Omfg

Kokoska Mně se chce brečet, jen to čtu-a to není žádný klasický(=trestný) týrání. Hrozný je, jak jsou nám ty děti vydaný na pospas a ještě navíc musí mít ty rodiče rady, jsou tak naprogramovaný.

Evaeva Jj dočetla jsem později, no to je blbost i ze stran možnýho chování dítěte. Já teda holky i v autě zamknu. Ale nechávám je teda fakt v případech - jdu do vesnickyho coopu pro dva rohlíky, auto je prede dverma, znaji nás všichni, nebo si jdu třeba k segre domu něco vyzvednout. V cizím prostředí nebo kde je rušno bych se samozrejme bála. 

Potrefenáhusa já četla nějakou knihu o miminkovském spánku a tam každých pár stran upozorňovali, že pokud je ta žena už hodně unavená, ať to dítě okamžitě někomu strčí a jde si lehnout (ve zkratce), právě kvůli tomu, že je pak snadné sklouznout k nějaké té agresi nebo zkratu. Tomu teda i věřím. 

Karja jasně, já ti rozumím. 

barbucha No tohle taky nechápu. Švagrová jednou takhle dala neteři, když potřetí upadla na stejném místě. Skoro jsem začala brečet s ní. Já samozřejmě nejsem na děti pořád milá a chápavá, ale fyzické tresty špatně snáším, obzvlášť takové to Nebreč nebo ti dám důvod!

Evaeva Já taky, u těch novorozenců má člověk teda ještě nějakej asi mateřskej pud, ale od toho roku mě ten pláč teda dokázal přivézt na pokraj šílenství.

Garfie dcera rikala, ze v tu chvili vubec nevedela, co delat, ze se jen snazila uklidnit svoje vykuleny dite a ze ji pak mrzelo, ze se treba nejak nezastala toho chlapecka. Ono je to tezky, michat se do cizich, ale obema nam z toho bylo smutno.

Kdysi jsme bezne nechavali kocarky s ditetem pred samoobsluhou, ted mi z toho bezi mraz po zadech. Taky se pak stalo, ze nejaky dite ukradli, ale tehdy se ani s kocarem dovnitr nesmelo. 

Karja já to naopak chápu u těch novorozenců. Já to teda nezažila, ale věřím, že když dítě řve už pátou noc v kuse, tak někdo má chuť skočit z okna a někdo umlčet ho polštářem. V té knize právě upozorňovali, že takhle daleko to nesmí dojít, byly tam nějaké varovné příznaky, upozornění pro příbuzné a tak. Ten řev větších dětí už na mě působí jinak, i když samozřejmě taky děsně.

A k ty agresi - jednou me mimino tak stvalo, kdyz nechtelo spat, ze jsem na nej zarvala, at uz sakra kouka prestat rvat a spi. No co se asi stalo, ze jo. Mnohem intenzivnejsi rev ditete, ja v soku sama ze sebe, stydim se za to dodneska. Predat ho v tu chvili nebylo komu. Ale je to takovy to "ja nemit svedomi, tak bych mu ty pazoury ukroutil (z nejaky semaforsky hry)".

Kokoska zažila jsem něco velmi podobného a taky si dodneška pamatuju - já tím nebožátkem  zatřásla

Karja Já se neodvážím nechat malýho v kočárku ani na zahradě školky, takže ho tahám sebou do patra, když jdu pro dceru. Takže jsem potom ten rodič, který ztrácí trpělivost, když se dítě neobléká, protože držím malýho a nemůžu dceři pomoct. Ale ona to všechno krásně umí, akorát se na to nesoustředí a zdržuje a já stojím, lije ze mě pot a ztrácím trpělivost.

U nás před školkou stávala běžně nastartovaná auta, kde čekal sourozenec. Mně to dělalo zle, vždycky jsem se nažila projít co nejrychleji. Ale víc než krádež, mně děsilo, kdyby povolila ruční brzda. On je to mírný kopeček.

Potrefenáhusa Dceři už byl tak cca 1 rok, byl to náročný den, všechno špatně, byla jsem nevyspaná, ona ani po hodinovém uspávání večer nechtěla usnout, občas do mě kopla. Teď, když to píšu, vůbec mi to nepřipadá nic náročného, ale tehdy mi normálně ruplo v hlavě a fakt jsem chytla agresivní amok a měla chuť s ní zatřepat a křičet na ni. Ovládla jsem se, ale dodneška si ten hnusný pocit pamatuju. Bylo mi z toho na zvracení a zároveň mě napadlo, že už to chápu, jak může k něčemu takovému dojít. Mluvím teda fakt o zkratu, ne o opakovaném násilí apod. Je to hnusný i po letech, když si na to vzpomenu.

