Avignon Comme des Garcons.
Když jsem poprvé testovala tenhle parfém, nejdřív jsem si myslela, že mám asi halucinace, protože přísahám, cítila jsem gin s tonikem. Nic víc. Gin s tonikem namíchanej v takovým poměru, jako by vám ho připravil duchem již nepřítomný kamarád na party ve studentském klubu asi tak ve tři ráno, pěkně půl na půl, ať to má grády. Ha ha, to mají být ty lomené oblouky, chorály a kamenné stěny? No nic. Pak do sebe tenhle drink kopnete, máte skvělou náladu, už půl hodiny se smějete trapnému vtipu, když vtom vám zábavu přeruší ohlušující zvuk kostelních varhan. Tak jo, je to tam. Už se nesmějete, zpozorníte a váš tep se zpomalí. Opravdu se Avignon usadí do podoby toho nefalšovaného kostelního kadidla, toho, které všichni dobře známe. Je mi znovnu šest, blíží se vánoce a já se strašně těším, že hodím v kostele do kasičky korunu králi Baltazarovi a on kývne hlavou a pak si půjdu s mámou vystát frontu na kubánský pomeranč. Ovšem nevím, jestli bych tuhle vůni dokázala nosit bez toho, aniž by mi v uších zněla rozjuchaná lidovka: "Ty, který máš babu starú, co smrdí kostelem, farú..."