Nejsi divná.
Jsi krásná...
Tak nějak z hlubin, víš...
Já vím, že nemáš ráda, když Ti říkám, že máš oči jako přeplněný popelníky v baru po zavíračce...
Jenže máš.
Jde mi z toho mráz po zádech.
Jako kdybych se ztratil v lese.
A ty jsi tam nebyla.
Jenom hlína, pod nohama, ta měkká, lesní, navátá, suché jehličí a kousky kůry a pruty ostružiníku, co berou za kotníky, na pažích oděrky a stopy pryskyřice, co není smůla - a někde v dálce, před očima, soumračná růž, víš, ta růž, co se vine slovem růže...
//= růže na dně hlubokého nádechu, až za horizontem lesní tmy//
Orientální růže, jak název napovídá, ale co do orientálnosti samotné velmi evropská. Začíná kořenitě, pikantním šafránem s koženými podtóny, ale dál se nedostane. Náznak jakože-oudu se ztratí, sotva na něj člověk pomyslí, jestli by tam teoreticky mohl být, a k syté rudé růži zůstane jen podtón suše dřevitého pačuli. A potom, místo aby šla víc do hloubky a nabídla třeba nějaký kouř a vzácná dřeva – nám naservíruje malinově ovocný sirup z růži, navrch ještě oslazený hřejivě krémovou vanilkou. Ani po tom počátečním šafránu už není ani památky, natož tak něco dalšího. Na druhou stranu, pokud někomu připadne MFK Oud Satin Mood až příliš sladký, tohle může být varianta.
Růže a stíny …
Sladce olejovitá vůně sytě červeného květu růže, která je na krátkou chvíli lehounce pikantní špetkou šafránu. Pikantnost však celkem rychle zmizí a zůstane jen oblá růžová omamnost podbarvená temně působícím duetem dřeva a ambry.
Hezká a mírná orientálka.
Povedená nearabská vůně v arabském stylu. První fáze je tvořena mírně olejovitou malinovou růží doplněnou bylinným šafránem. Druhou fázi obstarávají nasládlá suchá dřeva. Svorníkem mezi fázemi je závan mentholového pačuli.
Sametová rudá růže zakletá na mýtině v opuštěných černých hvozdech, plných tlejícího dřeva, růže krvavá, plačící nad osudovým citem, kterému podlehla a sama sebe zranila vlastními trny, růže, která vroucně touží aby přišel její princ nebo snad drsný lovec?... a splynul s ní v objetí....proto tak intenzivně voní, láká, krvácí, šeptá a pláče touhou, a stále znovu v tom divokém lese rozkvétá a doufá.
Snad se dočká - nelze takové růži nepodlehnout.
Vždycky jsem nesnášela takové to "domácí tvořeníčko", kdy se ženy, které celý život pracovaly, cojávím, třeba jako mzdové účetní, rozhodnou nechat v sobě probudit svou kreativní bohyni a začnou malovat na hedvábí. Vždycky to prostě dopadne katastroficky a s kupou nepoužitelného a zničeného materiálu. Pak svá díla vesele nabízejí, dokud si jednoho dne omylem nepustí video, ve kterém malá holčička s orientálními rysy v sametových šatech, nenapne obrovskou hedvábnou látku na rám a nezačne opravdu tvořit. Obratně nabírá odstíny purpurové, švestkové, rudé a ty se do sebe vpíjejí lehce, jako vánek, nikde není tvrdý přechod. Její dílo vypadá jako velký kouřový mrak. Ten dostává ostřejší a ostřejší kontury a najednou zjistíte, že maluje růži. Monstrózně velkou, s okvětními listy, které doslova perlí jako šumivé víno. Celý proces tvoření je tak lehký, průsvitný a děvčátko mává rukama jako vzlétající labuť křídly. Když skončí a poodstoupí od svého díla, nevěříte vlastním očím. Najednou to není lazurní akvarelová růže, ale dokonale vystínovaná pastózní malba. Jak tohle proboha dokázala? Růže je sametová a purpurová, dramatická a vy do toho obřího květu chcete skočit a prodírat se po spirále až k samému středu. Tak. Já doufám, že se budu brzy prodírat. Vezmu si na to sametové šaty a naleju si suchý sekt a půjdu ty holky do účtárny trochu rozveselit.
