Esenci černé jsem si osobně představovala jako podmanivou koženou vůni s květinami, ale určitě ne jako hromádku na prach rozdrcených černorybízových bonpar, na něž se převrhnul kalamář s inkoustem, stojící vedle vázy s pižmovými kosatci. Naštěstí je už skoro prázdný, takže z něj vyteklo jen pár kapek, které vysušíme semišovým hadříkem. Líbivka obecná.

Buch, spadla jsem do jetelové louky. Kvete všude kolem … pozor změna: nastupuje parádní tuberóza, sice nijak výrazně opojná, zato ovšem jemně hřejivá jako podzimní sluníčko. A skutečně je zahuštěná máslem (prý jsou jich u Grasse plná pole, no tak to bych se jím ráda prošla, když zrovna kvete), které má meruňkovou příchuť, i pro mě bylo dost překvapující, že by se vlastně mělo jednat o fík. Teprve po delší době začne zpoza tuberózy vykukovat vanilka, kterou někdo postupně rozemílá na prach. Závěr se nese v lehce orientálním tónu, kdy vylétnou vlnky jemně kouřících pryskyřic. Přestože se jedná o výraznější a dlouhotrvající vůni, působí na mě konejšivým dojmem a to se mi moc líbí.

Dlouho jsem si myslela, že tropické ovocenky navíc s rybízem nejsou absolutně pro mě. Mango je tu zralé, ale nepřeslazené a krásně vyvěžuje kyselou svěžest liči s rebarborou. Černý rybíz tu není ani sirupovitý, ani bonbónový. Především však je všechno to ovoce zasypané čerstvou chladivou mátou. V této svěží poloze ovšem nezůstane dlouho. Jen do té doby, než vynikne vřelý santal s pryskyřičnatou ambrou, evokující rozpálené písečno-kamenité pláže, lemované stromy.

V počátcích mého seznamování se světem niche jsem kdysi vyzkoušela vůni Alhambra. Mimořádně povedenou orientální ambrovku s pudrově pryskyřičnatým opopanaxem a myrhou, okořeněnou koriandrem pačuli, sladkou, ale nepřeslazenou. Bohužel to bylo v době, kdy už se dala sehnat jen obtížně, proto jsem ji raději vytěsnila z paměti a vzpomněla si na ni až teď. Antonio v Noor totiž rozpracovává její myšlenku. Nadupal ji víc pryskyřicemi včetně oudu, bylinkami, kořením a šafránem, ale trochu přisladil i zkaramelizovanou mexickou vanilkou a máslově ovocnou tuberózou.

Zpočátku se skutečně jeví jako velká cestovatelka. Vidíme ji na výpravě do alpských jehličnatých lesů a zasněžených plání, jak slézá skaliska porostlá lišejníky a mechem, jak se prochází kolem zurčících horských potůčků, zatímco ji mrazivý vzduch lehce štípe do tváří. Jenže ono se nakonec ukáže, že to celé byl jen sen a holka teprve sedí nad mapou v zapadlé čajovně u dřevěného stolku s šálkem eukalyptového čaje, talířkem s kokoskami a slánkou.

Ano, cítím v ní jehličí, kapradí a mech, ale bohužel přesně ten samý druh kadidla jako v Tauerově Incense rosé, výsledkem čehož to na mně voní, jakoby se to všechno pálilo v sudu společně se starými pneumatikami

Během svojí dlouhé kariéry prováděl už nejrůznější pátrání. Mnohá místa činu mu tak splývala dohromady. Tady ho okamžitě zaujaly dva kovové pohárky. První byl cítit po whisky. Na druhém se zbytkem nedopité zázvorové limonády objevil otisk růžové rtěnky. Na popelníku ležela nedokouřená cigareta s vanilkovým tabákem. Podvědomě tak tušil, že tenhle případ bude úplně jiný než všechny ostatní...

