S většinou tulipánových vůní, které jsem až doposud zkusila, nemá nic společného. I když v ní kytici tulipánů, osvěženou vůní sněženky a bramboříku najdete, výraznějším prvkem jsou přece jen spíš gurmánské tóny sušených švestek, doplněné bílou čokoládou a dřevem, jimiž se Black Tulip hlásí k příbuzenství se Salt Caramel. A je to právě květinová složka, která činí tuhle sladkou vůni nikoliv přeslazenou, nýbrž k nakousnutí.

Tak tahle vůně je opravdu černá, sice pánská, ale v první půlce rozhodně černá. Suchý pepřově štiplavý vetiver je zakouřen lehkými ropnými výpary. Vlastně mi zpočátku malinko připomněla Tauerovu tvorbu, jenže zde je drhnoucí zakouřený vetiver a všechna ta dřevitost a zemitost postavena do kontrastu ke svěžím zeleným citrusům. A ač v oficiálním složením není uvedena, v drydownu mi zespoda vše prohřívá hořkoslaná ambergris s "máslovými" tóny.

V podstatě se jedná o reformulovanou vůní Betty´s Black Jellies, kterou John původně vytvořil exkluzivně pro svoji matku. U každé vůně se snažím toho o ní říct, co nejvíc, ale tady úplně stačí, když řeknu, že v ní dominuje lékořicový anýz, který společně s kokosem, špetkou jehličnaté svěžesti, teplým kadidlem a vanilkou, vytváří dojem autentických hašlerek, posypaných příjemně živočišnou, najemno namletou skořicí, a bílou čokoládou navíc v drydownu (tonka), což vlastně už tak trochu potvrzuje i původní název.

Na všech Tomových vůních, které jsem dosud zkoušela, se mi líbilo, že dostály svému názvu. Nejinak je tomu u Black Violet. Začátek je ve stylu citrusů, dřevitých tónů a hory kandovaného ovoce. A pak už ji tady máme, temnou sytou šťavnatou krasavici. Tváří se sice jako chladná milenka, ale přitom vás láká svými sametovými ručkami s příslibem, že ve vašem náručí roztaje. Ale nezůstává právě jen u fialky, objevuje se její drahá polovička větvičník a skoro ji až pohltí – jestliže jsem si myslela, že ho je v NdN hodně, tak zde je ho dvojnásob. Jak noc pomalu končí, větvičník mizí a fialka se nepatrně prosvětlí do fialovějších tónů a prosladí prachovým popraškem, který na ni padá jako ranní rosa.

Z mého pohledu by si tahle vůně zasloužila úplně jiný název. Pro mě je to sněhová královna, jejíž ledové zemité srdce, tvořené zmrzlými ostružinami, borůvkami a černým rybízem, se snažíme rozehřát. Nejprve to zkoušíme jen s pomocí několika stydlivých jiskřiček ambry, potom ale použijeme mnohem silnější plamen v podobě doutnajícího agarového dřeva a trochy santalu, který její srdce konečně promění ve vřelou zkaramelizovanou vanilku, uvnitř však měkce nadýchanou a zahalí královnu do tmavého sametového pláště (podtóny oudu). Blackmail je podle mě poznat, že u ní John myšlenkově částečně vycházel z Fields of Rubus. V tomhle případě se ovšem záměna malin za tmavé bobulové ovoce a tabáku za oud a utlumení pačuli vyplatila, neboť tak vznikla mnohem smyslnější orientální vanilková vůně, která z prvotní intimní fáze postupně začne dýchat, rozpínat se a hřát. Doufám, že si časem třeba najde cestu i do stálého sortimentu, protože by bylo určitě škoda, aby takhle povedená vůně zůstala jen exkluzivkou.

Má být inspirovaná skutečným Blacks Club v londýnském Soho a musím říct, že jsem příjemně překvapená. Najdete v ní totiž opravdu vůni kožených křesel, propolisově ambrového, archivního koňaku, tak knižních výtisků v kožené vazbě v policích z navoskovaného mahagonového dřeva. K tomu se pak ještě díky vřelému kadidlu přidá i praskající oheň v krbu.

