Kořenitý santal a pryskyřicemi mi v ní typově připomíná lutensovský santal ze Santal Majuscule, ovocný jasmín sambac s cedrovou pichlavostí a kořením pak vytváří podobný pikantně marmeládový tón jako v Santal Royal. Jenže to by mi z toho nesměl vylézt kašmeran, který mi z jasmínu vytvoří čínské gumy jako v Alienu a tolika jiných vůních.

Nepopírám, že při pohledu na tvar flakonu s černým vrškem se mi nevybavil Gold od Donny Karan, na nějž nemám úplně nejlepší vzpomínky. Taky nemůžu říct, že polévkové oregano by byl vyloženě můj šálek kávy. Nicméně během pár minut zmizí a vystřídá ji "medová" růže se šafránem, rozemletým na jemný prach, a sladce dřevitou myrhou. Celkovou hřejivost pak v základu zdůrazní ambra a labdanum s podtóny surového kakaa. Aby se nám ale nerozpálila přiliš, ochlazuje ji mramorové, až lehce prašné kadidlo s trochou bílého pižma a tipuju i malinko cibetky. Intenzita a výdrž jsou ohromující. Milovnice orientálních růží by měly určitě vyzkoušet.

Úvodní tóny jsou přesně takové, jak je popisuje Fleur ve svojí recenzi - sklenka jiskřivého suchého prosecca, které chutná po sušených švestkách a malinách, servírovaná společně s ledově vychlazeným hruškovým ciderem. Hned vedle stojí váza s uvadajícími růžovými poupaty. Pokusíte se je uchránit a uložíte poupata do prádelníku z dřevotřísky k růžovému mýdlu, které jste si tam uložili, aby vám ho provonělo. Jenže několik oděvů v něm máte uložených v tužším igelitovém obalu a ten bohužel naškrobenému prádlu zkrátka nesvědčí, ani růži a ani tomu mýdlu.

V hlubokém temném lese Belle konečně objevila onen šedý kamenný zámek, kam přišla nabídnout svůj život výměnou za otcův. Místo prohlížení komnat se zaprášeným nábytkem však její kroky zamířily do tajemné zahrady, kam ji zavedla mátově svěží vůně rudých pelargónií. Vzala za kardamonově orosenou kovovou branku a v jejích útrobách našla ještě úplně jinou růži, než jakou jí donesl otec, za níž měl tak draze zaplatit. Tahle růže byla pačuliově kořenitá a měla pozoruhodné stříbřité žilkování. A tady poprvé potkala zvíře v jeho černém sametovém plášti. Netvor ji ale nevyděsil. Věděla totiž, že tahle vzácná růže vykvetla pouze pro ni. Růže pro Belle.

Už u Chypre Palatin mi bylo jasné, že Bertrand to s chyprovkama umí a v případě Perle de Mousse mi teď potvrdil, že zvládá chypre i v moderním pojetí a přitom je to pořád poznat, takže loňský rok byl rokem Betrandových chyprovek. Vůně má prý připomínat chůzi lesem za ranního šera. Ta se sice nedostavuje hned, nicméně už osvěžující začátek letní spršky z hořkých citrusů, chladných aldehydů a spousty hořké zeleně působí velmi sofistikovaně. A pak už nás konečně láká slibovaný ranní les: vůně mechu, lesního podrostu a něco málo jehličí. Ovšem nutno podotknout, že tady hraje jen podbarvující roli. Hvězdou je zde lesní paseka s neomamnými, lehce orosenými konvalinkami, hromada dohořívajícího lesního klestí, které ještě doutná plamenem hořkoslané ambergris a padající mlha, promísená s téměř nesladkým vanilkovým prachem. A nakonec pod nohama vážně cítíte i ten mech, jenom je malinko namrzlý, takže vám tak trochu křupe pod nohama.

