No jo, pan Monegal opět předvedl svou šikovnost a vytvořil noir orientální dřevitou vůni s oudem pro nás sraby. Jako asi většina jsem se podle složení bála, že bude vyloženě pánská, ale není, rozhodně ne tak moc jako např. Dry Wood a pokud jste zvyklé na zakouřené koženo-dřevité vůně se špetkou koření, není důvod se před Agar Musk schovávat. Ramon totiž nepoužil toho oudu tolik. Jen ten jeho prvotní nástup je medicinální, velmi rychle však ustoupí a schová se do čerstvě vybroušené kůže a zůstává po něm jen nepatrná stopa živočišna. Zároveň se na té kůži postupně vytváří semišový povrch. Jak říkám, pokud jste zvyklé na Armaniho orientálky z kolekce Privé s oudem nebo na arabky typu Arabian Prestige Rose, tak tady je toho oudu tak nastejno, jen není dokrášlen žádnými květinami a podobnými vyloženě dámskými ozdobami. Teprve po rozvonění začne ambrově sládnout, o zjemnění se stará i muškátový oříšek. A pak se celá ta orientální kompozice spojí s měkce nadýchaným hřejivým muskem, suchou dřevitostí a stopou bylinek. Na mužském figurantovi by byla jistě neméně výborná a jistě nikoho nepřekvapí její skvělá výdrž.

I s Agarbathi se znovu vydáváme do Indie. Tentokrát ale osvěženi limonádovým růžovým pepřem vcházíme do jednoho z místních chrámů, vyzdobených jasmínem, kde se mísí vůně meditativního kadidla, páleného dřeva a dalších pryskyřic opět s mléčným černým čajem, který popíjejí tamější mniši, usazení na semišových poduškách.

Kdo zná Tanju Bochnig, ví, že je velkou vyznavačkou jógy, takže pro něj nebude překvapením fakt, že k vytvoření letošní, nyní už beznadějně vyprodané butikové limitky ji inspirovala bájná říše, ukrytá údajně kdesi uvnitř země, jejímž hlavním městem je tajemná Shamballa, známá též jako Shangri-La. Má představovat jakési místo míru a klidu, jinými slovy ráj. A jak si Tanja takové místo představuje? Jako hustý ovocně-medový balzám. Na svých stránkách sice píše, že úvodní ovocné akordy s jemně štiplavým kardamomem by měly odkazovat na božské zahrady Edenu, ale já osobně cítím spíš směs přezrálého manga, kaki a dalšího tropického ovoce, která by v kombinaci s medem mohla představovat ambrózii jako božský pokrm/nápoj řeckých bohů, jíž Tanja tématizovala už v Tempted Muse. Kvete tu i mimóza a suší se tu tabák. Najdeme tu i stohy čerstvě usušeného sena. Co je ovšem nejpodstatnější, že díky kouřovým tónům labdana a zemitosti pačuli se špetkou nahořklého oudu v základu působí nakonec přece jen i malinko tajemně, což by k mystickému místu jako Agarta mělo nepochybně patřit. Stejně jako Tempted Muse jde hezky do prostoru a má s ní i srovnatelnou výdrž. Opravdu velká škoda, že je to jen limitka.

S oudem ve vůních bývá často kříž a ještě navíc, když se to jím pyšní i v názvu. Nicméně občas se najde pár výjimek a Agarwoud k nim tímto zařazuji také. Hned na začátku vás přivítá jemně kořeněná růže, která se však během chvilky změní ve svěží červenoovocnou. Tu pak jako černý samet přikryje krotký oud a tahle romantická růžička nabere podobu jemného mýdélka. Po rozvonění ji ještě zahřeje ambra s kadidlem. Agarwoud je podle mě vůní, co si pocitově žádá buď malé černé nebo možná rovnou i večerní róbu, ozdobenou červenou kamejí na sametovém řetízku.

