Ylangovej Shalimar bez kuze

Sytý zelený jasmín a žluté drhnoucí narcisky. Hořké, jako by se k nim přidal i pomerančový květ, místy až gumově, a dost intenzivní. Texturou je vůně hladká a klouzavá jako lesklý satén. Postupně se zahalí do průsvitného modravého kouře, který pomalu plyne kolem. S nástupem myrhy vůně pomalu hutní a sládne, zato ubírá na intenzitě. Dostane se až do podoby balzamicky medového pylu z omamných jasmínů a měkké hřejivé živočišnosti, ale nahořklý podtón tam někde v koutku zůstává.

Vlažný černý čaj, silný a trpký, s drhnoucím vetiverem a bergamotovou kůrou, oslazený vanilkou, podávaný v dřevěném kalíšku. Voní po sušeném ovoci a květinách s medovým pylem, ale jen tak zamženě. Pikantně okořeněný špetičkou šafránu naloženého v medu. Takový bych si dala, voní krásně, ne jako masala a ani jako čajovky od Bvlgari, trpkost se přelévá v hebkou nasládlost s až čokoládovými podtóny. Další uklidňující relax do podzimních zamračených nedělních odpolední, kdy už se začíná brzo stmívat. Zahřívá, ale jen mírně - spíš osvěžuje a probouzí.

mám trochu dilema, jestli cítím tu vůni nebo čerstvě vypranou záclonu na okně nebo co je vlastně co. čistá, trochu dezinfekčně hořkosladká vůně.

Podle marketingového textu je vůně inspirována tradičním velšským černým koláčem. A něco na tom bude - od první chvíle mi neodbytně připomíná polevu z citronové šťávy, cukru, který tady někdo lehce připálil, a rumu. Poleva je v tlusté vrstvě rozlitá na porézním nesladkém piškotu s velkým množstvím hořkého kakaa (takže je skoro černý), právě vytaženém z trouby a lehce poprášeném prachovou směsí perníkového koření bez skořice. Není to úplně typická gurmánka a cukrová sladkost je šikovně tlumená aromatickým jalovcem. Kůží tam někdo jen tak zamával a zase ji odnesl, byť teda byla celkem bytelná.

Ostrá levandule ze socialistického škrobu na záclony, ale pořád míň květinová. Suše škrábavá jako jutový pytel. Je řízlá ještě práškem na praní s prachovou omítkou, velmi suchá a horká, jako žehlit prádlo na zdi. Podkresluje ji všeobjímající kovová mineralita, jako křesat o sebe ohlazené křemeny. Sice se tam snaží vkrást pudrová vanilka, rovněž extra suchá a bylinná, ale nemá šanci. Na troud vysušená, mezi prsty se rozpadající otep levandule z loňska má převahu. Podle popisu by se možná mohlo někomu zdát a zadoufal by v podobu s Gris Clair - ne, nehledat.

jemňoučké, lehké až průzračné květiny a citronová voda s lístkem bazalky a několika bobulkami černého rybízu. nebýt těch květin, byla by to klasická osvěžující letní citrusovo-bylinková vůně, která nepřináší nic nového, ale nevoní jako kolínská, což jí je z mého úhlu pohledu rozhodně ku cti. takhle je postavená do pozice neškodné dámské vůně do veder, s mírnými sklony být cítit po odstáté vodě.

Z Tauerovy kuchyně... teda laboratoře... se postupně stěhujeme k Francesce Bianchi. Sušené meruňky a švestky s ovocným jasmínem a růžovou marmeládou (nacházíme se někde v přes pár kolen vzdáleném příbuzenství s Une Rose de Kandahar bez skořice a tabáku) se postupně přehoupávají přes hořkosladký pomerančový květ do podoby kosatcově pudrového galbana s troškou měkké kůže, sladce hřejivými pryskyřicemi a vzpomínkami na ovocné tóny ala Luxe Calme Volupté.

eau de motyčkou rozkoplý drn :) hlína a kořeny a jakási míza, hodně nahořklo a lehce prachovo. pačuliový ráj. a hodně nošením změkčená kůže. a teď už začínám být opravdu překvapená – lehký poprašek nesladkého fialkového pudru. přinejmenším zajímavost téhle vůni upřít nejde, celek je příjemně uhlazený a postupně se ambrově proslazuje při zachování drhnoucí nahořklosti.

cítím hlavně karafiát, poměrně autentický řekla bych, trošku zastřený a pravděpodobně i se stonkem (nebo něčím zeleným). plus suchý hřebíček rozemletý na prach.

