Z chladivé aldehydové sprchy vystoupí on. Čerstvě umyté havraní vlasy mu voní po mandarinkovo-rybízovém šamponu rychle vysuší froté ručníkem. Fialkovým pohledem v zrcadle rychle zkontroluje rašící strniště. Ne, dneska se ještě holit nebude. Otevře skříň a sáhne po svém oblíbeném pižmově bílém tričku a kožené kombinéze. Natáhne holínky, lehce zamazané od dehtu a vyráží do garáže, kde čeká jeho Harley Davidson, jemuž těsně před sprchou nově seřídil motor. Zbývá už jen setřít přebytečné špinavé mazivo a může nasednout.

Otevírá se vůní zelených mandlí, které spaříme v kožených rukavicích. Po té dostaneme jako dárek kytičku fialek a bonboniéru s pralinkami z bílé čokolády (tonka, benzoin, kakao) a zralé chlupaté meruňky (vonokvětka). Spojitost se Julem Vernem je mi v tomhle ohledu naprostou záhadou.

Je gurmánka jak poleno, která v sobě skrývá vůni sladkých datlí a mandlí, macerovaných ve směsi z tekutého karamelu a medu, zasypaného vydatným množstvím najemno namleté štiplavé skořice, která tlumí lepkavost. Po rozvonění karamel utuhne a díky kombinaci benzoinu, vanilky a cukru se k němu přidá miska s crème brûlée s oflambovaným vanilkovým cukrem zvrchu.

U téhle vůně mě zaujal fakt, že je prý inspirovaná obrazem Mlékařka od holandského mistra Jana Vermeera. ale už ze složení mi bylo jasné, že moc mléčná asi nebude. A opravdu bych to viděla spíš na jarní louku nebo rozkvetlý sad, který otevřeným oknem mlékařku láká ven. Především je to jemná vůně šeříku a lipového květu. Po počátečním závanu vodnaté svěžesti voní převážně trpce zeleně, ale s pomocí hrušky se změní v hladký medově nasládlý, něžně opojný květinový nektar. Doslova to v člověku vyvolává chuť lehnout si do trávy a vychutnávat si tu vůni pylu všude kolem (bílé pižmo). A nakonec podlehnete a jdete, Až po pár hodinách by se dalo říct, že se najednou skrze tu květinovou hradbu vynoří mlhavá připomínka možná na pracovní povinnosti v podobě hrnku mléka, ohřívajícího se na plotně (trocha mléčné vanilky se santalem a kouřovými podtóny vetiveru). Jakkoliv jsem si tedy dosud myslela, že skvěle pracovat s lipovým květem umí jen Tanja Bochnig, teď k ní musím přidat i Spyrose Drosopoulose.

V podstatě jde o kořeněnou, lehce orosenou růži. Ta nám pod kapkami „banánového“ ylangu rozkvete do sametova, čemuž pomáhá i trocha nasládlého fialkového pudru. Přidruživší se pačuli zase dodá růži vlhkou zemitou hloubku, ylang po odeznění ovocných tónů zase hřejivou mýdlovost. No a pak už tu najdeme jen kapku mléčného santalu. Ten by při troše fantazie mohl představovat mízu uvnitř dřevitého stonku, který však vzápětí uschne. A pár krystalků nahořklého karamelu bychom zase mohli považovat za trny naší růže. A to je asi tak všechno. (NT)

Je gurmánskou s vůní červených bonpar, coca-coly (otočník) a lesních jahůdek (pomerančový květ). Nechybí ani vůně rtěnky (růže s fialkou) a pudru (kosatec) a pralinek s vanilkovou náplní. Ale za ty prachy bych čekala zase něco víc.

Najdete tu typově podobnou tmavou čokoládu s kousky pomeranče jako v Sorriso (Profumum Roma) s tím rozdílem, že tady do ní Christophe Laudamiel nastrouhal i trochu čerstvého zázvoru a muškátového oříšku, Tu smíchal s nádherným máslovým kosatcem, jaký znáte např. z Iris Ganache a nechal rozpustit v teplé lázni. Zároveň ji ale prostřednictvím lehce medicinálního oudu posunul orientálním směrem. Škoda té šílené ceny, kdyby byla alespoň poloviční, neváhala bych.

