Každý z vás, kdo jste měl někdy možnost navštívit barokní knihovnu v pražském Klementinu případně jinou podobnou, víte, jak krásně voní staré výtisky v kožené vazbě, prolínající se s masivním dřevem. Přesně tu totiž tady najdete. V této knihovně objevíte navíc i velké kožené křeslo a starožitný, šafránově zaprášený psací stůl s rozsypanými obyčejnými tužkami a otevřenou krabicí kvalitních doutníků. Doprovodná vůně těžkého kadidla nenechá na pochybách, že se nacházíme v klášterní knihovně.

Souhlasím se slnieckem, Lieber Gustav by se dala vnímat jako pánská obdoba Jersey, pro mě osobně ale mnohem zajímavější. Levandule v ní je sice hodně zelená, avšak nikoliv kafrová. V úvodní fázi je osvěžená citrusovými tóny pelargónie, aby je po rozvonění vystřídaly lístky černého čaje, které se společně s levandulí suší společně s ní na koženém podkladu. Levandule tím získá nádherný senný akord, lehce oslazený mandlovou tonkou a mléčným santalem.

Nevědět, o jakou vůni se jedná, tipla bych ji díky úvodnímu hořkému zelenému galbanu s andělikou, osvěženými nesladkým pomerančovým květem na nějaký ze zelených Chanelů jako No. 19 anebo Cristalle. Tento dojem podporuje i růže s jasmínem v kombinaci s neroli, které vytváří dojem květinového mýdla a stejně tak narcisky se slámově zemitými a kořenitými podtóny a pudrovým kosatcem. Ve srovnání s nimi má ale silnější chyprový základ s kořenitým santalem a pryskyřičnatou ambrou. Kdo rád nesladké vůně, pro toho by mohla být pravým ořechovým.

Ne, tohle opravdu nemůžu považovat za příbuznou Shalimaru, jedině za hodně vzdálenou. Hořký bergamot to nevidělo ani náhodou, to spíš tomu věřím citrón s kyselou mandarinkou a možná i kousek citronové kůry. Když už, tak to jde cestou svěžesti Eau de Shalimar. Stopa hořkosti se tam sice na chvilku objeví, ale ta pochází už z drcených bylinek, možná ta levandule. Růže je tu spíš svěží, orosená a lehce ovocná. Pak se tedy dočkáme pudrově pryskyřičnatých tónů oppopanaxu, to bychom měli styčný bod s Shalimarem bez kadidla. Na rozdíl od kadidla v Shalimaru, které se jeví být pro někoho problematické, si k němu vezmeme znovu, tentokrát neoloupaný citrón i s kůrou a vydatně si ho obalíme ve směsi vanilkového a moučkového cukru. Což o to, to by nebylo špatné, jenže my s ním potom hned mrskneme na zem do hromady zetlelého listí a oplácáme si ho prachem a vlhkou zeminou (pačuli?). Inu, někdo má v Shalimaru asfalt či spálenou gumu a někdo ne a na oplátku má za to zde jako třeba já za odměnu vlhkou omítku.

Vím, že je to jedna z nejpopulárnějších svěženek vůbec, ale na mně bohužel vyzní tak trochu jako prostředek na mytí nádobí s vůní jablek, citrusů a vodních květů s popraškem bílého pižma, do něhož napadaly odřezky z ostrouhaných tužek (cedr). (NT)

K oblíbeným televizním seriálům mojí matky patří devadesátkový sitkom Chůva k pohledání, v němž se 36letá Fran Drescherová s hlasem jako břitva, natupírovanými vlasy, které občas ozdobila čelenkou nebo umělohmotnými květinami, snažila přesvědčovat, že je jí 29 tunou make-upu a pobíháním v kožených bundičkách, minisukních a šatech s flitry. V několika dílech vyrazila do baru s kamarádkou Val, popíjela brčkem s paraplíčkem sladké koktejly a házela cukrbliky na všechny strany. A proč se o ní zmiňuji? Lil Fleur totiž voní jako sladký černorybízový koktejl s mandarinkovou šťávou, kašmeranově plastová růže jako jedna z jejích vlasových ozdob, nahořkle semišový šafrán s kůží jako jedna z jejích bundiček a v kombinaci s hořkoslanou balzamickou ambrou řeže jako její hlas. Finále ve stylu bonbónové růže tento dojem jenom umocňuje.