Jednou stranou malinko lineární, ale kupodivu zajímavě roztomilá vůně čistoty, tak bych jí popsala obecně. Mýdlová, zpočátku chvilku až chladně mýdlová vůně s převládající levandulí bez pánských tónů. Na okamžik se zdá, že půjde o sušenou levanduli, ta však vzápětí ožije do čerstvé podoby a je připravená k následnému rozdrcení, aby vynikla její jemná bylinná štiplavost. Přidává se dřevitě pryskyřičnatá ambra s tenkou medovou krustou a prachová zrnka téměř nesladké vanilky, která v kombinaci s nedrhnoucím pudrovým pižmem působí velmi příjemně a vzdušně. Ta vůně čistě vypraného prádla by tam byla, ovšem kromě toho si právě skrze tu docela zajímavou "pudrovou vzdušnost" představuju, že takhle by mohla vonět surová bavlna, čerstvě sebraná z plantáže - měkounký nadýchaný obláček.

Bílý francouzský porcelán? Ano, džbán plný sladce perlivé kokakoly, ze kterého si právě naléváme do skleničky. A tím vším se prolíná vůně čistě vyprané blůzky z chladivého hedvábí, které příjemně šustí, jemného pudru a vanilkových rohlíčků. V jednoduchosti se někdy skrývá ta největší krása a to je přesně tenhle případ. Jen je škoda, že se vyrábí pouze stovky, s menším bych to zkusila hned.

Až dosud jsem si naivně myslela, že nemůže existovat fialková vůně, která by se mi vyloženě nelíbila, ale ouha, Gérard Ghislain mi to dal pěkně sežrat. Zpočátku se tam sice rýsuje hezká fialka se šťavnatým bergamotem, jenže ta je vzápětí zpacifikovaná prašnou zemitostí a podivnou vodnatostí. A pozor, nekončíme! Z fialky zůstala už jen nepatrná stopa ve formě pudru, zcela udusaná zatuchlou mléčnou dřevitostí. Teprve na závěr se odněkud vylouply sametově zelené fialkové lístky v obilném poli, prohřáté sluníčkem. Ale to mi ani zdaleka nemůže vynahradit to martyrium předtím.

Jde o výrazně kořenitou pačuliovku s trpkým bergamotem a mátově svěží pelargónií. Pačuli v ní připomíná zaprášený sklep, v němž se válí kousky březové kůry. V této fázi působí poměrně drsně až pánsky. Teprve po hodině zesládne a prohřeje se zásluhou banánového ylangu. Základ má podobný jako Ambre Rouge, čili ambrovanilkový. A přestože se mi líbí, rozhodně to není typ vůně pro běžné nošení podobně jako Patchouly Boheme.

Jak uvádí složení, opravdu tu ucítíte vůni autentických vlašských ořechů, louhovaných v červeném víně, ale já osobně toho v Blask nacházím trochu víc. Vavřín ve vůních obvykle nesnáším a nevím, jestli je to jen jeho kombinací s ořechy a vínem anebo ještě něčím navíc, ale mně osobně evokuje i mokrý písek s mohutným nánosem mořských řas. Pro mě je to Bosque další důkaz toho, co už dávno tvrdí Mitzi, že Christophe Laudamiel je geniální parfumér :) .

Je růží pohozenou na pláži, omývanou zpěněnou mořskou vodou. Opodál roste několik keřů černého rybízu. Kombinace jemného oudu, kadidla a dalších pryskyřic pak vytváří dojem plážového ohně, který růži dodává exotický až orientální nádech.

Štiplavě svěží liči s trochou ironu mě na začátku kapku vyděsily, ale nakonec se z toho vykouzlila vskutku pěkná ovocná růže s jemnými, perlivě mýdlovými tóny, omývaná teplým mořským příbojem. Kromě ní se na pláži válí naplavené dřevo a pikantní cedr. Pro vykreslení horkého letního dne však nechybí ani pálící polední slunce (začouzená pryskyřičnatá ambra se špetkou lehounce živočišného pižma).

