Jak jsem nedávno zmiňovala v novinkách, Claude Marchant letos překvapil, když ještě před koncem tohoto roku uvedl po pro mě nevýrazné Cio Cio San další vůni znovu ve spolupráci s Cecile Zarokian. Vůně má být inspirovaná stejnojmenným operním baletem z 18. století od francouzského skladatele Jean-Phillipe Rameaua, který je postavený především na příběhu lásky, intrik a galantního dvoření, zasazený do exotického prostředí míst jako Osmanská říše, říše Inků v Peru, Persie a Severní Amerika. A přesně exotická místa bych tu hledala spíš než baletní jeviště. Les Indes Galantes totiž v sobě kombinuje vánoční koření s gurmánskými a orientálními tóny. Nejprve vás uvítá sladkým rybízovým sirupem, čerstvě oloupaným slaďoučkým pomerančem a bari mandlemi. Po chvilce se přidá teplá skořice s palčivě dřevitým hřebíčkem a pralinky z bílé a mléčné čokolády, plněné medovým marcipánem. Rozhodně se ovšem nedá říct, že by se jednalo o klasickou gurmánku, jelikož tím vším se prolíná jemná vůně nových dámských kožených rukaviček a kadidla. Vůně jde hezky do prostoru a dobře drží, takže sama za sebe můžu říct: ano, pro mě se Parfums MDCI konečně vrací do starých kolejí. Líbit se podle mě bude hlavně příznivcům Sunshine od Amouage, ale byla na ně příliš sladká a už moc gurmánská. Spojovací bod mezi nimi tvoří sladký rybízový likér, mandle, bílá čokoláda a kůže (zde výraznější). Zatímco však Sunshine společně s přidanou broskvovou vonokvětkou a vůní opalovacího krému evokuje léto, Les Indes Galantes ve mně celkovým pojetím spolu s pomerančem, zahřívacím kořením a kadidlem vyvolává spíše příjemnou adventní náladu.

Tahle vůně má být údajně poctou mužským francouzským ikonám 60. let a už podle samotného názvu, který se dá přeložit jako "kostky jsou vrženy" nás zavádí do prostředí kasina. Pánům se tu nalévá gin, osvěžený citrusově nazelenalým petitgrainem a rum, ochucený sladkým sušeným ovocem. A jelikož je to prostředí pravých mužů :) , nechybí tu ani aromatický tabák a zásluhou labdana a příjemně živočišného kmínu ani kožená křesla, v nichž je usazen samotný mužský element. Základ už je pak víceméně opakováním předchozích vůní z této řady (Ambre Premier, Psychédélique). To když se labdanum spojí s vanilkou a společně vytvoří pryskyřičnatou ambrovou směs, k níž se ještě přidá prašná zemitost pačuli s jemně kořenitým santalem. Když to vezmu úplně jednodušše, dalo by se říct, že Les Jeux sont Fais je pánským protikladem k Aziyadé (Parfums d´Empire) se stejně dobrou intenzitou a výdrží.

S vůní neroli mívám někdy problém kvůli jeho přílišné zelené hořkosti. Zde jej hezky osvěžuje cedrát a proslazuje a prohřívá propolisově ambrový včelí vosk. A právě cedrátem v kombinaci s hořce zeleným galbanem a ovocným jasmínem kolem nositelky tak trochu připomíná LPRN 2 / Mademoiselle Guerlain. Zblízka bych zase ve spojení jasmínu, včelího vosku a jiskřivého zázvoru uznávám pro delším zkoumání i andrejčino lehce pikantní ovocné želé. A do třetice bych řekla, že kadidlem společně s myrhou a propolisovou ambrovostí labdana s dozvuky včelího vosku rovněž navazuje i na balzamicky orientální Calling All Angels. Jsem příjemně překvapená, protože ještě nedávno by mě nenapadlo, že zrovna tyhle dvě vůně by s přidáním neroli a zázvoru spolu mohly harmonizovat.

