Šťavnaté zelené jablíčko, které na mně kupodivu nevoní jako čistič koupelen se prolíná s původní Meteorites a tu bohužel úplně nemusím. Po rozvonění přechází do odlehčené variace na Insolence.

Začíná docela pěkným bergamotem a slaďoučkou šťavnatou švestkou. To by bylo docela fajn i spolu se samotným oudem s koženými a živočišnými podtóny, který se objeví vzápětí, kdyby se mezi to nevkradl ylang ylang, jehož kvalita evidentně nebude nejlepší, protože mi zde vůní připomíná lehce nahnilé banánové slupky. No a i když oud po rozvonění zkrotili, tak podle mě ho mohli umravnit něčím jiným než tunou karamelu, po němž vám nejen trnou zuby, ale dokonce se svírají útroby. A nezůstane jen u karamelu. Přidá se k němu i samotná vanilka s "medovým" benzoinem a špetkou bílého pižma a společně mi na kůži vytvoří angelovskou cukrovou vatu, jen místo pačuli je tu ten oud a chybí ovoce. (NT)

Souhlas s andry, že ani mně se nezdá pánská. Ta nakrémovaná dámská kabelka by tam po citrusovém úvodu byla i u mně, potom i ten zelený čaj. Jen toho kosatce (u mě je zemitý) a vanilky mám docela málo a kadidlo v ní mám lehce mazlavější - nevím, jestli to není třeba počasím - naopak mi tam zůstává spíš ta kůže, K Bois d´Iris to má daleko, ta je na mně daleko sladší, ale líbí se mi.

Dodnes pro mne zůstává jediným nositelným Poisonem. V úvodu osvěží mandarinka s bergamotem, aby se postupně proměnila v chladivě temnou, pačuliovou růži s pryskyřičnatou ambrou a koňakovou vanilkou. Jsem přesvědčená, že hlavním mozkem při vytváření Midnight Poisonu, musel být Jacques Cavallier a všiml si toho i Tom Ford, který jej pak přetáhl k sobě, aby si s MP trochu pohrál a ještě víc ho propracoval a vznikla Noir de Noir ;) .

K téhle variantě můžu říct jen to, že je na ní citelně poznat absence Jacques Cavalliera. Počáteční citrusy se tu krčí za náloží koření v čele s muškátovým oříškem, přičemž mandarinka to vzdala úplně. Teprve po rozvonění se projeví pačuliová růže z klasického Midnight Poisonu. Na rozdíl od něj má ovšem Elixir karamelovější základ, Francois Demachy tou krásnou koňakovou vanilkou už tady šetří. Nicméně i tak by to až sem bylo všechno v pořádku, kdyby se v dojezdu pačuli nepřeklopilo do prašně zemité polohy. V jiných vůních se mi tahle jeho podoba i líbí, jenže v případě Elixiru už růže díky tomu nepůsobí sametově, ale ušpiněně.

Je ambrovou růží s kořenitými podtóny, osvěženou nakyslým liči a šťavnatým pomelem, která tančí se vzdušným kosatcem, zatímco se na ně zvolna snáší mlžný pryskyřičnatý opar.

Voní jako sklenice lahodné marmelády z červeného ovoce s okvětními plátky růží a kapkou grapefruitové šťávy, okořeněná skořicí a špetkou pepře, vedle níž leží pár semišových rukaviček, které v první fázi reprezentuje šafrán, aby ho v základu vystřídal velejemný oud s pačuli. A jelikož se jedná o ryze evropskou a nikoliv tradiční arabku, dá se bezproblémově nosit i v chladném počasí.

Po tom ultra svěžím fréziovém začátku s hořkou zelení a houbičkovou gardénií jsem už chtěla jít rovnou drhnout :mrgreen: , ale ten sladký pomerančový květ s krémovým santalem a slanými podtóny by se dal považovat za zapadající slunce někde ve Středomoří, teda až na tu broskvovou tuberózu a drhnoucí pudrové pižmo, co tam potom do toho leze. (NT)

Medové vůně mě obvykle děsí pro svoji přeslazenost a ulepenost. Med je tu totiž pouze ve svrchních tónech a je příjemně osvěžený pikantně nasládlým růžovým pepřem a granátovým jablkem, aby se po rozvonění proměnil v zahradu pačuliově kořenitých růží s nádechem červeného ovoce, které kromě cypřišů a sladce pudrových kosatců, obklopuje i lehký orientální opar kadidla a dalších pryskyřic. Škoda, že cena je tak přestřelená.

