Stěžovací vlákno

razorblade drz se 

razorblade ach jo.. zvladni to...

razorblade Soucítím s tebou. Já jsem tohle prožila s podobně starou babičkou před třemi měsíci.Do nemocnice jel slabý, ale příčetný člověk. Potom prudké zhoršení, kdy nás babička ani nepoznávala. Babička se dala dohromady,je doma, znovu chodí a je to ona, i když v té nemocnici to vypadalo, že to nepřežije.

Ten její plamínek stejně pomalu slábne.  Ona to bere sportovně, rozený optimista.To já někdy když přijdu z návštěvy od ní, tak si doma sednu na schody a brečím když si uvědomím, že se blíží chvíle kdy už tu nebude.

Černá kočka Moje babička zemřela v 95, ale pro mě to byl stejně šok. Když čtu, co píšeš, připadám si zpětně jako úplně hloupá, ale já byla prostě přesvědčená, že to dotáhne do stovky. V nemocnici nebyla, myslelo jí to pořád neuvěřitelně, ale pořád slábla a jednoho dne začala odmítat jídlo i léky, do tří dnů zemřela. Byli jsme všichni u toho, druhý den se u ní sešly všechny ženy celé rodiny, byl to vlastně svým způsobem hezký, takový mystický zážitek. Ale stejně jsem byla zaskočená, jakoby to bylo nečekaně a brzo. 

Garfie Já jsem si taky myslela, že ta chvíle je ještě daleko, ale potom přišel ten kolaps, nemocnice.

Já na babičce každý den vidím, jakoby se ztrácela a zmenšovala před očima. Babička už do nemocnice nikdy nechce, tak to budeme respektovat. V jejím věku a se slábnoucím srdcem by jí stejně nepomohli, maximálně by jí připojili na "hadičky", které by ještě pár dní udržovaly tělo v chodu.

My jedeme v neděli za babičkou, je jí 94. Myslí jí to, je téměř soběstačná, ale jak píšete, pořád menší a drobnější. Dcera (sama drobek) jí minule říkala, babičko, ty jsi tak maličká.

Černá kočka Přesně, doktor ji chtěl vzít do nemocnice, nebo do hospicu, když začala odmítat léky a jídlo, ale nechtěli jsme. Hrozně dojemné bylo, že bratranec zrovna těsně před tím odjížděl někam na čundr a zastavil se u ní a ona mu říkala "tak já se s tebou loučím, přeju ti v životě všechno dobré....". On to bral jako takové normální rozloučení před cestou a nakonec byl jediný, se kterým se vědomě rozloučila. Ještě teď brečím, když to píšu....

Jinak s tím udržováním jsi mi připomněla, kamarádka pracuje jako nemocniční kaplanka, funguje převážně na LDN a říká, že je to opravdu strašné. Devadesátiletý dědeček v terminálním stádiu nějaké nemoci, začne odcházet a naběhnou čtyři doktoři s přístrojema a vrací ho do života....

Mirka To je hezké :-) 

Garfie naše babička v těch 98 umřela taky doma, byla u ní máma, ale musim říct, že ten konec úplně hezkej a krátkej nebyl. bude to znít asi blbě, ale já bych všem přála, aby to umírání bylo krom toho kruhu blízký rodiny i rychlý, maximálně v řádu tejdnů, rozhodně ne měsíců nebo let. Člověk na tu smrt nejbližších nebude připravenej nikdy, ale lepší jeden tejden procházka s kamarádkou a druhej tejden konec než ty dlouhý měsíce, to je fakt hrozně těžký. Akorát vybrat si to člověk nemůže, no. 

Já jsem byla u babičky pár hodin předtím než umřela, ještě jsem ji pomohla mámě umýt a převlíknout, jsem moc ráda, že jsem to stihla, už to bylo špatný, tak ani nevím, jestli o mě věděla 

Potrefenáhusa To je jasný, dlouhé konce jsou psychicky strašně vyčerpávající-pro člověka i lidi okolo. Krásnou smrt měla babička mojí kamarádky, vyjela si na výlet s nějakými řádovými sestrami, prošly se na nějakých svatých místech, daly si zákusek a autobus ji vysadil u domu, ona se s úsměvem rozloučila, ušla pár metrů a ranila ji mrtvice, na místě byla mrtvá. Bylo jí taky nějak k devadesáti. 

Garfie to de

Garfie takhle jsem to měla s dědou. bylo mu taky před devadesát a zdraví neměl nejlepší, už byl poněkolikáté v nemocnici. byla jsem za ním v neděli, řekli jsem si pár slov, pak jsem jela na týden do práce do brna a myslím v úterý mi máma volala, že umřel. nějak se mi tomu vůbec nechtělo věřit, přišlo mi to najednou a nečekaně, o víkendu byl ještě celkem v pořádku, vnímal, reagoval. taky jsem byla přesvědčená, že tu stovku dá. když jsem se s ním loučila, netušila jsem, že to bylo naposled.

