Přestože tahle vůně neobsahuje větvičník, je věrná svému názvu a v první fázi trochu připomíná doby slavných chypre vůní jako Parure. Pracuje s přírodními citrusy (pomerančová a citronová dužina), kořeněnými špetkou kardamomu a postrouhaných muškátovým oříškem. Růže je tu krásně mechová a to jen díky šikovně zapracovanému pačuli s krotkým vetiverem. Po rozvonění ji pak ještě doplní mátově svěží pelargónie. Jen je škoda, že to chypre nevydrží déle, protože v základu přece jen nad mechovými tóny pačuli s vetiverem přece jen převáží ambrová dřeva s hebkým bílým pižmem. Ale nevím, čím to je, na mé kůži začne být hodně rychle intimní a do dvou hodin je úplně fuč, což při její ceně opravdu nejsem ochotná akceptovat.

V úvodu se mísí sladká, najemno namletá skořice s muškátovým oříškem. Už po pár minutách ovšem převezme hlavní slovo směs dřev v čele s cedrem, mléčným santalem a papyrem. Ale znovu se o žádnou orientálku nejedná, pokud nepočítáme tu špetku tabáku v základu, neboť tohle dřevo je díky kumarinu a vanilce sladké. Nicméně při trošc e fantazie se podle mě dá říct, že vanilka v ní kombinaci s labdanem může vyvolávat dojem zlatých písečných tónů.

Je klasickou pačuliově kořenitou růží s tóny červeného ovoce. V úvodu je díky kouřovému obláčku agarového dřeva příjemně živočišná a zahalená do semišového šafránu. Ty později vystřídá koňaková ambra s hladce broušenou kůží a špetkou jemného bílého pižma.

Barevně jako zlatou tuto dřevitou vůní nevnímám, nicméně už úvodu zajímavě kombinuje elemi s mandarinkou, která její citrusové pryskyřičnatosti dodává šťavnatou nasládlost a vytvoří spojovací můstek k ovocné dřevitosti, doprovázející tóny dubového sudu. Ten sice neukrývá whisky nebo jiný alkoholický nápoj, ale mandlovou tonku, díky níž má dřevo lehoulinký gurmánský nádech.

Ano, tohle je skutečná vůně borovicového lesa. Vstupujeme do něj za dešťové přeháňky, která příjemně osvěží. Velmi rychle se však vyčasí a díky slanému podtónu vetiveru, že se jedná o borovici přímořskou. A jak už to už přímořských lesíků bývá, narazíme i na malý kostelík, kde se pálí františky.

Hodná holka se nám zkazila? No leda tím, že si vlasy ozdobila ovocným jasmínem, zakousla se do broskve a spořádala sklenici teplé meruňkové marmelády (ovocná tuberóza s ambrou). A jak byla zlá, šla si ještě v samotném závěru ořezat pár tužek (cedr) :) . Je to veselá květinová ovocenka, ale za ty peníze má k luxusní exkluzivce sakra daleko.

Tenhle anděl sestoupil z rybízových výšin, aby se prošel v levandulovém poli. Má alabastrovou pleť s růžolícími tvářemi a hlavu mu zdobí věneček z fialek. Než stačí odletět zpět do nebes na pižmový obláček, něžně vás polechtá svými mimózovými křídly a naplní vás pocitem vnitřního klidu, který vás zavede do nedaleké kapličky, kde mistr sochař vytesal jeho podobu do mramoru.

Ano, je to příjemná vanilková vůně s karamelovým krémem, zlehka přelitá piňa coladou. V první fázi v ní cítím dokonce i zkaramelizovaný cukr s podtónem lesních jahod podobně jako v Sucre d'Ébène. Po rozvonění se mi i s pomocí bílého pižma promění v nadýchanou cukrovou vatu a tak už zůstane. Akorát mi přijde docela intimní.

Po úvodním lehkém pepřovém závanu se rozvoní jako kakaový dort s rumovou náplní a čokoládovou polevou a špetkou sladkého koření. V základu se pak už jen přidá krémová vanilka. A mimořádně sympatické na téhle gurmánce je především to, že nepůsobí vůbec přeslazeně jako spousta vůní z této kategorie.