Na začátku osvěží vodní tóny, z nichž se po chvilce vynoří broskvová vonokvětka. V téhle úvodní fázi vyvolává dojem, jako když se vynoříte z bazénu někde u moře a jdete si sníst broskev, zatímco vás obklopuje jemná vůně šeříku a ovocných růží s jasmínem. No bohužel v té další fázi se vloží do hry calone s chemickým ambrově-pižmovým základem a celou tu letní atmosféru zabije. (NT)

Ještě před pořízením vzorku jsem se podivovala nad růží v názvu, nyní ale už nechápu ani přívlastek krvavá. Je to normální bílokvětinovka. Začíná kysele svěží mandarinkou a mýdlovým ylangem. Z bílých květin je nejvýraznější medově nasládlý jasmín a slaďoučký pomerančový květ s pudrovými tóny. Po rozvonění se nám konečně objeví zemitá pačuli, která nám tu pudrovost přemění v nazelenalé „sametové“, bohužel však také malinko tlející tóny, díky nimž můžeme s velkou dávkou fantazie považovat za správné zařazení do kategorie květinová chypre. Mám však na mysli to hodně moderní pojetí chypre, aby nedošlo k mýlce . Pačuli má kromě té své zemitosti a nazelenalosti i takový ten karamelový nádech, zásluhou čehož nám pomerančový květ začne pralinkovatět. A nakonec se nám k tomu všemu přidává teplé kouřící kadidlo, které nám svou hřejivostí ty pralinky rozpouští. (NT)

Tato vůně pochází z řady tzv. krvavých vod inspirovaných různými druhy červených vín. V tomto případě jde o "cru bourgeois", kategorii vín z Bordeaux, ležících uprostřed kvalitativní hierarchie vín z Médocu. No nevím, alkohol by se tam našel, ale zrovna červené víno? Bílé víno, to ano, jenže pěkně zkyslé a ostré až kroutí jazykem, nalité do studeného kovového pohárku. A po rozvonění už to vůbec není krvavě červené. Dřevité ano, ovšem bez vína. Vypadá to spíš na nějaký pálený frapinovský koňak nebo whisky v dubovém sudu, jen s mnohem větším množstvím kandovaného ovoce a švestkovými povidly. Povidla nám zespoda prohřívá horký kadidlový plamen a nad nimi se pro změnu vznáší obláček kouře ze zapálených santalových tyčinek - zde se pro změnu nabízí jistá asociace s Corte Belfiore od La Collina Toscana zvlášť, když nám tyčinky v drydownu zhasnou. Pěkné, ale v podstatě to nepřináší nic nového.

Co na to říct? Asi jen to, že ne každému je z hůry dáno, aby si uměl vyhrát s pomerančovým květem a rozhodně je poznat primární zaměření na asijský trh. Na druhou stranu pokud na vás jako na mně vyzní taková Knot příliš jako osvěžovač na WC a AA Nerolia Bianca zase příliš intenzivní, zkuste tělovější Blossom. Pomerančový květ je tu nejrpve krystalicky svěží, což je zvýrazněno i šťavnatou kyselou mandarinkou. Po rozvonění se přidává i citrusová nazelenalost a jemná dřevitost petitgrainu,, který ale ustoupí uctivě do pozadí, jakmile pomerančový květ zasype a zlehka prosladí pudrové pižmo.

Klasický svěží třešňový květ obsahuje jenom na samotném začátku. Během několika minut se promění v tenkou růžovou niť, až jej nakonec nahradí ho třešňové tóny sladce aldehydového heliotropinu, které se pozvolna vpíjí do sklenky lahodného amaretta, zahuštěného krémovou vanilkou a tonkou a ylangem s vůní zralých banánů. Nenechte se však mýlit, Blossom Love má ke gurmánce asi tak blízko jako Dries Van Noten, s nímž ho mimochodem pojí hřejivý kašmeran se santalem v základu. Blossom Love to ale parfumérky Nathalie Lorson, jíž dodnes velebím za (bohužel již skončenou) Peut-Être (Lancôme) a mladičká Elise Bénat s kašmeranem nepřeháněly a místo toho jej prolnuly s balzamickou ambrou a trochou hebounkého semiše. Výsledkem tak je nádherná květinově krémová vůně ryze evropského střihu, která je něžná a zároveň dostatečně proměnlivá, aby uspokojila i náročnější nosy. Sice nemá až zase takovou projekci jako třeba Sunshine, avšak je dostatečně plná na to, aby kolem nositelky vytvořila na několik hodin příjemně nadýchaný obláček.

Zpočátku zavoní osvěžující nahořklá grepová šťáva, kterou posléze vystřídají šumivé citrusy s pomerančovou kůrou a citrusově nazelenalým petitgrainem s jemnými dřevitými podtóny. Po rozvonění pak už jen vůni doplní bílé pižmo s mikroskopickou kapičkou nahořklého karamelu. Je to milá svěženka, ale oproti ostatním vůním modré středomořské kolekce mi přijde poměrně plochá.

