Orientální růže, jak název napovídá, ale co do orientálnosti samotné velmi evropská. Začíná kořenitě, pikantním šafránem s koženými podtóny, ale dál se nedostane. Náznak jakože-oudu se ztratí, sotva na něj člověk pomyslí, jestli by tam teoreticky mohl být, a k syté rudé růži zůstane jen podtón suše dřevitého pačuli. A potom, místo aby šla víc do hloubky a nabídla třeba nějaký kouř a vzácná dřeva – nám naservíruje malinově ovocný sirup z růži, navrch ještě oslazený hřejivě krémovou vanilkou. Ani po tom počátečním šafránu už není ani památky, natož tak něco dalšího. Na druhou stranu, pokud někomu připadne MFK Oud Satin Mood až příliš sladký, tohle může být varianta.

Máslový kosatec se roztéká, taje v benzoinu hodném Pierrovy Indočíny. Spíš než kosatec je zásadní složkou benzoin, zlatá hustá pryskyřice, jejíž vůně se líně, až labužnicky táhne, ztěžklá a prohřátá sluncem. Kosatec se topí a čím víc se propadá do hloubky, tím víc máslovost zjemňuje a křehne. Přestane se bránit a zahalený mléčným santalem ukáže svou pudrovou tvář, zjemněnou bílým pižmem a krémovou vanilkou. Co zpočátku působilo hutně je najednou až éterické. Až v drydownu můžeme kromě "zlata" a stále výraznější dřevitosti rozeznat i minerální tóny - a Sable Or tím dostojí svému jménu. Intenzita a vývoj jsou slušné, kvalita surovin zjevná, originalita... No, těžko udělat něco, co tu ještě nebylo. Osobně se mi prohřátý kosatec líbí víc než vetiverový v Nuances, ale když by člověk chtěl být hodně kritický, řekl by, že s tímhle nápadem v jednodušší podobě přišla už Prada v Infusion d'Iris Absolue. Celkově vzato - povedená vůně.

Ohrnuju si roztrhaný džíny a odhazuju tenisky za sebe.. a s nefalšovaným nadšením lítám bosá v trávě po dešti, kolem jsou vlhkem zjitřené vůně.. jasně, v podstatě zelený fík a jemně pudrový kosatec s bílým pižmem, kvítkem fialky, vyhlazeným cedrem.. však co je na tom? - no právě ta lehkost bytí. Nekomplikovaná optimistická vůně jara dle mého vkusu, bez otravných citrusů a jiných pokusů o svěžest. Modrá obloha, čerstvý vzduch, lechtající sluneční paprsky a úsměv jen tak mimoděk, protože všechno je fajn. Méně melancholická než Apres l'Ondee, srovnání s AA Figue-Iris bohužel nemám.

Obdivovatelky zavřou všechny oči a uši, protože na mně opět z něčeho vylezl naprostý parfémový unikát – moje kůže tu zřejmě luxusní vůni totálně zničila. Dokonce i zpočátku dost hrozivá Micallefovic Zima se na mé druhé ruce stačila rozvonět k mnohem lepšímu, než se zdála. No už budu stručná: špatný pokus o květinový krém, zřejmě ponechaný pár dní v otevřeném kelímku na sluníčku, chabý slaboučký jasmínek vymáchaný ve zpocené vodě s drhnoucím citrusem. Aha. Dřeva? Ne. Syté květiny? Haha. Orient? Emigroval za absentující vanilkou někam hodně daleko. Intenzita bídná a asi je to dobře. Jsem hluboce zklamána už podruhé (předtím z Ambre Topkapi, ale ne tolik jako teď) a nevidím jediný důvod, proč za to dávat takovou exkluzivní částku.

Takové decentnější, nebála bych se říct až uhlazenější Borneo 1834. V hlavní roli jednoznačně pačuli, to správně sklepní, jako když vejdete do věčně zavřené místnosti bez oken a cítíte vlhkost, tlení, hlínu a kdyby šla cítit, tak možná i tu tmu. Zem /ehm, podlaha?/ je z udusané, chladné hlíny, dřevěné stropní trámy jsou silně provlhlé a žijí si skoro svým vlastním životem. Vůbec to není ideální místo, tak tam kdoví proč uskladníme pár pytlů s hořkým kakaem (možná je pašujeme?) a protože to bylo namáhavé – docela jsme se u toho zahřáli – lokneme si Kapitána Morgana z plácačky. Ne, nejsme na lodi, jenom to prostě nevoní jako Tuzemák :) A pokud bychom to náhodou s rumem přehnali, můžeme si nechat zdát o těch kytkách a o té dámě, protože přítomnost obojího je mlhavá jako sen. Možná se zhmotní?

zelená

Vezmeme si velké, zralé, sladké a přímo výstavní červené jablko bez nejmenšího kazu a oloupeme slupku. Přidáme celou skleničku husté, sladké fíkové marmelády a promícháme; vznikne sytá ovocná směs. Do té postupně přidáváme pačuli a zahušťujeme dál. Přidáme kapku vanilkového krému a pár hoblinek cedrového dřeva a nakonec tam vysypeme celou bonboniéru belgických čokoládových pralinek. Povaříme a máme z toho ještě teplou ovocno-gurmánskou marmeládovou zavařeninu s pačuli a dřevitým nádechem. /// Právě oloupaná slupka z červeného jablka první jakosti se mísí s fíky a pár kapkami šťávy ze zralého, sladkého pomeranče. Štavnatá ovocná sladkost se špetkou trpkosti - výrazná, ale nikdy příliš. Na ovocnou vůni je velmi atypická a velmi příjemná, postupně přechází až do gurmánských tónů letního dezertu s našlehaným krémem z mascarpone osvěženým nastrouhanou citronovou kůrou, zdobeného čerstvým ovocem, částečně zalitého tenoučkou vrstvou jemné mléčné čokolády. Křehké, decentní a pečlivě nadávkované pačuli dodává zemitou hloubku a v základu se s doznívajícím ovocem usadí spolu s několika cedrovými hoblinami a krémově zesládne kapkou vanilky.

svěžím vůním vůbec nefandím, ale pokud bych si měla vybrat, beru tuto. škoda, že už se nevyrábí, nenosila bych ji, ale byla fajn.

Nejprve zelené fíkové listy a barbershop a slaný vítr od moře; vůně působí azurovým dojmem zcela v souladu s názvem. Fík postupně zraje a sládne vanilkou a barbershop vystřídá slabý závan nahořklého pomerančového květu.