Garfie
...ano, člověk musí být jakýmsi způsobem sobecký.
Základ je, že se musí cítit spokojeně. Pokud je člověk spokojený, většinou činí spokojenými i lidi kolem sebe. A nebo je nechá žít si po svém a nemá potřebu "mít o ně péči..."
Resp. všechny ty drbny, donašečky, pomlouvačky, "řešitelky života jiných", intrikánky - jsou spokojené ve svém osobním, popř. pracovním životě.? Podle mě ne. Kdyby jo, proč by jinak byly takovými..?.
A proč nejsou spokojené.?
protože - buď jsou prostě líné dělat něco se svým životem
(a vymlouvají se na milion důvodů, proč s tím něco udělat nejde. Sračky a kecy), a nebo se chovají tak, jak se od nich očekává
(co by tomu řekli rodiče, sourozenci, děti, známí...).
Jenže kdo žije můj život.? Já. Kdo má právo hodnotit to, jak žiju.?
"...nesuď druhého život, když jsi jeho životní cestu nešel v jeho botách..."
Vše, co píšu, myslím v tom dobrém slova smyslu.
Nikomu nechci ubližovat. Resp. zase si pomůžu moudry - dávej lásku, dobro, bude se Ti to vracet. různými způsoby či cestami...
Pokud se mám vrátit ke vztahům, resp. k nevěře...
Pokud miluju svého partnera, není absolutně žádný myšlenkový prostor pro zahybání. Proč?, když jsem spokojená. To, že se člověk rád podívá na pěknou ženskou či chlapa s tím nesouvisí. I já se ráda potěším pohledem. Tak ať se potěší i chlap, případně společně spočineme pohledem na pěkný babě či chlapovi nebo na "něčem neuvěřitelném", co chodí
Pokud ale někdo přemýšlí, kde by co by, asi v tom vztahu není vše supr trupr. Pak je to o tom si uvědomit, zda mi stojí za to, riskovat to co mám a event. o to svou touhou po dobrodružství přijít, případně ublížit lidem kolem, když se to proflákne.
Já ale měla na mysli to, když, a v životě se to také stává, se potkají dva lidé, kteří sice mají své vztahy, svazky, děti, ale je to takové setkání, že to s nimi třískne ode zdi ke zdi a oni najednou neví, co s tím.?. A oni nechtějí o to, co mají přijít, ale na druhou stranu cítí neco neuvěřitelného, silného, osudového..?.(ne, není to k smíchu...) A pak je na nich, jak se k tomu postaví.
Jo, někdo má koule na to, že řekne, že neexistuje..., potlačí v sobě veškeré ty silné emoce a občas si už jen vzpomene na ono setkání. Ale někdo prostě musí to zkusit, zkusit, jestli by to nebylo něco víc... A pak, když už k tomu má dojít, jsem za to, ať o tom nikdo jiný neví. Než si to ti dva ujasní.
To, že jsou lidé, co zahybají tak nějak z nudy, ze sportu, z nízké osobní úrovně a pak se tím baví blízké i vzdálené okolí,
prostě je.
To je volba každého člověka. Jak žije svůj život.
Moje volba, jak se v té které situaci rozhodnu. Ale musím počítat s případnými(pěknými i event. nepěknými) následky. Prostě zákon akce reakce...