Oficiálně tato vůně vzdává poctu jedné z historických růží, tzv. damašské růži, jejíž původ se datuje až do dob perské říše a města Isfahán, v jehož zahradách byly hojně pěstovány. Do Evropy pak byla prý údajně přivezena křižáky během jejich výprav. Vyznačuje se nejen výjimečnou vůní, ale také tím, že vydrží kvést opravdu dlouho (různé zdroje hovoří o 3 až 6 týdnech).
Zpočátku se ve společnosti pomerančového květu a ostrého bylinného šafránu sladce rozzáří. Potom už však do hry vstupuje zemitost pačuli, tmavá zakouřená dřeva a oud se svými dřevitými a koženými tóny a naštěstí jen nepatrným náznakem živočišnosti jako v případě Cuir Noir a v prachovém oblaku z ambry vám růže ztmavne před očima.
Nezůstane však tmavá docela. Je to vanilka, jejíž zásluhou se růže opět rozsvítí, a možná i díky ní se stává medově nasládlou. Zásluhou fialky zase cítíte i zelené lístky oné růže, které jsou ze spodní strany měkce chlupaté a šimrají vás v nose. Temná a sametově hebká zároveň a právě citlivě použitý oud a pačuli jí budiž na rozdíl od takových Montalek přičten ke cti.
Krvavě rudá růže, hedvábně hladká a hladivá, malinko "olejová", rozpálená žárem poledního slunce, s nádechem dřeva naloženého v jemně kořeněné ambře. Po několika hodinách ji "ochladilo" ledové bílé pižmo. Dokonalé pojetí růže v arabském duchu, ale beze stopy údernosti či opulentnosti...
Nejsi divná.
Jsi krásná...
Tak nějak z hlubin, víš...
Já vím, že nemáš ráda, když Ti říkám, že máš oči jako přeplněný popelníky v baru po zavíračce...
Jenže máš.
Jde mi z toho mráz po zádech.
Jako kdybych se ztratil v lese.
A ty jsi tam nebyla.
Jenom hlína, pod nohama, ta měkká, lesní, navátá, suché jehličí a kousky kůry a pruty ostružiníku, co berou za kotníky, na pažích oděrky a stopy pryskyřice, co není smůla - a někde v dálce, před očima, soumračná růž, víš, ta růž, co se vine slovem růže...
//= růže na dně hlubokého nádechu, až za horizontem lesní tmy//
Orientální růže, jak název napovídá, ale co do orientálnosti samotné velmi evropská. Začíná kořenitě, pikantním šafránem s koženými podtóny, ale dál se nedostane. Náznak jakože-oudu se ztratí, sotva na něj člověk pomyslí, jestli by tam teoreticky mohl být, a k syté rudé růži zůstane jen podtón suše dřevitého pačuli. A potom, místo aby šla víc do hloubky a nabídla třeba nějaký kouř a vzácná dřeva – nám naservíruje malinově ovocný sirup z růži, navrch ještě oslazený hřejivě krémovou vanilkou. Ani po tom počátečním šafránu už není ani památky, natož tak něco dalšího. Na druhou stranu, pokud někomu připadne MFK Oud Satin Mood až příliš sladký, tohle může být varianta.
Růže a stíny …
Sladce olejovitá vůně sytě červeného květu růže, která je na krátkou chvíli lehounce pikantní špetkou šafránu. Pikantnost však celkem rychle zmizí a zůstane jen oblá růžová omamnost podbarvená temně působícím duetem dřeva a ambry.
Hezká a mírná orientálka.
