Mojito Chypre má na mně do zubní pasty naštěstí hodně daleko, no v případě Luberonu musím andry dát za pravdu, opravdu voní jako pižmově prohřátá zubní pasta s příchutí levandule a máty, která se posléze promění ve vyžvýkanou osychající Orbitku s tím, že mně se růže vyhnula úplně. Osobně bych tak vonět nechtěla, nicméně komu se líbila AA Mentafolia, měl by minimálně pro zajímavost určitě vyzkoušet. (NT)

První tóny jsou ostře nahořkle zelené a dřevité a pojí se s poměrně dost drhnoucí kůží, ale vydržte pár minut a dostanete luxusní dávku sušeného slaďoučkého tabáku s prašnými tóny suché pačuli (velmi krotká), "medově" sladkým benzoinem a trochou krémové vanilky. Kromě benzoinu vůně získává teplo i od pryskyřičnaté ambry a díky jejích spojení se nakonec stává sametově hebkou a třpytivě zlatou. Pokud to tedy bylo s tím světlem zamýšleno zrovna takhle, pak se rozhodně zadařilo.

Krásnou a tajemnou Lucrezii Borgia asi netřeba nijak blíž představovat. Podle této vůně ji Paolo Terenzi nejprve vidí ještě jako mladou bezstarostnou dívku na pikniku v rozkvetlé lipové aleji, jak popíjí růžovou limonádu a pojídá přezrálou hrušku, zatímco jí vlasy zdobí drobounké kvítky jasmínu. V další fázi (zřejmě ve snaze o vyjádření určitého tajemna) se Lucrethia vydává na trh s kořením. Potká kávu, hřebíček a kakao. Nakonec ji ale ze všeho nejvíc zaujmou lepivě sladké karamelky a zkaramelizovaná vanilka (pačuli, vanilka, benzoin a zimolez).

Ač třešně ve vůních úplně nemusím, od doby, co jsem si přečetla lákavou recenzi od Miru, jsem si hrozně přála Luctor et Emergo vyzkoušet. A je to tak, jak píše, vyvolává pocit, jako byste dostali bonboniéru s višněmi v hořké čokoládě a ulehli s ní do trávy. Po pár minutách však obsah bonboniéry promění sametově pryskyřičnaté tóny v křehoučký mandlový marcipán s mléčně vanilkovou náplní a kapkou likéru. Stále přitom zůstáváme v trávě, která se pro změnu díky přidanému aromatickému tabáku pro změnu přetransformovala v hromadu čerstvého sena. Chvíli jsem si lámala hlavu s tím, co mi tak vzdáleně typově připomíná a pak mi to docvaklo: komu se líbí Enigma pour Homme od Roja Parfums, ale chtěl by ho méně tabákový a víc mandlově vanilkový, tzn. gurmánštější a ženštější, ten by měl cenově přívětivější Luctor et Emergo určitě vyzkoušet.

Je po dvou letech konečně zase pořádnou a osobitou exkluzivkou z produkce Guerlain. Delphine Jelk s nádherným akordem hřebíčkového karafiátu, který v úvodu osvěžuje ledová hruška. A ačkoliv to oficiální složení nepřiznává, přijde mi, že jí tam upadla i špetka drcené lékořice se skořicí. Po několika minutách však hruška zmizí a vystřídá vanilkově pryskyřičnatý benzoin, čímž v kombinaci s palčivou dřevitostí hřebíčku a trochou balzamického kadidla na chvíli typově připomene Bois d´Armenie, jak píše Monsieur Guerlain. Jakmile se ale v další fázi přidá i samotná vanilka, nabídne se podoba s jinou guerlainovskou exkluzivkou a to se Spiritueuse Double Vanille jen s tím rozdílem, že Lui místo rumu obsahuje v základu nádherný tón měkoučké kůže, která jde s přispěním nadýchaného bílého pižma až do semišova a tudíž mi nesklouzne do vanilkové náplně do buchet jako SDV. Jedinou slabinou je její intenzita – Lui se totiž podobně jako taková Cuir Beluga drží jen v bezprostředním okolí nositelky, i když výdrž má jinak o něco lepší.

Hehe, tohle je vážně vymydlený dřevorubec. Právě porazil vzrostlý cedr, při ořezávání jehož větví mu napadlo do vlasů jehličí z něj. Košili má ušpiněnou od motorového oleje a na podrážkách kožených bot se mu nalepilo vlhké javorové listí.

