Nevoní úplně špatně, nepřipaluje se na mně jako řada Lolit, ale jako kombinace čerstvě vymačkané limetkové šťávy, kokosového krému a mléčně vanilky je to přece jen málo.

Jsem semišový kosatec. Za chladného rána, kdy mrholil kardamom s kapkami yuzu a jemně mě štípal do okvětních plátků, jsem se rozhodl udělat si procházku po pláži. Chvilku mi dělala společnost něžná aromatická levandule a nechali jsme slaný mořský příboj, aby nám smáčel naše stonky, které se bořily do písku. Protože mi ale zima nedělá moc dobře, nemohl jsem v její společnosti setrvat příliš dlouho. Vydal jsem se tak do dřevěné chatky, stojíc opodál pláže, kde už na mě netrpělivě čekala krémová vanilka s hladkými bílými mandlemi, abychom se společně zahřáli u trochy teplého kadidla. Ještě bych měl asi zmínit i svůj původ. Pocházím z Japonska, tím pádem jsem spíše křehčí a introvertnější, nikoliv však vyloženě stydlivý společník. Takže jsem se nakonec k mému vlastnímu překvapení zdržel na této příjemné návštěvě celé tři hodiny, i když jsem to původně vůbec neměl v úmyslu.

Óda na máslový ylang ylang. Zpočátku je bergamotově svěží a kardamonově nazelenalý a v společně s palčivě dřevitým hřebíčkem a tmavě sladkým lékořicovým akordem evokuje spíše pocit teplého podzimního dne, avšak už po rozvonění vynikne jeho ovocná stránka s vůní zralých banánů, která jej v kombinaci s mořskou solí a hřejivým mléčně kořenitým santalem a špetkou vanilky posune tropickým směrem. Ovocná tuberóza se zde oproti takové Mayotte drží v pozadí, což oceňuji a společně se snítkou jasmínu pro změnu navozují atmosféru babího léta, jak zmiňuje blackviolet.

Oproti č.p. značně naředěné, zbytečné a zcela zapomenutelné, v hlavě jsouakorát výraznější citrusy na úkor květin, ale zase ta růže nepůsobí tak voskovitě a kovově. Ovšem základ, to je pouze chabá připomínka toho, jakože by se mělo jednat o ambru. (NT)

Jistou dobu mě lákalo tuto vůni vyzkoušet kvůli uváděným fialkám ve složení, když jsem měla svoje "insolenční" období. V tomhle případě jsou schované pod záplavou svěžích citrusů, jsou pudrové a chvílemi i malinko bonbónkové. Potom vše zakryje vosková růže s poměrně vlezlým kovovým podtónem, což znamená, že určitě nebude přírodní. S příchodem hřejivé pryskyřičnaté ambry pak veškerá počáteční „svěžest“ mizí, jako kdyby se po letním dnu najednou začalo stmívat a vy jste se šly ohřát k ohni. Přesto na tuhle značku docela slušné. (NT)

V úvodní fázi voní jako hruškový kompot v malinovém nálevu, do něhož si přidáme ždibec lehce připálených švestkových a meruňkových povidel. Po rozvonění kompot vystřídá sklenice malinovky, oslazená bílým pižmem a jemně podbarvená vůni spáleného dřeva a koženého oudu. Opět je to velmi povedená ovocná oudovka, nicméně Grape Pearls se mi líbí o trochu víc, jelikož je jedlejší a oud v ní mazlivější.

Vůně má údajně odkazovatna Danteho Božskou komedii, respektive na jeho třetí část Ráj, jímž ho provází jeho životní láska Beatrice. Přiznám se rovnou, že tady moje fantazie zcela selhává. Nicméně Empireo mi úvodní kombinací štiplavě aromatické levandule a ledového kadidla přípomnělo uhlazenější 44°N 03°E Causse Méjean (Richard Lüscher Britos). Jen místo jehličí tu máme okvětní plátky ovocné růže, které vůni činí ženštější a mandlovost tu v první fázi zastupuje otočník s pudrově květinovými tóny. Tonka s vanilkou se objeví až v základu a má tu spíš podobu bílé čokolády. I co do pryskyřičnatosti vyzní Empireo jemněji. A v úplném dojezdu se nakonec objeví i trocha toho jehličí - v RLB je borovicové, tady cedrové. Pokud jde o intenzitu a výdrž, tak tady už Luca Maffei oproti Andymu Tauerovi malinko prohrává.

Tahle vůně je pro mě posledním povedeným armaniovským mainstreamem a od té doby marně čekám na něco nepřeslazeného, nechemického. Ačkoliv malinám a frézii obvykle vůbec neholduji, tady působí už od začátku příjemně jiskřivě. Nikde nic neřeže. Po rozvonění Diamonds osvěží růže s pačuli. Cedr má sice i zde dost blízko k odřezkům z tužek, ale ve srovnání se současnou produkcí nepůsobí lacině.stejně jako ambra s vanilkou v základu. Patřila k mým nejchválenějším vůním, takže na ni dodnes ráda vzpomínám.