Evaeva ty agresivní zkraty mivaj ale často i otcové, takový to treseni ditetem, před kterym se teda taky varuje v každý knížce (ženy samozrejme taky)

ve mne to budilo úplně strasny zoufalství. Ten vztek mám až teď, to batoleci jeceni je někdy fakt nesnesitelny

Karja nastartovany auto se spicim miminem naopak chápu docela dobře :-)

Evaeva Já to mám naopak. Pláč novorozence ve mě vzbuzuje lítost. Ale ty větší děti, jak už píšu, to mě teda rozběsnit dokáže. 

Kdysi jsme bezne nechavali kocarky s ditetem pred samoobsluhou, ted mi z toho bezi mraz po zadech. Taky se pak stalo, ze nejaky dite ukradli, ale tehdy se ani s kocarem dovnitr nesmelo. 

​Tak jsi právě vytáhla moje trauma/šok zastrčené víc jak 20 let někde vzadu. Skočila jsem si tenkrát do obchodu pro pár věcí, kočárek se spícím miminkem jsem nechala před obchodem (vím, vím, však už jsem to od té doby NIKDY neudělala, dřív se to fakt normálně dělalo no).

Vyjdu ven, kočár nikde!!! Nemusím popisovat, co mi během pikosekundy naskákalo za šílené scénáře, bezmoc, zoufalství, obrovský šok!!! Načež se zpoza rohu vynořil můj táta s kočárem, vysmátej, šel prý kolem a chtěl mě trošku postrašit . Byla jsem mladý tele, nebyla jsem schopná mu za to ani vynadat (úcta k rodičům, že), dneska by si to za obrázek nedal. Spíš jsem litovala, že náš kočár poznal/trefil. Mohl to udělat nevědomě někomu jinému a ten někdo by mu aspoň dal po hubě, když já to nedokázala. Strašný.

Kdysi jsme bezne nechavali kocarky s ditetem pred samoobsluhou, ted mi z toho bezi mraz po zadech. Taky se pak stalo, ze nejaky dite ukradli, ale tehdy se ani s kocarem dovnitr nesmelo. 

​mama dodnes vzpomina, jak se me, kojence zaparkovanyho v kocarku pred samoskou, jala nejaka hodna sousedka vozit okolo namesti.  Pry byla hodne blizko infarktu, kdyz me na miste nenasla a baba se pak jeste durdila, ze sak jsem brecela.. 

Kokoska A s tou školkou mi to taky jednu hroznou scénu ze šatny připomnělo. Jedné holčičce se narodila sestřička, maminka se čerstvě vrátila z porodnice. A ta holčička v šatně hrozně nešťastně plakala, že by chtěla být s maminkou a sestřičkou doma, že se jí bude stýskat. A maminka na ni jedovatě a hnusně s nenávistným pohledem syčela, ať už toho nechá, že ani náhodou a že je (maminka) šťastná, že ji nechá ve školce a konečně si od ní odpočine, že už jí má plné zuby. A tohle srdceryvné divadlo se odehrávalo několik dní, normálně jsem odcházela s brekem. Ta holčička furt "maminko, prosím tě", nic vzteklého, umíněného, uječeného, prostě jí opravdu srdceryvně prosila, že by chtěla být s nimi doma.

Tak důležitý moment v jejím životě, narodila se jí sestřička, maminku několik dní neměla doma, když byla v porodnici, takový citový masakr pro ní a tímhle postojem matka leda docílí toho, že holčička může sestřičku začít nenávidět. Byla jsem z toho vyřízená hodně dlouho. Jako nikdo nejsme dokonalý, je to často s malými dětmi náročný, víme, ale kde se kolikrát v MATKÁCH může sebrat taková naprostá absence citu a všeho, to je strašný. A to nevíme, co se děje doma, za zavřenými dveřmi, že. 

Ono se to prý s tema kocarkama před obchodem hodně změnilo někdy zkraje 90´, když se v podoli ztratil ten malej chlapeček, Honzík?