Po karamelovém a vanilkovém Alienovi (Essence Absolue) je tohle další povedená odnož. Znovu nezapře gumový jasmín ani mentolovou želatinu (kašmeran), ale ani jedna z těchto složek není zásluhou sladkého sušeného ovoce v koženému váčku na pryskyřičnatém ambrovém základu není nikterak výrazná.

Mandarinkový začátek je podobný klasickému Angelovi, jen místo rozmačkaných listů rybízu mám v téhle verzi černorybízové bonpari. Brzy se však začne prosazovat kůže, která nejenže tiší gumový jasmín. ale tlumí kromě pačuli i tu medovost, jíž se klasika vyznačuje. Člověk se tak může kromě čokoládových pralinek a marmelády z bobulového ovoce soustředit i na velmi pěkné meruňky v čokoládě a kromě toho se v drydownu dočká i pryskyřičnaté ambry. Velmi povedené.

K obrazu euridike bych snad jen dodala, že ta podzimní noc, kterou utíkáte, než ucítíte tu zvláštní ostře kovovou, sladkou i slanou chuť krve, podpořenou červenovocnými tóny růže, je doprovázená studeným mrholením. Ta snaha přehlušení té její pachutě lékořicí mi přijde naprosto geniální. A snad ještě doplním, že ta kytice pačuliových růží mi svým dekadentním pojetím typově trochu připomíná tu Fordovy Noir de Noir, jen víc ambrovější.

V čem podle mě spočívá tajemství fialkové Sophie? Možná v tom, že to není žádná intenzivně napudrovaná slečna jako v Insolence, není ani křehká jako v Après L'ondée nebo v Météorites, ale je to sebevědomá dospělá dáma. Předvoj jí dělají jiskřivé hořké citrusy s nepatrným náznakem dřevitosti a neroli. A ani po příchodu ze sebe fialka neukazuje úplně všechno, obličej cudně schovává za věříjem ze zelených sametových lístečků a zapojuje se do společnosti bílých květů, především pak jasmínu s jistou známkou živočišného, přesto příjemného podtónu. Vy však skrze pudrový závoj, který za fialkou povlává, pořád víte o její přítomnosti, jelikož zlehka tlumí přílišnou omamnost bílých květů a i jistý tón luxusního květinového mýdla, jenž tato kytice chvilku vydává. Tím ovšem Sophiina opulentnost nekončí, přidává se hřejivý zemitý tón. Ten má podle všeho na svědomí kadidlo. Nutno dodat, že až do této chvíle je Sophie téměř nesladká (vše dosud zastává jen fialka). Teprve vanilka s tonkou a měkce nadýchané pižmo dává vědět, s kým to máme co dočinění :D , přesto její sladkost není ani v této fázi zdaleka tak intenzivní, jak ji známe z řady jiných vůní od Guerlainu. A až zde (na samotný závěr) se mi vynořila připomínka Après L'ondée, i když v daleko vřelejším podání. A mně nezbývá říct, že tu máme další ze skvostných vůní Jean-Paul Guerlaina.

Od svojí předloňské návštěvy pořád čekám, kdy se objeví růže, kterou jsem měla možnost tehdy v butiku očichat a konečně je tady. Je to kořenitá májová růže, osvěžená citrusovými tóny bourbonské růžové pelargónie a jemnou pivoňkou. Ovšem trochu se změnila. Rozhodli se ji totiž zasadit do zimní scenérie, proto ji zasypali drceným černým pepřem. A aby získala vintage punc, typický pro všechny vůně značky, přidali k ní list vavřínu a ještě tureckou růži, zalitou do včelího vosku.

