Vůně kandovaných třešní, skoro želatinových, ke kterým se přidá fialka a dřevité tóny. Vůně zdánlivě nenápadně obklopí nositelku, ale díky likérovému nádechu a lehce citrusové "špičce", jemně poletující kolem, zase tak nenápadná není. Větvičník vytvoří chypré nádech, korunující tuhle luxusní vůni. Jako lehce se třpytící konečky na stříbrném kožešinovém límci. Pro mě jedna z nejhezčích vůní, co jsem kdy měla, je to absolutní TOP.
V prvotním náporu smetanově hladkého ovocného žužu na dřevěném tácku by tedy černou fialku nenašel ani proslulý nájemník z neméně proslulé londýnské adresy Baker Street 221B. Ovšem nikoliv nepříjemné ovocné tóny vymizely, sladkost zůstala a do ní se postupně prolnul větvičník - ale v neuvěřitelně příjemné hebké podobě, jakoby zasypaný zlatistým prachem z fialkového dřeva (s takto pojatým větvičníkem se potkávám poprvé a ráda bych věřila, že nikoliv naposledy). Vůně temná, tajemná (až démonická), ale zároveň hladivá jak černý samet.
Na všech Tomových vůních, které jsem dosud zkoušela, se mi líbilo, že dostály svému názvu. Nejinak je tomu u Black Violet. Začátek je ve stylu citrusů, dřevitých tónů a hory kandovaného ovoce. A pak už ji tady máme, temnou sytou šťavnatou krasavici. Tváří se sice jako chladná milenka, ale přitom vás láká svými sametovými ručkami s příslibem, že ve vašem náručí roztaje.
Ale nezůstává právě jen u fialky, objevuje se její drahá polovička větvičník a skoro ji až pohltí – jestliže jsem si myslela, že ho je v NdN hodně, tak zde je ho dvojnásob. Jak noc pomalu končí, větvičník mizí a fialka se nepatrně prosvětlí do fialovějších tónů a prosladí prachovým popraškem, který na ni padá jako ranní rosa.
…jako fajnšmekři poznají „Guerlaina“ –
ať už to je mainstream, do kterého v parfumerce pere zářivka a často můžete ve vrstvě prachu kreslit prstem,
nebo ať se jedná o luxusní řadu, pro kterou si musíte osobně zajet do Paříže či mít ty správné známé na správných místech…,
tak zrovna tak – lehce závislí poznají díla třeba Toma Forda…!
V obou uváděných případech se vůněmi zmíněných mistrů táhne jejich nezaměnitelný rukopis…
Jestliže je Fordova Black Orchid tuhý a chuťově hutný lanýžovokoňakový krém v belgické pralince,
kdy ta „tuhost“ se kouzelně rozplyne – přesně jako když se nejlepší švýcarská čokoláda rozpustí na jazyku!…,
tak
BLACK VIOLET Tom Ford
to je ne pipetou odměřovaná fialková esence,
ale galon hustého fialkového likéru s dužninou skoro černofialových chuťově sytých švestek, jejichž sladkost je sražena a zároveň zahuštěna dřevitými tóny.
Možná právě díky větvičníku to vytváří dojem nějakého výborného kvalitního alkoholu.
A jaké jsou ty fialky?..
Vůně pracuje velmi rychle –
začátek – to je chvilinka nesladkého, ale hladkého citrusu s jemnými dřevy a v zápětí se jak černofialová tma začnou pomalu ale jistě valit ovocné tóny, gurmánské,
hladké, husté, temné, opulentní
a za nimi…,
za nimi se tlačí -
Fialka.
Ne.
Tuny fialek.
Černé fialky.
Přesně jako ty barvy flakonu na reklamě
(= dokonalé barevné vyjádření vůně!)- černofialová, čokoládově hnědá, se zlatým probleskováním světla.
Nyní je zde ta nálož vagonu fialek. A protože jich je ohromné množství, pryč je jejich křehkost, pudrovost, něha, nevinost…
Právě naopak – skoro hříšně se mazlí s tekoucím ovocem, s likérovou masou temných barev, ale lahodných chutí…
Je to dobrý.
…Tomovy vůně jsou fakt DOST DOBRÝ!.
A co je ještě dobrý?…
…tohle je třeba dobrý:
…když bereš si mě zezadu…
a zálibně hladíš moje boky.
Pak svými dlaněmi skoro přeštípneš mě v pase…
a nakonec – začneš tvrdě přirážet -
and
I gasp for breath…
…je to tu zase...
