Tak tady se s kwitkem bezvýhradně shodnu. Jak mě klasická Soleil nijak zvlášť neohromila, Grain de Soleil považuju za jednu z nejlepších vůní od Fragonardu vůbec. Jasmín ze Soleil je tu zalitý sladce aldehydovým heliotropinem, který ovšem díky svěžesti pomerančového květu nepůsobí vůbec ulepeně. Rovněž růže tu má k bulharskému olejíčku daleko a je pokrytá vydatnou vrstvou sladké skořice. Má i lepší základ, v němž teplé kadidlo skutečně spolu se skořicí a vanilkou působí příjemně balsamicky.

Spojení s láskou se v téhle vůni se zprvu dá hledat opravdu hlavně přes červenou barvu, protože Graine de Joie je především nakysle svěží červenovocná vůně s výrazným rybízem a granátovým jablkem a kupodivu neřezavou frézií. Přidaná pralinka ji pak promění ve sladkou ovocnou náplň do žvýkačky, ale ne ulepenou. Až sem bych to teda nakonec s určitou rezervou brala nejspíš jako takovou interpretaci ztřeštěné, rozjuchané lásky. Co však vůni totálně zabíjí, to je základ s chemickým drhnoucím pižmem a laciným drogérkovým cedrem. Nicméně to nemění nic na tom, že když značka jako Eau d´Italie přijde s vůní kvalitativně na úrovni současného mainstreamu, je evidentně něco špatně. (NT)

Já tam té mandarinky moc nemám, spíš ty bobule, brusinky nebo tak. Jinak pak se mi vyvíjí úplně stejně, krotké bílé květiny, z nichž je nejvyráznější ten nazelenalý zimolez s téměř nesladkým karamel, vanilkovým popraškem a ambrou. Akorát mě to spíš než velký bál evokuje vyhřívanou zimní zahradu zvenku se zamrzlými okny. Každopádně to nezapře rukopis kolekce Casamorati, moc pěkné,

A máme tu třetí značku s konceptem inspirace drahými kameny. I když jsem si ze složení nedovedla dost dobře představit, jak by tahle vůně mohla vonět červeně, přesto jsem se rozhodla to s ní zkusit zejména kvůli skořici, kterou jsem se naučila mít ráda v Alambaru i jinde. A skutečně, větrově zemitý tymián s trpkým hlohem, vodnatým šeříkem a gardénií v úvodních minutách rudému odstínu rozhodně nenasvědčují. Ten se dostaví až s nastupující růží s ovocnou zavařeninou z jasmínu sambac, krotkou pačuli, najemno namletou skořicí a špetkou kardamomu. V základu pak tuhle "marmeládovou" růži zahustí vanilka a doplní ji směs cedru a suchého kouřového vetiveru. Intenzita se pohybuje zhruba kolem průměru, samotná výdrž rovněž. Škoda toho začátku, ke zbytku vůně se podle mě vůbec nehodí, jinak bych o ní nejspíš uvažovala. (NT)

Podobně jako Antonia i Grand Bal patří do skupiny "slunečných" květinových vůní. Otevírá se svěžestí hořkého bergamotu a pomerančového květu a zvolna přechází k jiskřivému nazelenalému, přesto krotkému jasmínu, tropicky "mýdlovému" ylangu, který vůni prohřeje, a příjemné gardénii bez houbiček. Jak vůně postupuje dál, pomerančový květ krásně zesládne, přitom se ale drží v pozadí, ylang nabývá krémovější podobu a zvýrazňuje tak podobně laděné podtóny santalu a naopak téměř utlumí jeho jemnou kořenitost. S tímhle si pan Demachy poradil opravdu dobře, zejména s tou věrohodnou iluzí gardénie, o níž psala Mitzi.

Dlouho jsem čekala na to, kdy pro mě Francis Kurkdjian v rámci svojí vlastní produkce vytvoří tu správnou vůni. Až ho konečně letos napadla geniální myšlenka: udělat z Cologne pour le Soir a Absolue pour le Soir nositelnou vůni. A stačilo k tomu následující: vypustit koření, především nechutně živočišný kmín a znatelně ubrat na medovosti. Tedy určitá jiskřivá medovost s vůní ambrové růže a kapkou alkoholu, jíž se Grand Soir teoreticky vzdáleně hlásí k příbuzenství se svými přechůdkyněmi, tu zůstala. V žádném případě však nepůsobí ulepeně. Místo toho se Grand Soir vydává typově směrem PG13 Brûlure de Rose jen s tím rozdílem, že sem nám Francis místo malin, kakaového poprašku, pižma a crème brûlée přidal k vanilce, ambře a benzoinu tu krásnou našlehanou tonku z Feve Delicieuse, která v drydownu přejde do bíločokoládova a labdanum s koženým podtónem, aby v základu opět teoreticky připomněl tématiku Soir a nepůsobila tak líbivě, A tentokrát nejenže drží dlouhé hodiny, ale na rozdíl od Baccarat Rouge 540 jde i do prostoru a já jsem beznadějně zamilovaná.