Keiko se prý v případě téhle vůně inspirovala Les Zazous, což byla jakási dandyovská subkultura mladých lidí ve Francii, kteří se na konci druhé světové války koncentrovali hlavně v Paříži. Poslouchali jazz, swing a bepop a nápadně se oblékali - muži nosili velká pruhovaná saka, těžké boty a jejich poznávacím znamením byl deštník v podpaží, dámy se vyznačovali krátkými sukněmi a pruhovanými punčochami. Osobně bych řekla, že se vůni přiklonila malinko víc k pánské stránce, protože jestli je Les Zazous něčím především, tak ambrovou levandulí. Zpočátku je hodně ostrá a jde až do zelena. Rebelství pak pokračuje, když si dandy zapálí cigaretu (včelí vosk, sušený tabák, ambra, ždibec kadidla a především kouřový vetiver). Zatímco vyčkává na svou drahou polovičku (probleskující pudrový kosatec) si pak z dlouhé chvíle dá i nějakou tu karamelku, aniž by přitom cigaretu odložil z ruky. A když nad tím teď tak přemýšlím, na koho je Lutensova Encens et Lavande už příliš drsná a vyloženě pánská, ale jinak se mu líbí, mohl by to zkusit s "rebelantskou" Les Zazous.

Čas gotické ambrové růže nastává po západu slunce, kdy kadidlově temná křivolaká městská zákoutí osvětlují jen tenké mandarinkově oranžové paprsky pouličních lamp. Nalíčí si ústa malinovou rtěnkou. Oblékne si černé sametové šaty, které v pase převáže švestkově fialovou stuhou. Skořicově hnědé oči zvýrazní černými linkami. Na bledé tváře nanese trochu pižmového pudru. Obuje si černé kožené boty s gumovou podrážkou, neposedné kadeře sváže do drdolu s pomocí cedrově ostré jehlice a vyrazí vstříc nočnímu životu.

Sexuální podtext od Kiliana k této vůni je podle mě značně nadnesený. Adults je gurmánská fíkovka, osvěžená citrusy a ovocným jasmínem, ke které dostaneme naservírovaný našlehaný vanilkově mléčný dezert s rozdrobenými fialkovými bonbóny na dřevěném podnosu společně s kyticí vzdušných kosatců.

Ne, že bych neměla davanu ráda, ale tohle je v poslední době už asi desátá vůně, kde v kombinaci s prašným, částečně gumovým šafránem a kapkou bergamotu voní po spálených švestkových povidlech. Růže v ní je sice pěkná, má podobu jemného mýdélka s nepatrným ovocným nádechem, jenže v kombinaci s palčivě dřevitým hřebíčkem a sametovou broskví nemá tolik prostoru, aby mohla patřičně vyniknout. Po rozvonění se navíc začne ztrácet ještě víc, protože to se s hřejivou ambrou, sklepním pačuli, suchými dřevy a kouřovými tóny oudu naplno projeví orientální charakter vůně. A co bych osobně raději vynechala, je snaha krotit medicinálost oudu čistotou bílého pižma. Ne, že by tyhle dvě složky nešly dohromady, ale tady je to vzhledem k celkové kompozici vůně podle mě zbytečné. (NT)

Asi tušíte, že u této vůně se Kilian nechal inspirovat románem „Nebezpečné známosti“ od Choderlose de Laclose, ale já v ní marně hledám toho svůdce, abych mohla být svedenou. Na mně příliš přeskakuje, napřed mě bere na opuštěný ostrov, obrostlý kyselou svěží, až štiplavou zelení, kde mám k dispozici k pití kokosovou vodu a k jídlu nesladký sušený kokos a na sluníčku si nechávám sušit naškrobené prádlo (drhnoucí pižmo). Potom střih a najednou jsem v kuchyni vykládané suchým dřevem, dám si hlt sektu, švestkovo-broskvovou marmeládu, posypanou nasládlou skořicí a vanilkovým cukrem. A za dvě hodiny exkurze končí. (NT)

Po osvěžujícím úvodu s bergamotem, přezrálou mandarinkou a jiskřivě medovou plumérií se díky třtinovému cukru a pomeranči změní v ovocný drops s pomerančovou náplní, doplněný kouskem pomerančové kůry. A ačkoliv má sladký pačuliový základ se "stromečkovou" vanilkou, který by na mne kdekoliv jinde působil ulepeně a uměle, tady to i po těch letech a několika spotřebovaných flakonech nějakým záhadným způsobem stále funguje a je pro mě tak i nadále nejpovedenější vůní od této značky (takové podzimní slunce ve flakonu) a zároveň jednou z nejchválenějších vůbec.