…mám ve svém těle horký med…
Vůně kandovaných třešní, skoro želatinových, ke kterým se přidá fialka a dřevité tóny. Vůně zdánlivě nenápadně obklopí nositelku, ale díky likérovému nádechu a lehce citrusové "špičce", jemně poletující kolem, zase tak nenápadná není. Větvičník vytvoří chypré nádech, korunující tuhle luxusní vůni. Jako lehce se třpytící konečky na stříbrném kožešinovém límci. Pro mě jedna z nejhezčích vůní, co jsem kdy měla, je to absolutní TOP.
V prvotním náporu smetanově hladkého ovocného žužu na dřevěném tácku by tedy černou fialku nenašel ani proslulý nájemník z neméně proslulé londýnské adresy Baker Street 221B. Ovšem nikoliv nepříjemné ovocné tóny vymizely, sladkost zůstala a do ní se postupně prolnul větvičník - ale v neuvěřitelně příjemné hebké podobě, jakoby zasypaný zlatistým prachem z fialkového dřeva (s takto pojatým větvičníkem se potkávám poprvé a ráda bych věřila, že nikoliv naposledy). Vůně temná, tajemná (až démonická), ale zároveň hladivá jak černý samet.
Drevo, fialky a vetiver...neviem, kde tam nabrali to ovocie, ja ho nemám...mam vyslovene suchú, tmavú, netuctovú, exkluzívnu pánsku vôňu.
Na všech Tomových vůních, které jsem dosud zkoušela, se mi líbilo, že dostály svému názvu. Nejinak je tomu u Black Violet. Začátek je ve stylu citrusů, dřevitých tónů a hory kandovaného ovoce. A pak už ji tady máme, temnou sytou šťavnatou krasavici. Tváří se sice jako chladná milenka, ale přitom vás láká svými sametovými ručkami s příslibem, že ve vašem náručí roztaje.
Ale nezůstává právě jen u fialky, objevuje se její drahá polovička větvičník a skoro ji až pohltí – jestliže jsem si myslela, že ho je v NdN hodně, tak zde je ho dvojnásob. Jak noc pomalu končí, větvičník mizí a fialka se nepatrně prosvětlí do fialovějších tónů a prosladí prachovým popraškem, který na ni padá jako ranní rosa.
…jako fajnšmekři poznají „Guerlaina“ –
ať už to je mainstream, do kterého v parfumerce pere zářivka a často můžete ve vrstvě prachu kreslit prstem,
nebo ať se jedná o luxusní řadu, pro kterou si musíte osobně zajet do Paříže či mít ty správné známé na správných místech…,
tak zrovna tak – lehce závislí poznají díla třeba Toma Forda…!
V obou uváděných případech se vůněmi zmíněných mistrů táhne jejich nezaměnitelný rukopis…
Jestliže je Fordova Black Orchid tuhý a chuťově hutný lanýžovokoňakový krém v belgické pralince,
kdy ta „tuhost“ se kouzelně rozplyne – přesně jako když se nejlepší švýcarská čokoláda rozpustí na jazyku!…,
tak
BLACK VIOLET Tom Ford
to je ne pipetou odměřovaná fialková esence,
ale galon hustého fialkového likéru s dužninou skoro černofialových chuťově sytých švestek, jejichž sladkost je sražena a zároveň zahuštěna dřevitými tóny.
Možná právě díky větvičníku to vytváří dojem nějakého výborného kvalitního alkoholu.
A jaké jsou ty fialky?..
Vůně pracuje velmi rychle –
začátek – to je chvilinka nesladkého, ale hladkého citrusu s jemnými dřevy a v zápětí se jak černofialová tma začnou pomalu ale jistě valit ovocné tóny, gurmánské,
hladké, husté, temné, opulentní
a za nimi…,
za nimi se tlačí -
Fialka.
Ne.
Tuny fialek.
Černé fialky.
Přesně jako ty barvy flakonu na reklamě
(= dokonalé barevné vyjádření vůně!)- černofialová, čokoládově hnědá, se zlatým probleskováním světla.
Nyní je zde ta nálož vagonu fialek. A protože jich je ohromné množství, pryč je jejich křehkost, pudrovost, něha, nevinost…
Právě naopak – skoro hříšně se mazlí s tekoucím ovocem, s likérovou masou temných barev, ale lahodných chutí…
Je to dobrý.
…Tomovy vůně jsou fakt DOST DOBRÝ!.
A co je ještě dobrý?…
…tohle je třeba dobrý:
…když bereš si mě zezadu…
a zálibně hladíš moje boky.
Pak svými dlaněmi skoro přeštípneš mě v pase…
a nakonec – začneš tvrdě přirážet -
and
I gasp for breath…
…je to tu zase...
…mám ve svém těle horký med…
…tak tohle se mnou dělá
BLACK VIOLET.
07/06/10