Osobně na citrusovky příliš nejsem, na slané vůně ještě méně, no takhle autentickou sladkokyselou jiskřivou mandarinku jsem snad ještě ve vůni nepotkala. Ano, Orange Sanguine sice věrně interpretuje rituál, kdy loupete pomeranč a odlamujete jednotlivé půlměsíčky, ale citrusová složka poměrně rychle vyprchá. V Note de Yuzu drží. Jen ponořením se s ní do chladné lázně s mořskou solí, řasami a vetiverem se nám čerstvě oloupaná mandarinka promění v neméně autentický grapefruit, přičemž v závěru lázně nechybí ani ošetření tělovým krémem, zastoupeným kosmetickým pižmem. Ano, naprosto souhlasím s alibi a Mitzi, tohle je perfektní životabudič.

Mám dobrou zprávu pro všechny, kteří smutní nad ztrátou Amber Absolute. V Amante totiž najdete stejnou propolisovou ambru se santalem jako ve Fordovi, ošlehanou pouštním pískem a levandulovým a sladce fialkovým prachem, na níž se snáší oblak kouře z agarového dřeva místo kadidla s cedrovým jehličím navíc.

Hned v úvodu vám o sebe cinknou sklenky s perlivým růžovým šampaňským s kapkou bergamotové šťávy. Najdete tu i svazek typově podobných hřebíčkovým karafiátů s kardamomem, položenou na sluncem rozpáleném mramorovém pomníku ve Fugit Amor. Jen tahle kytice je menší. Oproti Jul et Mad však obsahuje mléčný santal místo cedru a pomerančový květ se sladce pudrovými tóny z Battito d´Ali, který působí jako andělské pohlazení a Luce tak vyzní vřeleji a víc žensky.

Začínám mít dojem, že v poslední době se značce daří spíše s unisexovými vůněmi, klonícími se k pánské straně, což je i tento případ. Notes voní po natrpkle svěžím bergamotu, bylinkách a mátově svěží pelargónii. Během pár minut se přidá i trocha sladkosti pomerančového květu, která odebere nejprůraznější pánské tóny - do třetice všeho dobrého :) . Ta nejlepší část pak přichází po rozvonění v podobě hebkého mechu a suchého kouřového vetiveru. Ten se ze sebe sice i tentokrát snaží vyluzovat častokrát typické slané podtóny, ovšem v této fázi už kromě pomerančového květu vstupuje do hry i našlehananá tonka, která vetiveru přitáhne otěže a vůni krásně uhladí. A jsem přesvědčená, že na mužské kůži je toho schopná nabídnout ještě víc.

je to kopa čerstvě vypraných bílých košilí, navoněných Freudian Wood. Akorát mně se ten mléčný santal s podtóny kokosu mísí ještě kromě párou zahřátých plastových kolíčků na prádlo a zrníčky vanilkového lusku zase i s vůní omítky.

Fuj, to jako vážně někdo chce vonět po hořkých bylinkách (pelyněk, bazalka, šalvěj, popelníkovém vetiveru se slanými podtóny a tonkově sladkém bílém pižmu?

Tahle vůně není nic jiného než variace na Diorovu Eau Sauvage jen s tím rozdílem, že z bylinek je tu navíc tymián a místo růže, karafiátu a jasmínu trocha nazelenalých fialek, které ale souzní s chyprovým základem, v němž dominuje vetiver. Taky to ovšem znamená, že je vyloženě pánská. (NT)