Liberty je v podstatě koncentrovanější verzí Byzantium Saffron, jen je tu víc semiše a méně šafránu a přidali sem cedr a krémovou lilii.

Amouage tenhle úvodní Opus označuje jako chypre vůni, takže jsem si před zkouškou byla téměř jistá, že to bude vůně přesně pro mě, ale ouha. Už úvodní závan hořkého pomeranče se štiplavým kardamomem mi pořádně protáhl nosní dutiny. No a jak jsem se těšila alespoň na růži, tak na mé kůži vylézá bohužel jen indolický jasmín se zelenou konvalinkou a uhnívajícím ylangem, obklopených hřejivým kadidlovým dýmem. Teprve po hodině se ylang umravní a společně s ovocnou tuberózou s zkaramelizovanou švestkou začne vonět po přezrálých banánech a obě květiny pokryje poprašek teplé skořice. Rovněž kadidlo zkrotne pod náporem měkké dřevitosti papyru a cedru a dokonce se objeví i ty tóny chypre. Musím však přiznat, že jsem měla příležitost ji očichat i na cizí dámské ručce, kde voněla podstatně lépe už i v té první fázi jako velká Amouage. (NT)

Tento Opus se drží jako jediný tématu Library Collection, neboť oficiálně má prý evokovat vůni starých knihoven, knih, tmavých dřevěných polic a antických kožených křesel. Až takhle jednoduchý ovšem ten obraz není. Je potřeba ho rozšířit. Jde o knihovnu jako celý pokoj s otevřeným oknem. Venku právě prší a déšť ve šňůrách padá i do místnosti (směs štiplavě svěží nasládlé levandule, hořké zeleně a pikantně nasládlého růžového pepře). Uvnitř dále od okna se nachází stůl s vázou a v něm osamocená "ovocná" růže. Po rozvonění vítr kromě levandule přivane dovnitř i trochu jehličí z venkovního cypřiše a konečně dochází i na zaprášené knihy (teplá, na prach rozemletá skořice). Zvenku je cítit vůně vlhké zeminy (pačuli), která se misí s hustým teplým kadidlem uvnitř knihovny. A ve finále tam najdeme i to staré kožené křeslo. I když se mi dosud líbil nejvíc Opus III, tento díl podává zatím nejkomplexnější obraz z celé knihovny. A rozhodně bych ho nevyhrazovala pouze pánům. V jisté fázi mi totiž vzdáleně připomíná Lutensovu Encens et Lavande, protože v drydownu se objevuje i ten mramor, i když ne chladný, vůně hřeje pořád. Na druhou stranu tato paralela s Lutensem ovšem znamená, že přece jen asi bude mít na někom tendenci jít do pánska. Ale pokud ne, odměnou bude nadmíru zdařilá vůně s úchvatnou výdrží.

Je z malinko jiného soudku než „klasické“ vůně Amouage. Tedy pořád je orientální, lépe řečeno květinově orientální, ale zároveň i jistým způsobem diskrétnější/in­timnější. Zásluhu na tom má zřejmě mimóza a fialka, o něž je celá kompozice zjemněná a vůně je tak celá sladce sametová. Avšak je potřeba to vzít od začátku, kdy na vás dýchne jaro v podobě šťavnaté zeleně, „pudrové“ mimózy a špetky muškátového oříšku. Pak už si klestí cestu sametová fialka s bílými květy v čele s medově nasládlým a zároveň lehce živočišným jasmínem. Po jeho odeznění fialka mění svou podobu a balancuje na pomezí mezi lahodným bonbonkem a krásným rtěnkovým akordem, což je pro mě velmi příjemná kombinace. S příchodem lehkého (chvílemi možná až průsvitného) dřevitého základu (hladký cedr a mléčný santal) se vůni vrací její květinová sametovost. To je ten okamžik u vůní Amouage, kdy se všechny složky nádherně prolnou a který na nich zbožňuju. Jen nově příchozí vanilka vůni ještě zakulatí a dodává jí krémovost a pryskyřičnaté kouřové tóny zase podtrhnou jemné orientální vyznění. Jó, s touhle vůni se to krásně a dlouho čte 8) .

