Evaeva tak ted jsem se uklidnila, ze jsem normalni 
Vše o těhotenství a dětech
02. února 2017 08:39
DruI moje děti teda při scénách roztomilý nejsou:) Tohle zatím nepochopil ani ten starší. Já ho teda učím omlouvat se jen v případě, že někomu ublíží/něco vezme, v tomhle případě nevidím moc důvodu se omlouvat. Nicméně omluvu chápe jako nějaké kouzlo, takže za mnou pak chodí, proč mladší pořád brečí, když se přece omluvil.
Jinak mám pocit, že taky moc věcí nezakazuju, ale když už jo, dovedu si celkem stát za svým. A většinou u toho dokážu i zůstat relativně v klidu.
Kokoska přečti si nějakou výchovnou knížku, tam to všechno je
Gatita no to je přesně, ty mantinely jsou zároveň jistota. Nelze to oddělit.
Dám ti takový příklad, teď jsme s dětma na takovém větším koupališti - 50m bazén, skákací věž, 4 m hloubka pod ni, bazén s vlnobitím, virivka a nějaké tobogány. No a ony už umí celkem dobře plavat, jsou tady mraky plavčíku, takže ty běžné věci můžou dělat všechny, aniž bychom jim stali za zadkem. ale když chtějí třeba skákat nebo se potápět pod tou věží, tak starší přijde se slovy: pojď mě hlídat.
Do vlnobití třeba můžou sami, ale drží se u břehu. když tam s nima někdo jsme, tak se pustí na hloubku, ví, že jsou v bezpečí a tu odpovědnost to z nich sejme. Takto fungují ty hranice.
Evaeva No, ta moje umí být roztomilá PO scéně. Takže vydrží dvacet minut neskutečně skučet a pak náhle přijde usměvavá jako sluníčko a rodičovské srdce jihne ;o)
Evaeva manualy jsou jen pro slabochy !
DruI ani tuhle schopnost nemají. Dvacet minut ječí a pak jsou jen normální:)
Reakce na Evaeva:
barbucha no, trochu s nimi cvičí. Ale tříleté dítě se neumí uklidnit na pokyn, i když by třeba chtělo.
Hele ale já to zkoušela bez pokynu... teda snažila jsem se mu vysvětlit, že když přestane řvát, půjdem za tátou a já osobně mu vyjednám to dovolení...
Samozřejmě že když jsem na něj mluvila tak řvát přestal, páč by mě jinak neslyšel ale jen na tu chvilku, anžto musel všem předvést jak strašná křivda se na něm děje.
Ale nelíbí se mi ten způsob tak nějak z principu. Nevim no... ale doufám že mu to nezůstane... protože si nemyslím, že když někomu rozmlátím nábytek/zapálím barák/urazím palici, tak že to následnou prostou omluvou ihned spravím a cajk!
barbucha já souhlasím s tím koncem! Já bych počkala, až se jakž takž uklidní a pak navrhla, že buď půjde bez plyšáků (když už bůhví proč mají takové pravidlo), nepůjde vůbec nebo třeba plyšáci půjdou v igelitové tašce.
barbucha a jak to resi Adela? Ta poslechne nebo jen proste pocka, az to vyjedna bracha?
Hele tý to bylo jedno. Asi věděla, že si toho plyšáka stejně veme
V každým případě nemá vzteklý záchvaty. Jako rodiče jsou celkem vstřícný a v pohodě, dá se s nima vyjít 
Ale Oliver mi leze na nervy fest, a to zacházení potom eště víc!
barbucha oni jsou chlapecci v tomhle trochu tvrdohlavejsi... nebo natvrdlejsi? Moje deti nejaky sceny moc nedelaly, ale kdyz, tak spis syn. Dcera mlcela a pak sla a udelala si po svym. V pripade "Plysak" by byla ticho a za pul hodiny by ho na prochazce vytahla z kapsicky.
A na mňa cukrbliky po hystérii vôbec neplatia, skôr ma rozčúlia.
knizek jsem precetla asi pet
. Ono to u nas nebylo nikdy easy, ale slo to a taky jsem to pricitala dlouho veku (obdobi vzdoru atd), ted se ale ukazuje , ze nam to zustalo. Nam teda vubec neprospelo, ze syn nebyl rok a pul poradne ve skolce a popravde i to, ze se tu muz celou dobu mota na home office a tvari se, ze tu neni, kdyz se snazim dite usmernovat. On ma tu hranici, co mu prijde prijatelne, jeste dal nez ja, a taky moc nevnima, co ja si tu mektam, tak to je pak cele na nic. No zlobi se u nas ted priserne. Mozna ne vic, nez leckde jinde (co jsem ted tak videla na dovolene se znamymi), ale dobre to neni.