Neporažena Kublajem jsem se rozhodla zkusit to i tímhle Sergeovým medovým dřevem a opět jsem velmi mile překvapena. Christopher Sheldrake tu smíchal suchý, kořenitě pryskyřičnatý guajak s nazelenalým dubovým dřevem a čerstvě nalakovaným ebenem a zlehka jej pokropil pár kapkami třpytivého surového medu. Následně všechno to dřevo ještě navoskoval, aby z něj mohl vytvořit postel. Po rozvonění do ní díky příjemnému lutensovskému pižmu umístil i dvě lidská těla, rozpálená od opalovacího oleje. Křehký pudrový kosatec, který se přidá v další fázi, tu zase zastává roli nadýchaných bílých peřin. A tím vším jen tak zlehka prostupuje nasládle trpká vůně hlohu. Nedokážu si sice absolutně představit, kam bych takovou vůni nosila, ale i tak se mi tahle sheldrakeovina líbí.

Ano, tenhle med je divoký. Zřejmě díky kombinaci s propolisovou ambrou se totiž ještě v plástvích se včelím voskem, na něž napadaly drobounké kousky sušeného tabáku. V další fázi pak med na chvíli sice malinko zcukernatí, no naštěstí ne natolik, aby z toho začaly trhnout zuby, než se ustálí do závěrečné pryskyřičnaté ambrově-medové podoby.

Název podle mě není úplně přesný. Medovým a divokým je tu spíše slunečný ovocný jasmín, který v kombinaci s červeným pepřem a pačuli vytváří tón pikantní zavařeniny z červeného ovoce a typově tak trochu připomíná Boisé Torride s tím rozdílem, že Miel Sauvage se prostřednictvím sametově pryskyřičnaté hořkosti oudu, kadidla a kořenitého santalu hlásí ke svému arabskému původu. Díky mandlově sladkému základu s tonkou ale nezapomíná ani na své evropské kořeny.

V milánské kavárně najdete kožená křesla a lehce zaprášené dřevěné stolky (opopanax). Čerstvě upražená kořeněná káva se tu podává na stříbře společně s vysokoprocentní hořkou čokoládou. Především to ale uvnitř kromě příjemně živočišné kůže voní nádhernou propolisovou ambrou z fordovské Amber Absolute.

Na začátku zavoní nakysle svěží rybíz s nezralými malinami, po té přejde k medově sladké růži s mátově svěží pelargónií s jemnými kořenitými podtóny, aby se nakonec usadila na ambrově dřevitý základ. Mimóza se nějak ztratila v překladu. Pěkné, leč nikterak ohromující.

Je naprosto kouzelným zpracováním čerstvě rozkvetlých chomáčků sladké mimózy, jejíž přirozená sladkost s podtóny sena je zde nepatrně zdůrazněna mandlovou tonkou, mléčným santalem a perlivými coca-colovými tóny otočníku. Zároveň je přitom zasypaná hromadou chladivého kardamomu, který jí dodává příjemně lehkou pikantnost, čímž celkově nevyzní tak sladce jako Farnesiana, na kterou jinak nedám dopustit, ale na druhou stranu tak působí trochu vzdušněji, jak se na vůni jara sluší a patří.

Inspirace Orientem mi tu sice malinko uniká, ale to vůbec nevadí. Je to totiž jedna z nejkrásnějších semišových vůní, jaké jsem kdy zatím poznala. Semiš se projeví ihned po osvěžujícím bergamotovém úvodu. Zpočátku je šafránově nahořklý, avšak zásluhou hebounkých chomáčků mimózy velmi rychle změkne a zesládne. Fialkový odstín indigo mu po rozvonění dodá tón krotkého šeříku, tvořený jasmínem, ylangem a karamelovým zimolezem. V závěru pak ještě celkovou semišovou měkkost a sladkost prohloubí vanilka s bílým pižmem, ukotvená santalovým podkladem. Ve srovnání s Encens Jinhae se navíc vyznačuje výraznější intenzitou a dvojnásobnou výdrží.

