Název této vůně je prý malou slovní hrou, jelikož Le Péché znamená hřích, zatímco La Pęche je francouzsky broskev. Nicméně hned po přivonění zjistíte, že hlavní roli tu má podobně jako v o rok mladší Vepres Siciliennes broskev jen s tím rozdílem, že Péché Cardinal je klasicky květinově ovocná, zatímco druhá zmiňovaná je spíše moderní ovocná chypre. Tady je to broskev pěkně masitá, šťavnatá až přezrálá. Je politá čerstvě uvařenými švestkovými povidly (davana) a posypaná strouhaným kokosem. Po rozvonění k ní dostanete už opravdové švestky a teplé meruňky (obě opět přezrálé), za jejichž vůni je podle všeho zodpovědná plnotučná máslová tuberóza. V základu už ovoce jenom podepře vanilkově mléčný základ s trochou santalu a špetkou bílého pižma. Jak to kdysi napsala Miru, Péché Cardinal je vůně se skvělou intenzitou a výdrží, vybízející k hříšnému přecpání se sladkým, lehce lepkavým ovocem.

Stejně jako blackviolet mi v ní příjemně svíravý bergamot společně se směsí pepře a mrkvovými semínky v první fázi evokuje suchou chilli papričku, rozdrcenou v hmoždíři společně se šalvějí á pár kapkami šťávy z nezralé zelené mandarinky s tím, že já v ní ten nádherný zelený kardamom, který zvýrazňuje chladivou zelenou hořkost, mám už od začátku. Samotná pelargónii v ní mám částečně mátovou a z části mi vykazuje příbuzenství se sušenou růží, která voní i po citrónech. Kvete na zaprášeném záhonu společně se zemitým kosatcem a fialkou. Ten jediný je udržovaný na rozdíl od okolních trsů suché trávy, kterou se místní zahradník rozhodl spálit opodál společně s klestím. Ano, tohle je nástupce, který je hoden úrovně Iris Nazarena.

White pochází z řady tří vůní, které se točí kolem pěti (Penta) hlavních složek (Chord). Zpočátku je to kosatec utržený za deště se šťávou z rozdrcených fialkových květů. Postupně se přidává i několik „sametově“ zelených lístečků. V tom jakoby najednou někdo vše polil malinovou šťávou z plechového pohárku a zaprášil vydatnou vrstvou bílého pudru (v této fázi bych viděla jistou podobnost s Une Rose Vermeille). Suchá dřeva s občasnými záblesky se sice snaží tu pudrovost zmírnit, ale když pudru přichází na pomoc stejně pudrová vanilka, vzdávají marný boj. Teprve v úplném drydownu mírně zhoustne. Milovnice pudrových vůní by rozhodně měly vyzkoušet, balancuje přesně na hranici mezi nositelností a obří labutěnkou (když to přeženete) a pochopitelně drží jako přibitá. (NT)

Pivoňkové vůně bývají dost často na můj vkus příliš svěží nebo působí moc avivážově, v lepším případě dělají jen stafáž růži. Tady je konečně v centru pozornosti. Díky kosatcovému pudru a droboučkým pižmově bílým kvítkům působí sice jednou stranou typicky něžně, no přidaný hřebíček se skořicí jí zároveň dodává hřejivý, až lehce orientální nádech.

Vždycky se chtěla vdávat ve stejném kostele jako její rodiče. Ti se sice brali v horkém letním dni, kdy se místo vína na oslavě podávala voda s plátky citrónu, no věděla, že chce kráčet uličkou k tomu ohromnému oltáři z chladného mramoru. Přála si, aby byl kromě plápolajících svíček vyzdobený jak květinami, tak i jehličím stejně jako jednotlivé dřevěné lavice uvnitř. Měla přesnou představu o svém účesu i líčení. Žádná rtěnka, stíny nebo tvářenka, jen trochu pudru. A chtěla, aby to uvnitř vonělo nejen kadidlem, ale i myrhou a propolisovou ambrou...