Jde se o velmi jemnou, vyloženě tělovou květinově pudrovou vůni. Nejzajímavější je asi začátek, kdy se s jiskřivými aldehydy mísí šumivé, sladce citrusové tóny, sladký nektar pomerančových květů a pár okvětních plátků ovocné růže. Přidává se i trocha hřebíčku, který vůni dodává přijemný kořenitě nasládlý a zároveň palčivě-dřevitý nádech. A pak už je to jen o něžné, přiměřeně sladké pudrové fialce s pár zrníčky vanilky, kolem níž se vznáší drobounké mydlinky. Těžko říct, zda by takhle mohla vonět perleť, ale rozhodně je to romantické, měkce nadýchané a řekla bych že skoro až dívčí.

Tahle vůně a perverzní? Ale kdeže. Je to vůně přítulná, vzpomínková. Je to vůně večera u ambrově praskajícího krbu v obrovském křesle s hrnkem horkého grogu se špetkou surového kakaa a hrstí pražených oříšků. Milovala jsem tyhle naše společné večery, kdy jsi ho popíjel ty, zatímco já usrkávala karamelové latté. U krbu visela tvoje kožená bunda vonící po tabáku. Pak přišly hádky. Kvůli hloupostem. Kvůli vážným věcem. Kdo za ně mohl? Já? Ty? My oba? Teď zeje krbová římsa prázdnotou. Zůstala jen vzpomínka.

Je obrovskou květinovou zahradou, na jejímž okraji nejprve natrefíte na zelený hyacint s ostrým galbanem, kafrovou levandulí a mátově svěží pelargónií. Když pak postupujete trochu dál, narazíte i na mechový palouček s fíkovníky a rozkvetlými lipami a i nějakou tou zapomenutou fialkou a růží. Že by to ale byla zahrada z Říše Divů, která očarovala Alenku, to se mi nezdá. V srdci téhle zahrady se totiž nachází slaměná chýše babky kořenářky, která zrovna v kotlíku vaří nějaký lektvar s drceným pepřem, větrovým badyánem a hořkoslanou balzámovou ambrou.

V první fázi voní jako stoprocentní bio citrusová kolínská se špetkou zeleného galbana. Po rozvonění se ale promění v mátové želé, poprášené sladkým pižmem.

Během loňského zkoušení mě příliš nenadchla, ovšem nyní když se na ní divám již s odstupem, mnohem lépe chápu její zaměření. Zatímco v klasice můžeme považovat za moderní leda ovocnou stránku tuberózy, Petit Fracas se k ní hlásí už od začátku. Bergamot byl prakticky umlčen na úkor šťavnaté mandarinky a nově přidané hrušky. Ta ještě loni vypadala na čerstvou podobně jako v Douglas Hannant, avšak nyní po důkladném prozkoušení už jsem jistá, že je kompotová a nasáklá cukrovým lákem. Tuberóza se schovává až za tímto ovocem. Narozdíl od své nejstarší sestry je krotká a zcela oproštěná od jakékoliv zeleně či další květeny. Voní po teplých kandovaných meruňkách, máčených v čokoládě a posypaných kakaem, díky čemuž i nadále působí jedle. Jahodové Pedro, z něhož jsem ji původně podezřívala, naštěstí zmizelo. Osobně mi jako milovnici tónů chypre i zde malinko schází ten mech v základu, jelikož samotné pižmo se suchou dřevitostí santalu je zpracováno na způsob Love Chloé, čímž výsledný dojem není už tak sametový jako u jejích dvou předchůdkyň, zase to ovšem lépe zapadá do celkového konceptu vůně. (NT)

