Původně jsem měla trochu obavy, aby tahle vůně nebyla nudnou pokračovací svěženkou toaletky LPRN. To naštěstí není, neboť do čerstvě vymačkané citronové šťávy, která by sama o sobě mohla mít tendenci sklouznout k WC čističi, byl přidán sladký pomerančový květ s pár kapkami tekutého karamelu ze Shalimaru Soufflé jen s tím rozdílem, že tady jdou citrusy do zelena. Především sem pak byla přimíchaná našlehaná pižmová pěna s mandlemi, rozemletými na jemný prach. Snad kromě frézie, která ovšem tady nemá tendenci působit řezavě u ukřičeně jako ve většině svěženek, květiny v této LPRN prakticky nevnímám. Vlastně do téhle chvíle nemá vůbec nic společného s žádnou LPRN. Ta se ozve až po rozvonění opět s umělou ovocnou žvýkačkou (pačuli a hustá sladká tonka). Tentokrát opravdu není výhradně z červeného ovoce, i mně se tam přimíchal kousek broskve. Naštěstí však nejde o příliš výraznou připomínku, dokonce je slabší než v LPRN Couture. A i zde je místo moderních tónů chypre tlumena znovu bílým pižmem, tentokrát s trochou pistáciové pěny z Petit Guerlain 2014. Jenže ve srovnání s ní je jí mnohem méně, tedy na můj vkus. I když se mi líbí a dobře drží, osobně se bez ní asi obejdu. Na druhou stranu však musím uznat, že pokud se někomu dosavadní LPRN nelíbily, touží po srdíčkovém flakonu a toaletka mu přijde moc "obyčejná", toto by mohla být teoreticky pro někoho cesta.

Moje zvědavost na příchod modrých šatiček se měnila v závislosti na tom, jak se měnily informace o tom, zda půjde o rybízovou nebo borůvkovou cukrovou vatu. Zmínka Monsieur Guerlaina o La Vie Est Belle tomu taky dvakrát nepřidala. Ta se mi naštěstí stejně jako domenice nepotvrdila a stejně tak ani já jsem avizovanou cukrovou vatu nenašla. Bohužel jsem však nenašla ani borůvky, jen černý rybíz. V té úplně první fázi je hodně svěží a kyselý a v kombinací s bergamotem se typově hlásí k LPRN Couture, během několika minut se ale začne proměňovat v domenicou popisované pěnové bonbóny se sladkou černorybízovou náplní, obalené v cukru. Růži s pačuli, které se objeví po pořádném rozvoněni, rovněž přebírá z LPRN Couture, na rozdíl od ní však nejde směrem k moderní chypre a místo toho pracuje s větším množstvím bílého pižma a vanilky, což bonbónům dodá nadýchanost a krémovou hladkost. Jen je škoda, že takhle nevydrží a stejně jako zelená LPRN sklouzne do fáze s ovocnou žvýkačkou s plastovým podtónem, kterou tentokrát jen neobalíme ve zkaramelizovaném vanilkovém cukru, ale rovnou jí v něm utopíme, až nám z toho malinko trnou zuby. K nadýchanosti a hladkosti se vrátí až v úplném dojezdu. Inu, evidentně nejsem pro tuhle vůni hlavní cílová skupina a pro mě i nadále zůstávají nejpovedenějšími šatičkami LPRN Couture.

Je vůni zralých černých třešní, lékořicového pendreku, dámských rukaviček z fialkového sametu a pačuliové růže. Ta ovšem ve srovnání s předcházejícími mainstreamovými LPRN není ovocná, nýbrž jemně kořenitá a sušená. Po rozvonění se pak projeví příbuzenství s LPRN Black Perfecto, kdy se přidá i šálek černého čaje s vůní mandlové tonky.

Je jedním z nejkrásněji zpracovaných pomerančových květů v podání Thierryho Wassera. Tady je osvěžený citrónem, bergamotem a hořce zeleným galbanem, aby se v další fázi mohl slastně převalovat po vanilkově sladké, nadýchané pěně a obláčku kosatcového pudru a bílého pižma a v konečné fázi spočinul na hebounce semišovém základu. Dokonalá hořkosladká harmonie.