Na střední škole jsem bez ní nedala ani ránu. Jedna z mála vůní, kde mě úvodní kombinace frézie s pepřem neřezala do nosu, ale příjemně osvěžovala a dokonce mi vzdáleně připomínala nezralé žluté blumy. Stejně tak se mi líbil následný jemňounce mýdlový ylang se švestkou, ozvláštěný kompotovanou hruškou s mikroskopickým kousíčkem palčivě dřevitého hřebíčku. Ovšem ten typický avonovský ocásek s kosmetickým pižmem a vanilkou, ten prostě nezapře. Každopádně doteď ji považuju za nejlepší Avonovku.

V začátku osvěží citrusy a chladivou aromatickou levandulí, kterou záhy prosladí pomerančový květ s výrazným tónem lesních jahůdek. Vůně si však zároveň zachovává svou svěžest díky citrusově nazelenalému petitgrainu a hořkému neroli. Základ je hebce pižmový s našlehanou krémovou vanilkou a pár hoblinkami cedru. Je to pěkné, kvalitně zpracované, ale podobně jako u vůní V Canto mi to nepřijde ničím extra výjimečné.

Kořenitý santal a pryskyřicemi mi v ní typově připomíná lutensovský santal ze Santal Majuscule, ovocný jasmín sambac s cedrovou pichlavostí a kořením pak vytváří podobný pikantně marmeládový tón jako v Santal Royal. Jenže to by mi z toho nesměl vylézt kašmeran, který mi z jasmínu vytvoří čínské gumy jako v Alienu a tolika jiných vůních.

Nepopírám, že při pohledu na tvar flakonu s černým vrškem se mi nevybavil Gold od Donny Karan, na nějž nemám úplně nejlepší vzpomínky. Taky nemůžu říct, že polévkové oregano by byl vyloženě můj šálek kávy. Nicméně během pár minut zmizí a vystřídá ji "medová" růže se šafránem, rozemletým na jemný prach, a sladce dřevitou myrhou. Celkovou hřejivost pak v základu zdůrazní ambra a labdanum s podtóny surového kakaa. Aby se nám ale nerozpálila přiliš, ochlazuje ji mramorové, až lehce prašné kadidlo s trochou bílého pižma a tipuju i malinko cibetky. Intenzita a výdrž jsou ohromující. Milovnice orientálních růží by měly určitě vyzkoušet.

Úvodní tóny jsou přesně takové, jak je popisuje Fleur ve svojí recenzi - sklenka jiskřivého suchého prosecca, které chutná po sušených švestkách a malinách, servírovaná společně s ledově vychlazeným hruškovým ciderem. Hned vedle stojí váza s uvadajícími růžovými poupaty. Pokusíte se je uchránit a uložíte poupata do prádelníku z dřevotřísky k růžovému mýdlu, které jste si tam uložili, aby vám ho provonělo. Jenže několik oděvů v něm máte uložených v tužším igelitovém obalu a ten bohužel naškrobenému prádlu zkrátka nesvědčí, ani růži a ani tomu mýdlu.

V hlubokém temném lese Belle konečně objevila onen šedý kamenný zámek, kam přišla nabídnout svůj život výměnou za otcův. Místo prohlížení komnat se zaprášeným nábytkem však její kroky zamířily do tajemné zahrady, kam ji zavedla mátově svěží vůně rudých pelargónií. Vzala za kardamonově orosenou kovovou branku a v jejích útrobách našla ještě úplně jinou růži, než jakou jí donesl otec, za níž měl tak draze zaplatit. Tahle růže byla pačuliově kořenitá a měla pozoruhodné stříbřité žilkování. A tady poprvé potkala zvíře v jeho černém sametovém plášti. Netvor ji ale nevyděsil. Věděla totiž, že tahle vzácná růže vykvetla pouze pro ni. Růže pro Belle.

Už u Chypre Palatin mi bylo jasné, že Bertrand to s chyprovkama umí a v případě Perle de Mousse mi teď potvrdil, že zvládá chypre i v moderním pojetí a přitom je to pořád poznat, takže loňský rok byl rokem Betrandových chyprovek. Vůně má prý připomínat chůzi lesem za ranního šera. Ta se sice nedostavuje hned, nicméně už osvěžující začátek letní spršky z hořkých citrusů, chladných aldehydů a spousty hořké zeleně působí velmi sofistikovaně. A pak už nás konečně láká slibovaný ranní les: vůně mechu, lesního podrostu a něco málo jehličí. Ovšem nutno podotknout, že tady hraje jen podbarvující roli. Hvězdou je zde lesní paseka s neomamnými, lehce orosenými konvalinkami, hromada dohořívajícího lesního klestí, které ještě doutná plamenem hořkoslané ambergris a padající mlha, promísená s téměř nesladkým vanilkovým prachem. A nakonec pod nohama vážně cítíte i ten mech, jenom je malinko namrzlý, takže vám tak trochu křupe pod nohama.

