V červeném Narcisu najdete podobně jako v Narciso Poudrée růžové mýdlové bubliny s tím rozdílem, že tyhle poletují kolem vázy s kosatci. Po nich se stejně jako v růžové verzi objeví vůně tělového krému a pudru s tóny marshmallow bez kokosové gardénie, která mě ruší v klasice. Lehce se odliší až v základu, který má Narciso Rouge zahuštěný bíločokoládovou tonkou. Tohle se hodně povedlo!

Bílá barva se k téhle vůni opravdu hodí. Už úvodní aldehydy s okvětními plátky svěží růže jsou ledové jako sněhové vločky. S krémově mléčnou gardénií, špetkou strouhaného kokosu a vydatnou dávkou kosmetického pižma (opět si musím vypůjčit Fleuřin přívlastek, protože tady to sedí stejně jako v Gin Fizz) se dojem bělostné čistoty jen umocní. Dokonce i vetiver se tu chová nadmíru kultivovaně a vytváří kolem pižmové gardénie jen lehounký kouřový opar. Až potud je to pro mě jedna z nejkrásnějších gardénií, která ani náznakem nehoubičkovatí. Problém po vícero nošeních bohužel nastal jinde a to v přece jen trochu drhnoucím cedru, zpracovaném na santalový způsob a posouvá tak pižmo malinko směrem ke škrobu na prádlo. Jinak je to ale pořád jeden z nejpovedenějších mainstreamů poslední doby.

Toaletka na rozdíl od svojí předchůdkyně pracuje s větším množstvím svěží růže, ponechává si jen minimum kokosové tiaré, místo toho k bílému pižmu, evokujícímu v první fázi čerstvě napadaný sníh, jenž vám křupe pod nohama, přidává příjemnou pivoňku. Po rozvonění už jen přejde do podoby tělového krému s ještě nepatrnějším náznakem vetiverové zakouřenosti než v EdP, především však bez cedrového drhnutí (i když cedr tam jinak znát je), což z ní dělá daleko povedenější krémovou pižmovku než z její starší bílé sestřičky.

Kupodivu je to chypré, suché i sladké zároveň a vůbec to není špatné :) . Sice jsem ho ve složení nenašla, ale zpočátku cítím růžový pepř smíchaný s trochou pižma, ke slovu se ovšem rychle dostává med s květinovým podtónem a sametová ambra a vůně tak získává na temperamentu. Postupně tmavne a objevuje kouřící dřevo s vanilkou – v této fázi mi typově připomněla něco z UBV, škoda jen že taky tak dlouho nedrží.

Je sytou květinovou vůní se zralou meruňkou, jiskřivou plumérií a sladkým pomerančovým květem v úvodu. Slámově žluté narcisky v ní mají krásné kořenité a zemité podtóny a pryskyřičnatý základ se vonnými santalovými tyčinkami a vanilkou jí dodávají orientální charakter. Problémem v ní se pro mě stala růže. Je to ta samá, která je cítit z bulharských růžových olejíčků a způsobuje mi vždy malinko bolehlav. (NT)

Tohle rozhodně není Twilly, jak tvrdí na fragrantice. V té se tuberóza objevuje až dávno po odeznění zázvorové limonády. Tady jdou ruku v ruce a zázvor ji krásně pikantně osvěžuje a krotí společně s nepřeslazenou hruškou. Zrovna tak samotný narcis. Nedrhne zeleně jako ten od Dubrany. Jeho zemitost a kořenitost jen lehce zvýrazňuje kultivované pačuli. Je jásavě žlutý, prohřátý slunečními paprsky a obklopený hromadou sena. V základu ho pak doplní trocha kůže, velmi jemně poprášená několika zrníčky bílého pižma.

Je pugetem tmavomodrých fialek se sametově zelenými lístky a kvítky plnými sladkého nektaru, uvázaných společně s mrkvovým kosatcem s pomocí koženého řemínku. Jakmile jej sevře ve svém objetí měkounký semiš, promění se potom nektar v něžný fialkový pudr. Líbit by se podle mě mohla hlavně příznivcům Orris & Sandalwood od Jo Malone, kteří by rádi více té fialky na úkor kosatce.

