Oud? Ale kdeže. Agar Ebene je po odeznění bergamotově svěží hlavy vůní luxusní kožené kabelky s lehce zakouřeném pánském klubu se starožitným nábytkem z navoskovaného dřeva, vyzdobeném jehličím.

Jo, jo ze začátku je to vážně štrůdl se skořicí a rozinkami :) , který zapijete rumovým koktejlem oslazeným lžičkou medu. Po odplutí těchto gurmánských tónů se ukáže pižmo s několika vonnými tyčinkami a nakonec i ta vanilkově sladká ambra obstoupená kouřem z dohasínajícího krbu. Pro takový večer je Ambre Narguilé jako stvořená, vhodně dokreslí atmosféru, ale taky ji to s dalším a dalším zkoušením staví pro mě do role náladové vůně, k níž si ráda přičichnu pouze čas od času.

Tuhle vůni považuju za osobní Ellenovu mstu vůči mojí osobě. Po úvodní jiskřivě aldehydové fázi v ní mám podobně jako Fleur nejprve staré zpocené kožené boty s gumovou podrážkou, které jsou zamazané od dehtu a od omítky. To nejhorší ovšem je, že mně se v nich prohání i myši. Kéž by se mi někdy uráčila docestovat alespoň do toho fialkového semiše nebo sladkého pudru. Brr, dnes to bylo naposled a už nikdy více.

Tady se musím přiklonit k recenzi andry, svěží bergamotový úvod společně s kardamomem, najemno namletou nesladkou skořicí, živočišným kmínem a naplaveným dřevem vážně evokuje deštivý den na zaprášeném dřevěném člunu na otevřeném moři. Díky mořským řasám je cítit i ta rybina a i ta kovová placatka s whisky, i když v té mojí zbývá na dně už jen posledních pár kapek, asi proto si to můj námořník vynahradil oříšky (vetiver). A teď ovšem to nejdůležitější, mně se tahle Ellenova svěženka na rozdíl od andry kupodivu líbí a to jak na mně, tak na mužském figurantovi.

Pamatujete si dokument, který uváděla ČT2 a z něhož se ukázalo, že vůně, kterou tam představoval Ellena byla nakonec právě Iris Ukiyoé? A proč dostala nakonec tento přívlastek? Kromě toho, že je Ellenovým dobrým zvykem vytvářet svěží, křehké až průsvitné vůně, je i údajně i obdivovatelem dřevotisků japonského hnutí Ukiyo-e (volně přeloženo to prý znamená plovoucí svět) zachycující nejrůznější motivy z každodenního života či přírody v pohybu. A musím uznat, ta vůně se skutečně hýbe, sice pomalu a nenásilně, ale hýbe, i když ani zdaleka ne výhradně kosatcově. Na začátek je „nejpohyblivější“, kdy se vám v nose rozjiskří svěží zelené citrusy, které jakoby někdo omýval slanou mořskou vodou. Po několika minutách slanost ustoupí a do popředí vplují křehounké kosatcové okvětní plátky, smáčené jemnou ranní rosou spolu s pár zelenými lístečky. V protikladu k nim stojí trocha sušeného pomerančového kvě­tu. Celý obraz je orámovaný jemným suchým dřevitým podkladem, především pak cedrem. Zprvu je až průsvitný, postupně však spolu s nepatrným zemitým podtónem trochu nabírá na intenzitě. Jenže i tomuto živoucímu obrazu najednou po hodině začne docházet dech a rozplývá se na mně do ztracena. Takže asijský trh možná bude za tuto vůni vděčný, ale já si s produkcí tohoto pána stále tak nějak pořád nerozumím. (NT)

Není to úplně čistokrevná konvalinka, jen jemně orámovaná dalšími květinovými tóny tak, jak jsme zvyklí v případě té od Guerlainu nebo legendárního Diorissima. Je to konvalinka, která vyrostla na trávníku společně s rebarborou a napadalo mezi ně i několik šťavnatých jablek (cítím je zřetelně, i když je složení nepřiznává). Nevím, jak to Ellena udělal, ale tohle je první vůně, kde na mně jablka nevoní jako jar na nádobí. Co se týče té porcelánovosti nebo že by měla být křehká jako porcelán, i tady Ellena překvapil. Muguet Porcellaine nepracuje s klasickým bílým pižmem, místo toho je po celou dobu příjemně chladivá. Navíc na konvalinkovou vůni nejenže jde hezky do prostoru, ona na mně dokonce drží skoro pět hodin! Jak mě tradičně baví k vůním tohoto typu jen čichat, tahle porcelánová konvalinka je první, u níž vážně uvažuju o tom 15 ml balení.