Jde se o velmi jemnou, vyloženě tělovou květinově pudrovou vůni. Nejzajímavější je asi začátek, kdy se s jiskřivými aldehydy mísí šumivé, sladce citrusové tóny, sladký nektar pomerančových květů a pár okvětních plátků ovocné růže. Přidává se i trocha hřebíčku, který vůni dodává přijemný kořenitě nasládlý a zároveň palčivě-dřevitý nádech. A pak už je to jen o něžné, přiměřeně sladké pudrové fialce s pár zrníčky vanilky, kolem níž se vznáší drobounké mydlinky. Těžko říct, zda by takhle mohla vonět perleť, ale rozhodně je to romantické, měkce nadýchané a řekla bych že skoro až dívčí.

Tahle vůně a perverzní? Ale kdeže. Je to vůně přítulná, vzpomínková. Je to vůně večera u ambrově praskajícího krbu v obrovském křesle s hrnkem horkého grogu se špetkou surového kakaa a hrstí pražených oříšků. Milovala jsem tyhle naše společné večery, kdy jsi ho popíjel ty, zatímco já usrkávala karamelové latté. U krbu visela tvoje kožená bunda vonící po tabáku. Pak přišly hádky. Kvůli hloupostem. Kvůli vážným věcem. Kdo za ně mohl? Já? Ty? My oba? Teď zeje krbová římsa prázdnotou. Zůstala jen vzpomínka.

Je obrovskou květinovou zahradou, na jejímž okraji nejprve natrefíte na zelený hyacint s ostrým galbanem, kafrovou levandulí a mátově svěží pelargónií. Když pak postupujete trochu dál, narazíte i na mechový palouček s fíkovníky a rozkvetlými lipami a i nějakou tou zapomenutou fialkou a růží. Že by to ale byla zahrada z Říše Divů, která očarovala Alenku, to se mi nezdá. V srdci téhle zahrady se totiž nachází slaměná chýše babky kořenářky, která zrovna v kotlíku vaří nějaký lektvar s drceným pepřem, větrovým badyánem a hořkoslanou balzámovou ambrou.

V první fázi voní jako stoprocentní bio citrusová kolínská se špetkou zeleného galbana. Po rozvonění se ale promění v mátové želé, poprášené sladkým pižmem.

Během loňského zkoušení mě příliš nenadchla, ovšem nyní když se na ní divám již s odstupem, mnohem lépe chápu její zaměření. Zatímco v klasice můžeme považovat za moderní leda ovocnou stránku tuberózy, Petit Fracas se k ní hlásí už od začátku. Bergamot byl prakticky umlčen na úkor šťavnaté mandarinky a nově přidané hrušky. Ta ještě loni vypadala na čerstvou podobně jako v Douglas Hannant, avšak nyní po důkladném prozkoušení už jsem jistá, že je kompotová a nasáklá cukrovým lákem. Tuberóza se schovává až za tímto ovocem. Narozdíl od své nejstarší sestry je krotká a zcela oproštěná od jakékoliv zeleně či další květeny. Voní po teplých kandovaných meruňkách, máčených v čokoládě a posypaných kakaem, díky čemuž i nadále působí jedle. Jahodové Pedro, z něhož jsem ji původně podezřívala, naštěstí zmizelo. Osobně mi jako milovnici tónů chypre i zde malinko schází ten mech v základu, jelikož samotné pižmo se suchou dřevitostí santalu je zpracováno na způsob Love Chloé, čímž výsledný dojem není už tak sametový jako u jejích dvou předchůdkyň, zase to ovšem lépe zapadá do celkového konceptu vůně. (NT)