Svým způsobem se podle mě dá říct, že Venenum je takovou osekanější l´artisanovskou variací na Lutensovu Jeux de Peau. Najdeme tu totiž jak vůni čerstvě upečeného chleba, sena, teplého mléka a kokosu. Jen v tomhle případě se jedná o mléčný čaj Massala s hřebíčkem, zázvorem a skořicí a místo lékořice a meruněk tu najdete pánské kožené rukavice.

Už z prvního přičichnutí poznáte, že kvalitativně je tahle vůně na stejné úrovni jako Le Bouquet de la Mariée - aby taky ne, za tu cenu - avšak co je ještě příjemnější, barevností a možná i tím moderním chyprovým základem mi podobně jako Monsieur Guerlainovi vzdáleně na okamžik připomněla moji milovanou Guet-Apens, jenže to poněkud předbíhám (při zběžném přičichnutí k viálce to bylo dokonce i něco z Boisé Torride, na kůži už ne, tropické ovoce se mi naštěstí vyhnulo úplně). mém případě je Ne m´Oubliez Pas hlavně o švestce, směsi koření a tabáku. Nejprve je to pečená švestka, posypaná vydatnou dávkou pikantního kardamomu a špetkou příjemně živočišného kmínu s koženými tóny, dále je to hřebíčkový karafiát a skořice, která má sklony jít až lehce do lékořicova (výraznější je to při ťupkání než při nástřiku), v tomhle bodě souhlasím, že způsobem zpracování může trochu připomínat Fourreau Noir bez levandule v guerlainovském pojetí. Po rozvonění už se objeví i ta slaměnka. Jednou stranou je to asi ona, kdo dodává švestce medově likérový, až lehce zkaramelizovaný nádech, ovšem ve srovnání s Néa se tady o gurmánské švestce nedá hovořit ani omylem, protože převažující stránkou slaměnky je její poloha sušeného tabáku a dřevitých pilin s tím rozdílem, že tady jsou oproti takové L'Ętre Aimé Femme mnohem víc jemnější (tenounké jak vlas) a Ne m´oubliez pas není ani zdaleka tak vanilková, takže vyzní úplně jinak. V téhle fázi už mi do hry konečně vstupuje do hry i ta růže. Přijde mi, že je to podobný typ červenoovocné růže s pačuli jako v La Petite Robe Noire Couture, jen tady zase zřejmě zásluhou slaměnky voní chvílemi i jako sušená. K tomu ji navíc v základu doplní nádherný tón ambrové marmelády, který jsem poprvé objevila a zamilovala si v Monegalově Ambra di Luna. Pokud jde o samotný ovocný nádech růže, ten se mi pohybuje někde mezi nepříliš zralými malinami a lesními jahodami, což by se asi dalo brát jako určitá narážka na rtěnku, i když já osobně ji jako rtěnkovou primárně vůbec nevnímám a zároveň zase v kombinaci tabákovou polohou slaměnky a lehkými dozvuky zkaramelizované švestky dává jistým způsobem vzpomenout na Un Voix Noire, o níž se zmiňovala domenica (opět při ťupkání výraznější než při nástřiku). K tomu si ještě přidejte krásný moderní chyprový základ a máte Ne m´Oubliez Pas. Dobře, ve srovnání s Guet-Apens je to light chypre, ale výdrží se jí rozhodně vyrovná. Zato intenzitě svědčí spíš teploty kolem deseti stupňů, ve vyloženě chladných dnech jako dnes, kdy se teplota blíží nule, mivá tendenci chovat se spíš interiérověji. Každopádně pro mě to jedno z velmi milých parfémových překvapení letošního roku. A teď jsem vážně zvědavá, co na tohle Turin :) .

