BASS SOLO - The Vagabond Prince
Mám ráda, když si se mnou vůně hraje. Vždy na to přistoupím a s napětím čekám, jak to dopadne. Tohle byla tak trochu hra na ostří nože a ve stylu "kdo s koho". A se vztyčenou hlavou z tohoto nerovného souboje vyšel Bass Solo. To je totiž tak... Jak často se vám stane, že objevíte parfém, u něhož se v jednom flakonu skrývají vlastně parfémy dva - silné, rovnocenné, impozantní, kontrastní... ale nemísí se, spolupracují, někdy se objeví každý sám, jindy jsou spolu, míjejí se, prolínají, vrství, ale vždy k plné spokojenosti toho, kdo tuto vůni právě ochutnává... V tomto případě je jeden z nich kovově chladný, odtažitý, nekompromisní - jako kdyby ledové vlny přílivu zaplavovaly solí zkamenělé, vlhkem tlející naplavené dřevo, v jehož prasklinách se zachytily snítky levandule, kterou kdosi natrhal za velmi chladného rána (a přísahala bych, že z nebe v tu chvíli místo deště padaly těžké kapky limetkové šťávy)... A ten druhý? Ten hřeje, doutná, jiskří, je temnější, svůdný, hluboký, intenzivní a uklidňující, nese si v sobě dokonalý a přirozený cedr, medovou ambru, jemně kouřové santalové dřevo s lehkým záchvěvem pižma a exotické akcenty koření a tabáku.
Podle Bertranda Duchaufoura je tento parfém inspirován dřevem wenge, z kterého se mimo jiné vyrábějí i strunné hudební nástroje, odtud také vychází název Bass Solo, který v souvislosti s charakterem vůně evokuje dřevěné tělo hudebního nástroje a jeho struny, které jsou oním chladným kovovým prvkem - ten možná měl být původně jen akcentem, nicméně funguje jako rovnocenný partner signifikantnímu dřevitému základu. Přiznávám, že od značky The Vagabond Prince jsem takový mistrovský kousek nečekala (přestože jsem věděla, kdo tento parfém vytvořil).