Omniu jsem měla zafixovanou jako mizernou siláž a výdrž... což při aktuální zkoušce už, nevím proč, neplatí... ovocně-čajový začátek doplní tóny teplého másla a sladké smetany s jemným kořením

poměrně nadějný začátek... hebké smoothie s banánem (ylangem) a broskví, příslib mléčnosti původní Omnie... ale nenaplněn... zpropadený cedr ve formě překližky, umělý podobně jako v Nomade, tady ale nepříjemnější, kysele řezavý... škoda

první půlhodina ne úplně pro mě - jako když vypění Fanta, jednu nepříjemnou chvilku stéká po horké plechové střeše a pak skončí ve vyprahlé rašelině... dřevo je hladké, ohebnopastelkové, tady mi připomněla Nomade... takže půlhodinu na to neštěstí čumím, pak mě ale teda napadne si zapálit a konečně je mi fajn...

rozlítané citrusy a záplava bílých květů, působí to dost mladě, jarně, jako by samy květiny byly ještě nedospělé a nevyprofilované a držely se v hloučku jako káčata a pořád se přes sebe batolily, takže splývají do jednoho chumlu... chumel pak dostal ťafku od neroli a pustil trošku broskvové medovosti... a pořád je to prosluněné pomerančovou šťávou... a pak se to opálí lehce do hněda a uhladí do sklovita, jako průhledná vrstvička květinové vody a broskvové šťávy, která bez vsáknutí pokrývá dřevo vespod a nad tím se vznáší květinová pára

Oud z papírku - neuvěřitelně zajímavý, jiný než cokoliv doposud, indigově modrý se zlatavým třpytem (aniž jsem viděla flakon)... dojem vodní hlubiny, kde ze dna prýští gejzír dojem na kůži - sušší, dřevitější, vůně lakované tužky, tedy světlé dřevo, lak a grafit... a zlato... ještě tekutý kov, třpytivý, s načervenalými odlesky... červená zapudrovaná sladkost, višně, Griotka nebo granátové jablko, trocha vanilky (v téhle rovině je podobná Secrets du Paradis Rouge)... modrý gejzír je skoro ten tam, tohle je zlaté a rudé, stojaté, mělce oddychující... kolísám mezi těmito dojmy a moc se mi nedaří je spojit... je v tom posvátnou hrůzu budící panenská příroda a pak určitá anachronická okázalost - něco jako báryšňa v brokátu a kožichu, masivní zlaté šperky a višňově rudá rtěnka... zabíraná z dálky, stojící na mrazu nad nábřežím Něvy, výrazná natolik, že jako jediná jde vidět přes oblaka páry... i přes ten kýč je pohled na ni milý, k vyvážení ledového pekla je potřeba pořádný kalibr...

oud teplý a sladký, sladké dřívko, prostoupené ovocnými šťávami, malinovou a pomerančovou (trošku jako Fanta)

otevírá se jako šafránový květ v dřevitém oparu (při druhém zkoušení se mi to zdá docela pryžové, zahřátá měkká černá guma), růže to jen zhebčuje a mírně oslazuje, plyne spíše tak okolo, ve středu je pak dřevitý oud s mírně koženými tendencemi, konzistencí uhelnatý, jen se rozpadnout (přesto ve vůni bez té spálené černoty)... je také poměrně dost sladká, jako by byl místy roztroušený zcukernatělý med... plus samozřejmě jemný minerání opar stoupající do prostoru... moc příjemné mi to není

