značka: |
Carthusia
|
parfumér: |
Tonatto, Laura
|
rok: |
0
|
určení: |
unisex
|
hlava:
|
brazilský pomeranč, francouzská levandule, italská mandarinka, kalábrijský bergamot, sicilský citrón, somálské kadidlo
|
srdce:
|
egyptská růžová pelargónie, cejlonská citronová tráva, pačuli z Indonésie, madagaskarský hřebíček
|
základ:
|
benzoin, madagaskarská vanilka, květ tabáku, bílé pižmo
|
Ne, tohle opravdu nemůžu považovat za příbuznou Shalimaru, jedině za hodně vzdálenou. Hořký bergamot to nevidělo ani náhodou, to spíš tomu věřím citrón s kyselou mandarinkou a možná i kousek citronové kůry. Když už, tak to jde cestou svěžesti Eau de Shalimar. Stopa hořkosti se tam sice na chvilku objeví, ale ta pochází už z drcených bylinek, možná ta levandule. Růže je tu spíš svěží, orosená a lehce ovocná. Pak se tedy dočkáme pudrově pryskyřičnatých tónů oppopanaxu, to bychom měli styčný bod s Shalimarem bez kadidla.
Na rozdíl od kadidla v Shalimaru, které se jeví být pro někoho problematické, si k němu vezmeme znovu, tentokrát neoloupaný citrón i s kůrou a vydatně si ho obalíme ve směsi vanilkového a moučkového cukru. Což o to, to by nebylo špatné, jenže my s ním potom hned mrskneme na zem do hromady zetlelého listí a oplácáme si ho prachem a vlhkou zeminou (pačuli?). Inu, někdo má v Shalimaru asfalt či spálenou gumu a někdo ne a na oplátku má za to zde jako třeba já za odměnu vlhkou omítku.
„Voní“ na vás Shalimar jako asfalt, spálená guma, jetá kůže a pořádně syntetická vanilka? (pozn.: ano, podle jeho hodnocení soudím, že jsem jediná..) Ale přesto vás zajímá? Zkuste tohle. Začíná to ostřejšími citrusy a bergamotem, které postupně prodchne hustý, trochu štiplavý kouř s tóny sušené, bylinně aromatické levandule, aby se to zanedlouho rozpustilo v hutné, sladké, krémové a syté vanilce s větší dávkou tonky a zřetelným náznakem drhnoucího páleného styraxu z Oriental Brulantu… Co tak můžu posoudit podle toho, jak Shalimar vonět má, Ligea je sladší. Intenzita i výdrž jsou ovšem rovněž působivé.