Pokud někdo jako já čekal hlavně vůni s myrhou, toho musím zklamat. Myrrhe Eglantine je hlavně o růži, která svým způsobem typově navazuje na Ellenovu Rose Ikebana. Stejně jako blackviolet mi evokuje sklenku perlivého růžového šampaňského, ozdobenou plátkem grapefruitu. Jakmile vinný efekt růže odezní a promění se v klasickou jemně kořenitou tureckou růži s nádechem červeného ovoce tak, jak ji znáte např. v Une Rose a společně s lehounkou myrhou i mně vytvoří dojem něžného růžového balzámu.

Je to přesně taková vůně, jak se o ní vyjádřil sám Ellena: vzdušná, křehká, orosená růže za ranního úsvitu. Zprvu je citrusově nahořklá a zasypaná čerstvě nakrájenou kyselou rebarborou. Pak se konečně vynoří z čajové koupele s kapičkou lučního medu. Postupně osychá a vystaví se na odiv celá i se svými sametově zelenými lístečky na stonku, na nichž jí ulpělo pár mikroskopických zrníček pepře, rozemletého na prach. Příjemně osvěžující, leč v mém případě s trestuhodně krátkou výdrží, vždycky do hodiny zdrhne bez rozloučení :S .

Doteď si vzpomínám, jak jsem kdysi tuhle vůni zkusila poprvé, protože jsem se podle složení těšila na mléčně santalovou vůni. No a po čtyřech letech to dopadlo úplně stejně jako tenkrát. Houbeles santal, ale ostré aldehydy s trpkými zelenými fíky a vůní navlhlého sena. Tak jsem si řekla, vydrž, třeba se ještě objeví. No neobjevil. Místo toho začal fík po rozvonění moučnatět a dřevnatět. Mléčné tóny se objevily až po delším rozvonění, nenechte se však mýlit, žádný santal, to jen Ellena fíky zlehka pokapal kondenzovaným mlékem. Bohužel to moc nepomohlo, protože fíky i dřevo ho na mojí kůži vsáklo asi tak rychle, jako když Usain Bolt uběhne stovku a zůstala zase jen hořce fíková, sušše dřevitá vůně, jemně poprášená bílým pižmem. Jako dřevitá fíkovka dobrý, ale za ten velký santalový podvod ten palec nahoru neotočím a nechávám pěst zavřenou. (NT)

Je po Lutensově Vetiveru Oriental mojí druhou nejoblíbenější vetiverovkou, která na mně nemá tendenci jít do pánska, jak to u vůní s touto dominantní složkou bývá pro mne obvyklé. Místo lesa se Ellena vydává v úvodu cestou grepové a nasládlé jalovcové svěžesti k lískooříškovému a hodně zelenému vetiveru se špetkou tabáku a ječmenným sladem. V další fázi vetiver přejde do polohy suché doutnající trávy, aniž by přitom ztratil svoji oříškovost, nyní už s typickým slaným podtónem. Zde už přichází do hry tonka v podobě pražených fazolek s lehce připáleným karamel, které vetiveru dodávají nepatrný gurmánský nádech podobně jako je tomu v případě čokolády u již zmiňovaného Lutense, ovšem ve srovnání s ním z toho vychází lépe s intenzitou a výdrží.

Je marcipánovou růží se sladkým pomerančovým květem a pralinkou z La Vie Est Belle. Obsahuje však mnohem lahodnější smetanovou madagaskarskou vanilku a místo tlejícího pačuli s gumovým jasmínem nabízí mnohem přívětivější hřejivý santalový základ s nadýchaným bílým pižmem a ostrouhanotužkovým cedrem. V chladnějším počasí dovede být na rozdíl od své vzdálené francouzské sestřenice gurmánsky požitkářská, v teple však i u ní hrozí akutní otrava cukrem.

Když dva dělají totéž, není totéž, aneb zde nečekejte žádnou zahradu a bylinky a pudrové tóny jako u Hesperys od Phaedonu. Toto je opravdu hesperidické jen ve významu další citrusovky. Tedy malinko odlišná je, protože z ní jde spíš taková suchá svěžest. Nemá v sobě totiž dužinu z citrusů, ale kůru. Takže kyselost ano, nahořklost ano, ovšem postrádá to tu citrusovou svěží šťavnatost. Suché vyznění pak podporuje i připojivší se cedr a jemně štiplavým vetiverem a nepatrným pudrovým podtónem. Za celou je absolutně nesladká. Dál už ovšem nic. (NT)