Čtyřka je první vůní, která otevřela řadu těch už ne běžně nositelných orientálních Opusů. V počátku kombinuje jiskřivé citrusy s trpce bylinným koriandrem a pryskyřicemi. Po jejich vyvanutí ukáže šípkovou růži, posypanou pikantním kardamomem a živočišným kmínem. V další fázi pak podobně jako dvojka přece jen odhalí tématické spojení s knižní kolekcí, jelikož odhalí jiný druh růže. Respektive jsou to okvětní plátky turecké růže s typickým červenoovocným nádechem, ukryté mezi stránkami staré knihy v kožené vazbě (labdanum) společně se sametově zelenými lístky fialek, ale i pár fialkovými bonbónky. Lístky i plátky růže postupně vyndáme ven, abychom je nakonec rozpustili v teplém kadidle, čímž získají voskový podtón. A dokonce bych řekla, že vykazuje určité vzdálené příbuzenské vazby s nejnovějším Opusem X.

Až na pár výjimek je pro mě tahle kolekce takovou nepříliš hezkou nevlastní sestrou klasických vůní Amouage zvláště, když poslední Opusy byly hodně unisexové se sklony do pánska. Nicméně po nadšení ze Sunshine, rudý flakon a informace o inspiraci vystoupením Marie Callas v opeře La Traviata v roli Violetty ve mně vzbudily velkou zvědavost, že by se devítka možná mohla od tohoto trendu odchýlit. No pro mě se bohužel neodchýlila, dáma se svěžími čajovými kaméliemi a "medovým" jasmínem se objeví pouze na začátku. Během chvilky je však zahnána mohutnou sprškou drceného černého pepře a hordou anglických gentlemanů v navoskované živočišné kůži, kteří si dávají černý čaj o paté. Čela se jim přitom lesknou slaným potem, jak čaj prostřídávají s cigaretkou (vetiver). Intenzita a výdrž doslova zabijácká. Takhle možná voněl její Alfredo, ale Violetta určitě ne.

Hodně zvláštně zpracovaný kosatec, nejprve to vypadá na kosatcový kořen v ledově chladném kovovém pohárku, z něhož ještě sálá aroma rumu, který tam byl předtím. Přidává se vůně kůže, hřejivého živočišna a „chladného“ kouře (oud). Po rozvonění přechází kosatec do pudrova. Kromě pudru tu z líčidel máme i čerstvou rtěnku (jahodově červenou) na toaletním stolku ze suchého dřeva (cedr?). (NT)

Mohla bych to napsat úplně jednoduše: light verze Opus VII, ale to by vám asi moc neřeklo, takže to vezmu postupně. V tomhle krámku s kořením vás čeká štiplavý pepř, hřebíček a bobkový list. Všechny leží ve váčcích z lehce živočišné kůže (oud). Obchodník nám tu kromě toho pálí teplé kadidlo a do toho loupe čerstvé vlašské ořechy, které právě spařil v horké vodě. Jen by nemusel mít boty zamazané od vlhké hlíny (pačuli). Vzadu za závěsem pak má v dřevěných regálech (mihnoucího se špetička mléčně nasládlého santalu) schovaných i několik papyrových svitků a starých zaprášených knih v kožené vazbě (opět oud s živočišným podtónem). A protože na něj kadidlo bylo jako vykuřovadlo příliš silná pecka, zamění jej v závěru za hřejivou ambru a labdanum a inhaluje jeho uklidňující suchý kouř.

