Je citrusově svěží kolínskou s typickými tóny fougere v čele s rozmarýnem, dalšími bylinkami a pepřem. Na citrusy navazuje nesladký pomerančový květ s ovocnou vonokvětkou, poprášený kosatcovým pudrem. Zmíněné květiny lehce uhlazují suše dřevitý, vetiverem zakouřený základ, prohřátý mošusovým semínkem.

Název je podle mě trochu zavádějící. Jedná se spíš o o ledový citronový čaj, smíchaný se šťávou z černého rybízu. Jediným, co s dávkou fantazie snad navozuje dojem trávově zelené matchy, jsou listy pačuli, které se přidají po rozvonění společně se sušenými lístky tabáku a kůží. Efekt hořké bylinné čajovosti pak udržuje maté v pudrově pižmovém základu. Škoda jen toho čpícího ostrouhanotužkového cedru se syntetickou ambrou, které mu předchází, jinak by to byla dobrá čajovka.

Tahle vůně je z podobné rodiny jako Arctic Jade. Má evokovat svěží vzduch a krásu mrazivého severu. A i tentokrát se zadařilo. Do hlavní role byl postaven studený kosatec, který díky uvodní kombinaci štiplavého kardamomu, rozmarýnu, chladivé máty a jiskřivého zázvoru vyvolává dojem, že jako zázrakem vykvetl uprostřed široké zasněžené pláně. Jen vanilka s bílým pižmem po rozvonění ho zachrání, aby nezmrznul docela. V drydownu už jen jej zlehka podbarví vzdušný cedr.

Je jednou z mála vůní, kde santal, ač kořenitý a jak už jerry napsala, lehce olejovitý, skutečně hraje první housle celou dobu. Ostatní složky jako kadidlo (chladné kamenné), které je pro značku Comme des Garçons hodně tradiční, hřejivá borovicová pryskyřice, ho jen dozdobují. Velmi povedená vůně, ovšem podobně jako Dover Street Market, jde i tenhle unisex na mně už do pánska.

Je čistokrevnou gurmánkou s hruškovým kompotem, sklenicí malinovky a asi tak tunou cukrové vaty, za níž je podle všeho zodpovědná kombinace sladkého pomerančového květu, ovocného jasmínu, vanilky a pačuli. Milovnice Muglerova Angelu a Kilianovy Love by si tady mohly přijít na své.

V první fázi opravdu vytváří autentický dojem misky čerstvě natrhaných borůvek, proložených plátky pomeranče. Bohužel po rozvonění se s námi borůvky rozloučí a zůstane jen svěží pomerančový květ s "citrusovou" magnólií, posypaný bílým pižmem, které jim dodává vzdušnost. Každopádně na to léto bude určitě příjemnou svěženkou.

Z bonbónkově fialkových vůní se obvykle pupínkuju. Buď totiž působí dětinsky nebo přeslazeně, případně kombinací s růží vytváří rtěnkový akord, jenž dost často působí vlezle (např. Lipstick Rose). Pro Bluebijou však ani jedno z toho neplatí. Ano, máme tu rozdrcené fialkové bonbóny, které společně s kompotovými borůvkami posloužily jako náplň do vanilkového soufflé, politého rozpuštěnou tmavou čokoládou a posypaného kakaem. Jak už napsala andry, dospěláckým směrem ji totiž posouvá sklenka ambrově hřejivého koňaku, položená hned vedle společně s dámskými fialkově sametovými rukavičkami.

Voní jako sušený zázvor, který namočíme do lázně z hořké čokolády a po té, co utuhne, jej zlehka posypeme chilli kořením, přičemž po rozvonění se přidá trocha mléčného santalu. Velmi zajímavá a povedená vůně.

To, co se nepovedlo v Body, se zadařilo ve variantě Intense. Frézie s absintem je tu intenzivnější, ale pořád příjemná stejně jako likérová broskev s trochou růže a pižmového kosatce. V základu vše doplní hřejivá ambrová dřeva se špetkou vanilky. To nejpodstatnější na celé věci ovšem je, že tady to nedrhne jako v případě Body, vůně mi naopak zůstává krásně hladká. Její méně růžovou a o kapku více kosatcovou variantou s lepší výdrží je podle mě Rosa Nigra (Unum).