Prvotní závan hodně hořkého bergamotu s jemnou ostrostí drcené levandule vypadal zajímavě. Pralesa ani ničeho tropického jsem se však nedočkala, jen lehce zapařených bílých květů (jasmín a pomerančový květ) v navlhlém seně. V základu se přidal výrazný zemitý až pánský tón a na úplném konci se kolem proplížila hustá nesladká vanilka. (NT)

S Un Bois Vanille jsem měla problém s kokosem a zkaramelizovaným vanilkovým cukrem, z něhož se mi svíraly útroby, že jsem přestala mít nervy čekat na onu elegantní dřevitou vanilku, která přišla vždy až ke konci. Tady na ni čekat nemusíte... ...čerstvě rozříznutý lusk černé vanilky s tmavými dřevy, špetkou skořice, hřebíčku a lehce připálenou, hebce sametovou lékořicí, zabalené do kůže... Tohle se mělo jmenovat Fourreau Noir!

Podle promo videa jsem původně čekala potemnělý jasmínový soliflor ve stylu Sarrasins, ale tady se Lutensovi po citrusovém úvodu do toho kostela dostalo těch květin nějak víc. Nejprve je to mimóza z Une Fleur de Cassie s lehce uhnívajícím hyacintem z Bas de Soie, které někdo položil vedle zapálené kadidelnice, zatímco kolem něj rychle prokličkovala živočišná cibetka. To je ta temná lutensovská kostelní část. Na jasmín si musíte počkat až po rozvonění, kdy kadidlo zmizí. Je neindolický, medově nasládlý a zasypaný jemným pižmem. A znovu není sám. Do květinové louky se přimíchala i drobná chryzantéma, ale taky jedna malá ovocná tuberóza a tipuju i miniaturní pomerančový kvíteček A čím jsou zajímavé? Na všech se třpytí jinovatka, kterou se vycházející podzimní slunce teprve chystá rozpustit (souhlasím s kafkaesqueblog, že v této fázi se skrz tu chryzantémku a podobný způsob pojetí v téhle fázi nabízí jistá paralela s De Profundis, když si odmyslíte tu fialku). Vůně jde hezky do prostoru, dobře drží, přitom nevraždí, jenže právě v tom je ten problém: přes počáteční příslib sheldrakeoviny se z ní vyklubala na Lutense možná až příliš krotká květinovka.

Pokud hledáte krásnou krémovou růži, pak jste tady správně. Sice začínáme snítkou fialek, růže ovšem následuje hned vzápětí. Napřed je lehce opulentní i díky "mýdlovému" ylangu, poté přechází do romantičtější podoby, kdy je uhlazena skoro až „máslovým“ kosatcem. V základu je cítit hlavně krémová vanilka spolu s již zmiňovanou „máslovostí“. A má neuvěřitelnou výdrž, pro mě zatím nejlepší Rosinka.

Má být údajně inspirovaná cestou ke „smaragdovému trojúhelníku“, což je oblast, kde se schází Thajsko společně s Laosem a Kambodžou a hojně zde prý kvete jasmín. Jistě tedy nepřekvapí, že jej vůni potkáte. Je hodně zelený, nikoliv však indolický. Je osvěžený trpkým bergamotem a doplněný výraznou růží, kořeněnou štiplavou skořicí. Po rozvonění se vedle jasmínu objeví i křehce zelená tuberóza. Až sem La Route d'Emeraude typově připomíná produkci Jean Patou. Postupně však převáží její ovocná poloha se sladkým pomerančovým květem a původní květinová bohatost vyšumí do ztracena. Základ je pak už jen klasicky balzamicky ambrový se špetkou bílého pižma. Nicméně povedená je, to zase jo.

Mandarinku v ní sladkou nemám, spíš do zelena, i když šťavnatou. Ten eukalyptus s růží a zelenou fialkou se mi ovšem líbí. Nepůsobí klasicky bylinně, ale ani bonbónkově jako Dama Bianca asi tím, že použili jen listy fialek. Přesto bych řekla, že tou pudrovou fialkovostí, bílým pižmem, vanilkou a ambrou má La Tosca trochu podobný rukopis. Sladká pudrovka, na rozdíl od bílé dámy prohloubená v dojezdu zemitostí pačuli.

Hledáte vůni živých fialek? Tady je najdete čerstvě zalité v květináči, kdy se na sametově zelených lístečcích ještě třpytí droboučké krůpěje vody. V další fázi se přidá už jen pižmo, navozující dojem fialkového pudru, aniž by však přitom narušilo základní květinový dojem. Ne nadarmo se říká, že v jednoduchosti bývá ta největší krása a přesně tohoto úsloví se La Tourrettane drží.

V první fázi voní jako domácí malinkovka s bublinkami, ozdobená jahodníkovým listím. Možná se do ní zatoulala i kostička ananasu. Po rozvonění se ovšem promění v šálek teplého bylinkového čaje s výraznou šalvějí, k němuž dostaneme větvičku mimózy a pár fialkových bonbónů, abychom v závěru dostali třetí šálek, tentokrát ambrově hřejivého čaje s broskvovou příchutí, oslazeném lžičkou medu.