Bílá barva se k téhle vůni opravdu hodí a stejně jako Fleur musím potvrdit i to, že ty kontrasty tepla a chladu jsou tu patrné už od počátku, kdy se k štiplavému kardamomu s větrovým badyánem přidá teplá, lehounce živočišná skořice. Během pár minut už vás ale zalije hustá bílá záře mandlového mléka. Po rozvonění do něj vmícháme velkou dávku bílého pižma s trochou pudrového kosatce, což v danou chvíli může částečně připomínat sněhobílou pláž, kterou zachytil Massimo Vitali na fotografii. V další fázi, kdy mléko zlehka zahřejeme na cedru s pomocí kašmíru a lžičky medu a přihodíme do něj i trochu cedrového jehličí, se znovu dostavuje teplo. Tentokrát už ale ten kontrast není tak výrazný jako na začátku, protože i když přímý dojem písčité pláže už mizí, pižmo vůni kupodivu stále provzdušňuje jako svěží vánek. Nebo si to můžeme říct úplně polopaticky: vezměte Geste (Humiecki & Graef), seberte z ní fialku a pryskyřice a místo nich přidejte kardamom, badyán a skořici a víc pižma a máte Lumière Blanche.

I přes název, který naznačuje kořenitou vůni, tahle vůně podle mě potěší i milovnice teplých květinověk. Jasmín, nastupující hned po nahořklém grepu s krvavým pomerančem je tu neindolický a medově sladký.Kromě neroli ho doplňuje směs hřejivého koření v čele s hřebíčkem a muškátovým oříškem a suchá dřeva (zejména cedr). Škoda, že na mně po rozvonění, kdy už jen zlehka přejde do krémovějších tónů se špetkou pižma, nemá žádný další vývoj. I přesto se mi ale líbí, protože mi připomíná jasmínovou variaci na Parfum Sacré (stačí si jen odmyslet myrhu a skořici). A ve srovnání s ním má dokonce větší intenzitu i výdrž.

Už z názvu lze odvodit, že vůně má být založena na kontrastu světla a tmy, jimiž jsou v tomto případě růže a pačuli. A ti jsou tam skutečně i největšími hráči. Ze začátku je kořeněná především pepřem a jen pár zrníčky kmínu, jenže už po chvilce náznak temnoty mizí a ukáže se, že je to růže svěží, rozzářená a koupe se ve sladkém nektaru z pomerančového květu. Pak přichází znovu otřesy, které rozevřou prašnou zem a chtějí růži pohltit a uzavřít ve svých temných chladných chyprových útrobách. Ale opět jako záblesk světla přichází na pomoc pomerančový květ, tentokrát posílený o několik žlutých okvětních plátků narcisu a růže se díky nim znovu rozzáří. Vzájemným třením se nakonec kolem nich vytvoří jemný obláček z pudrového pižma. Pravda, je v ní víc světla než tmy, přesto je to pro mě zatím nejhezčí Francisova růže.

Hohó, tohle modré jablko je pro mne obrovsky příjemným překvapením. Nepodobá se totiž vůbec ničemu, co dosud tahle značka v poslední době vypustila do světa a že to, snad až s výjimkou Ricci Ricci a Mademoiselle Ricci nebyly žádné zázraky. Už samotný úvodní slaďoučký pomerančový květ s rozmačkaným bobulovým lesním ovocem působí příjemně, avšak ani zdaleka se nemůže rovnat slaměnce, která se objeví po rozvonění. Žádný ulepený cukr jako v Immortelle de Corse, ale stejná slaměnka s vůní sušeného tabáku a jemných dřevitých pilin, jemně podpořená špetkou santalu jako v L'Être Aimé Femme (Divine), kterou někdo položil vedle hromádky oříškových karamelek. Madagaskarská vanilka s typickým tónem sušené smetany v základu pak už jenom dodá karamelu hladkost a měkkost. Zajímavé je, že i přes tu sladkost vlastně vůbec nepůsobí jako gurmánka, ale díky slaměnce opravdu jako orientální vanilka. Tleskám.

O svitu luny se říká, že je smutný a chladný. Tady vás ale osvěží paprsky citronového světla, které dopadají na vzrostlé jehličnany kolem. Polechtá vás okvětními plátky růží, svůdně na vás zamrká svými jasmínovými očky a nakonec vás pohladí svými bělostně pižmovými ručkami a zahřeje vaše ambrové srdce. Škoda, že je noc s ní vždy tak krátká!

Mně v ní kardamom nedominuje. Jen v úvodu cítit, ovšem na ten sladký skořicový cukr s růžovým pepřem nemá ani náhodou. Jinak ale naprosto souhlasím, že je to ambrová vůně. Ve střední fázi je akorát trochu cítit cedr, potom už však převáží ambrovanilka s nadýchaným bílým pižmem, jejíž sladkost vyvažují pryskyřičnaté tóny. Není špatná, ale taky mám pocit, že jsem už něco takového zkoušela.