Při pohledu na složení jsem si řekla, kde zapomněli ten šeřík, jenže on tam opravdu je. Netroufám si odhadnout, zda je za něj může samotná kombinace svěže nahořklého bergamotu, se zeleným "ovocným" jasmínem, nezralou broskví, hořkým neroli a trochy téměř nesladkého fialkového pudru nebo je mezi nimi skutečně schovaný jako jedna z dalších složek, ale obklopí vás vůně jiskřivě svěžího, příjemně opojného, ne však bolehlavového šeříku, luxusního květinového mýdla a toho nejjemnějšího pudru. Nejsou to ovšem jenom květy šeříku, je to celý keř včetně těch jeho zelených lístků a větviček v jarní zahradě. Na jednom z lístečků se třpytí i pár miniaturních kapiček lučního medu. A abychom se zahřáli, zapálíme si nedaleko oheň (dřeva + pryskyřice), z něhož odlétávají jiskry v podobě štiplavého zázvoru, teplé prachové skořice a hřebíčku, které vyvolávají stejně příjemnou palčivou pikantnost jako v případě pánské Enigmy. Zároveň je okolní zeleň a zem v zahradě navlhlá a nechybí ani trs mechu.

Šeřík je tu dominantní jen v první polovině, ale je zpracovaný naprosto nenásilně a důvěryhodně. Zastupuje ho krotký zelený jasmín s medově nasládlými podtóny, trocha ylangu s hořkou svěžestí neroli. Záhy jej doplní jemná krémová gardénie a coca-colově perlivými akordy otočníku a pudrovým kosatcem a odkryjí tak další pastelově fialové vrstvy. Největší překvapení ovšem nastává po rozvonění, kdy se do popředí dostává kakao s bíločokoládovou tonkou, čímž Lilac Love získává gurmánský nádech, i když jenom lehounký, protože šeřík přece jen nezmizí úplně a společně s vanilkou v základu vytvoří luxusní květinově pudrový vintage tón s vůní tělového krému, který je opravdu jednou stranou sametově hřejivý a druhou stranou chladivý jako satén. V úplném dojezdu pak vůně ještě podepře mléčný santal s kořenitými podtóny a trocha pačuli. Lilac Love je pro mě vůní ryze evropského střihu a evokuje mi počátek minulého století, kdy dámy ve společnosti ještě neukazovaly kotníčky, nosily rukavičky a klobouky a společenský čas trávily konverzací v salóncích nad kávou a zákusky. Je to taková Eliza Doolittleová už po proměně ve vznešenou dámu s moderním sebevědomím. Další potěšující zprávou je, že jde hezky do prostoru a na kůži drží přes čtyři hodiny.

V první fázi v ní podobně jako teena-s čerstvě upečené, ještě kadidlem kouřící, perníčky s citronovou polevou, lékořicovým badyánem, skořicí a hřebíčkovým karafiátem. Jen to hořce zelené galbanum do nich úplně nezapadá. Až v základu mi vylezou ty želatinové bonbóny v bílé čokoládě. Ne teda banánky, ale vanilkové se špetkou tabáku z fordovské Tobacco Vanille.

Název sice slibuje lilii, ve skutečnosti se však jedná o daleko bohatší jarní kytici, v níž lilie ani zdaleka nehraje prim. Naopak po trpkém bergamotovém úvodu se svěžím citrónem se vám předvede tropický ylang se zelenými výhonky jasmínu, hřebíčkový karafiát a stejně zelená konvalinka, jakou letos použil Thierry Wasser v guerlainovském Muguetu s tím rozdílem, že u Rojy použili místo gardénie (a výše zmíněných květin) kokosovou tiaré. Teprve za nimi se schovává stydlivá křehce nazelenalá lilie a po rozvonění vytvoří společně s konvalinkou dokonalou svatební kytici v obláčku bílého pižma a s dřevitými podtóny.

Ke konvalinkovým vůním obvykle ráda jenom čichám, protože často jdou na můj vkus až příliš do zelena jako např. ta letošní guerlainovská. Jedinou výjimkou pro mě v tomhle byla Envy (Gucci), která byla mou první opravdovou vůní. Letos se objevila Muguet Porcelaine, o níž jsem si myslela, že by mi jí mohla nahradit, ale jen do doby, než mi cestu zkřížila tahle konvalinka. Je osvěžená natrpklým bergamotem a citrusovými tóny pelargónie. Díky růži s jasmínem, který se přidá po rozvonění, působí lehoučce ovocně, přičemž v konečné fázi se usadí na mechový podklad a vyvolá dojem trsů konvalinek, rostoucích v lese podél zurčícího potůčku. Pro mě je toto zatím ten nejdokonalejší posel jara.

Na začátku osvěží růžový pepř s mandarinkou a potom se rozvoní ylang s vůní zralých banánů zahalený do oblaku sladkého krémového a zároveň lehoulince pudrového bílého pižma.

Nejprve vás pozve na sklenku ledového zeleného čaje s plátkem pomeranče a lékořicovým anýzem, aby vám k němu posléze nabídla mléčně bílé mandle obalené v husté polevě ze sladkého pomerančového květu a vanilkového cukru tak, jak je znáte např. z Dragée od Reminiscence s mléčným santalem místo cedru. A jako bonus navíc přidá i několik zralých fíků s pižmovým kosatcem.