Není nad kultivované necitrusové osvěžení a nová Petit Guerlain k nim rozhodně patří. Není tu po nich známky, jen křehká svěží zeleň. Duch Petit Guerlain se připomíná pouze nasládlým jemně pikantním anýzem. Jestli někdo čekáte mimózu typu Farnesiana či Une Fleur de Cassie, tady jsme rozhodně jinde, toto je jen něžný pudrový obláček, smíchaný s podobně laděným pižmem držící se u těla. Co je zde však zvláštní, to je šumivý tón, který nám tu pudrovost načechrává. Netuším, jaká složka ho způsobuje, typově bych ho vzdáleně přirovnala ke Coca-Cola tónu, jenž mívá na svědomí otočník. Jenže zatímco ten je sladký, zde se díky pomerančovému květu, s nímž umí Thierry Wasser tak skvěle pracovat, pohybujeme v rovině nahořklé svěžesti. Pokud jde o avizovaný med, ani ten nedělá vůni nikterak sladkou, spíš dodává té nahořklosti jen jiskrnost a jemnou hřejivost, jakou můžete najít např. ve vůních typu Beige, tady ovšem ve velmi odlehčené formě. Na druhou stranu se nám ten med v kombinaci s pistáciemi - ty jediné vnímám jako sladké - starají o jistý gurmánský podtón ve vůni, jak už naznačila domenica. Ale nepředstavujte si celé čerstvě vyloupané pistácie, tady nám je zpracovali rovnou na pistáciovou pěnu, v níž najdeme onu nepatrnou (vzdušnou) stopu dřevitosti, o níž se zmiňuje Monsieur Guerlain, a která zřejmě pochází z najemno nastrouhaných oříšků. A ani stopa po fialce, ani zakuklené, jestli se někdo bál. Pokud jde o intenzitu, ano, jedná se jednoznačně o tělovou vůni, ovšem s mnohem lepší výdrží než jakou má Eau de Lingerie. A nikde to nedrhne. Tím pádem pro mě ideální řešení a jeden z mých úspěšných nákupů naslepo v letošním roce.

Je vůní hořkého nazelenalého neroli, trpkého bergamotu a fíkových lístů. To celé se vznáší na obláčku bílého pižma s nesladkými pomerančovými kvítky. Velmi povedená svěženka, ale dětem bych ji opět nedávala.

Jedna z prvních vůní, která mi ukázala, že lehké letní vůně nepotřebují k osvěžení bezpodmínečně vždy jen citrusy. Zde tento úkol zastává nezralá zelená hruška s vůní čerstvě posečené trávy. Po rozvinutí se z toho vyloupnou orosené růžové okvětní plátky. V základu všechno hezky dotváří vanilka, poprášená "pudrovým" pižmem, který někdy působí tak, jak bylo zamýšleno - dětsky - jindy však zase dokáže docela drhnout. (NT)

První tóny jsou nahořkle svěží, trochu zelené, užuž jsem myslela, že to na mně chce vybalit pomerančovej květ, ale omyl, ony se z toho vylouply kvítečky šeříku. Ten je pozvolna následován jemnou růží s jakoby medovým nádechem, Onu zvláštní "medovost" by měl způsobovat, jak jsem se dočetla, přidaný lipový květ. Všechny se pak začnou sušit na slunci, chvíli to dokonce vypadá, jakože vůně mizí, jenže opak je pravdou. Ona si pro mě mrška schovává "máslový" kosatec, zlehka zapudrovaný pižmem a špetkou jemně hřejivé ambry, díky čemuž Peut-Etre působí tělově a přitom drží. Mimochodem, u téhle vůně mě hrozně zajímalo, proč nese název, který znamená možná. Až díky fragrantica jsem zjistila, že tak úplně nesouvisí s vůní jako spíš s reklamou na ni: žena v květinové zahradě, která čeká na svého milého, doufá, že brzy dorazí. Jemný vánek jí fouká vůni květin do vlasů. Zavře oči a nechá se jí obklopit. V tom slyší kroky, otevře oči a její milovaný stojí před ní. A má něco schovaného v ruce? Moment napětí. Stane se něco důležitého ... možná. Tak na tohle bych bez nápovědy nepřišla :) . Peut-Etre však svým vyzněním na mně rozhodně působí romanticky a křehce, to musím souhlasit, tak jestli v tom je to možná.