Je jedním ze zhruba pěti nových přírůstků Keičiny lehce přetvořené a přejmenované exkluzivní kolekce. A je zároveň jedinou, která mě naprosto šokovala. Podle složení jsem tipovala jasnou gurmánku, jenže to snad až na poslední fázi není ani omylem. Po svěžím mandarinkovém úvodu s dřevitou myrhou se sice snaží zavonět mandlovým marcipánem a připáleným karamel, avšak celý tenhle gurmánský pokus hatí nahořklý oud s tóny doutnajícího dřeva. Ano, já vím, že složení uvádí olibanum a snažila se mě o tom loni přesvědčit o prodavačka v KaDeWe, když mi ji představovala poprvé. To je tam cítit taky, ale ten oud, typický pro řadu evropských arabek, podle mě Lunea prostě nezapře. Teprve v drydownu, kdy vůni zjemní bílé pižmo a oud zaleze, začne připomínat teplou bílou kávu s kapkou tekutého karamelu v hliněné konvičce.

Ano, nejmladší členka rodiny, která má na rozdíl od Deliny a Deliny Exclusif svá růžová léta ještě před sebou. Stejně jako Delina miluje i tato pivoňková dívka s růžolícími tvářičkami procházky po pláži a skotačení ve vlnách. Díky výraznějšímu liči překypuje ještě větší svěžestí. Jen je škoda, že to při své dívčí nerozvážnosti občas trochu přežene s cedrovou aviváži na svých letních šatech.

Odráží v sobě moment, kdy kněz v rouchu, prosyceném vůní kadidla, ostrou kovovou čepelí nařezává citrusově kořenité bulharské růže, které vykvetly na zahradním záhonu za kostelem, lemovaném orosenou trávou a pudrovými fialkami a pižmovým kosatcem.

Původní verzi jsem bohužel nestihla poznat, nicméně pokud toto měla být přírodní a zářivá citrusová vůně, čekala jsem větší výbuch. Masitou dužinu jako např. v několika vůních April Aromatics tu nepotkáte vůbec, jen nastrouhanou, i když čerstvou citronovou kůru s citrusově nazelenalým petitgrainem se suchými dřevitými podtóny vetiveru a cedru, kterou promícháme s bílým pižmem. Po delším rozvonění, kdy se přidá kastoreum, nám z citrusů zůstane už jen ta kůra a malinko oschne a vůně se rozehřeje. To mi Lux začíná připomínat Ambra di Luna, jenom tady ta ambra není tak sladká a santal není zdaleka tak mléčný. A skrze pudrově pryskyřičnaté tóny a vanilkový benzoin musím uznat, které tady na rozdíl od Monegala cítím, musím zároveň uznat, že by se to dalo brát i jako moderní variace na Shalimar bez kadidla. (NT)

Vydáváme se do dalekého Orientu, klidně jim může i Luxor nebo jiné pouštní město se sluncem rozžhaveným terakotovými stavbami na jeden z bazarů, kde místní prodejci nabízí kromě tradičního koření jako kardamom nebo skořice, ale i nejvybranější aromatický tabák, co voní po černých třešních nebo nejrůznější výrobky z vysoce kvalitní kůže a vykuřovadla jako sladce dřevitá myrha. Ošleháni suchým horkým písečným větrem pak zamíříme i na koňský trh. Je to totiž právě kvalitní kambodžský oud s výše zmíněnými složkami dělá z Luxoru skvělou arabku, která se s klidným svědomím může postavit vedle vůní jako Promise (F. Malle).

I v případě pánské verze jde o mimořádně vyvedenou růži. I ona je zprvu chladná, citrusově aldehydová, avšak tato "sametová" kráska drží v ruce sklenku červeného vína, které je mnohem více kořeněné. Tvoří ho jednak štiplavý zázvor, velice výrazný muškátový oříšek a ostré hořce zelené galbanum. Po rozvonění zeleň postupně sládne s příchodem anděliky. To ovšem růži nestačí. Rozhodla se totiž uchýlit do pánské společnosti hřejivého živočišného pižma a teplého kouřového kadidla a strávit s nimi večer. Všichni se usadí na navlhlý zemitý podklad s mechovým podrostem k doutnajícímu santalu a pálenému jehličí.