Je vidět, že tady se duo Tom Ford a Jacques Cavallier teprve trénovalo, pokud jde o použití kadidla a dalších pryskyřic ve vůních, ovšem byl to zatraceně dobrý trénink a spolu s původní verzí Opia si podle mě jako jediné zaslouží přívlastek provokativní, pokud jde o vůně této značky. I když na Nu už je znát modernější pojetí. Prvotní náznak svěžího bergamotu je bleskově utlumen náloží kardamonu, ten však není typicky štiplavý, že by se vám kroutil nos, ale kovově chladný. Květiny mají celou dobu opravdu jen dokreslovací úlohu, vlastně se dlouho ani nedá říct, že by to byla nějaká konkrétní z nich, spíš to jsou křehké bílé okvětní plátky, osvěžené kapičkou rosy se zelenými lístečky. Proti nim stojí v kontrastu jakoby suchá květinová pikantnost (karafiát?), čemuž pomáhá i kadidlo, zřetelně se deroucí na povrch. Teprve po jejím odeznění se ve vůni mihne slabounký náznak květinové sladkosti, jíž by tedy mohla mít svědomí orchidej. Zase však rychle mizí pod přívalem suchého, pikantního cedru, směsi pryskyřic a špetky mléčného santalu a vytváří tak pro mě podmanivě temnou orientální dřevitou kompozici.

Naprosto čistý zelený jasmín, který zapouští kořínky do vlhké zeminy. Později získá už jen medově nasládlé tóny, ale pořád je to jen jasmín. Je krásný, má neskutečnou výdrž, ale i tak by mě brzo přizabil.

Tuhle vůni ocení hlavně milovníci klasického, lehce štiplavého kostelního kadidla. Zde je osvěžené citrusy a lehce podbarvená květinami a vanilkou.

Tahle vůně má představovat nejen osobní vzpomínky Claude Marchala na Granadu, ale obecně zprostředkovat atmosféru tamějších nocí. Inu v Andalusii jsem strávila jednu ze svých nejhezčích letních dovolených, takže vím velmi dobře, že takhle krásně to tam nevoní. Spíše bych řekla, že takhle bílokvětinovka vyjadřuje atmosféru, kterou jižní Španělsko pulzuje. Zastupují ji rozkvetlé pomerančovníky, svěží zeleň a gardénie. Granadské cikánky vám zde místo snítky rozmarýny nabízí fialky, pomeranče, ale i fialkové bonbóny. Ylang s vůní přezrálých banánů, vydatně přislazený vanilkou pak posílá vůni ještě více na jih. Celkový španělský temperament pak podtrhne santalové dřevo v základu, jímž se Nuit Andalouse vzdáleně přihlásí k samsarovskému odkazu.

U této vůně mě překvapila především její něžnost. Přece jen, když jsem si zde přečetla, že inspirací J. P. Guerlaina byly jeho dojmy z argentinských tančíren, nějak jsem nechápala, protože ty mám spojené s tangem, které jsem měla v hlavě uhnízděné coby temperamentní tanec a z obrázku toho v případě tance člověk moc nepozná. Teprve po shlédnutí příslušných videí mi došlo, že tango má různé polohy, nejen tu rychlou, ale může to být i volnější plynulá řeč dvou těl něžně vyjádřujících vzájemnou náklonnost. V takové interpretaci už NdA vidím. http://www.youtube.com/watch?v=jmby9J42OfE Pokud jde o samotnou vůni, "odvázanější" je akorát ta počáteční lehká pepřová sprška se svěžím liči, pak už vystoupí pro mě jemná růže (to je přesně ten moment, kdy se tanečníci o sebe zvolna otírají svými těly). Přidává se kosatec a květiny se pomalinku halí do pudrového kabátku. Dokonce i ten santal v základu je velice krotký a uhlazený. A přes tu její zdánlivou křehkost a intimitu se drží na kůži velice zdatně.

