jenom takovy drobny podotek: lekari z nejakeho duvodu oblibuji pomerne invazivni typy vysetreni (napr zde zminovane opakovane gastroskopie) a mene casto pak nasleduje i cilena lecba puvodni obtize... nebudu to dal rozebirat ostatne k tomuto tematu je debata fakt tezka a hlavne dost zbytecna
Nejzbytečnější je tohle zobecňování...
Taky jsem zjistila, že moje už opravdu staré, ale ještě pořád normálně myslící příbuzné nejvíc štvalo, když jim někdo říkal, že tady budou do sta... Oni tak dlouho žít nechtěli.
Na Velikonoce jsem byla za svou babičkou, které je 92. Hlava funguje, vypadá o 15 let mladší, jen už to tělo neslouží tak, jak by mělo. Krásně jsme si povídaly, a ona pak naprosto věcně a bez emocí pronesla: " Víš, já bych prostě jen chtěla usnout a už se neprobudit. Tohle není ani k životu, ale bohužel zatím ani na umření..." Naprosto ji chápu.
Janulik03 ja si prave obcas pripadam ako taky necita, ked mi nevadi, ze tito stari ludia umieraju. ja mam len pocit, ze ked to v sebe uzavreli nenechali tu po sebe (pre seba) nevyriesene veci, tak je vlastne vsetko, ako ma byt.
naviac babicka mi vobec nechyba (co znie takto napisane strasne), ale ona ma ovplyvnila natolko, ze mam pocit, ze je tu vlastne stale so mnou.
uff, tak to presne je muj sen. Ne umirat tydny v nemocnici, kdyz stejne neni pomoci. To me desi jako nic na svete.
To jsi babičce řekla moc hezky. Moje se rozhodla odejít v 95, byla doma a začala odmítat jídlo, pití i léky. Za tři dny odešla.
Moje kamarádka dělá nemocniční kaplanku na LDN a historky na toto téma má bohužel strašné. Říká, že je pravidelně svědkem zoufalé snahy lékařů zachraňovat zjevně odcházející (často i pokojně a smířeně odcházející) staré lidi, kteří jsou navíc nevyléčitelně nemocní, více méně proti jejich vůli. :-(
Mně je líto, i když odejdou ti staří, ale prostě od určitého věku tu smrt beru jako víceméně přirozenou věc.
"lekari z nejakeho duvodu oblibuji pomerne invazivni typy vysetreni (napr zde zminovane opakovane gastroskopie) a mene casto pak nasleduje i cilena lecba puvodni obtize"
Tak určitě. Doktůrci se v invazivních vyšetřeních přímo vyžívají, protože nejen že nemají nic lepšího na práci, ale ještě ke všemu je jeden každý z nich i zlomyslný sadista. A samozřejmě, jakmile dosáhnou svého (t.j. nebohého pacienta dosytosti potrápí), původní obtíže je okamžitě přestanou zajímat. Já bych je zrušila 
Ona naštěstí v nemocnici není, na to je opravdu ještě samostatná dost, ale už si tady prostě připadá moc dlouho...
Manželova babička už léta rozdává a vyhazuje své světské majetky, ať prý toho po ní tolik nezbyde k vyklízení. Včera jsme u ní měli debatu, jak už má nachystané oblečení do rakve, ale že neví kterou variantu zvolit, a docela jsme se u toho zasmáli 
Ono je to hrozně těžké, když je člověk na světě sám a nemá už žádné vrstevníky :-( Někoho jako "svědek mého života". Pamatuju si, když se babička dozvěděla o smrti poslední kamarádky z dětství (leta se přitom neviděly) a komentovala to slovy "poslední člověk, co mi říkal Linko" (přezdívka z dětství). Myslím, že děti a vnoučata tohle úplně nenahradí, už vidí člověka v nějaké roli.
Potrefenáhusa Díky za tip!
já mám babičku ještě o pár let starší (teď v pátek jí bude 97) a je to tak na střídačku. Teď v poslední době se k tomu přidaly i nějaký vážnější zdravotní obtíže, tak už taky začíná říkat, že už to stojí za pendrek, chjojo. fakt by to člověk všem přál, aby to bylo co nejsnazší.