Je znát, že na tomhle už Wasser nepracoval. Malina tady ztratila svojí lehkost, změnila se v nezralou a ustoupila do pozadí na úkor liči a frézie. Ty už přece jen nepatrně řežou. Stejně tak byla jemnou konvalinkou umlčena i růže. Což o to, to by nevadilo, kdy sem nepřidali chemický cukernatý roztok z Acqua di Gioia, který zcela umlátí tu původní vzdušnou vanilku s cedrem. (NT)

Na začátku vybafne podivná směs citrusů, zelených ananasových listů a skleníkové tuberózy. Až po pár minutách vyperlí na povrch coca-colové tóny otočníku se zemitým kosatcem a jemnou konvalinkou. Jenže pak to zase zabije základ s chemickou ambrou a pižmem, připomínajícím prádelnu.

Podle názvu vůně i samotné kolekce jsem si představovala hedvábnou květinovou orientálku, jenže ono je to cele jinak. Otevře se sice moc pěkným šťavnatým červeným pomerančem a nezralými malinami, ale taky rozmačkaným rybízovým listím, které úplně nemusím, a hlavně citrusovým čističem koupelen (takhle mě vždycky zlobí laciná mandarinka s bergamotem). Kdyby to tím alespoň končilo, jenže on si ještě přisadí skleníkový muškát. Až po delším rozvonění se zjeví sametově ovocná růže s jiskřivým nasládlým růžovým pepřem. Kdyby takhle zůstala, byla by příjemně osvěžující, no bohužel se k ní rozhodli přihodit angelovské pačuli s hřejivou pryskyřičnatou ambrou a zbytečně z ní tak dělá malinko uvřeštěnou a ulepenou karamelovou fiflenu. (NT)

Chtělo to zajisté pořádnou dávkou smělosti domýšlivosti, aby mladičká Jeanne Bécu de Cantigny okouzlila Ludívka XV. Vyzývavé šaty z rudého sametu, zázvorově blyštivé šperky, kardamonově uhrančivý chladný pohled, malinově svůdné rty a pačuliové růže ve vlasech, které ji vehnaly do vřelého náručí kadidla s tóny medicinálního oudu a aromatického tabáku, aby spolu mohli tančit po dřevěných zámeckých parketách, zakončený sladce benzoinovým polibkem.

K vytvoření této vůně prý inspiroval Ernesta Daltroffa první transatlantický let Charlese Lindbergha, který 20. května 1927 vzlétl se svým jednomotovým strojem z Rooseveltova letiště na Long Islandu a za 33,5 hodiny přistál v Paříži. Vůni však pochopitelně nevěnoval mužům, nýbrž prvním pilotkám (z francouzských průkopnic jmenujme Adrienne Bolland, Hélène Boucher nebo Maryse Bastié, z těch celosvětově známějších Harriet Quimby, Amy Johnson či Amelia Earhart) a všem ostatním, které se s nimi chtěli ztotožnit. Samotná vůně však byla oficiálně představena až v roce 1932. Samozřejmě neznám původní nereformulovanou verzi, ale i tento květinově-orientální styl mě maximálně oslovil. Otevírá se úderem hořkého zlatavého neroli s květinově pikantním karafiátem a slunečným jasmínem. Představte si, jako byste čerstvě vykoupaná v květinově mýdlové lázni vystoupila na letištní plochu, do níž praží slunce. Po chvíli už kolem vás začínají pomalinku rolovat letadla - pudrově pryskyřičnaté tóny. Ve vlasech vám zůstal pro ozdobu zůstal osamocený kvítek fialky. Ještě je potřeba si jako správná dáma před letem ochránit ruce a obličej patřičným krémem - nádherné máslové tóny, které vůni krásně uhladí. Toto krátkodobé sametovo-krémové zjemnění však mizí, jakmile vám technik řekne, že vaše letadlo je připraveno a nandá vám vaši koženou leteckou bundu (v této fázi by se dala najít jistá spřízněnost s Tabac Blond, odmyslíme-li si z něj ten tabák, pochopitelně). Malý ždibec hřejivého pižma tomu dodává tu potřebnou startovací jiskru, takže nezbývá než vzlétnout ;) .

