Omfg

Ze školního plavání si pamatuju duté (asi) plastové čtverce, které jsme si drželi před sebou. Tyčí nás nikdo neodstrkoval, ale šťouchali do nás na břehu, abychom spadli do vody. A potom nekonečně dlouhé sušení vlasů pod dvěma chabými větráky.

continuity Školní plavání, 70. léta, Pinot tedy asi o něco později, ale jak je vidět, osvědčených metod se je třeba držet!

continuity já mám stejný zážitky z konce 80. let ze školkovýho plavání v bazénu v Hloubětíně. Včetně tý páry.

Až do 3. třídy jsem nebyla ochotná pustit se ve vodě táty, křečovitě jsem se držela a fakt měla strašnej strach.

Tyce zazil jeste syn, druha pulka 80.let. on nastesti uz plavat umel a vody se nebal, ale jeho kamarad z toho mel slusny trauma, toho museli z plavani nejak lekarsky uvolnit.

jezis, jesteze jsem uz ve skole plavat umela

ze skolkovyho si pamatuju akorat, ze jsme tam mohli plavat jen za odmenu na konci hodiny, ktera cela sestavala z nacviku splyvani s tema debilnima korkovyma deskama. nenavidim vodu v obliceji

Já sice bidlo taky zažila (bylo dobré bydlo býti bidelníkem), ale bylo spíš nápomocné, já se topila i bez odhánění od břehu. Plavat jsem se tak ale nenaučila. Na "mokrém vysvědčení" se styděla želva, hodiny plavàní ve školním bazénu mezi skoro samými delfíny jsem dost protrpěla. 
(Takže děti jak jen to bylo možné, na kojeneckém "plavání", naučily se ve vodě fungovat hladce a šťastně)

Potvrzuji nepříjemné mužatky s bidlem. Já byla o rok mladší než zbytek třídy a i když mě táta dost naučil, prostě mi nešlo plavat na hladině. Ty s bidlama mi plavání na rok znechutily, měla jsem želvu a traumatko. Následky to ale nezanechalo, jsem zcela vodní člověk.

žluťásek školkové a školní plavání v Hloubětíně má v Praze svou pověst taky jsem zažila, plavat jsem se naučila pak až v 10 letech. Poté, co mi ta osoba řekla, ať si stoupnu na kraj bazénu (hloubka 3,60), chytnu se bidla, a tím bidlem trhla, čímž mne shodila do hloubky a přitom mi to bidlo vytrhla z rukou, jsem doma řvala tak, že mne taky museli z plavání natrvalo omluvit. "Naštěstí" jsem trpěla dlouhodobě na rýmu, tak se to na to svedlo.

Vodu, plavání a potápění mám ale ráda, v tomto směru to stopy naštěstí nezanechalo.

U nás plavčík tou tyčí nejen odstrkoval od kraje, ale zoufalé neplavce odmitající se pustit okrajů bazénu pořádně přes prsty klepnul! Naštěstí jsem se už naučila plavat v šesti letech, a nikoliv výše uvedenými metodami. Díky, babičko!

​ano, dřevěná tyč... strašný, pamatuju to... říkala jsem té trenérce - učitelce, že neumím plavat, a pak jsem prostě šla ke dnu (a skutečně do dospělosti jsem se plavat nenaučila, až před pár lety jsem se odhodlala najít si hodnou učitelku... dodnes ale mám problém s hloubkou, když nevidím na dno)... bohužel táta mě pak učil překonat strach z vody stylem, že mě stahoval za nohy do vody... blbý no

Bidlo me taky neminulo, na plavani v Neratovicich.  Jak ja to tam nesnasela. Rano pred skolou, pak tohle zachazeni a nakonec jsme si nikdy nestihla vysusit vlasy pred odjezdem zpet do skoly. Takze v zime fakt skvely...

Bidlo měly i plavčice u nás na Moravě v Kotěhůlkách. Měla jsem štěstí, plavání mi šlo hned. Ale stejně jsem ty plavčice nenáviděla, když jsem viděla, co tím provádí spolužákům. A vůbec nejvíc strašný mi přišlo, když někdo plavat uměl, ale potřeboval mít jistotu břehu na dosah. Některé děti tak plavaly. Skočily do vody, co nejrychleji doplavaly ke kraji a pak plavaly dál podél kraje. Klidně přes celý bazén. A ony je tím bidlem odstrkovaly od toho kraje víc do prostřed. Samo plavec chytil paniku... Strašný to bylo!

A "nejvtipnější" na tom celém mi po letech přijde, že ty hvězdy plavčice nás i v tom nejlepším oddíle naučily prsa styl paní radová. S hlavou celou dobu nad vodou

Koukám, že jsem měla štěstí na normální plavání. U nás ty tyče podávali plácajícím se neplavcům, aby se mohli chytit. Trauma jsem měla i tak - když po mě chtěli, abych si lehla na vodu na záda. To jsem si myslela, že mě chtějí utopit i bez sadistických praktik.

barbucha my s bráchou chodili asi do Axy, vím jen, že bratr poctivě chodil po dně, zakleslej na tom polystyrenu

​Jo vlastně, Axa (nyní ymca). Hrozný to tam bylo!

viktorka_od splavu 

Splývání! Úplně mi otvíráš starý rány, na který jsem už úspěšně zapomněla... splývání jsem nenáviděla jako mor, a splývalo se snad většinu doby!

Dodneška se zásadně odmítám potápět a na podmořský záběry se vůbec nekoukám, nedělá mi to dobře!

barbucha Axa a ymca jsou dva různý bazény, ne? 

Tyjo, to jsou děsný storky, já chodila na předškolní plavání v 80' v Praze na Slavii a bylo to tam fajn, já teda vzdycky měla vodu moc rada, akorat mi tam jednou někdo v zimě ukradnul v šatně kozačky, takže mě babička nesla domu na zádech

a ve škole, když jsme chodili do stejnyho bazénu, uz jsem plavat uměla, takže nevim, jak se to učilo 

Vidím, čeho jsem byla ušetřena díky rodičům a prarodičům, kteří s náma chodili plavat od mala a naučili nás mít rádi vodu. Tak, ale zase nejím tlustý a porostlý maso.

barbucha Axa je naproti Bílý Labuti a Ymca u náměstí Republiky

Mohučanka Magráta 

Já to bidlo pamatuju, ale vůbec nevím, na co ho používali. Když vás teda takhle hodili do vody a šly jste ke dnu, co bylo potom? Zase vás tím bidlem vytáhli? Mně to jako metoda výuky vůbec nedává smysl.

Mě naučil plavat táta nějakou asi nenásilnou formou, trochu si pamatuju rukávky a pak radost z prvních temp bez podpory. Žádný trauma. Zato jsem se nikdy nenaučila lyžovat - všichni musí sjet na lyžích z kopce, i ti, co to vůbec neumějí a nikdy na opravdových lyžích nestáli. Co mám dělat mi říkala spolužačka. Takže po rozdělení do družstev jsem jela na ortopedii a na lyže už nikdy nestoupla.

Magráta - to jsi měla smůlu, my jsme se dost dlouho učili v dětském, splývání, pak plavání a do velkého se šlo až za dlouho.