V případě této vůně mě původně zaujala její zvláštní "jednoduchost". On to vlastně už říká sám název, co máte čekat. A když nad tím tak přemýšlím, jako bych dala typově (nikoliv voňavě, protože každá z jeho vůní je specifická) vedle sebe do dvojice Dries Van Noten a Musc Ravageur, tak bych podobné duo udělala z Iris Poudre a Lipstick Rose. Nejenže byly obě uvedené jako první, ale i skrze aldehydový úvod a je to právě IP, která rtěnkový akord, než to rozparádí kosatec, také obsahuje. Samozřejmě v Lipstick Rose jsou aldehydy citrusovější a obohacené o sladkokyselou malinu a rtěnka zde má "šťavnatou" červenorůžovou barvu zatímco v Iris Poudre voní spíš po fialovém odstínu. Ovšem i zde jsou patrné jemné pudrové tóny, které jsou lehce podporovány přidanou vanilkou, ambrou a suchým vetiverem. Nakonec se obě vůně zase se rozchází skrze "bonbónkovou" sladkost fialek v Lipstick Rose. A pochopitelně podobně jako IP stejně výborně drží. (NT)

Po zklamání z Monsieur jsem v případě této vůně doufala v úspěšný reparát. Přesto byly na místě i menší obavy, jelikož specialistou na teplé koňakové vůně se sladkým ovocem je Frapin. Zatímco však ve 1270 začínáte ovocem s oříšky a na koňak si musíte chvíli počkat, tady se hlásí hned na začátku. Je prohřátý ambrou a dalšími pryskyřicemi a kořeněný směsí černého a růžového pepře. Podobně jako ve Frapinovi, i zde najdete sušené švestky a rozinky a ojedinělý kvíteček lípy, ale kromě toho do něj Pierre přidal i malinovou marmeládu se lžičkou medu z Rouge Avignon a pár kapkami tekutého karamelu. Nechybí ani jeho mléčná a zároveň částečně prachová vanilka. Kdo by se ovšem obával, že to bude ukrutně přeslazené a ulepené jako Kilianova Back to Black, buďte naprosto v klidu, ambrový koňak s pryskyřicemi drží svou linii po celou dobu. Naopak se k němu v základu přidá ještě špetka světlého tabáku a pálených dřev. Vůně jde i hezky do prostoru. Jo, tohle se bude milovnicím tradičních Pierrových dobrot líbit. Navíc drží lépe než 1270.

Cítím v ní višňovou griotku. Ovocné vyznění pak podporuje i jasmín s růží. Po rozvonění pak i mně přejde přes růžový pudr s trochou dřeva až k sladkému pačuliovému základu s pralinkou. Ano, dá se říct, že to finále má určitě společné rysy v La Vie Est Belle, ale ve srovnání s ní na mně netleje, nemám v ní gumový jasmín a v žádném případě mi nepřijde tak vlezlá jako LVEB. Vlastně je to po velmi dlouhé době nějaká vůně od Donny Karan, která mě na rozdíl od těch věčných jablek docela příjemně překvapila

Vůně má být údajně ostrá a čistá jak samurajský meč. No tak to není ani jedno. Začíná směsí svěžích citrusů, nahořklé zeleně a nasládle pikantního hřebíčku, kterou vsypeme do velké mísy z chladného mramoru. Ovšem to nestačí, přimícháme ještě levanduli s práškovým cukrem a přežvykujeme si u toho s Wrigley Spearmint v puse. Zní to divně, já vím, ale ono to ladí dohromady. No a na závěr, protože jsme si experimentování užili už dost, si jdeme upéct čerstvé mandlové sušenky. Právě jsme je vytáhly z trouby, takže se z nich ještě kouří (směs tonky, ambry a labdana). A navrch si je ještě postrouháme sušenou citronovou kůrou a posypeme několika mikroskopickými krystalky cukru. Dobrou chuť.

Nevím, jak přesně to Tanja s tou rozkvetlou jarní loukou na svých stránkách myslí, na té byste těžko hledali přírodní citron, z nějž vymačkáváte čerstvou šťávu a hořkou citronovou kůru, z čehož vzápětí vytvoříte nadýchanou citronovou pěnu. Možná by to mohl být sad s rozkvetlou, příjemnou opojnou "medově" nasládlou lípou, jiskřivou zelení v okamžiku podvečerního soumraku, kdy slunce pozvolna zapadá (směs jemných pryskyřic, které najdete jak v Rose L´Orange, tak i v Jasmina). Ve stínu lípy roste jedna drobná narciska, popřášená jemným "vanilkovým" pylem a vedle v trávě se povaluje jedna nezralá broskev. Tohle dost narušilo moje dosavadní přesvědčení o tom, že zelené vůně umí jenom Ben Gorham. Jen je škoda, že ve srovnání s Green je mnohem tělovější a i výdrž bych raději delší než 2 hodiny, ach jo.