Jak to tu čtu,vracím se do nedávných let,kdy jsem si tím procházela taky. Sourozenci moc nepomohli,jeden by musel jezdit z města 100km vzdáleného,druhý zas nestíhal. A ještě je člověk musel bránit,aby rodičům nepřitížilo vědomí,že si na ně čas nenajdou. Ta beznaděj a únava je strašná,k tomu lítost,že se i vztekám na toho,kdo trpí a mám ho ráda. Jak radí barbucha ,najdi si čas i na sebe,může se to hodně vymstít. Tomu,kdo hodně vydrží,se taky hodně naloží.
rasaNori continuity Problém umírání a přijímání smrti jako něčeho přirozeného rozebírá ve své knížce Vyhoštěná smrt Jiřina Šiklová. Myslím, že některým lidem i jejich příbuzným by mohla pomoct, aby se se smrtí lépe vyrovnali.
tohle se u nás tuhle taky nějak vtipně řešilo, babička sama se tomu smála, říkala něco v tom duchu, že doufá, že jí namalujem pusu červenou rtěnkou, bohužel musím říct, že tyhle vtípky nějak dost špatně snáší moje máma, která se s tím vším vyrovnává o dost hůř než já, a to musím říct, že ony dvě jako matka s dcerou spolu mají mnohem komplikovanější vztah než já jako babička s vnučkou. Jsem někde četla, že pro vnoučata je to mnohem snazší, protože nějak odmala předpokládají, že prarodiče jsou starý a můžou umřít (to už jsem tu myslím psala, jak jsem v 5 letech, když jsem byla u babičky na prázdninách a spaly jsme spolu v pokoji, celou noc s hrůzou poslouchala, jestli dejchá a neumřela 
- jsem si to teda tenkrát fakt mohla ušetřit)
Ja to chápem, ja mám svojich ľudí stále tak akosi v sebe. Mamy sa sem tam pýtam, či som ten barák neprekopala až moc, či by mi nenadala,.....
A priznám, že ma to neťahá na cintorín, je to tam upravené a postarané ale akosi nemusím tam byť. Mám ich doma.
Babička zas, stará bylinkárka, a trochu aj bože odpusť, bosorka tu cítim tiež pri sebe. Vyšla taká kniha Žitkovské bohyne a ja som si pripadala, že to o nej písali.
http://www.pantarhei.sk/knihy/beletria/ceska-beletria/zitkovske-bohyne-445349.html
Dík, ale zatím to moc neprožíváme, tam je spíše problém druhá strana familie, kdy jsou sice oba, ale odejít dřív babi, tak děda sám zůstat nemůže, je neschopný sebeobsluhy (ne že by nemoh, ale nechce - a máme pocit že si v téhle póze dost libuje). Babi ovdověla poměrně brzo, na krku dva kluky, je dost realistka, a třeba včera vzpomínala jestli manželovi dávala do pohřebáku i boty, nebo jenom oblek... Jako máme k sobě výhrady, ale jinak je to super ženská, a až tu nebude tak bude sakra chybět...
Babi zas řešila jestli se dává podprsenka, jestli by nemohla umřít v křesle, protože to bychom vyhodili, ale kdyby v posteli tak ze tam má nové matrace a to by byla škoda chvílema to byla fakt fraška, ale jak sama říká, do 150 tady snad strašit nebude :D
Já taky hřbitovy vůbec nemusím, byla bych nejradši, kdybychom žádný hrob neměli. Na babičku s dědou si vzpomenu kdy já chci a kde já chci, jejich hrob k tomu nepotřebuju. V Praze bydlíme v části domu, kde dřív právě žili oni ( a děda tam i umřel ), a já je tam pořád cítím ( babiččiny obrázky jsou skoro všude a dědu tam taky prostě "vidím" ). A mít hrob od toho, aby tam člověk jen čas od času zametl, dal květiny a zapálil svíčku, mi prostě připadá zbytečný.
© 2014 - 2024 parfumanie.cz