oudová nebesa pro ty vzorné... bez průtahů se vám hned na začátku otevře brána do nebeské umývárny - mýdlově-minerální opar (jemně sirné podtóny), koncentrovaný a prašný, s kardamomovo-citrusovou špičkou... v téhle vůni mi úplně chybí ta zvláštní skelnost oudu, kterou vnímám jinde... tady by to byl spíš bílý mramor s kresbou v holubičí šedi, který někdo opodál rozbíjí sbíječkou - úplně beze zvuku, k vám se dostane jen ten matný, vápenitý oblak prachu, podpořený jemnými tóny kadidlového kouře... pozemská živočišnost z vás stéká jen uzoučkým stroužkem kožené vody dole pod nohama, ani si ho nemusíte všimnout... tipovala jsem růži, a bylo to růžové dřevo, které se spolu s pačuli vytvarovalo do suchých vláken nepříliš sladké cukrové vaty, kterou dostanete na uvítanou, když už jste zabalení v bílém mechovém županu a přesouváte se do dřevěné sauny, kterou to končí

buď tomu nesedlo teplo pokožky, nebo řasy s oudem nejsou nejlepší nápad... řasy, čisté, propláchnuté, ale tím saunovým oudovým teplem zapařené... a v teple rozležené... vadily mi tam... pak se to spravilo - oddělil se tmavý dřevitý oud, oddělily se řasy, které se mi pak už zdály sušší a křehčí, tím vším prostupoval slaný minerální opar... nějak jsem si představovala, že to to Minérale vytáhne na povrch, provzdušní... ale tohle je naopak cesta oudu k Minérale, na hluboké tmavé dno, krásná barva, která na jednu stranu táhne do hlubin, ale nějak se to příčí zkoumat ze strachu, co vyplave...

obavy rozptýleny hned s prvním nástřikem - tohle je oudové créme brulée - výheň ukrytá pod křupavou karamelovo-vanilkovou krustou, navrch zapudrovaná květinovým moučkovým cukrem a ozdobená štiplavou malinovou růžičkou... ano, vespod jde tušit suchá rašelina, doutnající dřevo, rozehřátá guma, kůže a černé masti, ale sladká krusta to propouští jen v naprosto bezpečných závanech... nenosila bych (?), ale užívám si ji...

ze tří zkoušených Oud Mood mě oslovila nejméně, ale možná se karta ještě obrátí... poměrně plochý dřevito-syrečkový oud, kůže živá, prokrvená, obnažená a teplá, zvířecí a bezbranná (spící sfinx třeba :)), potažená matnou vrstvičkou dětského zásypu pomalu nasakujícího mazem, postupně prosychá do šafránového semiše... není to tedy nijak vražedně živočišná vůně, ale znejisťuje mě...

kouřící malinová štáva vylitá na hedvábnou tkaninu z oudu a saténových dřev, jemně pikantní, svěží a vymydlená díky šafránu a pelargónii (a možná cedru)... vmísí se do toho ještě krásný kouřový vetiver a přidá se stejná vanilková karamelovost jako u Oud Mood, tady to ale zůstává pořád spíš u malinovo-dřevitého hedvábí, než u oudového dezertu...

Oud Palao z papírku: začíná poměrně silným živočišno-syrečkovým oudem, následně to prosychá spoustou dřeva a pojí to troška pryskyřic - růže se má k téhle mase jako David ke Goliášovi... nakonec se jí to podaří zkrotit, ale není to hezký boj... pak to převezme vanilka se santalem, které oud rozhrnou jako slunce mraky - zlatý poklad na dně pekelné jámy - oud to stále obklopuje a ukazuje vinnou kyselost

růžové dřevo a koření mi vytvořilo dojem červeného/černého čaje, suchého a svěžího zároveň... pod tím vrstva dřevo-kouře (spíš možná dřevitého kouře s medicinálními tendencemi), oud dodává jen koženou hladkost a neznatelný saunový opar, který tím, jak prostupuje vzhůru, spojuje čaj s tou noir vrstvou... moc se mi líbí po celou dobu, atmosférou je pro mě stejná jako Plum Japonais, asijsky tajemná, prázdná noční ulička...