Podle řeckých mýtů leží zahrada Hesperidek na západním konci světa, kde mají především za úkol hlídat strom nesoucí zlatá jablka nesmrtelnosti. Snahou tedy údajně bylo zachytit v této vůni nejrůznější rostliny z této zahrady. Tak se na to podíváme. Jablka byste tu hledaly těžko, zato jiskřící a malinko i štiplavé zelené citrusy a dřevo tu najdete ihned po přivonění. Štiplavost však velmi rychle ustupuje a změní se na citrusové bublinky, které vás šimrají v nose. Ty zas po chvilce vyšumí až do překvapivě osvěžujících jemných pudrových tónů se směsí "slunečných" aromatických bylinek. Jak pudrovost dočasně ustoupí, nejvýraznější z bylinek se postupně stává heřmánek, uhlazený trochou máslového kosatce. Na závěr nám tyto rostlinky zakryje lehoučký závojíček "pudrového" pižma. Jo, konečně zase nějaká zajímavá svěženka s dobrou výdrží, co se netočí výhradně jen kolem citrusů a vodních tónů.

Ukrývá v sobě záhon citrusově kořenitých, voskově rudých růží, svlažených ranní rosou, kterou postupně vysušuje vycházející slunce. V této fázi mi tak trochu typově připomíná Une Rose bez vinných tónů. Jak se pak vůně rozvíjí dál, dojde vám, že záhon s růžemi se nachází hned vedle kostela, kde se právě pálí kadidlo. Než však vstoupíte do dovnitř, neodoláte a jednu z růží si utrhnete, abyste do jeho majestátních nostalgických prostor vnesli trochu svěžího vánku.

Jó kéž bych tam k tomu kosatci měla tu sladkou mrkvičku jako jerry. Ta moje je obalená vydatnou vrstvou hlíny. Brr. (NT)

Těšila jsem se na pořádnou květinovou chypre, no na mé kůži po svěžím citrusovém úvodu s pikantním kardamomem vyzní po docela dlouhou dobu hlavně štiplavě živočišná skořice s mýdlovým ylangem a lehoulince indolickým jasmínem. Teprve po delším rozvonění se konečně objeví několik okvětních plátků jemně kořenité růže s pudrovým kosatcem, vanilkou, dřevem a pěkně zapracovaným pačuli, který vůni dodá příjemný sametově zelený nádech.

Podle oficiálních stránek značky byla tato vůně inspirovaná tragickým příběhem Madame Butterfly ze známé opery G. Pucciniho. Coby bílokvětinová vůně má odrážet různé stránky její postavy: tuberóza v ní má symbolizovat nebezpečí, jasmín věrnost a oddanost, gardénie tajnou lásku, konvalinka čistotu srdce a bílý karafiát nevinnost, což v základu vyvrcholí v její tragický konec. Ano, tragická, chladná a odtažitá, přesně tak se chová vůně už od začátku, bohužel ne ve smyslu nějakého veledíla, jakým Pucciniho tvorba bezesporu je. Jen na začátek vás přivítá trocha zelených bylinek a špetka pikantního pepře, než se celou vůní rozprostře podivná kyselost, vodnatost a kovový chlad, která vůbec nedá prostor jednotlivým bílým květům patřičně vyniknout a zahrát to slibované velké divadlo. V podstatě se dočkáte jen ovocné žvýkačkové tuberózy, trochy medově nasládlého jasmínu a příjemné „krémové“ gardénie bez žampionů. No a v základu, kde by člověk čekal slibované vyvrcholení, dýky, která by rozčísla tuhle nudu, se mu dostane jen něco hřejivé ambry s pryskyřičnatými tóny a jemnou kůží. Rozdíl mezi Reflection a touto vůní je pouze ten, že tady nás neterorizuje zatuchlost, brčálová zeleň a jasmín není živočišný, což z ní dělá „o chlup lepší květinovou letní svěženku“. I tak se mi však stejně jeví pro tuto značku naprosto zbytečná. (NT)

Vůně údajně čerpá inspiraci ve Zlatých dvacátých létech minulého století, která odrážela touhu po exotice. No v podstatě to s tím rozšiřováním obzorů sedí, tuhle pačuliovku si totiž podobně jako Lutensovo Borneo můžete představit jako nákladní lod odněkud z dalekých východních zemí. Tahle veze hořkou pomerančovou kůru a hořké kakao v zaprášených dřevěných soudcích. Další bedny jsou vystlané navlhlým mechem a ukrývají lahve s hřejivým koňakem. Nejlepší jsou ovšem ty zbývající, jelikož ukrývají mnohem sladší kakaový prášek, krémovou vanilku a karamely s najemno nasekanými oříšky. A povaluje se tu i kožený váček s ambrově pryskyřičnatým slaďoučkým tabákem.