Dědečkova kožená bunda, v kapsách vysypané hřejivé aromatické koření a zbytky nasládlého tabáku z prázdné krabičky. Přiměřeně uleželé po častém nošení (kůže nasákne... kombinací grepu, římského kmínu, muškátového oříšku a hořkého pomerančového květu), o dvě generace jinde.

Tetramorph má v sobě údajně spojovat 4 základní typy vůní: květinové, svěží zelené, čisté pižmové a živočišné. A je fakt, že vůně je jako procházka příběhem. Začíná vlahou zelení zahalenou mlžným oparem měkkého bílého pižma, měkce a s pudrovým nádechem. Zeleň nabere na intenzitě a vůně se poměrně rychle přehoupne do květinářství plného čerstvě nařezaných květin. Květiny nejsou omamné, nekřičí, nedusí, ale lepkavá šťáva z jejích čerstvě uřezaných lodyh prodchne vzduch. V této fázi mi připomíná vůně typu Lutensovy De Profundis. Najednou zpovzdálí začínají probleskovat závany hřejivého živočišna. Žádná stáj nebo zpocené podpaží, jen zahřáté tělo. Stále je cítit stonky květin, tentokrát už spíš dřevnaté a zeleně nahořklé, křehké krémové květiny a nasládlý pudr. Vůně je éterická svou podstatou, nikoli intenzitou, a návykově láká ke zkoumání svých dalších zákoutí. Celkové trochu připomíná i Huemul (Fueguia 1833).

Příjezd santalu čerstvě vytěženého, ověnčeného girlandami fekálně indolických jasmínových květů (bez nadsázky). Santal samotný je mléčně pudrový, nijak hutný, a sám o sobě má živočišný podtón, jaký můžeme znát z Nishane Santalové po odfiltrování ylangu. Pro autentičnost si pomazal tváře červenou jílovitou hlínou, která už napůl uschla, a v ruce drží rozkrojenou zralou papáju s její typickou nahnilou vůní. Nakonec se z toho vyloupne krásný sladce pudrový, měkce živočišný santal, ale cesta k němu je trnitá.

To si tak jedete na poněkud historicky vyhlížejícím kole venkovem, mezi poli, kde se suší seno, mezi záhony pudrových kosatců. Vítr vám cuchá vlasy a občas k vám zavane vůni vaší nové kožené tašky, co máte přes rameno a v níž vezete dědečkovi zásobu tabáku do fajfky, neb sortiment vesnické trafiky nenaplňuje standardy gentlemana. Slunce svítí, hmyz bzučí, ptáci cvrlikají, listí šumí, no hotová idyla. Teda až na to auto, co jede celou dobu před vámi a asi má rozbitý výfuk.

Ne úplně do hladka obroušené santalové dřevo voní jako vanilkovým luskem oslazená, kokosovým krémem plněná sušenka s praženými oříšky. Zblízka se to jeví poměrně gurmánské, ale z dálky vytváří příjemný dřevitý obláček a velmi dobře drží.

Na dovolené v Tatrách jsme si hráli na zálesáky a (v prostoru pro to určeném) si udělali ohniště obložené kameny a postavili pyramidu z polínek. U táboráku jsme si potom opékali buřty, kolem byla cítit vůně jehličnatého lesa, pálícího se dřeva a svěží vzduch nám profukoval vlasy. Někdo hrál na kytaru a někdo si zapálil ubalenou cigaretu, občas se někomu jídlo trochu připálilo a zčernalo. A nad ránem, až oheň uhasínal a jen doutnal a my se pomalu zachumlali do spacáků a usínali pod širým nebem, vzduch voněl padající mlhou, vetiverem, jehličím a všechny naše věci byly načichlé kouřem od ohně.