V případě dámských vůní si u Comme des Garcons zvykli v poslední době její uvedení vždy spojit s nějakou celebritou. Tentokrát padla volba na bývalou kreativní ředitelku amerického Vogue Grace Coddingtonovou, která celý život miluje vůni anglických růží a svoje dvě kočky, což se odrazilo na samotném tvaru flakonu. Nečekejte tedy kdovíjak velkou, ale spíš éterickou letní růžičku. Její lehkost naznačuje už úvodní svěží bergamot s růžovým pepřem, čerstvou bazalkou a chladivou mátou. Po pár minutách se sice přidá i špetka pikantního kardamomu, avšak vzápětí zmizí v záplavě překvapivě příjemně svěží neřezavé frézie a samotné ovocné růže. V balzamicky ambrovém základu se pak už jen růže zachumlá do obláčku bílého pižma.s hřejivým kašmeranem. Není to kdovíjak převratné, ale pořád lepší než Rose Pompon.

Tak tady se s kwitkem bezvýhradně shodnu. Jak mě klasická Soleil nijak zvlášť neohromila, Grain de Soleil považuju za jednu z nejlepších vůní od Fragonardu vůbec. Jasmín ze Soleil je tu zalitý sladce aldehydovým heliotropinem, který ovšem díky svěžesti pomerančového květu nepůsobí vůbec ulepeně. Rovněž růže tu má k bulharskému olejíčku daleko a je pokrytá vydatnou vrstvou sladké skořice. Má i lepší základ, v němž teplé kadidlo skutečně spolu se skořicí a vanilkou působí příjemně balsamicky.

Spojení s láskou se v téhle vůni se zprvu dá hledat opravdu hlavně přes červenou barvu, protože Graine de Joie je především nakysle svěží červenovocná vůně s výrazným rybízem a granátovým jablkem a kupodivu neřezavou frézií. Přidaná pralinka ji pak promění ve sladkou ovocnou náplň do žvýkačky, ale ne ulepenou. Až sem bych to teda nakonec s určitou rezervou brala nejspíš jako takovou interpretaci ztřeštěné, rozjuchané lásky. Co však vůni totálně zabíjí, to je základ s chemickým drhnoucím pižmem a laciným drogérkovým cedrem. Nicméně to nemění nic na tom, že když značka jako Eau d´Italie přijde s vůní kvalitativně na úrovni současného mainstreamu, je evidentně něco špatně. (NT)

Já tam té mandarinky moc nemám, spíš ty bobule, brusinky nebo tak. Jinak pak se mi vyvíjí úplně stejně, krotké bílé květiny, z nichž je nejvyráznější ten nazelenalý zimolez s téměř nesladkým karamel, vanilkovým popraškem a ambrou. Akorát mě to spíš než velký bál evokuje vyhřívanou zimní zahradu zvenku se zamrzlými okny. Každopádně to nezapře rukopis kolekce Casamorati, moc pěkné,

A máme tu třetí značku s konceptem inspirace drahými kameny. I když jsem si ze složení nedovedla dost dobře představit, jak by tahle vůně mohla vonět červeně, přesto jsem se rozhodla to s ní zkusit zejména kvůli skořici, kterou jsem se naučila mít ráda v Alambaru i jinde. A skutečně, větrově zemitý tymián s trpkým hlohem, vodnatým šeříkem a gardénií v úvodních minutách rudému odstínu rozhodně nenasvědčují. Ten se dostaví až s nastupující růží s ovocnou zavařeninou z jasmínu sambac, krotkou pačuli, najemno namletou skořicí a špetkou kardamomu. V základu pak tuhle "marmeládovou" růži zahustí vanilka a doplní ji směs cedru a suchého kouřového vetiveru. Intenzita se pohybuje zhruba kolem průměru, samotná výdrž rovněž. Škoda toho začátku, ke zbytku vůně se podle mě vůbec nehodí, jinak bych o ní nejspíš uvažovala. (NT)