Vůbec nemám dobrý pocit ze smrti mojí babičky. Po záchvatu byla v nemocnici, tam byla ještě docela ok, ale pak strejdu přemluvili na LDN. A také, strašně rychle odcházela. Babička byla hodně mimo, pak už vypadalo, že ji vyčerpávají i naše návštěvy, protože prostě nevěděla. Zemřela při převozu do jiného zařízení na zcela zbytečný rentgen.
Mám furt výčitky, ža jsem mohla udělat víc - třeba jí vařit, protože až pak jsem zjistila, že tam vůbec nejedla, vařili jim naprosto nevhodnou stravu (flákota tuhého uzeného, brkaše z pytlíku), přesnídávky měla v lednici, ale mimo nás jí to nikdo nepodal. A hnusný to tam bylo... když si vzpomenu jak elegantní a distinguovaná dáma to vždycky byla.

andulka01 Neměj výčitky, podle mě zpětně přijde člověku vždycky, že udělal málo. Já si to taky pořád opakuju, že víc udělat nešlo.

andulka01 Já jsem zase babičce kdysi jako dítě asi zachránila život, byla jsem u ní na návštěvě (bydlela ve stejné vesnici), bylo jí špatně, tak jsem zavolala rodiče a ti ji odvezli do nemocnice. Byla to embolie, díky rychlému zásahu přežila, ale pak přišly jako reakce na léčbu komplikace a z aktivního člověka, který obstaral hospodářství, se stal najednou ležák, který si sám přál zemřít. Je to takový klišé, ale nikdy předem nevíme, co nakonec bude dobře a co špatně.

Garfie Já jsem znala jednoho dominikánského kněze, který zemřel v 95 letech při mši. Prostě se sesunul k zemi a vydechnul naposled.

Byl to úžasný, vzdělaný, laskavý a hrozně vtipný člověk, dodnes si pamatuju spoustu věcí, který mi řekl. Ke konci říkával, že má strach, aby neumřel ve zpovědnici, že takový šok by nechtěl nikomu způsobit.

Potrefenáhusa Já v souvislosti s babičkou vždycky pomyslím na to, že jí přeju ten nejlepší konec jaký je možný, že nevím přesně co by to mělo být, ale ať je to to nejlepší co je v dané situaci možné.

To jídlo vypadá jako banalita, ale někdy to hrozně to pomáhá. Babička toho moc nesní, a když byla v té nemocnici tak tuplem, tak jsme jí tam nosili takové věci kterým neodolala a nakonec si to vzala, třeba šunkový chlebíček, obložený chleba se slaninou, domácí pudink nebo štrůdl, bez tohoto by to možná zle dopadlo. Jednak to jídlo v nemocnicích je někdy fakt otřes a další věc je, že těm zdravotníkům bylo někdy úplně jedno jestli ti lidi vůbec něco snědli. Přinesli večeři, někteří lidi, kteří byli s babičkou na pokoji, nebyli ani schopni se zvednout, tak to potom nedotčené odnesli. Jindy jsem viděla, že je ošetřovatelky krmily, takže to bylo asi závislé na tom, kdo zrovna slouží. Taky se mi stalo, že jsem tam přišla když dávali večeři a na chodbě se sestry bavily, že pro babičku nic nemají, že už měla být dávno přesunutá na jiné oddělení. Potom nakoukli do pokoje, uviděli mě, tak se mě jenom zeptali, jestli jsem jí něco přinesla.

Mirka To je pekné :) Moja babka má 92 rokov a bývala teraz dva mesiace u mojich rodičov (inak býva u uja, ale pre nejaké zdravotné komplikácie si ju naši vzali k sebe, otec je už ako dôchodca doma, tak bol skoro stále s ňou).

Ja si ju ešte pamätám ako vitálnu ženu, strávila som s ňou veľa času ako dieťa. A teraz je taká maličká a krehká, ako vtáčik. Stále je našťastie sebestačná, aj si uvarí aj sa obriadi, ale von už sama nechodí, neslúžia jej dobre nohy. Aj jej to ešte dobre myslí, všetko si pamätá, pamätá si dátumy narodení všetkých členov rodiny. Super bolo keď sme si trochu pokecali cez Skype keď som volala rodičom Chýba mi, že ju nemôžem navštíviť častejšie, keďže bývam inde.

razorblade drž sa, toto sú vždy ťažké chvíle...

Černá kočka Tak to je asi doslova smrt za odměnu :-)

andulka01 Nic si nevyčítej, po bitvě je každý generál, tak to je. Taky mám výčitky, že jsem za ní měla chodit častěji, víc si s ní povídat....nenaděláš nic. 

andulka01 To se nedá nikdy odhadnout dopředu, skoro každý by potom udělal něco jinak, včetně mě.

U nás na vsi umřela jedna paní při mši a babička ji "záviděla", že měla krásnou smrt.

Garfie Já měla fantastickou pratetu, narodila se na samotě v lese, prožila tam celý život a po devadesátce tam v plném zdraví zemřela, v noci ji ranila mrtvice. Strašně jsme se báli, jak to bude, až začne chřadnout. Ona byla živel, ještě v devadesáti porazila v lese strom a doma ho rozřezala na cirkulárce . Vždycky, když na ní vzpomínám, jak mi naprosto vážně říkala, že do osmdesáti to bylo super, to se cítila mladá, po osmdesátce prý už trochu horší, tak se musím smát .