Néa nese název kostela, který nechal v druhé polovině 9. století n. l. vybudovat císař Basil I. v Konstantinopoli nedaleko svého paláce. Byzantská říše tehdy zažívala ekonomický, kulturní i náboženský vzestup a zásadně ovlivňovala tehdejší celosvětové dění, což se odrazilo i v monumentálnosti stavby. Život výše postavených lidí a umělců se tak v této "zlaté éře" dal s klidem označovat za sladký. A přesně tohle má vůně odrážet. Néa je totiž hřejivou gurmánskou orientálkou, ukrývající tmavé ovoce. Jsou to šťavnaté datle, které se vám lepí mezi prsty, s připálenými švestkovými povidly, několika semínky sladkokyselého granátového jablka, špetkou drceného pepře a mléčné zeleně. Po pár minutách davanu vystřídají tentokrát už opravdové švestky, osvěžené několika okvětními plátky růže, na nichž se třpytí zrníčka jemného pižma. Podle složení by měly být sušené, ale já je vnímám jako zralé (zásluhu na tom nejspíš kromě růže má i ovocný jasmín sambac), namočené do hedvábně hladkého karamelu a krémové vanilky. Teprve ambroxan v základu je prohřeje a trochu vysuší. Dokonalá vůně pro švestkomilce!

Tohle znám. To je hirisovská mrkev, vytažená ze záhonu spolu s kosatcem. Není ale zanešená mohutnou vrstvou hlíny, ulpělo na ní jen trochu prachu jako v lutensovské Iris Silver Mist, který smyjeme s pomocí šťávy z grapefruitu a mořské vody. Navlečeme si rukavice z měkké, příjemně živočišné kůže a utrhneme k ní i stonek levandule, která vykvetla ve stínu cypřiše a citrusové magnólie.u zahradní skalky. Velmi komplexní a originální!

Pomalu začínám chápat, proč Tanja získává za své vůně ta nejrůznější ocenění, tohle je totiž důmyslně namíchaný nektar. Vlastně je jich několik. Ten první se vyznačuje hořkým nazelenalým neroli, hořkým bergamotem, mátovou svěžestí muškátů a příjemně živočišným, palčivě dřevitým hřebíčkem. Ten další v sobě ukrývá čerstvě namletou kávu, z níž stoupá kouřový obláček (směs pryskyřic), čerstvou mízu z rozdrcených zelených listů, vlhkou zeminu, teplý vosk a medově nasládlý jasmín. Zní to asi divně, já vím, ale ono to ladí dohromady a postupně si vás připravuje na ten poslední, květinový nektar. A ten stojí za to! Skládá se ze syté, lehounce voskové se sametově zelenými lístky a naprosto výstavní tuberózy. Je hřejivá až slunečná, nepatrně mýdlová, ale ani náznakem bolehlavová, naopak podmanivě opojná, jelikož v kalichu jejího květu se místo pylu nachází směs luxusní marmelády s kousky kandovaných jahod a nahořklého karamelu. Celou kompozici pak završuje jemně kořenitý santal, který tu sladkost zvolna drží na uzdě. Tohle zatím dokázal jenom pan Monegal, abych z počáteční rozpačitosti ke konci hýkala blahem. Z dosavadních mnou zkoušených vůní od April Aromatics se navíc vyznačuje zatím největší intenzitou a i nejlepší výdrží.

Hm, tak na mně zafungovala tradičně poněkud jinak než na andry. Na nektarinky si musím počkat o něco déle. Místo nich v ní mám na začátku jen tu broskev a k ní svěží rybíz s malinko řezavými citrusy, ale za to s opravdu pěknou, lehce přezrálou. sladkou šťavnatou mandarinkou. Teprve po nich se objeví ty nektarinky a jsou fakt čerstvé, šťavnaté a přírodní. Jenže ani mně nevydrží moc dlouho a stejně jako andry mi tam vleze ten parfémovaný sprcháč, ovšem v mém případě působí v kombinaci s lehce spařenou zelení, chemickým pižmem a vetiverem docela lacině. Škoda toho sešupu v druhé polovině, jinak by byla na ovocenku vážně dobrá. (NT)

Byla to ta nejvšetečnější ostružinová růže, jakou kdy poznal. Svojí pichlavou tvrdohlavostí a troufalostí, která bodala jako chladná kovová čepel, ho rozčilovala. Jenže v jejích temně kadidlových očích bylo něco, co mu nedávalo spát. Při pohledu na něj se v nich zračila živočišná nespoutanost a seběvědomé odhodlání a ve chvílích, kdy myslela, že se nedivá, i ambrová vřelost. A když sundala kožené rukavičky a šla s ním tančit a on ji poprvé sevřel v náručí, věděl, že už nikdy nebude chtít jinou.,,