Napodobit autentickou vůni šeříku je podobně složité jako umíchat tu správnou konvalinku. Často vyzní hodně ostře, někdy až biolitově, jako se mi to děje na začátku v Opardu, než nastoupí další květiny. Olivia Giacobetti šla jinou cestou a opravdu se jí povedlo s pomocí vodních tónů zachytit jeho věrohodnou vůni po dešti. Zelenou svěžest získává zase od okurky - ve všech ostatních vůních se mi z téhle složky navaluje, ale tady je překvapivě příjemná. Listy pomerančovníku mu pro změnu dodávají přirozenou nahořklost. Jak se En Passant vyvíjí dál, déšť pozvolna ustává, na šeřík začnou pomalu dopadat první sluneční paprsky a s pomocí pomerančovníku a sena oschne a zahřeje se. Nakonec se díky bílému pižmu v drydownu promění v šeříkově pudrovou vůni.

Encens Asakusa vám představí japonský masivní strunný hudební nástroj ze dřeva, zvaný koto v podání Fumie Hihara. Štiplavé kadidlo s růžovým pepřem vás po strukturované kamenné dlažbě, lemované cypřiši, zavede do chrámu Sensijo v Asakuse, kde vás očistí jeho kouř, linoucí se ze zastřešeného kotle. Potkáte tu i několik tradičně nalíčených Japonek ve kosatcově nachových kimonech s fialkami ve vlasech, meditujících u pálené myrhy.

Ohromně se mi líbí název téhle vůně a po důkladném vyzkoušení se nebojím říct, že tohle kadidlo je andělské. Objeví se hned po natrpkle svěžím bergamotu s mandarinkovou kůrou. Nejprve je to klasické, lehce štiplavé kostelní kadidlo, které se pálí společně s nasládlým jedlovým balzámem. Postupně se však zásluhou labdana změní v roztomilého buclatého kamenného, malinko zaprášeného andělíčka, který si se šibalským vanilkovým úsměvem zálibně prohlíží tamní návštěvníky v kostelních lavicích z cedrového dřeva. Pokud tedy někdo hledá povedenou, cenově přijatelnou kadidlovku s dobrou výdrží, co by nepůsobila pánsky a nechce v ní les, pro toho by mohla být Encens d'Ange řešením.

Myslíte si, že levandule ve vůních není nic pro vás, je moc ostrá, moc pánská apod.? Tak Christopher Sheldrake vás možná přesvědčí o opaku. Pohrál si s ní totiž v kombinaci hustým teplým a později pro změnu chladnoucím kadidlem a vytvořil z ní perfektní Jin a jang. Ano, první dojem je typicky bylinně štiplavý a aromatický, jak to jen levandule dokáže, jenže ona pak vzápětí začíná krásně křehnout a zdánlivě se rozpadat. V tom však odněkud přivane teplý vítr s vůní kadidla a pohrává si s jejím okvětními plátky. Donese je až k řadě obrovských zapálených svícnů. Ty plátky ovšem neshoří v jejich plamenech, nýbrž velmi zlehka dopadnou před ně na chladnou podlahu z šedého mramoru, která je navoskovaná medově nasládlou ambrou. Jak ten větřík pomalinku přináší další a další okvětní plátky, vytváří na šedé podlaze světle fialový koberec. Svíce jedna po druhé dohasínají, teplo mizí, vzduch trošičku zřídne a zůstává v něm jen suše pryskyřičnatá stopa. Před chladem už váš tak chrání právě jenom ten levandulový koberec a ona slabounká ambrová vrstvička, přesto ten souboj andělsky čisté levandulové křehkosti a temnou šedohnědou stránkou zůstává až do samého konce dokonale vyvážený.

Pochází z kvarteta vůní, jimiž prý chtěly Camille Goutal a Isabelle Doyen vyjádřit okouzlení orientem a návrat k samému zdroji vůní, kadidlu. Tato vůně má být jakousi ódou na kadidlo, resp. jeho tři podoby: kadidlová esence, která má svou vzdušností a minerální svěžestí připomínat chladný kámen, kadidlový resinoid s hřejivým a balsamickým aroma a kostelní kadidlo, pálené spolu s jedlovou pryskyřicí a nasládlým extraktem z lentišku (mastix), který je známý už od dob starověkého Egypta, kde se používal jako přísada do Kiphi, parfému samotných faraonů. No a jak to tedy voní doopravdy? S tím začátkem musím plně souhlasit, dýchnul na mne chlad starého kamenného chrámu, ten však vzápětí protnula ostrost pepře a kardamomu a přemístila mě z historie do současnosti a to ke krbu, plnému žhavých uhlíků a spousty hřebíčku (chvílemi mi to malinko připomíná udírnu z Tea for Two, naštěstí to není tak dramatické, takže z toho pro mě vychází mnohem lépe). Závěr se nese ve znamení již vyhaslého krbu, lépe řečeno „suchého“, lehce nasládlého kouře, podobnému tomu z Ambre Fétiche. Avšak zatímco AF vnímám jako dámskou vůni, Encens Flamboyant už je pro mě ryze mužská záležitost, přestože je na oficiálních stránkách této značky zařazena i mezi těmi dámskými.