Podle Andyho Tauera je vůně inspirována extraktem z afghánské růže, která kvete v provincii Nangarhár. Olej z ní je vysoce kvalitní a pochopitelně vzácný. I když to není až tak podstatné, důležité je, že v případě Andyho nejde nikdy výhradně jen o růží a jen ledasjakou růží a to dodržel i tentokrát. Na úvod tu tentokrát máme hořce svěží bergamot, lehce štiplavou skořici, asi tak dvě pražené mandle a meruňky, které balancují někde mezi luxusní meruňkovou marmeládou, kandovanými a sušenými meruňkami. Tohle fakt není žádné naivní ovocíčko, jak se nám ho pokoušel v poslední době podstrčit Kilian. A netrvá dlouho, pod nosem vám rozkvete růže s muškátem s Une Rose Chypree, jen tady je víc té růže a je víc prohřátá od slunce a její okvětní plátky jsou posypané nyní již sladkou skořicí (v URCH nezesládne a toho koření je tam víc) a ulpěly na nich malinké kousíčky zkaramelizovaných meruněk. Potom růži namočíme do husté směsi ze sladké slivovice a vysokoprocentní čokolády. Ale pozor, je to Tauer, takže nečekejte nějakou přiblblou gurmánštinu, růži nyní čeká výlet do hromady sušeného tabáku. A pro příznivce Une Rose Chypree, Andy i sem dal tu úžasnou hořkoslanou ambru a "sametově" zelené chyprové tóny a přidal o špetku víc lehce drhnoucího vetiveru, díky čemuž růži obklopí malý kouřový obláček. Jen na závěr bych měla dodat, že ačkoliv jsem zmínila jisté styčné body s Une Rose Chypree, ty jsou tam jen v náznacích, ty nové přidané věci převažují, takže ve finále je to JINÁ růže. Nejde tolik do prostoru, přesto má stejně dobrou výdrž. Pro mě je hlavně skvělé, že vůně ukazuje novou a pořád tauerovsky zajímavou polohu.

Má vyprávět o lásce a jejím hledání. No a když jde o inspiraci asijským orientem, tajemným nápojem lásky, nemůže to být nic jiného než čaj. Tohle už je, dá se říct, na rozdíl od svých dvou předchůdkyň klasická kolínská. Skládá se z ledového zeleného čaje, kořeněného kardamomem a chladivou mátou a nastrouhanou bergamotovou kůrou a z černého čaje. Zelený čaj společně s kořením po rozvonění zmizí, za to černý, v němž plave několik okvětních lístků kosatce a který byl zpočátku rovněž vlažný, je postupně zlehka zahříván překvapivě příjemně živočišným kmínem. V základu už jen vůni doplní měkká dřevitost papyru se zelenými podtóny. Vůně je to znovu povedená, leč její slabinou je pouhá dvouhodinová výdrž.

Vůně nese název starověkého státu, který se rozkládal podél pobřeží při západních svazích Libanonského pohoří severně od Palestiny. Jeho obyvatelé byli zdatnými řemeslníky a obchodníky, kvůli čemuž neváhali podnikat plavby po celém Středomoří a i dále (později založili např. Kartágo). A přesně tím má být Phoenicia inspirovaná. Přivítá vás jako mramorově ledová, štiplavá kadidlovka. Postupně se však kadidlo v ní začíná prohřívat a vůně ukáže celý lodní náklad. Tím je především lehce, avšak příjemně živočišná zakouřená kůže, hromada šťavnatých sladkých datlí (mimochodem latinský název pro ně je Phoenix dactylifera), ale i surové kakao (labdanum) a tmavé dřevo. Tohle se hodně povedlo a to i jak z hlediska intenzity, tak výdrže.

Žádné velké exotiky jako v případě marocké pouště se tentokrát nedočkáte. Andy se prostřednictvím zelené levandule s tóny sena a mandlové tonky přesunul z Causse Méjean na písečné pláže v sousední Provence, lemovaných suchými travinami, kvetoucími pomerančovníky, anýzově sladkým fenyklem a dalšími bylinami. Jen je škoda, že za touhle středomořskou atmosférou stojí kromě citrusů, vodních tónů, jehličnatého cedru a slanosti ambry i kašmeran.