Jedna z mála vůní, kde mi nevadí frézie. Tady opravdu neřeže, ale příjemně jiskří. Po chvíli se přemění v jemně hřejivě pižmově-dřevitou vůni s podtóny likérové broskve. Bohužel je na můj vkus až příšerně tělová a po delším rozvonění mi pozvolna začíná podobně jako andry nehezky drhnout. (NT)

Na tuhle čajovku jsem byla zvědavá nejen kvůli složení, ale hlavně proto, že předloňský pokus spolupráce Jeroen Oude Sogtoena s Melanie Leroux na Myrrh Casati se u mě nesetkal s příliš velkým ohlasem. Pokud jste milovníky čaje, pak víte, že čaj Bohea (pojmenoval jej tak slavný švédský botanik Carl Linné, který si jeho rostlinky nechal přivézt do Švédska) patří mezi nejznámější oolong čaje. Pochází z pohoří Wuyi v Číně. Zdejší oblast je hojně porostlá stromy (zejména jehličnany), proto začali tento čaj udit stejně jako se udí slanina. Listy se však před tím nechaly pomalu ovadnout a potom se postupně sušily v místnostech, kde pod nimi hořel dýmavý oheň, čímž čaj získal svoji typickou vůni a chuť. Samotná vůně však v sobě ukrývá hned směs několika čajů. Tím prvním je Earl Grey s typickou vůní trpkého a přírodního bergamotu (hurá!), okořeněný kardamomem a pepřem a minerálním nádechem. Tím dalším je heřmánkový čaj, zjemněný pudrovým kosatcem. Samotný čaj Oolong se objeví až po delším rozvonění. Tedy ono je to vlastně nejprve jen doutnající jehličí se senem, z něhož se až posléze začne konečně vynořovat zakouřený černý čaj. Vůni tohoto bych přirovnala ke zkvašené ořechovici s koženými podtóny a broskvovým slupkám (vonokvětka, která též často bývá jednou příměsí čaje Oolong), i když ty se jen mihnou. Tím však ještě Bohea Bohème neřekla ani zdaleka svoje poslední slovo. Fredrik do ní totiž v základu přikápnul i trochu ginu, přihodil kousíček bobkového listu a celou tuhle čajovou směs znovu zahřál s pomocí včelího vosku a dřeva. Ano, tohle rozhodně není prvoplánová líbivá vůně, ale to ostatně nebyla žádná z Moniných kreací. Taky v ní nemám zamazanou koženou pánskou bundu jako v Tea for Two - oolong je přece jen o něco přívětivější čaj než Lapsang-Souchong. Tím nejpodstatnějším ovšem je, že je na ní poznat promyšlenost od začátku do konce. Vyloženě mě baví ji zkoumat, na čajovku výborně drží, a proto věřím, že z tohohle by už měla radost.

Jásavý aldehydový úvod se svěžím bergamotem ještě naznačoval zcela novou vůni. Po pár minutách už se však zpoza lehce připálených švestkových povidel (davana) začaly zcela neomylně vynořovat Keičiny růžové lokumové kostky včetně najemno namletých mandlí a okvětních plátků růže, obalených v marcipánu. Dokonce došlo i na trochu toho teplého mléka s medem. Keiko sem akorát místo lepivých datlí přidala po rozvonění pár kandovaných švestek, víc dřeva a použila jiný druh nedrhnoucího bílého pižma, lehounkého jako peříčko. Ale i když nebudu vůči Bohemes kritická ve smyslu, že omílá známou písničku, nemůžu jí ve srovnání s jejími třemi předchůdkyněmi a vzhledem k výrazně vyšší ceně prominout o něco slabší intenzitu, i když jinak na kůži drží dobře.

Jak dosáhnout svobodného ducha? Někdo hledá dokonalou vlnu, někdo slézá kamenitá přímořská skaliska v Jižní Americe, porostlá trpkou zelení a guajaky. Někomu stačí se jen tak brouzdat po mořském pobřeží. A někdo se zastaví v místním dřevěném kostelíku, kde se pálí myrha. a když chce někdo tohle všechno naráz, navoní se Bohemian Soul.