Tak tady se moje představa průsvitnosti a výsledek toho, co z vůně vzešlo na mé kůži, nějak neshodují. Za svěžími citrusy a lehkou zelenou ostrostí následují květiny – tedy s jasmínem a vonokvětkou nemám problém, ovšem vadí mi ta moje věčně problematická lilie, co se mi tam vkrádá. Po rozvinutí vystoupí medová sladkost zkombinovaná s nahořklou dřevitostí, chvilku i trochu drsnější živočišno a teprve se objevuje něco, co by se mi snad i líbilo, kdybych na to nemusela čekat tak dlouho: letní travnatá louka a v ní kopa meruněk prohřátých sluncem. (NT)

I v tomto případě se jedná o reedici stejnojmenné vůně z 30. let minulého století, která nese v názvu označení slavného pařížského dostihového závodiště a údajně má vykreslovat tamější atmosféru. A svým způsobem se dá říct, že ji tu najdeme, budeme-li už úvodní citrusové aldehydy s nazelenalým pikantním kardamomem považovat za tamější orosenou travnatou plochu a muškátový oříšek za tehdejší dřevěné tirbuny. Ovocná růže s jasmínem a pudrovým kosatcem po rozvonění by pak zase mohly představovat květinovou výzdobu klobouků dámských návštěvnic zdejšího hippodromu. kožený tón labdana zase jejich rukavičky, aby nás nakonec hřejivý balzamický základ s mechovými tóny vrátil opět a zelené závodiště. Jde sice trochu lépe do prostoru než třeba L de Lubin a i lépe drží, nicméně ve srovnání se samotným Chanelem No. 5 to pořád není vyložená hitparáda.

Jak si svatební noc představuje Christian Provenzano? Jako schodiště, jenž osvětlují jen hořící svíčky, vedoucí k potemnělé místnosti s posteli se sametovým baldachýnem, obsypanou okvětními plátky růží a hořce zelenou andělikou.. Vzduchem se line důvěrně známá vůně meditativního kadidla. Na stole leží nedopité sklenky s červeným vínem a nedojedený karamelový dort s našlehaným vanilkovým krémem s kousky hořkých mandlí. Ano, tahle noc má v sobě příslib magie, požitkářství a smyslnosti.

Nekonečná poušť. Slunce pálí k nevydržení až tak, že se vám slaným potem rosí čelo. Rty máte žízní už celé rozpraskané. V tom najednou uprostřed skupiny balvanů objevíte pichlavý růžový keř. Mineralita jeho zelených lístků působí jak živá voda. Slunečný žár je ovšem nelítostný a během chvilky ji zcela zadusí tak, že všudypřítomná slanost je až k nevydržení, jak máte celé tělo v jednom ohni (téměř smrtící dávka kašmeranu s kmínem). Samotnou růži ale naštěstí nespálí. Ta naopak nabere na ambrové síle a získá kořenitý červenoovocný nádech a kapku tonkové sladkosti.

Noční tuberóza tedy rozhodně není o tuberóze. V mém případě je hlavně o sladce nazelenalé andělice s jemně štiplavým kardamomem, svěžími citrusy a limonádovým růžovým pepřem. Ke koření se záhy přidá nezralé mango. Květin se dočkáte až po rozvonění. Těžko ale rozlišovat, kde začíná olejovitá bulharská růže, mýdlový ylang a kde končí zelená tuberóza. To by ovšem nebyl ten problém, že na mně tahle kombinace voní jako babiččin prádelník, horší je, že se v další fázi najednou objeví hřebíček se styraxem a pižmem a vytvoří na mé kůži z květin podobně jako u andry prášek na praní, smíchaný s omítkou, který byl dlouho uzavřený v nevětrané dřevěné truhle. Duchauforáda jak vyšitá, jediné štěstí je, že ve srovnání s jinými vůněmi tohoto typu nemá zase až takovou výdrž a po l´artisanovsku se do dvou hodin rozpadne.

Je goutalovskou variací na Mon Guerlain s tím rozdílem, že v úvodu místo levandule osvěží citrusové kapky s líbívým růžovým pepřem. Pak už se skutečně rozvoní máslové karamelky (pižmo+vanilka-tonka) z Mon Guerlain s tím, že tyhle jsou zasypané vydatnější hromadou bílého pižma a tím pádem méně sladší a nadýchanější a zároveň jsou lehoulince podbarvené kadidlem.