Spíš než exkluzivní vůní bych ji i viděla jako klasickou kolínskou, nicméně velmi povedenou. V úvodu je osvěžená bio citrusy a borovicovým jehličím, potom už je to sólo pro jednu z nejhezčích rozmarýnových vůní. Je ozdobená miniaturní snítkou tymiánu a posypaná drceným černým pepřem.

Tohle je další případ, kdy jsem si říkala, že zelené vůně nejsou nic pro mě. A zase přišel Ben a přesvědčil mě o opaku. V jeho podání jde o zahradu se svěžími zelenými citrusy, s větvičkami keřů, obtěžkanými hořkými zelenými lístky. Rostou tu bylinky a najdete tu i hořký pomerančový květ. Vezmete do ruky několik těch zelených lístků, vlahých od ranní rosy a rozdrtíte je tak, až z nich začne vytékat šťavnatá míza. Jak postupujete dál, narazíte na mlžný/jemně kouřový opar, za nímž se kromě dalšího vlahé zeleně ukrývá lán jiskřivě "medový" zimolez, na nějž se jako drobné sněhové vločky snáší zrnka jemného "pudrového" pižma. Zahrada však neschovává pouze hořkou zeleň, ale i jednu malou, přesto dospělou "sametově" zelenou fialku a dokonce i hromádku zrovna vyloupaných čerstvých mandlí s nasládle mléčnými podtóny, o nichž psala andry. Vše zdobí skvělá výdrž, neznám žádnou jí podobnou, tak nějak nechápu ukončení výroby.

Díky krásně zapracovanému šafránu mi už od svrchních tónů evokuje zelenou semišovou kabelku, v níž se nachází lahvička malinového sirupu a také čínské gumy, které mi jsou snad poprvé ve vůni příjemné. Po rozvonění úlohu šafránu už naplno převezme semiš a kůže, kdy se s kabelkou přesuneme do kostela, kde pálí kadidlo, ambra a dřevo

Prý zelený santal. Houbeles! Jen zelené citrusy s lehkými bílými květy na mléčném cedrovém podkladu a la santal. (NT)

Ze začátku opravdu pěkná osvěžující čajovka s limetkou a galbanem, bohužel jen do chvíle, než nastoupila okurka s bambusem a proměnila se na mně v nasládle čpící brčálovou zeleň.

Blossom a tady konečně můžu říct, že k žádné vyložené katastrofě tentokrát nedošlo. V první fázi je to klasický zelený čaj s citrusy tak, jak ho známe z předchozích verzí. Důležitější ovšem je, že drogérkový cedr, který mě svým čpením štve ve všech předchozích verzích včetně té základní, je tu téměř zkrocen třešňovým květem - cítit tu je taky, ale minimálně. Opravdu slušná čajovka.

Podle ww.nstperfume.com má vůně vzdávat poctu newyorské čtvrti Soho, kde tato značka roku 2011 otevřela jeden ze svých butiků. I tak ve vůni ale nějakou zeleň najdeme, napřed jenom maličko v podobě čerstvě rozmačkané svěží bazalky, z níž odkapává šťáva a kterou smícháme dohromady s pikantně nasládlým růžovým pepřem a mírně strouhneme muškátovým oříškem. Víc ze přidá až po rozvonění, kdy se teplé kouřové kadidlo spojí se "sametově" zelenou fialkou a svěží mátou. Bohužel se nám do toho přimotá i trocha zapařené skleníkové zeleně. V drydownu však veškerá zeleň mizí a místo toho nás obklopí suché, sladce kouřové labdanum s "prachově" pryskyřičnatou ambrou a mléčným santalem - vím, že ho složení sice nepřiznává, ale je tam a je nádherný! (NT)