Ve srovnání s první kadidlovkou Copal Azur, kterou Betrand vytvořil pro značku se jedná o kultivovanější a líbivější pojetí kadidla. Je znovu studené, zaprášené od štiplavého drceného pepře, ten však brzy osvěží sladkost růžového pepře. Nicméně s klasickým kostelem nemá co dočinění, spíš jen kaplička z mramoru někde u moře, u níž někdo zapomněl a nechal ležet kožené rukavice. Tomu alespoň napovídá mihnuvší se lehounký závan cypřišového jehličí, který ovšem odvane příjemný vánek bílého pižma, přinášející něžnou vůni pudrového kosatce s podtóny vanilkového benzoinu. Jen by mohla mít lepší intenzitu a výdrž.

Kromě nezbytného kadidla je inspirovaná především jeho neobvyklou kombinací s třešňovým květem, pocházejícím z jihokorejského města Jinhae, kde se každoročně koná svátek třešňového květu a pravidelně jej navštěvuje milión lidí. Samotná vůně vás přivítá suchou dřevitostí pikantního muškátového oříšku, osvěženého jiskřivým růžovým pepřem s kapkou citrusů. Po pár minutách už se pozvolna objevuje i kadidlo s třešňovým květem. A obě složky zde ukazují mimořádně zajímavou polohu. Třešňový květ je zde krásně hladký na rozdíl od takové Masakï-Masakï a jiných vůní tohoto typu zřejmě právě zásluhou kadidla v chladu neřeže a drží se v příjemných krémových tónech, jako jsem to dosud zažila jen u Cherry Blossom (Kaipu). Kadidlo, přestože je jak teplé, tak i částečně mramorové, vůbec nepůsobí kostelně a spíš podobně jako v Shunkoin (Xerjoff) evokuje lehce zaprášenou mramorovou konvičku na čaj. Ve srovnání s ní ovšem není ani zdaleka tak sladká a hlavně je bez kokosu.

Mohou aldehydy vonět zlatavě? V případě prvních tónů této vůně ano. Kromě vlastní jiskřivosti jsou zde totiž zkombinovány s nahořklým šafránem a svěžestí pikantně nasládlého růžového pepře. Po chvilce však ustoupí do pozadí a dají vyniknout orosené růži s mechovými a dřevitými tóny, která typově připomíná Epic Woman, jakmile v ní odezní muškát. Jenže tahle vůně není o růži. I ta se po rozvonění stává jen podbarvujícím prvkem. Dokonce ani není o kadidlu, pokud by ho tam třeba někdo podle názvu očekával, ač postupně přechází od navlhlé mechovosti k pryskyřičnatosti. Encens Mythique je totiž o zlaté hořkoslané ambergris a hřejivém krémovém pižmu.

Je skutečně líbeznou kadidlovkou, oslazenou smetanovou madagaskarskou vanilkou a benzoinem. Dojmově vytváří pocit, že jste se na chvilku usadili na venkovní schody, vedoucí do kostela, abyste v ústech vychutnali kousek mléčné čokolády s jemnou příchutí kávových bobů těsně před tím, než vstoupíte dovnitř, abyste mohli obdivovat jeho mramorový oltář. Jedinou slabinou je podobně jako v případě Santal Austral na můj vkus až přílišná intimita. Majitelkám 450 (Farmacia SS. Annunziata) se ale určitě bude líbit.

V úvodu zchladí ledový zelený čaj s příchutí mandarinek a kapkou bergamotové šťávy. V osvěžující citrusové linii pokračuje i magnólie, ale to už se prostřednictvím sametového pylu vonokvětky s vůní krémových meruněk, pryskyřic, tónů sluncem prohřátého sena a maté dostáváme k už i k čaji bylinkovému s kapkou vřelé santalové mléčnosti. A tím se jako tenká nitka proplétá jemná kořenitost růžového dřeva.

Betrand Duchaufour umí kouzlit, když chce. Vzal řapík rebarbory, rozřízl a rozmačkal tak, aby z ní vytekla šťáva, z níž nechal vykvést nádherný křídový kosatec. Místo sněhobílých vloček na něj nechal pozvolna se snášet droboučké cedrové hoblinky. Dokonce by mi k němu ani nevadil mléčně kokosový santal ze Santal Blush, ale zemitě peprné guajakové dřevo v základu způsobuje, že kořínek kosatce na mně bohužel začne zahnívat.

Proč to má v názvu Euphoria, když s tou původní už nemá nic společného? Začíná směsí ostře svěžích citrusů a sladkého třešňového květu. Za ní následuje trocha lehounce opojného šeříku a především jemná růže s navlhlými zelenými lístky a stonkem (suché dřevo), uhlazená krémovým pižmem. Ve své podstatě je to pěkné, ale je vážně nutné pořád pracovat s tolikrát ohranou písničkou pižmových růží? (NT)