Je mnohovrstevnatým závojem arabské princezny. Nejsvrchnější část je v barvách citrusově kořenité pelargónie. Ta prostřední je utkaná z fialek Insolence a Misie a vyšívaná ozdobnou nití v červenozeleném odstínu rebarbory s bílými perličkami. Nejzajímavější je ovšem nejspodnější vrstva ze semišového šafránu a oudu, pod níž konečně spatříte santalově vřelý pohled očí Její Výsosti, jíž není nikdo jiný, než pačuliově kořenitá růže.

Vůně má být moderní interpretací N'Aimez Que Moi z fontány. Tu modernu spatřuji ve svěží mátě v kombinaci se štiplavým kořením a hašlerkami. Růže byla vyměněna za "sametovou" fialku s broskví, která vůni dodává nežnější podobu oproti té počáteční větrovosti. Caronovskou stopu nacházím až v hebkém vanilkovém základu s ambrou, nepatrnou stopou kosatce a jemně drhnoucími dřevy. Dojmově mám pocit, jako bych stála na poli v holinkách a pláštěnce v pořádném lijáku a je mi zima a to pro mě není zrovna lákavá představa :) . (NT)

Emile Ajar je pseudonymem slavného francouzského spisovatele Romaina Garyho, jenž získal prestižní Goncourtovu cenu hned dvakrát, aniž by to pravidla umožňovala. Tu první obdržel v roce 1956 za román Kořeny nebes a druhou v roce 1975 za román Život před sebou, publikovaný již pod tímto pseudonymem. Komise jej ocenila, aniž by znala jeho identitu. A snad právě proto je vůně tak trochu chameleonem. Otevírá se ledově vychlazenou, natrpkle šťavnatou hruškou s bergamotovou kůrou, obklopenou vanilkovou orchidejí a mléčně sladkým santalem. Drobnou vadou na kráse je to, že po rozvonění se mezi ně společně s mechovými tóny a kadidlem vkrade drogérkový jasmín s kosmetickým pižmem.

Vůně nese název dosud neobjeveného hlavního města akkadské říše, kterou kolem roku 2340 př.n.l. založil král Sargon. Jeho říše zahrnovala téměř celou Mezopotámii a část Sýrie. Postava Sargona je tak trochu mystická, neboť jeho matka byla kněžka v chrámu. Svého syna tak přivedla na svět tajně a pak ho poslala v košíku po řece Eufrat. Malého Sargona naštěstí zachránil královský zahradník Aqqi a vychoval ho jako vlastního syna a pod bedlivým dozorem bohyně Ishtar se z něj nakonec stal mocný vládce. Nepřipomíná vám tenhle příběh něco ;) ? Samotná vůně zprvu žádné starověké město moc nepřipomíná, je nasládle citrusová, bylinková, kořeněná pikantním kardamomem a na jemný prach namletou sladkou skořicí. Atmosféra starobylého chrámu se dostavuje až po rozvonění díky kadidlu a dalších suchým kouřovým tónům. Jen nám do posvátných prostor vnikla i živočišná cibetka. Ale my se nedáme a vyženeme ji s pomocí hřejivé, medově sladké ambry, prachového kakaa, vanilky a troškou karamelu.

Inspirace tajuplným africkým kmenem zněla vskutku nadějně. No bohužel na mé kůži chytly citrusy v úvodní fázi saponátový charakter. Pak se tedy objevilo surové kakao, které snad mělo vyvolat dojem africké pouště, po níž vítr rozfoukává fíkové listy, ale stejně to není nic platné, protože navlhle zemitý pačuliový základ s ambrou a vetiverem jde opravdu do pánska.