Gatita nastavovanie mantinelov je podla mna jednoduchsie u deti, ktore nerobia sceny. Vidim to na synovi, on sa nehadze o zem ked nie je po jeho, vacsinou len ma iahne tvar do placu a trochu sa rozfnuka. Ked bol mensi, mozno niekedy okolo roka a pol? Skusal si vynucovat veci placom, ale to sme teda utali hned v zarodku. U nas doma mame viac menej len niekolko pravidiel, cez ktore vlak nejde (nikoho nebit, ma zakazane veci, ktore vyhodnotim ako nebezpečné alebo smrtelne, ked poviem, ze sladkosti a blbosti na jedenie staci, tak uz nedostane a nesmie si brat hracku/veci, ktoré v tu chvilu niekto pouziva. A teda samozrejme, do jasli sa ide napriek obrovskemu placu.) a tie nikdy nemenime a s muzom sa na nich zhodneme. Vsetky ostatne povazujem za menitelne, resp. take, ze je mozne ich menit podla potreby a teda mozeme o nich diskutovat. Nevadi mo, ak si syn vezme plysoveho maznaka so sebou do auta alebo na zachod, moze si vybrat aktivitu, ktoru chce robit, moze si vybrat co bude jest, co si chxe obliect alebo obut. Ak to nie je uplne vhodne, snazim sa mu vysvetlit, preco gumaky do 35 stupnov nie a ak trva na svojom, necham ho emporicky prezit, ze mu v nich bude horuco alebo na prechadzke ze sa mu v nich bude zle chodit. Zatial nam to funguje, ale ako vravim, moje dieta nemalo a zatial nema zachvaty zlosti. On ked nie je po keho, tak len pretiahne tvar a zabori ju do niecoho makkeho na protest...
DrowRangerTak moje dítě ty záchvaty zlosti má a snažíme se o dost podobný výchovný přístup. Se holt člověk musí smířit s tím, že se i dítě musí naučit pracovat se svou povahou a sám se naučit ty jeho záchvaty zlosti snášet.
DruI jo, tento výchovný prístup je podľa mňa dosť bežný, zo štyroch kamarátiek ho máme podobný tri a celkom to funguje aj pri rôznych pováh. Len ja to mám jednoduchšie ako oni, lebo syn neprejavuje odpor tak hlasno ako ich deti.
DrowRanger mě přijde, že na ty záchvaty se dá zvyknout. Syn vyvádí tak nějak středně:) tak to dokážu obvykle přejít.
DrowRanger To je dobrý způsob, taková japonská výchova. :-)
Můj syn nikdy nedělal scény, ani doma, ani na veřejnosti, ale hodně jsem bojovala (a vlastně do teď bojuju) se záchvaty lítosti až smutku, navíc neznám nikoho jiného, kdo by tak rychle přeskočil ze smutku do veselí a naopak, vcelku běžně se směje a zároveň pláče, občas to i komentuje, že si nemůže pomoct. Když byl malý, dokonce jsem si chvíli myslela, že má náběh na maniodepresi. Třeba teď na dovolené se nám stalo, že jsme chtěli jít večer někam na kolotoče (neslíbili jsme to, nic takového), ale protáhla se večeře a nakonec jsme se rozhodli, že půjdeme druhý den. A on asi 10 minut plakal, jako žádné scény, jen si někam sedl do koutku a rozplakal se, prostě mu to přišlo líto, protože se hrozně těšil, všechny argumenty uznal, jen si to potřeboval vyplakat. Jednou se mu (jako) ztratila ségra a plakal hrůzou, když se objevila, tak se hrozně smál, ale plakal dál, prostě to nešlo zastavit....
U nás jsou vůbec plačky chlavně chlapi, pamatuju, jak můj táta brečel dojetím na svým padesátinách, prostě, že jsme se tam tak sešli a že je to fajn...a můj muž plakal na vlastní svatbě (dojetím prosím ), takže geny tam budou....