Podobně jako Antonia i Grand Bal patří do skupiny "slunečných" květinových vůní. Otevírá se svěžestí hořkého bergamotu a pomerančového květu a zvolna přechází k jiskřivému nazelenalému, přesto krotkému jasmínu, tropicky "mýdlovému" ylangu, který vůni prohřeje, a příjemné gardénii bez houbiček. Jak vůně postupuje dál, pomerančový květ krásně zesládne, přitom se ale drží v pozadí, ylang nabývá krémovější podobu a zvýrazňuje tak podobně laděné podtóny santalu a naopak téměř utlumí jeho jemnou kořenitost. S tímhle si pan Demachy poradil opravdu dobře, zejména s tou věrohodnou iluzí gardénie, o níž psala Mitzi.

Dlouho jsem čekala na to, kdy pro mě Francis Kurkdjian v rámci svojí vlastní produkce vytvoří tu správnou vůni. Až ho konečně letos napadla geniální myšlenka: udělat z Cologne pour le Soir a Absolue pour le Soir nositelnou vůni. A stačilo k tomu následující: vypustit koření, především nechutně živočišný kmín a znatelně ubrat na medovosti. Tedy určitá jiskřivá medovost s vůní ambrové růže a kapkou alkoholu, jíž se Grand Soir teoreticky vzdáleně hlásí k příbuzenství se svými přechůdkyněmi, tu zůstala. V žádném případě však nepůsobí ulepeně. Místo toho se Grand Soir vydává typově směrem PG13 Brûlure de Rose jen s tím rozdílem, že sem nám Francis místo malin, kakaového poprašku, pižma a crème brûlée přidal k vanilce, ambře a benzoinu tu krásnou našlehanou tonku z Feve Delicieuse, která v drydownu přejde do bíločokoládova a labdanum s koženým podtónem, aby v základu opět teoreticky připomněl tématiku Soir a nepůsobila tak líbivě, A tentokrát nejenže drží dlouhé hodiny, ale na rozdíl od Baccarat Rouge 540 jde i do prostoru a já jsem beznadějně zamilovaná.

Spíš než exkluzivní vůní bych ji i viděla jako klasickou kolínskou, nicméně velmi povedenou. V úvodu je osvěžená bio citrusy a borovicovým jehličím, potom už je to sólo pro jednu z nejhezčích rozmarýnových vůní. Je ozdobená miniaturní snítkou tymiánu a posypaná drceným černým pepřem.

Tohle je další případ, kdy jsem si říkala, že zelené vůně nejsou nic pro mě. A zase přišel Ben a přesvědčil mě o opaku. V jeho podání jde o zahradu se svěžími zelenými citrusy, s větvičkami keřů, obtěžkanými hořkými zelenými lístky. Rostou tu bylinky a najdete tu i hořký pomerančový květ. Vezmete do ruky několik těch zelených lístků, vlahých od ranní rosy a rozdrtíte je tak, až z nich začne vytékat šťavnatá míza. Jak postupujete dál, narazíte na mlžný/jemně kouřový opar, za nímž se kromě dalšího vlahé zeleně ukrývá lán jiskřivě "medový" zimolez, na nějž se jako drobné sněhové vločky snáší zrnka jemného "pudrového" pižma. Zahrada však neschovává pouze hořkou zeleň, ale i jednu malou, přesto dospělou "sametově" zelenou fialku a dokonce i hromádku zrovna vyloupaných čerstvých mandlí s nasládle mléčnými podtóny, o nichž psala andry. Vše zdobí skvělá výdrž, neznám žádnou jí podobnou, tak nějak nechápu ukončení výroby.