Jedna z věcí, na které se s přicházejícími Vánocemi každoročně těším, je dostupnost řezané mimózy. Zbožňuju její vanilkovou sladkost s tóny na prach rozemletých mandlí a sena. Za její nejvzdušnější zpracování jsem dosud považovala zpracování od Marie Salamagne pro Jo Malone, nyní jsem však nucena svoje původní stanovisko pozměnit. Božský Ellena jí totiž akorát zachumlal do hromady bílého pižma, přidal pár okvětních plátků svěží růže z Rose Ikebana a několik natrpkle zelených lístků hlohu.

Musím říct, že mě osobně Mirabile docela mile překvapila. Vůni creme brulée s flambovaným vanilkovým cukrem navrchu znám sice už díky Vanitas, ale tady jej navíc smíchali dohromady se sladem, kapkou rumu a švestkového likéru (davana). Sladkost pak na chvilku odlehčí nadýchaná levandule, avšak jen do momentu, než k tomu dostanete ještě sklenici kondenzovaného mléka, okořeněného palčivě dřevitým hřebíčkem. Vanilkářky by určitě měly pro zajímavost vyzkoušet.

Pracuje s tématikou lutensovské Jeux de Peau. Miguelův čerstvě upečený chléb je ale mnohem křupavější, k čemuž vedle slaměnky nejspíš přispívá i najemno namletá, příjemně palčivá skořice. Nechybí ani sklenice teplého mléka, oslazeného kromě medu i perlivě sladkými kokakolovými tóny otočníku místo pro mě osobně otravného kokosu. V první chvíli na můj vkus možná až moc sladké, nicméně po rozvonění se med naštěstí umoudří. A růže? Ta zde má v její ambrové podobě spíše jen doprovodnou úlohu jako dekorace ve váze jídelního stolu z masivu, na němž nám Miguel svou snídani naservíroval. Prostorová sice příliš není, což ovšem dohání nadprůměrnou výdrží. Pouhé dva střiky drží na kůži skoro polovinu dne. Tohle se oproti Lutensovi hodně povedlo!

Je překrásnou plnokrevnou pačuliovou růží s oudovými trny tak, jak ji typově znáte např. z Noir de Noir s tím rozdílem, že tady vezmete její okvětní plátky a dáte je usušit spolu s aromaticky nasládlým tabákem do koženého váčku. A jako většina orientálně laděných růží jde i hezky do prostoru a dobře drží.

Mirach je zářivá hvězda v souhvězdí Andromedy. Je asi čtyřikrát větší než naše slunce, což ji řadí mezi tzv. červené obry. A obrem v této vůni není nikdo jiný, než jemně kořenitá rudá růže s podtóny červeného ovoce. Zpočátku je semišově šafránová a osvěžuje ji příjemně svíravá hořkost neroli. Po rozvonění se díky lehce medicinálnímu oudu a dalším pryskyřicím vydá orientálním směrem až do písečných dun arabské pouště, aby nakonec nalezla životadárnou oázu a mechovým pačuli, suchým vanilkovým luskem a santalem a získala lehounký pižmový nádech. Jak mi většina vůní Paola Terenziho moc neříká, tak orientální růže umí.

Je záplavou citrusů v bio kvalitě. Máme tu plátky čerstvě nakrájeného citrónu, pomeranče a limety, na něž nám kromě mandlového prachu bohužel napadalo i trochu omítky. Citróny naštěstí zůstaly uchráněny, a tak je můžeme použít jako ozdobu pro našlehaný vanilkový krém s tónem sušené smetany, který zakápneme rumem, a vyčarovat z Miraj delikátní gurmánku.