Tahle vůně má údajně zachycovat příjemný pocit z návratu domů. No a čím jiným vás přivítat, než něčím dobrým na zub. Na Al Contrario je poznat, že na ní Paolo Terenzi pracoval ve stejné době jako na Mirabile (V Canto), protože použil stejné creme brulée s flambovaným vanilkovým cukrem navrchu jen s tím rozdílem, že tady do něj zamíchal víc sladu a vynechal davanu s rumem a levandulí. Místo ní a hřebíčku použil po rozvonění větší množství cukrové třtiny a místo sklenice teplého kondenzovaného mléka si pro nás připravil rovnou celý džbán, tím pádem Al Contrario vyzní daleko víc gurmánštěji, ale taky svíravěji podobně jako třeba Un Bois Vanille. A kupodivu ji neodlehčí ani hromádka lískových oříšků v základu. Komu se tedy líbí jedna nebo druhá vůně, může s klidem vyzkoušet i tuhle, no na mě je už přeslazená. (NT)

Tak tohle je jiné kafe než Seduce Style a s lepší čokoládou. Přesněji řečeno jde o kysele svěží mandarinku s kandovanými fialkami, namočenými to husté tmavé čokolády. Tuto čokoládu následně zakápneme sirupem z lesního ovoce. Aby toho sladkého nebylo příliš, přihodíme několik doutnajících dřevěných polínek s palčivou ambrou a navlhle zemitou pačuli.

Mučenku ve vůních obvykle nemusím pro její extrémní sladkost, ale tady je docela šikovně schovaná v nadýchaném obláčku hebkého bílého pižma a pudrového kosatce společně s čokoládovými pralinkami z Flowerbomb s vanilkovou orchidejí, uložené v dřevěné truhličce. Jen tyhle nejsou pačuliově lepivé, ale balzamicky ambrové.

V Al Jalila se od úvodní kuchyňské poličky s dózami s kandovaným zázvorem a pomerančovou kůrou přesouváme k toaletnímu stolku s kazetou s hladké bílé kůže, která místo parfému ukrývá sušenou levanduli s vůní sena a podtóny lesních jahod, zemitý kosatcový kořen a pár kvítků ovocného jasmínu. Hned vedle kazety pak ještě leží i zapomenutá cigaretová špička.

Říkala jsem si, že v případě oudovky by mohli u L´Artisan přijít s nějakou pořádnou peckou a ona je to zase docela přítulná orientálka. Vlastně to podle mě ani není typický zástupce drtivě většiny evropských oudovek, jelikož v ní necítím to hlavní a to růži, přestože jí složení uvádí. Otevírá se směsí sušených datlí a směsi koření, složeného ze špetky skořice, drceného pepře a živočišného kmínu. Po tom už do hry vstupuje zakouřená živočišná kůže, ale tentokrát si netroufám odhadovat, kde v tomto případě začíná oud a končí kůže s cibetkou. Jakmile pomine největší nápor, snese se nám na to vše hromada jemného šafránového prachu a ve finále nám Al Oudh vlastně končí jako teplá kadidlovka s oříškovými podtóny, v níž najdeme i několik cedrových třísek. Na ouduvku je intenzita spíš průměrná, ale na to, že je to L´Artisan má zase hodně dobrou výdrž. (NT)

Žádné pouštní duny Sahary, ani karavany. Al Sahra míří stejně jako letošní L´Ombre des Merveilles na pláž, kterou místo kamení pokrývá skořicový písek. Ani vlny zdejšího zpěněného mořského příboje nejsou tak obří, ani ledové, jen příjemně chladí přes fialkový samet a lákají ke skotačení v nich, abyste nakonec nedaleko objevili sluncem prohřátou skalní plošinu, vybízející k opalování. Jen je trochu škoda, že tenhle pozoruhodný výlet nemá trochu delšího trvání.

Zpočátku je tam ta mandle spíš jako kvetoucí mandloň, jdoucí díky petitgrainu a bergamotu lehce do zelena. Zároveň je osvěžená pomerančovým květem. Špetku pudrového kosatce jsem postřehla, zato asmín se mi vyhnul, ovšem zase v ní mám krásnou marcipánovou růži a po rozvonění vytvoří mandle v kombinaci s otočníkem a pak ještě s tonkou a vanilkou luxusní našlehaný mandlový krém., jemně poprášený bílým pižmem. Fakt gurmánská lahůdka.