Tahle vůně opravdu hraje širokým spektrem odstínů. Nejprve je to směs svěžího koření a ostré levandule, od něhož vzápětí přechází ke kandovanému pomeranči, živočišnému hřebíčku, teplému kadidlu a páleným dřevům. V další fázi vás obklopí balsamický kouř labdana a dalších pryskyřic, tentokrát prošpikovaný palčivým kořením. Dále se nabízí vůně kůže, napuštěná hřejivými vonnými mastmi. A nakonec tenhle psychedelický obraz završuje prašná zemitost pačuli spolu se suchým doutnajícím vetiverem se slaným podtónem, přičemž v úplném dojezdu vůni změkčí trocha vanilky. Jestli v sobě některá z vůní skrývá kromě aromaterapie i Tanjinu vášeň pro jógu a východní účení, pak je to rozhodně Bohemian Spice.

Je možnou odpovědí pro ty, kteří v Rojově A Midsummer Dream marně hledaly Puka v čarovném lese. Zde ho najdete ve vůni pryskyřičnaté elemi a mechově zeleného pačuli u vodopádu, vytvářející lesní jezírko, obklopené fréziemi, dokonce i pižmově kosatcovou královnu Titanii. Uchýlila se k odpočinku do své jeskyně, přikrytá semišově šafránovým pláštěm, se nechává zahřívat harmonickým kadidlem, proslazeným špetkou vanilky.

I mě vzal Pierre na pozoruhodnou exkurzi přírodou. V mém případě to ovšem začalo lány obilí, zelenou loukou, na níž jsou rozesety otepi sena a teprve po dešťové přeháňce, kdy znovu vysvitlo slunce a pomalinku prohřívá zem, mě zavedl do jehličnatého lesa (pikatní cedr). Po této dlouhé procházce mi pak ještě naservíroval nasládlý, jemně aromatický tabáček (velice chutný) smíchaný s pudrovým pižmem - moc pěkné zakončení cesty.

Při pohledu na složení jsem měla určité pochybnosti, kde v tom mám najít ten bourbon, ale on tam vážně je. Teda spíš koňak. Přichází ihned po štiplavé bylinné směsi šafránu a levandule a ostré, na prach rozemleté skořici. Je naložený v sudu z cedrového dřeva, který mu dodává kořenitost a zároveň příjemně hřeje. Doprovází ho vůně jemně zakouřené kůže, která sice nejprve malinko drhne, avšak s pomocí tónů chypre změkne do sametova. A aby koňak nebyl přespříliš palčivý, vmícháme do něj po rozvonění i lžičku karamelu. Po dlouhé době zase konečně nějaká pořádná vůně s dobrým pitím a výbornou výdrží.

Ano, i já musím potvrdit, že Bois d´Argent je Demachyho variací na Bois d´Iris (Van Cleef & Arpels), jen trochu jinak poskládanou. Začíná rovnou kadidlem a sladce dřevitou myrhou. A i to kadidlo tu má svou počáteční chladnou mramorovostí blíž ke 450 (Farmacia SS. Annunziata). Až po pár minutách se začne zlehoulinka zahřívat. Samotný kosatec tu nejde ani náznakem do mrkvova, ale rovnou má (i díky pačuli) vlahou zemitou podobu. Po rozvonění jej doplní naplavené dřevo se slaným minerálním tónem a zároveň jej zapudruje bílé pižmo. Dalším společným bodem je pak ambrovanilkový základ, který je v případě Bois d´Argent možná kapku medovější. I přes tu zřejmou podobnost to však nemění nic na tom, že je to povedená vůně.

Milovníci arménských papírků budou tenhle parfém milovat. Kromě jejich vůně po zapálení přináší ale i něco navíc. Tím je už na začátku aroma růžového pepře, jemně zdůrazňující vlastní štiplavost vlažného kadidla a nezaměnitelný guerlainovský kosatec, který posléze uvede jejich známou vanilkovou (benzoin), balzamicky dřevitou vůni. Jak se Bois d´Armenie dál rozvíjí, zahřívají ji další pryskyřice. A zabte mě, já v pačuliově-dřevitém základu jednu chvíli cítím i kapku marmelády z červeného ovoce. Co je ale podstatnější, všechno se to ukotví na nadýchaném obláčku z bílého pižma a sladkého kakaa (další poloha benzoinu). Ano, tahle vůně skutečně může vyvolávat dojem praskajícího dřeva v krbu, sklenky dobrého koňaku a hořických trubiček. Osobně si bez ní už nedokážu podzim vůbec představit :) .