Dýchne na vás horkost písečného větru, který s sebou přivane černý pepřový prach, jenž se prožene ulicemi sluncem rozžhavených terakotových staveb. Tohle znám! Je to bazar v Luxoru (Xerjoff), jen dnes na něm prodejci místo tabáku nabízí medovinu, těžké kořeněné víno se skořicí, kardamonem, kmínem a zázvorem s nádechem sušeného ovoce a propolisovou tinkturu. V další fázi se pak rozvine do nádherné balzamické podoby se sladce dřevitou myrhou, hladkým kadidlem a labdanem s koženým podtónem, jakou můžete znát s čistého parfému Fate (Amouage), No oproti němu bohužel oplývá slabší projekcí přesně, jak píše ModestMourek a to je u takto komplexní vůně neskutečná škoda.

Je vůní tělového krému, smíchaného s kosatcovým pudrem a špetkou na prach rozdrcených fialkových bonbónů. To celé pak už jen lehce podbarví pudrově pryskyřičnatý opopanax. Mohla by se líbit hlavně příznivkyním vůní jako Insolence v koncentraci eau de parfum.

Pokud jste si jako já doteď mysleli, že orientální růže s pačuli a oudem už vás nemůžou ničím překvapit, určitě jste ještě nezvykoušeli tuto vůni. Růže tu sice nehraje tu nejhlavnější roli (dlouho není poznat, o kterou jde), jak jsem si podle složení myslela, ale to v nejmenším nevadí. Schovává se za zemitě větrovým tymiánem a šafránem, rozdrceným na jemný prach a dělá garde vlažnému kadidlu a přítulnému sametovému oudu. Teprve po rozvonění, když kadidlo s oudem ustoupí o krok zpět, aniž by vůně ztratila na sametovosti, se růže s ovocně nasládlou vůní a společně s krotkou pačuli představí jako madam šípková.

Na takhle nádherný muškát s trpkým bergamotem a parádní růží jsem narazila naposled u Tauera a byla jsem si poměrně jistá, že lepší už to být nemůže. Tak může. Stačí, když k němu přidáte velkou kytici slámově žlutých narcisů se zemitými a kořenitými podtóny. Ale pozor, tím zdaleka nekončíme. Narcis totiž po rozvonění společně s růží přejde do krémovějších tónů a doplní ji i trocha ovocného jasmínu. Ovšem kdybychom zůstali jen u tradičního květinového mýdla, to by byla nuda. Proto k tomu v základu přidáme ještě přítulný oud se sametovými tóny chypre a něco málo pryskyřic a perfektní květinová orientálka se skvělou intenzitou a výdrží je na světě.

Při pohledu na složení jsem si nebyla jistá, jak může být tahle vůně ovocnou chypre podle mě teda není. Ano, ten mražený ananas s citrusově nazelenalým a lehce dřevitým petitgrainem a jiskřivým bergamotem na začátku je tam hezký, ale s těmi rozmačkanými listy rybízu a jablečným jarem na nádobí z Eau de Noho to jako myslí vážně? Během chvilky se tam vkradou ty svěže kořeněné tóny pánské kolínské, o nichž psala Evanilla. I to teplé kadidlo a seno, co se přidá po rozvonění, oslazené trochou tonky (ta nabere malinko na síle až v drydownu), je fajn. Vůni to dodává na hloubce, že v této fázi vystoupí ze škatulky klasické kolínské. Jenže on to pro změnu tentokrát pokazí santal a la cedr s drhnoucím oudem a především chemické pižmo s odérem eau de prádelna. (NT)

Ačkoliv oficiální popis slibuje vůni šálku horké čokolády, mně jednoznačně ihned po nástřiku evokuje starou dobrou nugátovou Zoru, jíž jsme se rozhodli nastrouhat na drobounké hoblinky. Po rozvonění se pak k ní ještě přidají čokoládové figurky, plněné bílou lanýžovou náplní. Jde sice o intimnější vůni s jemnými závany do okolí, ale na kůži vydrží bez problémů skoro 4 hodiny. Milovnicím slaďáren se určitě bude líbit.