Na rozdíl od Cašmir (Chopard) na mně tahle její dvojnice voní o chlup lépe. Začátek má ovocný, následovaný oblakem pryskyřice. Po rozvinutí štafetu přebírá jasmín s „mýdlovým“ ylangem a konečně se objevuje i ten kokos. Když květy zmizí, přidává se pudrová vanilka a vytváří spolu s kokosem příjemně jedlou kombinaci. Nakonec krémově přilne k tělu, zároveň dobře drží. (NT)

Miriam je premiérovou vůní z kolekce nebo spíš projektu Tableau de Parfums od Andyho Tauera a má inspiraci v krátkém filmu z řady "Women´s Picture" s Ann Magnuson v hlavní roli, přičemž DVD s ním je součástí balení. Miriam je v tomto případě moderátorka televizního kanálu, zaměřeného na home-shopping a je obdivovaná spoustou divaček. Ve skutečnosti však její život dokonalý není, potýká se s řadou problémů jak v práci, tak i v soukromí. Zejména to, co by si Miriam nejvíc přála, mít nemůže: jméno osobního parfému své matky. Má z něj už jen zbytek v nepopsaném flakonu Baccarat na svém toaletním stolku. Jakmile bude prázdný, zmizí jí celý svět plný vzpomínek. Zadání tedy bylo více než jasné, vytvořit vůni s odkazem na stará léta, ale vtisknout jí moderní charakter. A povedlo se? Ó ano, počáteční jiskřivé aldehydy s nahořklými citrusy a sytá růže vám téměř s jistotou připomenou slavnou pětku. Jasmín v Miriam je však přece jen kapičku živelnější a vůně má v sobě navíc i květinově pikantní karafiát z Une Rose Chypree se špetkou ostřejší bylinné levandule a pudrovou fialku z Une Rose Vermeille se sametově zelenými lístečky navíc. Pokud jde o základ vůně, potěšeni budou zejména ti, kdo oceňují šarži pětky s krémovým santalem a hebkou vanilkou, téhož se jim dostane i zde, snad jen ten Tauerův vetiver drhne o chloupek víc. Na druhou stranu tu ovšem pro zjemnění máme elegantní pudrový kosatec. A nebyl by to Andy, aby nám to nevytunil svojí nezaměnitelnou hřejivou, lehce zakouřenou balzámovou ambrou s nepatrným hořkoslaným nádechem a nepřidal i něco málo "sametových" tónů chypre.

V případě vůní inspirovaných baletem už mám několik měsíců na vrcholu svého osobního žebříčku Diaghilev a laťku tak nastavenou hodně vysoko. Navíc když jsem slyšela, že Misia má být vystavená především na fialkách, byla jsem dost opatrná. Nicméně protikladné recenze, které se o bonbóncích nezmiňovaly, mě navnadily vyzkoušet. Podobně jako u 1932 mne na začátku potěšil vlahý zemitý kosatec z 28 La Pausa, zde dokonce zahuštěnější než v obou zmiňovaných. Jenže on se mrcha zase dlouho nezdrží a uteče před svěží růží s tóny červeného ovoce. Vrací se znovu až po chvilce společně s fialkou, ale už v podobě starodávné pudřenky. Když se soustředíte, je určitou chvíli, zatímco růže doznívá a fialka s kosatcem se naplno rozepívávají, cítit i ta rtěnka a prázdná dóza, v níž ještě nedávno byly bonbónky (díkybohu, že už tam nejsou :) ), o nichž se zmiňovala blackviolet (případně i ta Insolence nebo Lipstick Rose v light verzi), ovšem to opravdu jen u kůže. Z více jak deseticentimetrové vzdálenosti je to v mém případě jen babiččina pudřenka. Až v základu, kdy Misii zlehka zahustí tonka, se kromě klasického pudru objeví i ten tekutý a přidá se vůně tělového krému, typická pro řadu chanelovek. A s dřevitými tóny nakonec dojde i na samotný toaletní stolek. Takhle jsem doufala, že by na mně mohla vonět Meteorites, kdyby se mi do ní pořád necpaly skleníkové tóny. Jinak plně souhlasím s tím, že Misia je divadelní vůně každým coulem a plní ohlášené zadání.