Ani u této vůně nějak nechápu to spojení se středomořím. Nejprve je to směs kyselých a zároveň nahořklých citrusů s osvěžující špetičkou pepře. Potom se přidají hořké zelené fíky. Celkovou nazelenalost zvýrazňuje i jasmínový tón (narozdíl od Mandorlo di Sicilia je tady alespoň trochu cítit). Co mi ovšem vadí, je to, že jakmile se dostaví ta šťáva z fíků, okamžitě ji převálcuje poměrně ostrý cedr s lehce upoceným pižmem, takže si ji užiju až v drydownu, jenže ten vzhledem k chabé výdrži netrvá příliš dlouho. Takže se znovu ptám, kde je prosím nějaký ten náznak mořské atmosféry (?), protože mě zcela minul. (NT)

Kéž bych v ní měla alespoň mrkvičkový kosatec jako jerry. Mně dopřála jen vařenou mrkev, postrouhanou muškátovým oříškem a pak místo slibovaného pobřeží Sardínie, lemovaného cypřiši, mě zavedla na sopečné ostrovy, kde se písek na pláži mísí s pepřovým popelem a cedrovými třískami. (NT)

Jaj, to je mi gurmánská slaďárna - no teda dobře, ty první citrusové okamžiky sice ještě nic nenaznačily, jenže pak jsem byla přímo zavalená sladkostmi. Pražené mandle obalené v marcipánu, zákusek, v němž je víc našlehaného kávového krému než těsta. A kde je prosím ten uváděný jasmín? Zdrhnul přede mnou na Sicílii? Vanilka, která se objevila později, byla paradoxně nejméně sladká a vrátila tak vůni z původní přeslazenosti pro mě na přijatelnou úroveň. Ale abychom zůstali v té gurmánské rovině, na závěr mi byla ve stínu cedrové aleje naservírována káva, ozdobená stroužkem vanilky a šlehačkou. (NT)

Panarea je malinký italský ostrůvek vulkanického původu, nacházející se severně od Sicílie a zároveň je nejmenším a nejstarším obydleným ostrovem Liparského souostroví, jehož je součástí, což z něj dělá i turisticky zajímavou destinaci. Vůně má tak navodit zdejší atmosféru se svěžím středomořským vánkem. No z celé té "modré" řady asi nejvíc odpovídá zadání, přesto bych já osobně ani s touto vůní nechtěla trávit dovolenou a hned se dostanu k tomu proč. Na začátek jsou tu svěže nahořklé zelené lístečky, jiskřící citrusy a bylinky, celé je to protknuté vlhkým slaným mořským vzduchem, jenže po chvíli se do tohoto obrázku vkrade lehce ulepený rybízový bonbón. Ten sice po půlhodině zase přestane obtěžovat, i tak ovšem nadělá víc škody než užitku. Jak se vůně dál rozvíjí, postupně pronikáme víc do vnitrozemí. Bereme to přes sluncem (hřejivá "medově" nasládlá ambra) vyprahlý cedrový háj (hodně suchý), abychom naši cestu zakončili prohlídkou zdejších fumarol (suché prachové tóny pryskyřic).

Je asi nejuhlazenější variací na Soleil de Jeddah s typově stejným pomerančovým květem, heřmánkem, pudrovým kosatcem, tóny sametu, balzamckou ambrou, jemnou kůží a vůní zralých meruněk. Oproti ní v úvodu nabízí kromě vanilkově sladké mimózy i hrst černého rybízu. Tato složka nepatří k mým úplně nejoblíbenějším, neboť většinou má podobu rybízového listí, ovocného sorbetu nebo bonbónu, avšak zde vnímám zralé autentické černé bobulky. Medovvost Soleil v Blue Diamond Oud nahrazuje nepřeslazený karamel, tlumený jemným kadidlovým a dřevitě oudovým podtónem.

Klasická kadidlovka s kardamomem a drceným pepřem, na jakou jsme od téhle značky zvyklí. Na začátku je osvěžená hořkou zelení pelyňku. Kadidlo se od počáteční hřejivosti postupně promění v chladný mramor, na němž někdo kromě cedrového jehličí rozsypal i pár zníček soli, ale především sladkou, najemno namletou skořici. Asi právě díky ní na mně nejde tak výrazně do pánska jako Blue Santal z téže kolekce.