Úvodní svěží fáze s rebarborou a frézií mě moc neoslovuje, nicméně po pár minutách ji brambořík skutečně převede ke kytici čerstvě nařezaných, rozkvetlých tulipánů s kalichy, plnými pylu s nezaměnitelnou vůní, prohřáté od slunce (kašmírové dřevo) na dlouhých zelených stoncích. Škoda, že tyhle tulipány na rozdíl od Khaleejah (Arabian Oud) tak rychle odkvetou. (NT)

Opravdu zbytečná odnož. Když totiž slijete dohromady sladkou malinkovku s koka kolou, otevřete si k tomu pytlík bonbónů "Lesní jahůdky" a navoňte se klasickou La Vie Est Belle, dopracujete se k naprosto stejnému výsledku.

V mém případě nemůže být o tom, že život je krásný ani řeč, jelikož tuhle vůni považuju za Montezumovu pomstu vůči mojí kůži podobně jako mi to provedl třeba Chanel s Allure. Začíná na mně totiž jako černorybízový bonpar s moučnatou hruškou, který záhy vystřídá rozmačkané nahořkle kyselé rybízové listí. Po rozvonění pak na mně vyleze už i na můj vkus extrémně přeslazený pomerančový květ s pralinkou a tonkou a to ho mám jinak nasladko dost ráda. Tuhle jakože gurmánskou sladkost se sice snaží tlumit suché prašné pačuli, jenže ono na mně společně s gumovým jasmínem začne zároveň i tlít, což je pro mě ta nejhorší možná kombinace. A drží to pochopitelně jak přibité.

Vezměme černorybízový bonpar z klasiky a přidejme jich ještě asi tak kilo. Místo moučnaté hrušky použijme pikantně nasládlý růžový pepř, osvěžený neřezavou frézií a kapkou citrusů. Abychom však příliš neodbočili od základní linie, musíme zůstat jak u přeslazeného pomerančového květu, tak i u pralinek s tonkou. A protože nám té sladkosti v klasice bylo málo, přihoďmě si do ní ještě pytlík fialkových bonbónů. Chudák pudrová mimóza tenhle supersladký rej vyděšeně pozoruje společně s vonokvětkou s vůní zralých meruněk jen v pozvdálí. A velmi brzy je jim jasné, že prosadit se přes tuhle bonbónovou nálož jako florale nemají šanci, takže raději vezmou zbaběle do zaječích. Na druhou stranu má tahle odnož má mnohem lepší základ než klasika (nic tu netleje): suché prašné pačuli s pudrovým kosatcem a bílým pižmem. Jenže co je to platné, když je to pořád bonparově ulepené. (NT)

Jenom znovu zopakuju to, co už bylo řečeno, tohle není železná pana, temná a úderná, jak byste čekali od starších Lutensových kreací, ani nám tu lilii nezachytil mezi trním, jak sliboval. Pojal ji naopak velice romanticky a křehce a usadil ji do aldehydově chladného jarního dne na louce mezi další luční kvítí v okamžiku, kdy se nad ní vznáší mlžný kadidlový opar. Přidal ovocný tón, hřejivé pižmo a špetku ambry z La Fille de Berlin, které v tomto spojení přináší malinko slunce na onu ranní louku. A nakonec celou tu krémově květinovou křehkost lilie podtrhl trochou vanilky. Objektivně hezké a nositelné i pro ne úplně typické milovníky vůní s lilií, ale pravda, na Lutense poněkud nezajímavé.

Vnímám ji stejně jako Leisha, tj. na začátku fialkové bonbóny, které se s postupem času promění v přirozenou fialku i s lístečky.

Pokud se vám líbí kadidlovky od Comme des Garçons, ale jsou na vás příliš pánské, mám pro vás řešení. La Yuqawam obsahuje klasické teplé kadidlo. Na začátku je osvěžené trpkým bergamotem, ale už po několika minutách zesládne zásluhou teplé skořice a růžového pepře. Celkovou sladkost a hřejivost po rozvonění ještě umocní banánový ylang, který zároveň vůni dodá na ženskosti. Ve spojení s růžovým pepřem mi to malinko připomíná žvýkačkové bonbóny, které se vám rozpouští v puse, ale přitom to v kombinaci se zmíněnou skořicí a doznívajícím kadidlem nepůsobí pubertálně. Základ pak schovává jemně kořenitý santal, zahuštěný kondenzovaným mlékem a trochou jemně drhnoucího pižma. A jako povedená orientálka jde i krásně do prostoru a na kůži vydrží několik hodin. A ještě jsem zapoměnal, že kdo miluje ve vůních skořici, měl by taky vyzkoušet.