Není nad kultivované necitrusové osvěžení a nová Petit Guerlain k nim rozhodně patří. Není tu po nich známky, jen křehká svěží zeleň. Duch Petit Guerlain se připomíná pouze nasládlým jemně pikantním anýzem. Jestli někdo čekáte mimózu typu Farnesiana či Une Fleur de Cassie, tady jsme rozhodně jinde, toto je jen něžný pudrový obláček, smíchaný s podobně laděným pižmem držící se u těla. Co je zde však zvláštní, to je šumivý tón, který nám tu pudrovost načechrává. Netuším, jaká složka ho způsobuje, typově bych ho vzdáleně přirovnala ke Coca-Cola tónu, jenž mívá na svědomí otočník. Jenže zatímco ten je sladký, zde se díky pomerančovému květu, s nímž umí Thierry Wasser tak skvěle pracovat, pohybujeme v rovině nahořklé svěžesti. Pokud jde o avizovaný med, ani ten nedělá vůni nikterak sladkou, spíš dodává té nahořklosti jen jiskrnost a jemnou hřejivost, jakou můžete najít např. ve vůních typu Beige, tady ovšem ve velmi odlehčené formě. Na druhou stranu se nám ten med v kombinaci s pistáciemi - ty jediné vnímám jako sladké - starají o jistý gurmánský podtón ve vůni, jak už naznačila domenica. Ale nepředstavujte si celé čerstvě vyloupané pistácie, tady nám je zpracovali rovnou na pistáciovou pěnu, v níž najdeme onu nepatrnou (vzdušnou) stopu dřevitosti, o níž se zmiňuje Monsieur Guerlain, a která zřejmě pochází z najemno nastrouhaných oříšků. A ani stopa po fialce, ani zakuklené, jestli se někdo bál. Pokud jde o intenzitu, ano, jedná se jednoznačně o tělovou vůni, ovšem s mnohem lepší výdrží než jakou má Eau de Lingerie. A nikde to nedrhne. Tím pádem pro mě ideální řešení a jeden z mých úspěšných nákupů naslepo v letošním roce.

Je vůní hořkého nazelenalého neroli, trpkého bergamotu a fíkových lístů. To celé se vznáší na obláčku bílého pižma s nesladkými pomerančovými kvítky. Velmi povedená svěženka, ale dětem bych ji opět nedávala.

Jedna z prvních vůní, která mi ukázala, že lehké letní vůně nepotřebují k osvěžení bezpodmínečně vždy jen citrusy. Zde tento úkol zastává nezralá zelená hruška s vůní čerstvě posečené trávy. Po rozvinutí se z toho vyloupnou orosené růžové okvětní plátky. V základu všechno hezky dotváří vanilka, poprášená "pudrovým" pižmem, který někdy působí tak, jak bylo zamýšleno - dětsky - jindy však zase dokáže docela drhnout. (NT)

První tóny jsou nahořkle svěží, trochu zelené, užuž jsem myslela, že to na mně chce vybalit pomerančovej květ, ale omyl, ony se z toho vylouply kvítečky šeříku. Ten je pozvolna následován jemnou růží s jakoby medovým nádechem, Onu zvláštní "medovost" by měl způsobovat, jak jsem se dočetla, přidaný lipový květ. Všechny se pak začnou sušit na slunci, chvíli to dokonce vypadá, jakože vůně mizí, jenže opak je pravdou. Ona si pro mě mrška schovává "máslový" kosatec, zlehka zapudrovaný pižmem a špetkou jemně hřejivé ambry, díky čemuž Peut-Etre působí tělově a přitom drží. Mimochodem, u téhle vůně mě hrozně zajímalo, proč nese název, který znamená možná. Až díky fragrantica jsem zjistila, že tak úplně nesouvisí s vůní jako spíš s reklamou na ni: žena v květinové zahradě, která čeká na svého milého, doufá, že brzy dorazí. Jemný vánek jí fouká vůni květin do vlasů. Zavře oči a nechá se jí obklopit. V tom slyší kroky, otevře oči a její milovaný stojí před ní. A má něco schovaného v ruce? Moment napětí. Stane se něco důležitého ... možná. Tak na tohle bych bez nápovědy nepřišla :) . Peut-Etre však svým vyzněním na mně rozhodně působí romanticky a křehce, to musím souhlasit, tak jestli v tom je to možná.