Složením to vypadalo na velmi komplexní vůni s několika druhy levandule. Mně z toho bohužel vylezl jen jeden druh a to levandule kafrová. Zpočátku osvěžená pár kapkami hořké grapefruitové šťávy, která se po rozvonění vmísí mezi mátově svěží pelargónii, zelený jasmín, pár hoblinek sladkého růžového dřeva a konvalinku. Vlastně je to lán konvalinek, jenž postupně levanduli vytlačí zcela ze scény, aby jím v závěru mohla prokličkovat cibetka s pár dalšími zvířátky.

Jak víme, podle propagačních materiálů se inspirací pro oba Memoiry stala básnická sbírka francouzského básníka Charlese Baudelaira „Květy zla“ a hlavně báseň o černé labuti, která prý má představovat jakousi temnou stránkou člověka, má být jeho alter egem, vede ho do jeho memoárů, jenž byly napsány dávno před jeho narozením. Cílem tedy bylo především vytvořit temné vůně s květinovými a dřevitými aspekty. I když v případě pánské Memoir se zase až tak o květinách příliš hovořit nedá. Začíná vůní nahořklých zelených bylinek, jehličí a osvěžující sladké máty. Netrvá však dlouho a jehličí s mátou nám zasype hromada černého popela („mramorové“ až „prachové“ kadidlo), smíchaného s rozdrcenou levandulí. S trochou fantazie bychom to přesto mohli považovat za popel, z něhož se nám černá labuť jako bájný Fénix teprve zrodí a jemně štiplavou levanduli za její hořké slzy. Tuhle vábivě ponurou atmosféru umocňuje zemitý kouřový vetiver se špetkou sušeného tabáku a jemně drhnoucí kůže, stejně tak vlhké zemité a mechové tóny. Proti tomu pak jako paprsky ve tmě působí slaďounký mléčný santal s „pudrovým“ pižmem. Osobně mi sice víc vyhovuje dámská verze, kde jsou ta labutí křídla víc kompaktnější a mohutnější, nicméně se opět jedná o dokonalou souhru světla a stínu přesně jako v promo filmu k vůni.

Křídla černé labutě dámské verze jsou složena ze štiplavého kardamomu, hořké zeleně, nasládlého růžového pepře a palčivě dřevitého hřebíčku. Jejich mohutným máváním víří prach v podobě drceného černého pepře a rozdmýchává oheň z pálených dřev a kadidla. I zde je mramorové až prašné jako v pánské verzi, jen dostává o trochu méně prostoru. A v Memoir Woman se do toho temna podařilo zapracovat kromě dřevitých aspektů i ty květinové - směs bílých květů a růže, které jsou působením ohně lehce sežehnuté. Po rozvonění se pak dočkáme zase trochu jiné černé labutě. Její křídla jsou sametově chyprová, zpevněná teplou, malinko živočišnou kůží. A i tato jsou neustále v pohybu, jen tentokrát místo koření, dřev a kadidla s sebou přináší kouř z dalších pryskyřic včetně "nasládlého" labdana. S ohromující intenzitou se právem řadí k tomu nejlepšímu, co může Amouage nabídnout.

Úvod se štiplavým kardamom, hořkou pelyňkovou zelení, nasládlým růžovým pepřem a palčivě dřevitým hřebíčkem je u čistého parfému v podstatě stejný, možná je jen nepatrně lehce „svěžejší“. Tahle křídla černé labutě jsou ovšem mohutnější a obsahují větší množství drceného černého pepře a zároveň méně doutnajících dřev. Ten nejzásadnější rozdíl však spočívá v kadidle, které je v čistém parfému dokonale hladké a dává tak více prostoru ojedinělým bílým pírkům v podobě bílých květů a růže. Na rozdíl od koncentrace eau de parfum jsou tahle zpevněna i mnohem hladší a měkčí kůží, pryskyřice jako labdanum a styrax také méně drhnou, čímž celkově díky výraznějším tónům chypre působí mnohem sametověji. Jsou absolutně dokonalá.