Citrusovým svěženkám se většinou vyhýbám, no tahle není vůbec marná, neboť neroli v ní je jak citrusově nahořklé, tak i kapku nazelenalé a jásavě mýdlové. Doplňuje ho nezralá kyselá mandarinka a je jemně orámováno orosenými okvětními plátky růže. Po rozvonění neroli získává i na jemné dřevitosti, přidává se k němu i pudrové pižmo a téměř nesladká krémová vanilka.

Ano, toto je opravdu kouzelně zpracované neroli. Má všechno, co má mít: příjemně svíravou hořkost a nazelenalost. Je osvěžené chladivým kardamomem, zázvorem a růžovým pepřem. Je nepatrně zakouřené labdanem, zároveň je však nadlehčené jemným bílým pižmem. Škoda jen slabší intenzity, jinak by to byla naprosto dokonalá kolínská.

Zatímco Cap Néroli nás lákala na mořské pobřeží, Néroli Intense je citrusově ryzejší, a tak se v ní setkáme už jen s hořkým neroli, rozkvetlými pomerančovníky a petitgrainem se snítkou estragonu, jejichž prostřednictvím nás zavede do kapličky plné plápolajících svíček z medově sladkého včelího vosku.

Namlsaná mnoha povedenými čajovkami roku 2016 jsem se těšila i na tuhle nebo alespoň na neroli, jehož pronikavou hřejivou hořkost a zelenost mám ráda. Ale spíš než o neroli je o téměř kompletním pomerančovníku, jak zmiňuje domenica ve svojí recenzi. První stavební kámen vytváří citrusově nazelenalý petitgrain se dřevitými podtóny, osvěžený pár kapkami trpkého bergamotu a nakyslou mandarinkou. Po rozvonění nastoupí slibovaný čaj. Původně se sice hovořilo o uzeném, ovšem tady najdete opravdu jen kouřový černý čaj v kameninové konvičce. Potom se konečně objeví i neroli. Rozhodně však není dominantní, neboť stejnou měrou jde zde nadávkován i svěží pomerančový květ. A v téhle fázi se už pozvolna ztrácí i čaj. Místo toho vystoupí myrha, díky níž vůně přejde do nasládlých, bylinně dřevitých tónů. Co se týče chybějící síly hřejivosti neroli, tu do jisté míry nahrazuje mošusové semínko v základu. Vůně je to určitě povedená a příjemná. Ani jí nemůžu vyčítat to, že nejde příliš do prostoru a má průměrnou výdrž, jelikož podobně jsem na tom třeba s Cuir Belugou. Nicméně do řady L´Art et la Matière podle mě prostě nepatří. Pochopila bych ji leda ve zrušené cestovatelské kolekci, jelikož úrovní zpracování připomíná spíš ty úplně první kvalitní Aqua a Aroma Allegorie.

Je, dalo by se říct, kolínská klasického střihu, která se bude líbit každému nositeli 4711. Spojuje chladivé bylinné tóny (rozmarýna s trochou levandule) s osvěžujícím bergamotem. Už ten jasně naznačí, že zde se společně s hořkostí neroli budeme pohybovat v nazelenalé citrusové rovině. A právě v této fázi pro mě většinou nastává kámen úrazu, že když je to jen o nich, vytvoří na mé kůži spíše prostředek na mytí koupelen než kolínskou. V případě této vůně to ovšem neplatí. Rodrigo Flores-Roux totiž vše výše uvedené zjemnil pomerančovým květem a zkombinoval se vzdušným bílým pižmem a zlehka prohřál ambrou a dřevem, takže to nikde nedrhne. Naopak můžu říct, že výsledný dojem může s klidem evokovat středomořskou alej s pomerančovníky, s jejichž větvemi si zvolna pohrává slaný mořský vánek. Když k tomu přičtete velmi slušnou výdrž, zcela rozumím jejímu úspěchu.