Dalbergie patří do skupiny tropických stromů, poskytujících velmi ceněné dekorativní dřevo, známé jako palisandrové růžové dřevo. Jelikož se jedná zároveň jedná o velmi tvrdé dřevo, má svůj význam i v hospodářství. Vyznačuje se barevnými odstíny od tmavě fialové až po hnědočernou (eben). Dřevo africké dalbergie pak konkrétně voní po fialkách, od čehož získalo svůj název fialkové dřevo. A přesně tu se pokusil Alberto Morillas v téhle vůni zachytit včetně prostředí, v němž roste. Úvodní svěží bergamot s jalovcem a levanduleí mají pravděpodobně evokovat její zelené listy třepetající se ve větru. Nechybí samozřejmě ani samotné sladké růžové dřevo, zdůrazněné sladkou vůní fialek. Kouřové tóny vetiveru a labdana, které se přidají po rozvonění, potom úspěšně vytváří dojem tropické až pouštní atmosféry. Nakonec se ustálí na vanilkovém základu s hebkým bílým pižmem. Není to znovu špatná vůně, ale po Cierge de Lune je to pro mne zase výrazný krok zpět. Méně mě nadchnula snad už jen premiérová vůně této značky. (NT)

V případě této vůně jsem překvapená, že Tom má ve svém repertoáru tak jemnou vůni a zrovna pánskou. Porovnám-li ji s jeho ostatní produkcí, přívlastek Grey by se hodil spíš pro označení šedé myšky. Žádný šedivý voňavý dojem z ní totiž nemám. Ale jako decentní elegantní vůně rozhodně není k zahození. Ihned po nástřiku se hlásí o slovo ostřejší šalvěj spolu s až kovově chladivými citrusy, které spolu s připojivším se slaným nádechem jsou to jediné, co ve mně vytváří dojem jakéhosi stříbrošedého závoje. Po nich se objevuje hodně suchý vetiver, jehož zemitosti a suchosti mírně napomáhá i pár snítek kosatcového kořene. Zbytek vůně se pak už nese vyloženě jen v tom dřevitě-vetiverovém duchu s výjimkou něco málo chyprých tónů větvičníku v základu. (NT)

Mně pro změnu tou zeleností bazalky a dalších složek evokuje travnatou louku, kde se právě suší seno. To se mi moc líbí, že tam tu levanduli nemám ostrou, ale příjemně zelenou až rozmarýnovou a po rozvonění mi přejde do kumarinu s tóny sena (takovou jsem nepotkala ve vůni, ani nemapatuju). Pod tím kadidlem s pačuli a dalšími pryskyřicemi si zase představuju na té louce velké kamenné stavení s kouřícím komínem a tou příjemnou živočišností kmínu nějakou domácí zvířenu. I ten mech mi do mého venkovského obrazu vizuálně zapadá :) .

Aromatická levandule, jen lehce štiplavá, protože vzápětí ji někdo rozdrtí, vysuší a spálí na troud a smíchá s chladným na prach rozemletým mramorem. Ač celkově nepůsobí pánsky, přesto tak nějak postrádá tu majestátní atmosféru Encens et Lavande. Snad je to proto, že v ní chybí to teplé kadidlo a mramor jako chladný celek, kámen, je víc prašná a místo medové nasládlosti je spíše cukrová, nevím. A lehce mrkvový kosatec se tu také pro mě neosvědčuje jako dobrý společník. Po rozvonění zemitá prašnost mizí a je vystřídána nasládlými pudrovými tóny. Nakonec je tato rozdrcená levandule znovu smíchána, tentokrát s krémově sladkou tonkou, špetičkou tabáku a kapkou medu. A i když se ukázalo, že Lutens má pro mě jedinou levanduli mezi všemi, musím uznat, že ta světle šedá se k vůni díky té výrazné prašnosti opravdu hodí. (NT)

Jak zpříjemnit kovově šedé zamračené odpoledne v Paříži? Ideálně posezením v jedné z kaváren s nábytkem z lakovaného růžového dřeva, kde si objednáte sklenici ledově vychlazeného černého čaje s pár semínky kardamomu a k tomu hrst zralých fíků s kousky bílé čokolády. Na volnou židli si přitom položíte kytici zemitých kosatců, kterou jste si před tím zakoupili v květinářství hned vedle.

S většinou vůní z privátní kolekce mám problém ve smyslu, že se mi sice líbí, ale v kontextu exkluzivek mi nepřijdou zase až tak výjimečné. Do téhle kategorie spadá i Gris Montaigne, jejíž vyjímečnost spočívá pouze v tom, že je to elegantní růžová vůně, po které můžete sáhnout v případě, že potřebujete něco jen o kapku kvalitnějšího než mainstreamový Chanel, dobře pochopitelného a nepřeplácaného i pro parfémově nepolíbené okolí. Začíná svěžím bergamotem, bezprostředně následovaný malinovou tureckou růží s jemně kořenitými podtóny. Po rozvonění pak růže díky moc pěkně zapracovanému pačuli dostane nádech moderní chypre a pookřeje díky pryskyřičnatým tónům "prachové" ambry. V další fázi díky špetce santalu dokonce nabere podobu krémového mýdélka. Jen ten cedr v dojezdu, zapudrovaný pižmem, má malinko sklony k tužkovým odřezkům, přesto je to pořád elegantní.