Je osvěžující kolínskou s vůní čerstvě rozkvetlých pomerančovníků se zelenými lístečky. Vonokvětka, která se přidá po rozvonění, dodá vůni příjemnou sametovost a dřevitá ambra v základu zase vzdušnost. Líbit by se podle mě mohla hlavně příznivcům skončené Aqua Allegoria Nerolia Bianca, kdy Mémoires de Mustique na rozdíl od ní nepůsobí ostře a je naopak krásně hladká a má delší výdrž.

Už v samotném úvodu vás přivítá nádherná smetanová madagaskarská vanilka a sladce pryskyřičnatý benzoin s medovými a kakaovými akordy, který v kombinaci s ní vyvolává dojem zkaramelizovaného vanilkového cukru. Přehnané sladkosti se však rozhodně obávat nemusíte, jelikož stejnou měrou je v ní zastoupena i myrha, zemitě peprný guajak a další dřeva, lehce zahřátá mošusovým semínkem, které vůni posouvají orientálním směrem a prodlužují její výdrž na několik hodin. Zaujmout by podle mě mohla především obdivovatele Vanitas (Profumum Roma) nebo Bronzo (Omnia Profumi) a dřevitých vanilkových vůní obecně.

Tahle vůně má dokonalý název. Je totiž opravdu jakýmsi olfaktorickým vzpomínkovým průřezem toho, co na vůních miluju nejvíc. V první řadě vám svěží bergamot s máslovým kosatcem nejspíš připomene Auru Sublime, hřebíčkový karafiát s mléčnou vanilkou zase vřelou polohu Fugit Amor. Ale přidává i něco navíc. S pomocí teplého kadidla, suchého pačuli a písečných tónů vás skutečně přenese do přímořského motelu v Montauk, před nímž stojí zaparkovaný kabriolet, kde na koženou sedačku spolujezdce někdo rozsypal sušené listy slaďoučkého tabáku.

Je v první fázi velmi příjemnou vůní borovicového jehličí, nasládlého, jemně kořenitého santalu a semišového šafránu. Celkový dojem ovšem v základu nepatrně kazí nakyslý tón, jemuž bohužel nepomůže ani teplo, které obvykle parfémovým olejům svědčí.

Je vůní ledového zeleného čaje s bergamotem a lístky máty. Stejně jako blackviolet mi trochu kazí dojem, že jej popíjíme u jezírka se stojatou vodou a vodními květy a pepřově svěžími fréziemi. Vše napraví až jehličnatý, mléčně bílý cedr v základu.

Ano, blackviolet to popsala přesně. V Menthe Froide najdeme lístky máty a plátky zelených citrusů, zmrzlé v kostkách ledu, které po rozvonění rozpustíme s pomocí levandule s tóny sena, kouřového vetiveru a kadidla, aby nám nakonec vzniknul mentolově chladný obláček dýmu. Jednoznačně pánská vůně.

Znáte fotky Marylin Monroe z roku 1961, které nafotila s Douglasem Kirklandem, kdy byla celá nahá a přikrývalo ji jen bílé povlečení? Tenkrát přitom vypadala vážně proklatě sexy. Avšak zakladatel značky Carlos Kusubayashi v ní podle všeho viděl sladkého blonďatého andílka s důrazem na sladký a podle toho instruoval Dominique Ropiona, aby vytvořil gurmánku. Tím totiž Messy Sexy Just Rolled Out Of Bed je. Po osvěžujícím bergmotovém úvodu s pár kapkami broskvové šťávy se totiž rozvoní do podoby růžových kostek lokumu, obalených v práškovém cukru, k nimž se v další fázi přidá i táhlý měkký karamel, který právě vaříme na plotně a zahříváme jej s pomocí kašmeranu, přičemž na závěr jej ještě zahustíme ambrovanikou.