Davová oblíbenost Euphorie šla vždycky nějak mimo mě stejně jako všechny její dosavadní odnože až na tuhle. S klasikou má sice společnou vanilkovou sladkost orchideje s podobně laděným pačuli a sirupovým lesním ovocem. Oproti ní je to však i jemně kořenitá santalovka se sladkou skořicí. Stejně jako její předchůdkyně jde hezky do prostoru a krásně drží na kůži, pro oslazení si života v chladnějších podzimních a zimních dnech je to skvělá volba.

Večer v New Yorku je chladný, osvětlený neonovými reklamami, které se postupně rozsvěcují. Vane svěží vánek. U Central Parku zavírá stánek obchodník s bylinkami. Je to pár vteřin, co prodal pytlíček hořce peprné šalvěje a svazek sušené ovocné levandule poslední zákaznici, která si je ukládá do semišové kabelky. Zvony z nedalekého kostela společně s vůní kadidla upozorňují na večerní mši. Dáma v mohérovém svetříku v jedné osvětlených kaváren zrovna dojedla vanilkový moučník...

Začíná plátky čerstvého citrónu, které posypeme špetkou sladkého fialkového pudru, ale především levandulí. Po chvilce se přidá vůně lékořicových pendreků s větrovým anýzem a mandlovou tonkou, které někdo rozsypal do kadidlem prohřáté hromady slámy. Velmi zajímavý lektvar.

Jestli jste si jako já myslely, že levandule a sladké není nic pro vás, tak Lira vás to odnaučí. Zatímco na stole před námi leží skleněný džbán se sladkou pomerančovou limonádou, který je ozdobený hořkou pomerančovou kůrou, a dvě sněhové pusinky posypané nepříliš sladkou, najemno namletou skořicí, na parapetu u otevřeného okna se nám na poledním slunci, přikrytá peřinkou z "prachového" pižma, sušší levandule. Je krásně hebká až mohérová. A tím se sladkostmi ještě nekončíme, neboť na plotně jsme právě vypnuli rendlík se směsí tekutého karamelu s krémovou vanilkou a necháváme tu lákavě kouřící pochoutku vychladnout. Zvláštní na této směsi je to, že vůbec není ani trochu přeslazená, jelikož jsme ji na závěr zalili mlékem a přidali špetku nepřipálené lékořice, která vůni dodává ten perfektní lehounký tmavě sladký tón jako např. v Myrrhiadu. A protože je dnes víkend, odcházíme si tuhle laskominu vychutnat pěkně to peřin (opět to měkounké bílé pižmo). U téhle vůně tedy rozhodně přecpání či svírání útrob opravdu nehrozí.

Souhlasím s uživateli fragranticy, že úvodní tóny tropického ylangu s vůní přezrálých banánů, citrusovou magnólií, jasmínem, bylinkovým koriandrem a jehličím typově odkazují k Tyrannosaurus Rex, který Antonio vytvořil pro Zoologist o dva roky dříve. Jenže velmi brzy se ukáže, že místo do pravěku nás tentokrát zavedl do turecké kuřárny, kde kromě vanilkově nasládlého, ambrového tabáku prohřívá vzduch i sladce dřevitá myrha s kadidlem. A tím vším se prolínají mechové tóny krásně zapracovaného pačuli.

Vůně espressa? Ale kdeže. To jen útroby komnaty zámku, přestavěného podle zásad historizujícího romantismu odhalily masivní dobový stůl z růžového dřeva, pokrytý letitým zázvorovým prachem, mezi nějž se dostalo i pár mikroskopických zrnek kávových bobů, když se na něm kdysi naposled mlelo, jehož zásuvky odhalí nečekaný poklad. Tím je krabice kvalitních doutníků a karafa s archivní brandy. Nezbývá, než se s nimi usadit do koženého křesla a patřičně si obojí užít.

Je jednou z nejkouzelnějších květinových aldehydovek, jaké jsem kdy zkusila. Aldehydy v ní jsou jásavé a lehoučké. Ano, kromě nich je tu sice růže s jasmínem, díky čemuž by se nabízelo srovnání s pětkou, ale to opravdu zůstává jedině v typové rovině. Liu totiž má nádherný pudrový kosatec, o němž si Chanel může nechat zdát a nesmíme zapomenout na typický akord guerlinade v základu s nadýchaným bílým pižmem. To celé z ní dělá aldehydovku, která kolem vás v zimě na rozdíl od většiny nejiskří (v horším případě řeže), ale ovine se jako hebký kašmírový šál.