Vůně má prý oficiálně vzdávat poctu americké Soše svobody a být jakousi připomínkou doby, kdy Ernest Daltroff nalezl v USA útočiště před nacisty během 2. světové války. Když jsem jí zkusila na papírku, říkala jsem si, že by to možná mohla být odlehčená Visa, ale až na kůži mi ukázala, že šlo o nedotažený pokus. Ze začátku je to směs jemně omamných bílých květů, zároveň jsou i svěží, umravněné nahořklým neroli, jenže „sametovost“ broskví, které následují, docela hodně kazí hódně syntetické maliny :/. Teprve po jejich odeznění a trvá to 2 hodiny se vůně ustálí do ne tolik prostorové sametově broskvové Visy (přesto o ní víte pořád), ovšem bez mýdlovosti a hebké mléčnosti, zato se špetkou suchého, jemně kořenitého santalu. Ještě kdyby tak dokázala i stejně dlouho držet, ach jo. (NT)

V první fázi jde o poněkud plastelínovou gardénii osvěženou citrusy, po galbanu ani památky. Až po rozvonění modelína zmizí a gardénii doplní příjemné balzamické tóny. (NT)

V této oblasti je pro mě dosud nepřekonanou baletní vůní Diaghilev od Roja Parfums, takže mě pochopitelně zajímalo, jak tohle téma uchopila Keiko u téhle zatím svojí poslední novinky. Ještě ve svěže citrusovém začátku má do dospělé baletky ještě hodně daleko a s černorybízovými bonpari spíš typově připomíná první dvě balerínkové vůně od Les Parfums de Rosine. Nicméně po rozvonění konečně vtančí naše baletka na jeviště ve svých semišových špičkách. Vlasy ji zdobí okvětní plátky růže a je nalíčená pudrem (bílé pižmo). Kromě samotného tance ji zahřívá trocha teplého kadidla, zatímco mechové tóny v základu celkově jemně zdůrazní sametové vyznění vůně. Tentokrát má i docela slušnou intenzitu a výdrž, nicméně mými favority v téhle oblasti i nadále zůstává Diaghilev a Iris Prima.

Tohle vůbec není mstivá dáma. Jenom na začátku trochu vytáhne svoje svěží hořké citrusové a kořenité drápky, ale hned je schová do tenounkých levandulových rukaviček. No a pak se ukáže, že jde vlastně o lehce mýdlovou růží. To už se k ní však připojuje pačuli, což jí dodá trochu temnější, zemitou hloubku a překvapivě i chladné "sametově" zelené tóny. Ve srovnání s jinými vůněmi s touto kombinací tu ovšem pačuli působí podle mě docela krotce. Asi tomu pomáhá i to, že nám ta růže v pozadí jakoby bonbónkovatí. A teprve ve výsledné směsi květinově mýdlové svěžesti růže, sametovosti, zemitosti, rybízového? bonbónu a pudrového pižma odhalíme, že ona má přece jen jeden schovaný trn s kovovým hrotem. Vida a pak, že si s žádnou Francisovou růží nerozumím.

Lutens nám vyměnil zrezivělé kovové trubky L´Eau Froide za nové nerezové. K tomu je preventivně vyčistil citrusovým čističem koupelen, přeleštil lístky mražené máty a místo kadidlového kouře je propláchl slanou párou (ve srovnání s ní je mnohem slanější). No a nakonec je obalil čerstvě vypranými bílými ručníky (pižmo), které Laine de Verre zdědila po své nejstarší sestře L´Eau. A i když to z popisu možná může vypadat, že jsem jí odsoudila stejně jako L´Eau Froide, opak je pravdou. Může se zaslouženě nazývat antiparfémem a zároveň ta kombinace kovových aldehydů a slaného bílého pižma s mátou teď ve vedru na rozdíl od ní kupodivu příjemně osvěžuje, takže bych si ji stejně jako L´Eau dovedla představit nosit.

Je gurmánkou, evokující kvalitní nugátové a čokoládové pralinky, plněné kondenzovaným mlékem a lískovými oříšky, které naskládáme do dřevěné truhličky. Celkový dojem nepatrně v úvodní fázi kazí kyselý jasmín, nicméně i tak je to zatím jednoznačně nejlepší vůně od této značky se skvělou výdrží.