Podle kreativního ředitele Amoauge Chistophera Chonga se inspirací pro tuto vůni stal krásný nekonvenční hlas Marie Callsové. Snahou bylo zachytit celé jeho spektrum od nevinnosti až k dramatické tragédii. A právě spojení poetické a dramatické stránky má zajišťovat kombinace růže a anděliky. A rudá růže opravdu hraje nejzásadnější roli. Přichází za chladných ranních červánků v podobě kyselých osvěžujících citrusových aldehydů, oblečená do temně červených sametových šatů, které dávají vyniknout její alabastrové pletí a vyčesaným havraním vlasům. V ruce drží sklenku suchého a chvílemi i medově nasládlého červeného vína kořeněného jemně štiplavým kardamomem, pikantně nasládlým zázvorem a špetičkou prachové skořice. Na hladině sklenky plavou dva plátky květinově sladkého muškátu. Sametově rudá kráska usedá na venkovní dřevěnou lavičku. Ve vzduchu je cítit mírně navlhlá zem po kratičké noční dešťové přeháňce. Přestože ráno nezadržitelně přichází a slunce ukazuje svoji přívětivější tvář ve spojení krémové vanilky zahuštěné tonkou, stříbrošedý mlžný kadidlový opar se zapálenými vonnými santalovými tyčinkami růži stále neopouští a zůstává s ní až do samého konce.

Oproti EDP je čistý parfém ještě hlubší a víc kulatější. Citrusové aldehydy jsou taktéž hlubší a zlatavější, růže je ještě o něco víc sametově chyprová, víno o trochu víc medově sladší, s větším množstvím skořice a zázvoru, naopak téměř s neznatelným kardamomem. A navíc je naše kráska zahalená do šálu hřejivého zlatavého musku.

Už jsem několikrát zmiňovala, až na pár vzácných výjimek já a lilie nejdeme dohromady a bohužel tato vůně je spíše tím pravidlem minimálně ze začátku. Tahle lilie je totiž zubatá. Zoubky do vás zasekává pikantní zázvor, nasládle svěží růžový pepř s kapkou citrusů a muškátový oříšek. A pak už kolem vás roztáhne svoje mohutné zelené liány skleníková lilie s tropicky mýdlovým ylangem, za nímž se schovává i nějaký ten živočich. No a když tuhle jízdu smrti přežijete, vykoukne na vás úplně jiná lilie. Krotká, smetanově krémová lilie (madagaskarská vanilka se opět nezapře) se svěží zelenými lístky, která stojí ve váze vedle poháru s banánovou zmrzlinou (ylang se svojí další polohou). A tahle lilie už je zahalená v kouřovém obláčku labdana a dalších pryskyřic, takže je opravdu Fumé. (NT)

S lilií ve vůních dost často zápasím a tahle nebývala výjimkou. Chybou ovšem možná bylo, že jsem ji nikdy nevyzkoušela v teple, až teď. Edouard Fléchier opravdu s pomocí jiskřivého zázvoru a mořských tónů vytvořil věrohodný dojem šumícího příboje. Jeho lilie je sice na můj vkus pořád dost zelená, k čemuž přispívá i andělika, ale není bolehlavová. K jejímu středomořskému charakteru v další fázi přispívají i vodní květy, mísící se s vůní rozkvetlých pomerančovníků. V základu se pak stává teple pižmovou, ale nebolehlavovou a doplní ji pár zrníček vanilkového pylu. Pokud hledáte téměř nesladkou letní lilii, potom určitě vyzkoušejte.

Téhle vůni jsem se kvůli jejímu názvu dlouho vyhýbala, protože lilie ve vůních zrovna nepatří k mým nejoblíbenějším květinám, navíc noir. Až náhoda tomu chtěla, že jsem v Egoist Royal Parfums přičichla k umělé květině, navoněné právě Lys Noir a zjistila, že ono to ani zdaleka není jen o lilii. Zahrnuje především ovocnou tuberózu a narcis s vůní slámy a nádherné perlivé coca cola tóny otočníku. Celá kytice je jen zlehka poprášená najemno namletým černým pepřem pro navození noir atmosféry, nejedná se ale o nic dramatického. Samotná lilie je tu velmi krotká, jen nepatrně nazelenalá a drží se v květinově krémových tónech. V základu pak nazelenalost jemně dokreslí zemitost pačuli a přidá se i trocha mléčného santalu. Jako zahřívací bílokvětinovka s nadprůměrnou intenzitou a výdrží je podle mě na nadcházející podzim ideální.

V úvodu evokuje sklenici ledově vychlazené kdoulové limonády, k níž se posléze přidá mrkvový kosatec s kořenitou, nepříliš zelenou, zdánlivě křehkou lilii z fordovské Shanghai Lily. V další fázi v ní minerální svěžest s pačuli, větvičníkem a dřevem vytvoří dojem severského pobřeží s ledovými kameny a stromy porostlými lišejníkem a mechem, podbarvenou tóny tabáku a sladce aldehydového heliotropinu. Jenže pak začne ambroxan nabírat na síle a celé to zabije.