Hortense de Beauharnais byla dcerou Napoleonovy první manželky Josefíny, která byla na přání své matky provdána za Napoleonova mladšího bratra Louise Bonaparte a později se stala holandskou královnou a matkou císaře Napoleona III. Byla prý nejen krásná, o čemž svědčí její zachované portréty, svůdná a inteligentní, zároveň však milovala i parfémy, a tak jí v roce 1810 Jean Rancé jednu vytvořil. A přesně tím má Hortense být, reinterpretací její původní vůně. A soudě podle obsahu musela tahle dáma asi podobně jako já milovat růže. Hortense je totiž obrovským pugétem orientálních rudých růží. Některé jsou orosené od bergamotové šťávy, jiné kořeněné kardamomem, pepřem nebo teplou skořicí. Ty nejkrásnější ovšem mají kalichy naplněné kapkami sladkého červenovocného nektaru. Celá kytice stojí ve váze na čerstvě navoskovaném dřevěném stole a je jemně olizována teplem z plápolajícího krbu (příjemně teplé meditační kadidlo). Tak tuhle růži můžu narozdíl od té byreďácké označit právem královnou noci.

Je osvěžující kolínskou s nesladkým pomerančovým květem, citrusově nazelenalým petitgrainem s jemnými dřevitými podtóny, chladivým kardamomem a jiskřivým zázvorem, kterou, kterou téměř neznatelně zahřívá kapka hořkého neroli s hrstí nezralých zelených kávových bobů.

Je vůní smetanové pannacotty s marmeládou z červeného ovoce, pikantně nasládlého růžového pepře a pryskyřičnaté ambry.

Kolibřík je vskutku hravý pestrobarevný ptáček, který ani chviličku neposedí. Nejprve si vesele poletuje v ovocném sadu mezi rozkvetlými jabloněmi a třešněmi, jejichž sladký nektar ho vábí, zatímco kolem bubnují citrusové kapky deště. Vzápětí už si to zamíří na nedalekou hrušeň a několikrát si uzobne z jedné máslovky. Ledva se stačí nabažit v ovocném sadu, už ho vábí přilehlá květinová zahrada s vůní konvalinek, hřejivého karamelového zimolezu, sladce pudrové mimózy a tulipánů. Nakonec zcela omámený jejich sladce pižmovým pylem s podtóny smetanových mandlí pak místo koruny stromu přistane u jeho kořenů, porostlých mechem.

Název je citací z jedné básně ze 13. století od perského básníka Rumiho a vůní bílých květin a zralého ovoce má odkazovat na božské zahrady Edenu. A můžu říct, že Hundred Silent Ways je vskutku veselou, nikoliv však plochou ovocnou květinovkou. V první fázi se skládá ze šťavnaté mandarinky, broskve a ovocné tuberózy. Kromě toho bych si tipla, že ve složení bude určitě i pomerančový květ, protože kromě meruňkové tuberózy cítím i vůni lesních jahod. Po rozvonění se ovocem začne prolínat něžná gardénie s krotkým jasmínem. V základu se přidá vanilka se špetkou bílého pižma, jejíž sladkost tlumí lehce drhnoucí vetiver. Jen je škoda, že je v téhle fázi už poměrně intimní, když uvážíme, že se jedná o čistý parfém.

Donedávna jsem o téhle americké značce neměla tušení. Teprve seznámení se s touhle vůní mě přimnělo zapátrat, že nejen vůně (nabízí jak EdP, tak parfémové oleje ve formě roll-onu a i na samotném zpracování Huntera je poznat práce s přírodními složkami), ale i samotná zakladatelka mi velmi připomíná Tanju Bochnig a April Aromatics. Ovšem to jen pro hrubou představu, protože Hunter má přes typově podobné zpracování svou vlastní osobitost. Takhle kadidlovka s jehličím, aromatickým tabákem, voskovými pryskyřicemi a vanilku opravdu vyvolává dojem podzimního podvečera v lesním srubu. I když pootevřeným oknem jde dovnitř nepatrný závan chladu, v krbu to příjemně praská a hřeje, zatímco vy popíjíte teplý javorový sirup. Hunter musel být asi hodně výjimečný přítel, pokud pouhá vzpomínka na něj přimněla Anne McClain vytvořit takhle geniálně jednoduchou sametovou orientálku se skvělou výdrží.

David Seth Molz nás s Bitter Rose, Broken Spear tentokrát bere do Irska v dobách rytířů Rudé větve. Jeho Irsko je plné luk, porostlých tymiánem, a jehličnatých lesů s cypřiši a modříny, kde se společně s dřevěným uhlím pálí i bodláčí. Podnebí je tu studené a deštivé, kdy vám nezbude, než se před tou nepohodou schovat pod okap a naslouchat kovově ostrému bubnování deště a pozorovat, jak z nedaleké udírny stoupá dým.