Vůně má údajně evokovat dobrovolnou samotu u nočního táboráku. No nevím, u tohohle ohně bych teda v žádném případě sedět nechtěla, protože se u něj slezli snad všichni bezdomovci z okolí . Mají sice s sebou pro zahřátí nějaký levný alkohol, whiskey uváděná ve složení to určitě není, spíš tuzemák. Všichni jsou špinaví od téru a místo dřeva pálí staré gumové pneumatiky. Sice je za chvilku uhasí, až to zasyčí, ale vzduch je chladným kouřem z nich prosycen a je úplně všude. Dobrovolně volím koupelnovou samotu a drhnutí mýdlem.

Jak už vás možná napadne podle názvu, je Bois d´Iris skutečně podobná stejnojmenné vůni od Van Cleef & Arpels z Collection Extraordinaire. Kosatec v ní je v první fázi rovněž vlahý zemitý bez mrkvových tónů a smáčí se ve slané minerálce společně s borovicovým jehličím, které sem Daniel přidal navíc. Místo myrhy se o jeho dřevitou podobu stará muškátový oříšek se santalem. Po rozvonění přejde ale stejně jako on i do pudrových tónů s tím, že efekt chladného mramoru zde vytváří pouze pryskyřičnatá ambra s vanilkou a pižmem, jelikož lehce štiplavé kadidlo dávno odvanulo.

Strom Copaiba pochází z tropických deštných pralesů, je znám už z dob, kdy španělští kolonizátoři osidlovali Jižní Ameriku. Z mízy a plodů se vyrábí olej, který už několik generací využívají místní indiáni v lidovém léčitelství, ale zpracovává se pochopitelně i samotné dřevo. A samotná vůně tak trochu vyzní jako takový lektvar (dřevitě až po rozvonění). Je složený z pikantního zázvoru a kandované pomerančové kůry, zalitými hustým krémovým hořkosladkým mandlovým Amarettem. Lektvar nám stojí ve velké skleněné karafě na čerstvě navoskovaném dřevěném stole u krbu, v němž to praská a hřeje. Pálí se nám v něm i nasládlá dřevitá myrha. A nechybí nám tu ani zapálené vonné santalové tyčinky. Bois de Copaïba je podle mě typickou zahřívací vůní se skvělou výdrží pro dlouhé podzimní večery a nejen pro ně.

Aneb jak se píše na flakonu, zavřete oči a představte si nezralou zelenou hrušku v trávě zasypanou okvětními plátky svěží růže z Petite Chérie. Oproti ní je však v úvodu skrápěná citrusovou ranní rosou a zároveň leží ve stínu guajaku, který vůni navíc dodává lehkou, kouřově drhnoucí dřevitost s peprným nádechem, zdůrazněným jemně štiplavou skořicí. V drydownu pak vůni nenápadně osladí sladce aldehydový heliotropin s mandlemi.

BdS má ostřejší akorát začátek, kdy se dopředu tlačí „broskvový“ osmanthus a pak už je tu krásný sametový santal, suchý, příjemně mě šimrá v nose. V tom se z jeho povrchu vzedme jemný prachový obláček, který odkrývá a dává chvilkový prostor „karamelovému“ intermezzu. V závěru se pak santal slije dohromady s lehce hřejivou sladkou ambrou, která umocňuje celkovou hebkost, která na mě z vůně dýchá.

Za sebe mohu říct, že se mi tato variace na lutensovskou FdB líbí asi nejvíc, i když Feminité pochopitelně nepřekoná. Začátek je prakticky stejný, téměř identická směs zázvoru, hřebíčku a skořice. Jen toho zvláštního příjemně dráždivého pižma je tu méně, místo toho tu máme fialkové lístky v prostředí lesního podrostu. Snad díky tomu a mně osobně příjemnému bonbonkovému podtónu nepůsobí cedr ve vůni tak pikantně jako v ostatní bois variacích. Jednou stranou je hloubavější než FdB a tím je zase blíž té původní shiseidovské FdB, ale zase ne příliš usedlá jako Bois et Fruits a skrze jemný pudrový tón fialek, který přicházejí dostatečně něžná. Právě ten kontrast mezi éteričností a hlubokou zamyšleností je mi u Bois de Violette asi nejsympatičtější.