Povedená nearabská vůně v arabském stylu. První fáze je tvořena mírně olejovitou malinovou růží doplněnou bylinným šafránem. Druhou fázi obstarávají nasládlá suchá dřeva. Svorníkem mezi fázemi je závan mentholového pačuli.
Sametová rudá růže zakletá na mýtině v opuštěných černých hvozdech, plných tlejícího dřeva, růže krvavá, plačící nad osudovým citem, kterému podlehla a sama sebe zranila vlastními trny, růže, která vroucně touží aby přišel její princ nebo snad drsný lovec?... a splynul s ní v objetí....proto tak intenzivně voní, láká, krvácí, šeptá a pláče touhou, a stále znovu v tom divokém lese rozkvétá a doufá.
Snad se dočká - nelze takové růži nepodlehnout.
Vždycky jsem nesnášela takové to "domácí tvořeníčko", kdy se ženy, které celý život pracovaly, cojávím, třeba jako mzdové účetní, rozhodnou nechat v sobě probudit svou kreativní bohyni a začnou malovat na hedvábí. Vždycky to prostě dopadne katastroficky a s kupou nepoužitelného a zničeného materiálu. Pak svá díla vesele nabízejí, dokud si jednoho dne omylem nepustí video, ve kterém malá holčička s orientálními rysy v sametových šatech, nenapne obrovskou hedvábnou látku na rám a nezačne opravdu tvořit. Obratně nabírá odstíny purpurové, švestkové, rudé a ty se do sebe vpíjejí lehce, jako vánek, nikde není tvrdý přechod. Její dílo vypadá jako velký kouřový mrak. Ten dostává ostřejší a ostřejší kontury a najednou zjistíte, že maluje růži. Monstrózně velkou, s okvětními listy, které doslova perlí jako šumivé víno. Celý proces tvoření je tak lehký, průsvitný a děvčátko mává rukama jako vzlétající labuť křídly. Když skončí a poodstoupí od svého díla, nevěříte vlastním očím. Najednou to není lazurní akvarelová růže, ale dokonale vystínovaná pastózní malba. Jak tohle proboha dokázala? Růže je sametová a purpurová, dramatická a vy do toho obřího květu chcete skočit a prodírat se po spirále až k samému středu. Tak. Já doufám, že se budu brzy prodírat. Vezmu si na to sametové šaty a naleju si suchý sekt a půjdu ty holky do účtárny trochu rozveselit.
Oficiálně tato vůně vzdává poctu jedné z historických růží, tzv. damašské růži, jejíž původ se datuje až do dob perské říše a města Isfahán, v jehož zahradách byly hojně pěstovány. Do Evropy pak byla prý údajně přivezena křižáky během jejich výprav. Vyznačuje se nejen výjimečnou vůní, ale také tím, že vydrží kvést opravdu dlouho (různé zdroje hovoří o 3 až 6 týdnech).
Zpočátku se ve společnosti pomerančového květu a ostrého bylinného šafránu sladce rozzáří. Potom už však do hry vstupuje zemitost pačuli, tmavá zakouřená dřeva a oud se svými dřevitými a koženými tóny a naštěstí jen nepatrným náznakem živočišnosti jako v případě Cuir Noir a v prachovém oblaku z ambry vám růže ztmavne před očima.
Nezůstane však tmavá docela. Je to vanilka, jejíž zásluhou se růže opět rozsvítí, a možná i díky ní se stává medově nasládlou. Zásluhou fialky zase cítíte i zelené lístky oné růže, které jsou ze spodní strany měkce chlupaté a šimrají vás v nose. Temná a sametově hebká zároveň a právě citlivě použitý oud a pačuli jí budiž na rozdíl od takových Montalek přičten ke cti.
Krvavě rudá růže, hedvábně hladká a hladivá, malinko "olejová", rozpálená žárem poledního slunce, s nádechem dřeva naloženého v jemně kořeněné ambře. Po několika hodinách ji "ochladilo" ledové bílé pižmo. Dokonalé pojetí růže v arabském duchu, ale beze stopy údernosti či opulentnosti...