Díky krásně zapracovanému šafránu mi už od svrchních tónů evokuje zelenou semišovou kabelku, v níž se nachází lahvička malinového sirupu a také čínské gumy, které mi jsou snad poprvé ve vůni příjemné. Po rozvonění úlohu šafránu už naplno převezme semiš a kůže, kdy se s kabelkou přesuneme do kostela, kde pálí kadidlo, ambra a dřevo

Prý zelený santal. Houbeles! Jen zelené citrusy s lehkými bílými květy na mléčném cedrovém podkladu a la santal. (NT)

Ze začátku opravdu pěkná osvěžující čajovka s limetkou a galbanem, bohužel jen do chvíle, než nastoupila okurka s bambusem a proměnila se na mně v nasládle čpící brčálovou zeleň.

Blossom a tady konečně můžu říct, že k žádné vyložené katastrofě tentokrát nedošlo. V první fázi je to klasický zelený čaj s citrusy tak, jak ho známe z předchozích verzí. Důležitější ovšem je, že drogérkový cedr, který mě svým čpením štve ve všech předchozích verzích včetně té základní, je tu téměř zkrocen třešňovým květem - cítit tu je taky, ale minimálně. Opravdu slušná čajovka.

Podle ww.nstperfume.com má vůně vzdávat poctu newyorské čtvrti Soho, kde tato značka roku 2011 otevřela jeden ze svých butiků. I tak ve vůni ale nějakou zeleň najdeme, napřed jenom maličko v podobě čerstvě rozmačkané svěží bazalky, z níž odkapává šťáva a kterou smícháme dohromady s pikantně nasládlým růžovým pepřem a mírně strouhneme muškátovým oříškem. Víc ze přidá až po rozvonění, kdy se teplé kouřové kadidlo spojí se "sametově" zelenou fialkou a svěží mátou. Bohužel se nám do toho přimotá i trocha zapařené skleníkové zeleně. V drydownu však veškerá zeleň mizí a místo toho nás obklopí suché, sladce kouřové labdanum s "prachově" pryskyřičnatou ambrou a mléčným santalem - vím, že ho složení sice nepřiznává, ale je tam a je nádherný! (NT)

Dalbergie patří do skupiny tropických stromů, poskytujících velmi ceněné dekorativní dřevo, známé jako palisandrové růžové dřevo. Jelikož se jedná zároveň jedná o velmi tvrdé dřevo, má svůj význam i v hospodářství. Vyznačuje se barevnými odstíny od tmavě fialové až po hnědočernou (eben). Dřevo africké dalbergie pak konkrétně voní po fialkách, od čehož získalo svůj název fialkové dřevo. A přesně tu se pokusil Alberto Morillas v téhle vůni zachytit včetně prostředí, v němž roste. Úvodní svěží bergamot s jalovcem a levanduleí mají pravděpodobně evokovat její zelené listy třepetající se ve větru. Nechybí samozřejmě ani samotné sladké růžové dřevo, zdůrazněné sladkou vůní fialek. Kouřové tóny vetiveru a labdana, které se přidají po rozvonění, potom úspěšně vytváří dojem tropické až pouštní atmosféry. Nakonec se ustálí na vanilkovém základu s hebkým bílým pižmem. Není to znovu špatná vůně, ale po Cierge de Lune je to pro mne zase výrazný krok zpět. Méně mě nadchnula snad už jen premiérová vůně této značky. (NT)

V případě této vůně jsem překvapená, že Tom má ve svém repertoáru tak jemnou vůni a zrovna pánskou. Porovnám-li ji s jeho ostatní produkcí, přívlastek Grey by se hodil spíš pro označení šedé myšky. Žádný šedivý voňavý dojem z ní totiž nemám. Ale jako decentní elegantní vůně rozhodně není k zahození. Ihned po nástřiku se hlásí o slovo ostřejší šalvěj spolu s až kovově chladivými citrusy, které spolu s připojivším se slaným nádechem jsou to jediné, co ve mně vytváří dojem jakéhosi stříbrošedého závoje. Po nich se objevuje hodně suchý vetiver, jehož zemitosti a suchosti mírně napomáhá i pár snítek kosatcového kořene. Zbytek vůně se pak už nese vyloženě jen v tom dřevitě-vetiverovém duchu s výjimkou něco málo chyprých tónů větvičníku v základu. (NT)