Jako griseta byly koncem 19. století nazývány v Paříži svobodné mladé ženy nízkého původu, které pracovaly jako pomocné švadleny v krejčovských salonech. Svou přezdívku získaly podle pro ně typických šedých šatů z lehké bavlněné nebo vlněné látky (francouzsky je šedý gris). Kromě mladistvého vzhledu se prý vyznačovaly nezměrnou radostí ze života a nelámaly si moc hlavu s tehdejší morálkou (známější vám bude asi označení koketa). I proto se řada z nich stala milenkami studentů v Latinské čtvrti, jiné zase můzami umělců na Monmartre (např. malby od Pierre-Augusta Reniora). A přesně jimi má být tato nová vůně inspirovaná. Přesto musím říct, že mě úvodní grep malinko vyděsil. Nemá totiž daleko k dezinfekčním prostředkům na WC. Naštěstí ho během chvilky zahnala veselá a něžná svěží růžička s lehounkým ovocným nádechem. A stejně romantický je i křehký pudrový kosatec se špetkou bílého pižma, který se po rozvonění úchylí do vřelého objetí kadidla, vzdušného cedru a ambry, přičemž drydown je v režii madagskarské vanilky s vůní sušené smetany Takže i když je Grisette spíše tělovější vůní (ale drží), což se ovšem podle propagačních materiálů dalo očekávat, a zapomenu-li na ten grep, potom se z mého pohledu zadání povedlo.

Kdysi jsem tuhle vůni chvilku i nosila, jenže mezitím uběhlo hodně vody a asi se mi od té doby i změnila chemie mojí kůže nebo vkus nebo obojí, protože dnes už v ní mám jen kompotované hrušky, zalité lepkavým medem a kokosovou tiaré s tropickým ovocem. Po rozvonění se sice objeví pižmo s pačuli, které se snaží tu ulepenost zkrotit, ale bohužel pižmo začne drhnout a pačuli tlít.

Po citrusově svěžím úvodu vám tahle vůně naservíruje černorybízové, ale nikoliv ulepené bonpari se sklenicí studené ostružinové limonády, ozdobenou zelenými lístečky. K ovocné složce se pak následně přidají zapudrované fialky na hebkém pižmovém základu se vzdušným cedrem. Milá, nekomplikovaná a přitom ne pitomá svěženka na léto a v tomto případě vám flakon v největší velikosti poslouží jako účinná obrana proti zlodějům, na kterou nepotřebujete zbrojní pas :) .

O akordu guerlinade (podpisu, typickém pro tradiční vůně Guerlain) asi nemá cenu se moc znovu rozepisovat. Ale tahle vůně je trochu jiná. Sytá je, to ano, jenže vůbec ne sladká nebo alespoň nijak zvlášť. Je to hlavně o autentickém šeříku. Myslela jsem, že pořádný šeřík umí jen u Frederica Malleho, hluboce se omlouvám Jean-Paul Guerlainovi za mou dosavadní nevědomost :) . Není to však soliflor, je doplněná medově sladkým a zároveň malinko živočišným jasmínem, na začátku by se našla možná i špetka hořce svěžího bergamotu. Po rozvonění nám tu největší květinovou omamnost zjemní a uhladí nasládlý pudrový kosatec, který střetem s oběma předchozími účastníky vyvolá ve vůni květinově-mýdlové jiskření a spoustu tepla. A pak po několika hodinách ten drydown: v první chvíli jsem se lekla, jestli nemám na ruce Les Secrets de Sophie (mladší), jemná, mnohem méně zřetelná, přesto důvěrně známá stopa vanilky a hebounkého pižma, tonku nevnímám a místo kadidla to vypadá spíše na pudrově-pryskyřičnaté tóny (snad oppopanax?), ale když ty dvě vůně máte v této fázi na ruce obě, ten rukopis je prostě nesporný :) .

Je vůní nezralé nakyslé hrušky a nepříliš sladkých fialkových bonbónů, poprášených bílým pižmem a s nakyslým cedrovým základem. (NT)

Na začátku ještě osvěží tropická karambola s kapkou grepu a pikantního kardamomu (curaçao ani tak necítím), aby se následně zásluhou zimolezu rozvoněla do hřejivě karamelova. A i když se ke karamelu v základu přidá vanilka, díky mohutnému obláčku bílého pižma, do něhož je obojí zachumláno, nepůsobí ani přeslazeně, ani ulepeně. Ostatní vůně od této značky stojí za starou bačkoru, ale Guess by Marciano je opravdu výjimkou z kategorie za málo peněz hodně muziky.