Á, další hustá slivovice, mňam. Na začátek tedy máme něco málo zeleného citrusového osvěžení a pak už je tu ta lahoda, svařená s hustým sladkým švestkovým nektarem a broskvemi i s jejich „sametovou“ slupkou a trošičkou hřebíčku. Navrch posypeme prachově nasládlou a chviličku jen nepatrně štiplavou skořicí, přihodíme pár okvětních plátků muškátu a jeden okvětní plátek růže a necháme je plavat na hladině rendlíku, než se v ní zcela rozpustí. A pořádně zahřejeme na plamenu teplého kadidla, z něhož se nám hustě kouří. V závěru tuhle hustou směs ještě zahustíme a zároveň uhladíme sladkou tonkou a můžeme servírovat do dřevěných pohárků.

I když se složení téhle vůně tváří všelijak a na fragrantice se nám snaží namluvit, že je květinově dřevitá a pižmová, je to s ní docela jinak. Zpočátku je zeleně svěží, máta v ní příjemně chladí, citrusy nahořklé, to vše smícháno s rozdrcenou aromatickou levandulí. Postupně se přidávají natrpklé bylinky a koření, především muškátový oříšek a větrově nasládlý badyán. V základu vůně ukazuje, že díky chladivým „sametově“ zeleným tónům patří bezesporu i do kategorie chypre. Hřejivá ambra s kadidlem a kouřovým labdanem vůni zase zespoda příjemně prohřívají. A nesmíme zapomenout na drhnutí, které obstarává trocha kůže a kouřový vetiver se slaným podtónem. Milovnice nesladkých nekvětinových vůní by měly rozhodně vyzkoušet.

Tak ten nahořklý bergamotový začátek zostřený pepřem a mýdlem není špatný. Dokonce i ta „medová“ růže se mi zamlouvá, i když já bych ji spíše označila za růži namočenou ve sladké brandy. Ale co fakt nezvládám, je ten neskutečně živočišný jasmín – ano, typově bych souhlasila s jistým přirovnáním k Ubaru, ovšem Ubar, to je na mně hotový beránek. Tady se o zintenzivnění živočišna zřejmě stará i pižmo nebo nějaká další složka, no není to moc pěkná kombinace. Po nějaké době se zespod začnou protlačovat jemné kouřové tóny labdana, které pozvolna tlumí onu živočišnost, až ji umlčí docela. Skutečně hezký je potom ten „suchý“ dojezd v podobě dodoutnávajícího santalu s nepatrnou vanilkovou stopou, který vůni přetvoří na příjemnou balsamickou záležitost, jenže to, co tomu předchází, to vážně nejde (u mě). (NT)

Nejprachovější z prachových s lehkou gurmánskou stopou, ambra je tu prostě hlavním hráčem. Nastupuje hned po bergamotovém úvodu, nejprve je smíchaná s jemným kakaovým popraškem, přes ten se však rychle převalí sladká skořice...A zase ji tu máme, ambra v celé svojí prachové kráse. Po nějaké době ji ještě načas obalí krémová vanilka, sice trochu hutnější, přesto na mě působí jen jako dokreslující prvek. V závěru už ambra nedává šanci nikomu a užívá si zaslouženou pozornost, stává se lehce kouřovou a sálá z ní moc příjemné teplo.