Indický krámek s kořením, za který by se nemusel stydět sám Lutens, to bylo první, co mě napadlo, ihned po nástřiku. Uvnitř najdeme hořké zelené galbanum, štiplavý kardamom, špetku pikantně nasládlého růžového pepře, suchý muškátový oříšek, seno a především spoustu kopru. Takhle zelenou vůni opravdu potkáte málokdy a člověka opravdu zarazí, jestli se s tou černou barvou flakonu nespletli, stačí však chvilku vydržet a temnější orientální tvář vůně se projeví v plné parádě. Přestavuje jí kouřový živočišný oud a drhnoucí kůže spolu se zemitostí pačuli, která tentokrát hází i tóny „prachového“ kakaa. Vše nám prohřívá hořkoslaná ambergris. Pokud jde o tu dřevitou část vůně, dominantní je samozřejmě agarwood. Teprve v základu jej uhladí trocha mléčného santalu, což je jediný nasládlý tón v celé vůni, dá-li se to tak vůbec nazvat. Ovšem i ten vzápětí mizí pod novým přívalem dalších kouřových pryskyřic a sušené hořké zeleně, poprášené „pudrovým“, lehce drhnoucím pižmem. No je pravda, že oficiálně jsou sice všechny opusové vůně vedené jako unisex, ale tohle je maskulinní, jen to fikne. (NT)

Inu musím uznat to, co už naznačila ntiti a to, že tímto zatím posledním svazkem se Amouage konečně vrací zpět do knihovny jako v případě dvojky. Začínáme jiskřivou svěžestí pomerančového květu a pikantního zázvoru, které ji krátce ozáří jako sluneční paprsky. Knihovna je to stará s chladnými kamennými zdmi (kadidlo), lehce zakouřená od drhnoucího vetiveru. Svazky v policích jsou nepatrně navlhlé, ovšem narozdíl od Opusu II jsou zaprášené směsí popela a drceného bylinně štiplavého šafránu. Všechny mají koženou vazbu. Zcela ponurá však místnost není, dovnitř nově pronikají krátké záblesky "krémově" sladkého tropického ylangu a vanilkového benzoinu. Je vyzdobená květináči s hořkými zelenými rostlinkami a v dřevěných policích se nám tu povaluje i několik čínských gum (jasmín). (NT)

Christopher Chong je kromě toho, že je kreativním ředitelem Amouage a má rád vůně, prý rovněž milovníkem hudby. Proto v případě desátého Opusu nechal vytvořit vůni inspirovanou mysteriózním filmem Krvavé housle, který pojednává o slavném italském houslistovi Bussotim. Ten, zdrcený smrtí své ženy, smíchá její krev s lakem na housle a vytvoří tak hudební nástroj se zázračným zvukem. Každý, kdo se jimi nechá očarovat, zažije jak velké okamžiky, tak i neštěstí a smrt. Čtyři struny houslí tu mají představovat čtyři druhy růže: růže stolistá, akord krvavé růže, růžové poupě a růžový oxid. A s potěšením můžu říct, že s knížní kolekcí to po katastrofální devítce ještě není úplně ztracené. Ze slíbených strun cítím ostře kovovou růži, dále růži, doutnající v kadidlovém plameni, šťavnatou růži v nesladkým červenovocným nádechem (červený rybíz?), která by se s trochou fantazie dala označit za krvavou a růže s natrpkle citrusovými a nazelenalými podtóny, za něž už je podle všeho zodpovědná pelargónie. A po rozvonění se už objeví i ty čerstvě nalakované dřevěné housle. Jsou uložené v ambrově a ylangově vyhřívaném pouzdře z měkké kůže na vnější straně a měkkým sametem na vnitřní straně, přičemž jsou obestřené mlžným obláčkem krotkého oudu, který jim dodává určitou tajemnost.