Oxiana je docela divná vůně, když uvážím, jak se mi její složení zdálo bezpečné... poměrně ostrý lihovo-igelitový začátek ("To se ti líbí?! Takový umělý...), sladce štiplavý, jako desinfekce, kysličník... a pořád nic, jenom skořice bojuje a snaží se to prorazit... voyage - cesta, ale i plavba - takže to nemusí být Marco Polo s naloženou karavanou... je to tedy plavba kolem Cejlonu, zpěněné, tříštivé moře dýchající aseptickou smrtí si dělá z lodi hračku - lodičku ze skořicové kůry... do sladkého dlouhotrvajícího cíle (studená cukrárenská vanilka s tonkou, cedr stejně voskově zapudrovaný jako dřevo v Sorrisu) začíná zvolna připlouvat až po cca třech hodinách...

začátek prolínání sušších a hořkých citrusových kůr... nejdřív sladká mandarinková, pak kyselejší citronová (limetová?)... tymián ve svěží podobě, takže to celé evokuje nějaký čistič, podpořený pichlavou dřevitostí... pak se tedy uhladí do podoby hladkých bylinkově nasládlých lístečků a pilinového dřeva

po sladce pepřovém začátku je z ní především měkká kožená vůně - podprahově dřevitě doutnavá, jemně zasypaná muškátovým oříškem... mléčno-růžovo-čajové srdce tomu dodává další rozměr - živý, ovocně svěží, oblý, smetanový, plnotučný... pro mě orientálnější a feminní verze Monarcha - také ospalý začouzený salonek v čajovně, tady do něj ale vstoupila blonďatá tanečnice v malinově růžové, ověšená barevnými cinkrlátky...

pačuliová, balzámová, rozleželé dřevo s kořením, ale i vzdušný cedr... skořice tekutá, červená, ovocná, slabounce pižmově zapudrovaná... sklenka něčeho kvalitního na navlhlé dřevěné verandě

na papírku... grep grep grep... vlezle sladko-svíravý, vytažený kořením... vzadu možná vetiver a borůvčí... zvláštní, pro mě disharmonická kombinace

tohle je docela síla... začíná to rozkousnutím rumové pralinky a už je tu pačuli - temné, zemité, těžké, jako suchá zemina ve tmě, s dřevitými tóny, úplně mi naskakují ty černé rýhy, vrásnění, kterým by se dalo propadnout snad až do pekla... pak pačuli zatáhlo drápy a ukázalo svou typickou nasládlost, která se spojila s tonkou (té fordovské jsem už ale asi přejezená, zdá se mi i tady docela agresivní)... na konci to pak zjemnil semišový myší kožíšek a docela se mi i líbí

papírek - pačuli je intenzivní, suché a návykové... ale přece jen ta vůně není jen o něm... přemýšlím o ní jako o nástupkyni Gris Clair, takový pokémonovský druhý stupeň, kontrastnější ... má to nějak podobnou harmonii - zemitost, chladná vzdušnost levandule, teplé medová kořeněnost... tady to ale není ospalé, kořenitá pelargonie mě v tom zpřítomňuje...

pačuli, ale nijak monotónní - zjemněné pižmem, hřejivé, nasládlé, zatuchlé, ale příjemně, čokoládově, sušící se - jako když se do toho opírá podzimní sluníčko... plus v tom mám voskovité tóny slupek sušeného ovoce - křížal a meruněk... a jemně vetiverově začouzené a současně anýzově větrové... dřevěná kůlnička u podzimního sadu, tlumená vůně spící zeminy - vlastně něco jako Slowdive, bez té těžkosti, diavy a ulepeného tabáku... líbí se mi a stejně jako Ambre Extrême na mně skvěle drží

já tu hrušku mám kompotovanou... prvně trochu rozvařenou, pak zmoučnatí... s heřmánkem a olivou mi celá vůně přijde až moc potravinářská a taky "převoněná"... až závěr cajk, sladký karamelovo-vanilkový koňak

pivoňka podkreslená růží, v druhém poločase medovatí ambrou... na mě moc slečinkovské, jako tutu sukně

začátek zajímavý, opravdu pražená mandle, mírně slaná, čímdál víc okoupaná v citrusech... a pak už bohužel začal vystrkovat drápy čpavý kašmeran...