Ze zelených vůní mám vždycky strach. Tato má překvapivě krásný začátek: nahořkle svěží až jiskřivé citrusy se sladkou mátou a kovově chladnými tóny. Do toho přichází nasládlá sušená lékořice, která vůbec nepůsobí otravně. Je tu i trocha suché zeminy. Zatuchlá skleníková zeleň se nakonec přece jen na chvilku objeví – mám podezření, že za to opět může hřebíček. Naštěstí nezlobí nijak zvlášť dlouho a ze zeleně nakonec znovu zůstane jen bylinková stopa sladké máty. Po rozvonění se pak z Métaboles vyklube hebká pudrová vůně s ambrovými dřevy a senem, na kterém leží čistě vyprané, ale díkybohu neškrobené prádlo. (NT)

K téhle vůni Pierra údajně inspirovala jeho cesta na jeho motocyklu značky Harley napříč USA po známé Route 66. Představovala jsem si proto nějakou nabušenou motorkářskou vůni ve stylu Eau du Fier nebo směr Andy Tauer. Pierrův motorkář je však spíš vypulírovaný metrosexuál v kožené kombinéze. Spíš než po benzínu a oleji voní po francovce, vylepšené chladivým eukalyptem. Až po pár minutách začnete vnímat kov, jenž by mohl představovat čerstvě nalakovanou chromovou karosérii té motorky a díky kašmeranu cítit vůni gumových pneumatik, které se v horkém arizonském větru lehce lepí na asfalt.

Jakmile má něco v názvu chypre, musím to pochopitelně vyzkoušet, obzvlášť má-li jít o kosatcovku. Tady je v centru dění suchý zemitý kosatec s lehoulinkými mrkvovými podtóny, osvěžený trpkým bergamotem a růžovým pepřem. Mechové tóny zde nahrazuje pačuli se semišem, jak je u (těch skutečných) moderních chypre zvykem. Hondě zvědavá jsem byla i na to, jak bude ve vůni zapracovaná první část názvu. A skutečně Metal Chypre začne budit dojem, jako kdybychom ostrou čepelí zařezávali stonky jednotlivých kosatců, z nichž vytéká tonkově nasládla míza, abychom je nakonec zasypaly hebkým bílým pižmem a mikroskopickými krystalky soli.

Je to tak, počáteční aldehydy v Metallice jsou skutečně kovově chladné, poměrně rychle se na ně však spouští pudrová opona, která s sebou přináší krásný karafiátový puget s ozdobným květem ylangu, pomerančového květu a jasmínu navíc. V základu vás zahřeje koření a pryskyřičnatá ambra s krémovou vanilkou. A právě jejich kombinací je vůně měkce nadýchaná jako polštář z toho nejjemnějšího prachového peří nebo sametově hebká, chcete-li.

Již u Noir pour Femme jsem zjistila, že na Tomovy maisntreamové novinky si musím udělat konečný obrázek raději až s odstupem času, protože s nimi přichází na trh v roční době, která jim příliš nesvědčí. A totéž platí i pro Metallique. Její pravý čas přichází až s teplým podzimem s osvěžující aldehydovou sprchou, sklenicí perlivě nasládlé sodovky s nastrouhanou bergamotovou kůrou a dešťovou přeháňkou bubnující na plechový okap. Tím vším se po rozvonění začne prostřednictvím mošusového semínka sluncem prohřátého, pižmově naškrobeného prádla s vůní jemných bílých květin a neroli, ale taky hrsti blanšírovaných mandlí s pudrovým popraškem, které zmiňuje andry, jimiž Metallique dává vzpomenout na veselou gurmánskost Dragée. Přesto právě kvůli kombinaci kovových tónů, nazelenalých bílých květů, mošusového semínka a gurmánkosti bych ji za typickou líbivku neoznačila, jelikož v nevhodném počasí může zapůsobit velmi fordovsky zrádně.

Aldehydy v Metalys jsou jiskřivější a pro mě i o něco méně chladné. Karafiát je o trochu víc pikantnější, dostává ještě větší prostor než v Metallice, zbývající květiny se za ním drží v mnohem uctivější vzdálenosti, až za onou pudrovou oponou, ne před ní. Pak už neshledávám žádný rozdíl. Spolu s Terracottou rozhodně jedna z nejkrásnějších karafiátových vůní, co znám.

Začátek typicky citrusově-zelený, potom se skutečně rozvoní kytice čerstvých fialek i se zelenými lístečky podobně jako v Après L'ondée. Jsou vlahé, křehké a doprovázené zemitými tóny. Po rozvonění vůni zpudrovatí a vanilkově zesládne. Až potud krásná vůně, leč v závěru mi ty fialky pokaždé někdo sebere, nacpe je to skleníku a zavře tam. Jako proč? (NT)