Název vůně údajně pochází z hindštiny a znamená „krásná květina“. Začíná nahořkle svěžími zelenými citrusy a aromatickými bylinkami. Po nich tu má svůj part květinově sladký muškát a kytice bílých květů v čele s medovou tuberózou a lehce živočišným jasmínem, které vůni patřičně rozehřejí. V základu se k té troše hřejivé živočišnosti přidá zemitost pačuli, mléčný santal, suchý cedr, mléčný santal, krémová vanilka a pudrově pryskyřičnaté tóny. No kvalita se tomu samozřejmě upřít nedá, ale přesto všechno tam spojitost s indickou princeznou, s jejímž obrázkem byla vůně v prapůvodní podobě prodávána a objevovala se i na reklamních plakátech, na rozdíl od takového Shalimaru, nějak ne a ne najít. Není to ani viktoriánská netykavka, jak označila marly růži v Diamond Jubilee Bouquet, tohle je kytice v mohutném brokátu, vyšívaném zlatem ze dvora samotné Alžběty I.

Piková dáma v podání Italů se tentokrát postavy Heřmana dotýká z mého pohledu jen okrajově a zaměřuje především na mladičkou Lizavetu Ivanovnu z Puškinovy novely. Je totiž něžná pižmová kosatcovka s citrusově svěží pletí a růžolícími tvářemi, která vzdušnými krůčky tančí v objetí s hřejivým kadidlem po dřevěných parketách.

Růženín je drahým kamenem, který symbolizuje nepodmíněnou lásku a nekonečný mír a je jedním z nejdůležitějších krystalů pro srdeční čakru. Má prý uklidňující účinky, vyhojí vnitřní bolesti a navodí pocit štěstí. Ale platí totéž i pro samotnou vůni, kde byla jako spojnice mezi tímto kamenem a vůní použita pochopitelně růže? Inu s tou láskou a mírem nějak nevím, ale rozhodně lze vůni najít i vůní kamene. Nastupuje ihned po svěže nahořklém bergamotu v kombinaci se štiplavě bylinným šafránem. Není to sice přímo růženín, jsou to velké chladné zaprášené šedivé balvany, po nichž je rozeseta spousta okvětních plátků růže nasáklých grepovou šťávou a najdeme tu i pár hoblinek pikantního zázvoru. Až nakonec narazíme u jednoho balvanu i na zelený mechový porost – krásné sametové tóny chypre. A hned vedle stojí ohniště, kde se kromě dřeva pálí i několik dalších kouřových pryskyřic a odlítá z nich vanilkový prach.

Je rozpracovanější verzí dvou předchozích Tanjiných vůní Rosenlust a Rose l´Orange. Směs kořenitých, ovocných, voskových a medových růží doplnila mátově svěží pelargónií. Díky šikovně zapracovanému pačuli jim dodala sametově zelené tóny chypre. Prostřednictvím labdana a oudu je svázala koženým řemínkem a propůjčila jim arabský nádech. A samozřejmě nezapomněla ani na to slibované kořenité růžové dřevo. Vše v biokvalitě.

Mezi původní QVLP v koncentraci EdP a touto jsem nenašla žádný rozdíl.

U téhle vůně se Libertin Louison údajně nechal inspirovat filmem "Kráska dne" s Catherine Deneuve. Osobně mi spíš připadá jako moderní variace na Diorissimo s chyprovým základem z Mitsouka (tím jediným by to odpovídalo) jen s tím rozdílem, že citrusovou hlavu má díky kumkvatu a pomerančovému květu znatelně lehčí. Teprve konvalinka se zeleným jasmínem a poctivý chyprový základ s mechem, pačuli a lehce doutnajícím vetiverem a živočišnými tóny ji posunou směrem k Diorovi a Guerlainu. Dobře, možná nepůsobí úplně nejoriginálněji, ale pokud máte třeba jako já v Mitsouko problém s tou zelenou broskví, tohle se mi zdá rozhodně lepší než to, co s Diorissimem provedla reformulace. Evokuje vůni podzimu a spadaného listí a fakt to není sladké a dobře drží.

Po počáteční spršce růžového pepře s poněkud chemickým bergamotem a pomerančovým květem se tahle vůně rozvinula do podoby autentické žvýkačky Hubba Bubba, té původní s jahodovou příchutí. Po rozvonění se ještě přidalo bílé pižmo se špetkou tonky, ale to jen umocnilo dojem, že právě přežvykujete a chystáte se vyfouknout z ní bublinu. (NT)