Podle Andyho Tauera je vůně inspirována extraktem z afghánské růže, která kvete v provincii Nangarhár. Olej z ní je vysoce kvalitní a pochopitelně vzácný. I když to není až tak podstatné, důležité je, že v případě Andyho nejde nikdy výhradně jen o růží a jen ledasjakou růží a to dodržel i tentokrát. Na úvod tu tentokrát máme hořce svěží bergamot, lehce štiplavou skořici, asi tak dvě pražené mandle a meruňky, které balancují někde mezi luxusní meruňkovou marmeládou, kandovanými a sušenými meruňkami. Tohle fakt není žádné naivní ovocíčko, jak se nám ho pokoušel v poslední době podstrčit Kilian. A netrvá dlouho, pod nosem vám rozkvete růže s muškátem s Une Rose Chypree, jen tady je víc té růže a je víc prohřátá od slunce a její okvětní plátky jsou posypané nyní již sladkou skořicí (v URCH nezesládne a toho koření je tam víc) a ulpěly na nich malinké kousíčky zkaramelizovaných meruněk. Potom růži namočíme do husté směsi ze sladké slivovice a vysokoprocentní čokolády. Ale pozor, je to Tauer, takže nečekejte nějakou přiblblou gurmánštinu, růži nyní čeká výlet do hromady sušeného tabáku. A pro příznivce Une Rose Chypree, Andy i sem dal tu úžasnou hořkoslanou ambru a "sametově" zelené chyprové tóny a přidal o špetku víc lehce drhnoucího vetiveru, díky čemuž růži obklopí malý kouřový obláček. Jen na závěr bych měla dodat, že ačkoliv jsem zmínila jisté styčné body s Une Rose Chypree, ty jsou tam jen v náznacích, ty nové přidané věci převažují, takže ve finále je to JINÁ růže. Nejde tolik do prostoru, přesto má stejně dobrou výdrž. Pro mě je hlavně skvělé, že vůně ukazuje novou a pořád tauerovsky zajímavou polohu.

Má vyprávět o lásce a jejím hledání. No a když jde o inspiraci asijským orientem, tajemným nápojem lásky, nemůže to být nic jiného než čaj. Tohle už je, dá se říct, na rozdíl od svých dvou předchůdkyň klasická kolínská. Skládá se z ledového zeleného čaje, kořeněného kardamomem a chladivou mátou a nastrouhanou bergamotovou kůrou a z černého čaje. Zelený čaj společně s kořením po rozvonění zmizí, za to černý, v němž plave několik okvětních lístků kosatce a který byl zpočátku rovněž vlažný, je postupně zlehka zahříván překvapivě příjemně živočišným kmínem. V základu už jen vůni doplní měkká dřevitost papyru se zelenými podtóny. Vůně je to znovu povedená, leč její slabinou je pouhá dvouhodinová výdrž.

Vůně nese název starověkého státu, který se rozkládal podél pobřeží při západních svazích Libanonského pohoří severně od Palestiny. Jeho obyvatelé byli zdatnými řemeslníky a obchodníky, kvůli čemuž neváhali podnikat plavby po celém Středomoří a i dále (později založili např. Kartágo). A přesně tím má být Phoenicia inspirovaná. Přivítá vás jako mramorově ledová, štiplavá kadidlovka. Postupně se však kadidlo v ní začíná prohřívat a vůně ukáže celý lodní náklad. Tím je především lehce, avšak příjemně živočišná zakouřená kůže, hromada šťavnatých sladkých datlí (mimochodem latinský název pro ně je Phoenix dactylifera), ale i surové kakao (labdanum) a tmavé dřevo. Tohle se hodně povedlo a to i jak z hlediska intenzity, tak výdrže.

Žádné velké exotiky jako v případě marocké pouště se tentokrát nedočkáte. Andy se prostřednictvím zelené levandule s tóny sena a mandlové tonky přesunul z Causse Méjean na písečné pláže v sousední Provence, lemovaných suchými travinami, kvetoucími pomerančovníky, anýzově sladkým fenyklem a dalšími bylinami. Jen je škoda, že za touhle středomořskou atmosférou stojí kromě citrusů, vodních tónů, jehličnatého cedru a slanosti ambry i kašmeran.