Vůně má olfaktoricky reprezentovat květinové zahrady slavné Alhambry. No v Alhambře jsem byla, ale přece jen to tam vonělo trochu jinak. Oficiálně se navíc o této vůni hovoří jako květinové chypre, no to možná později, protože po svěžím bergamotovém rozjezdu jsou tu nepopiratelné sladké šumivé gurmánské tóny s vůni lehce zkaramelizovaných sušenek (takhle jsem si původně představovala Caru či Chiu, než jsem zjistila, že na na mně dokážou být přeslazené). Sušenky jsou z vrchní strany pokryté okvětními plátky růže v marcipánové krustě a jsou posypané trochou jemného kosatcového pudru. Po zahřátí pryskyřičnatou ambrou a lehce živočišnými tóny se nám marcipánová krusta rozpustí a spolu se sladkými šumivě-pudrovými tóny vynikne křehká květinová mýdlovost plátků růže, na níž se snáší chladivá „sametově“ zelená chyprová přikrývka, až se mi nechce věřit, že by tohle zvládla ve vůni jen samotná pačuli, kterou jako jedinou složení přiznává. Nebo to můžu vzít úplně jednoduše: hezká, ale místy možná přece jen malinko nudná Calypso na sobě tvrdě zapracovala a z něžné romantické dívky nám vykvetla do (ne jen gurmánské) dospělosti.

Voní po lískooříškových sušenkách Disco s najemno nasekanými mandličkami, které poprášíme kakaem. Přesto bych Albu za vyloženou gurmánku neoznačila, jelikož tuhle její jedlou stránku vyvažuje vůně bílého pižma, hřejivé ambry a dřeva. Nicméně kdo rád Soavissimu, tomu by se mohla líbit i Alba, je sice bez kytek, je hladší, ale ta sladká pudrovost s ambrou a dřevem je jim příbuzná. Srovnatelné jsou i z hlediska intenzity a dobré výdrže.

Spíš než o lesní jahůdky se jedná o sirup z nich, do něhož Pierre zamíchal ledově vychlazené bobulky růžového pepře. Jemná mimózová vůně albízie s medově sladkými podtóny se objeví až po rozvonění, ale chypre ani náhodou. Od Jo Malone bych ji brala, no na Pierra mi takto jednoduchá líbivka přijde dost málo.

Je, jak už sám název naznačuje, lehoučkou moderní aldehydovkou. Jsou to podobné jásavé aldehydy se svěžím bergamotem, jaké znáte z Chemise Blanche. Dokonce mi přijde, že v ní zůstala i ta šťavnatá mandarinka. Už po chvilce se však z sladce perlivými coca-colovými tóny heliotropinu a krotkým ovocným jasmínem vydá zcela vlastním směrem. Kašmeran v základu potom přináší kromě vůně želatiny i teplé písečné tóny a společně s bílým pižmem tématicky vytváří dojem čistě vypraného bílého prádla, třepetajícího se ve větru na mořské pláži, aniž by ale přitom ChB napodobovala i voňavě. Dokonce je proti ní intenzivnější a trochu lépe drží. Pokud tedy hledáte trochu sladší propracované letní osvěžovadlo, Aldheyx přesně tyto požadavky splňuje.

Od téhle značky mě kdysi zděsila vůně Fanós tak, že jsem si pak už netroufla to s jejich dalšími výtvory riskovat, nicméně složení u několika vůní jejich letošní nové privátní kolekce mě donutilo svoje rozhodnutí přehodnotit a dát Gritti ještě šanci a tentokrát nezklamala. Hned na začátku si Alexandra pro mě připravila obrovskou ovocnou mísu, zahrnující sladkou přezrálou mandarinku, osvěžující čerstvě rozkrojený růžový grep s masitou dužinou a hruškový kompot, přelitý švestlkovým likérem (davana). V další fázi se přidá i velká kytice, zastoupená slaďoučkým pomerančovým květem, zářivým ylangem a krotkým jasmínem s ovocnou růží. Kašmírové dřevo je pak ve sladkém ambrovanilkovém základu kromě květin a ovoce dalším prkvem, přinášejícím slunečné tóny. Jediným znakem, který bychom snad mohli považovat za orientální, je šáfránový prach, jímž květiny v této závěrečné fázi posypeme. Komu se líbí vůně jako Promesse del l´Aube nebo Péché Cardinal, měl by určitě zkusit.