky v policích jsou nepatrně navlhlé, ovšem narozdíl od Opusu II jsou zaprášené směsí popela a drceného bylinně štiplavého šafránu. Všechny mají koženou vazbu.
Zcela ponurá však místnost není, dovnitř nově pronikají krátké záblesky "krémově" sladkého tropického ylangu a vanilkového benzoinu. Je vyzdobená květináči s hořkými zelenými rostlinkami a v dřevěných policích se nám tu povaluje i několik čínských gum (jasmín).
požehnané prázdniny....konečně čas na čtení nejen opravdových knih, ale i tady - na parfumánii. A tak tu brouzdajíce, doplním svou Vendulkou zmíněnou recenzi.
Osmička je pro mne hodně náročná vůně - tahle knihovna je schovaná v sakristii starého významného chrámu, v obláčcích štiplavého kadidla jsou cítit stohy papíru - starých a mírně naplesnivělých kancionálů a bichlí, ošetřených protiplísňovými a desinfekčními prostředky, nějaká ta bílá květina to vše maskuje svou jemností, a někdo v tom archivu tady hodně větrá, skoro až k takové té babičkovsky kafrové svěžesti.
Tento opus byl pro mne při prvním zkoušení skoro nevydýchatelný, ale při druhém už si zvykám, a víc cítím bílé květiny a olibanum - není to svádivá vůně, je přísná a téměř nutí k rozjímání a pokoře.
Inu musím uznat to, co už naznačila ntiti a to, že tímto zatím posledním svazkem se Amouage konečně vrací zpět do knihovny jako v případě dvojky. Začínáme jiskřivou svěžestí pomerančového květu a pikantního zázvoru, které ji krátce ozáří jako sluneční paprsky.
Knihovna je to stará s chladnými kamennými zdmi (kadidlo), lehce zakouřená od drhnoucího vetiveru. Svazky v policích jsou nepatrně navlhlé, ovšem narozdíl od Opusu II jsou zaprášené směsí popela a drceného bylinně štiplavého šafránu. Všechny mají koženou vazbu.
Zcela ponurá však místnost není, dovnitř nově pronikají krátké záblesky "krémově" sladkého tropického ylangu a vanilkového benzoinu. Je vyzdobená květináči s hořkými zelenými rostlinkami a v dřevěných policích se nám tu povaluje i několik čínských gum (jasmín).