Variace na Krylova Anděla. Tohoto pošramoceného anděla si z kostela odnáší nedospělý mladík v džínách zamazaných od trávy, to jak předtím zapíjel za kostelní zdí levným rybízovým vínem nešťastnou lásku. Anděla schová do krabice od kostkového cukru a doma mu vyřeže nová křídla ze dřeva a vrátí oprýskané barvy. Anděl se nepřítomně usmívá mezi krystalky cukru na dně krabice, i když mu jeho samozvaný zachránce vyfukuje do obličeje kouř z jointa, v záhybech dřevěného roucha prosyceného vůní kadidla ještě ulpívá vosk kostelních svíček. Andělovi stále něco chybí, koneckonců je to anděl ztracené lásky, jež voní chvíli cukrem a chvíli pelyňkem, nemůže být dokonalý. Nápad přichází okamžitě, malá lahvička od parfému s fialkami vonící usazeninou na dně se ocitá v andělově napřažené ruce.
V téhle vůni se pořád něco pere podobně jako v pubertálním frackovi. Rybízový tón je drze vlezlý a sebejistý, zatímco cukr s pudrovou mimózou prozrazují dětskou zranitelnost. Tabák s hořkým pelyňkem jsou pokusem o vstup do světa dospělých, ale nakyslý grep se štiplavostí kadidla to puberťákovi vzápětí vrátí a připomenou mu, že má ještě čas. A může si zatím dát vanilkový puding s banánem - sladké na nešťastnou lásku v pubertě zabírá nejspolehlivěji.
Zpočátku skladiště laků a ředidel a k tomu mentolový tón, který mi výborně protáhl nos. Po chvíli vůně dřevěných kostelních lavic, které byly nedávno renovovány. A k tomu kostel, spíš malý venkovský kostelík, trochu ponurý, tmavý a stroze zařízený.
Někdo v něm ale před chvíli zatopil. Do kostela se scházejí lidé, zažehnou svíce a s prvními tóny varhan se atmosféra zcela změní. Vůně změkne pižmem, zesládne květinami,… aha, teď ve světle svící si všimnu, že je jimi moc pěkně vyzdobený, což mi před tím uniklo. A znovu ten větrový tón. Až teď mi došlo, že je to kadidlo, kterým je kostel po mnoho let nasáklý. Pro mě je to nejkrásnější část vůně, je proteplená a útulná, trochu omamně květinová a pižmová s umírněným a teplým kadidlem.
Ovšem když z kadidelnice začne stoupat dým a průsvitná mlha se líně převaluje prostorem, je najednou všechno jinak. Je to vůně silná nasládle štiplavá a je jasné, že jen tak rychle nezmizí. Konec je kadidlově pižmový, bez květin.
A kdo z přítomných se zde setkal se svým andělem? Kdo ví….
Edit: Někdy se rozvoní i tak, že po krátké hořké pelyňkové sprše se rovnou přehoupne do kadidlově-květinové a pižmové vůně (což je pro mě trochu neobvyklá kombinace) a chápu, že někomu nesedne a může mít na svědomí onen "jedlý máslový tón, který se válel bůhví kde", jak popisuje v recenzi Alibi.
Omlouvám se, ale toto nebude můj šálek kávy. Dokonce i když to píšu držím postiženou ruku s nastříknutým vzorkem co nejdále od nosu.
První závan pelyňkové hořkosti mě měl hned varovat, že tohle nebude žádná růžová vodička. Hned potom se na mě vyvalila nálož kadidla, cigaretového popela, výfukových plynů. Rychle jsem se stáhla a chvíli čekala, než jsem se zase odvážila více zkoumat. Další nádech mě zavedl do starého opuštěného prázdného gotického kostela s ostrými vysokými lomenými oblouky. Nevětraného místa plného vlhkosti, prachu, zvláštních přísvitů světla lomeného skleněnými vitrážemi... a přízraků. Jeden z těch přízraků, protáhlá černá silueta proletěla kolem a vystrašila mě pachem krve a kovovým cinknutím kosy o chladnou kamennou dlažbu. Hororová scéna! Ani ten poklad, který tam někde dole v podzemní kryptě leží v rakvi, a připomíná mi santolovo-vanilkovo-máslový popcorn z La Fin du Monde (jestli tedy něco takového vůbec existuje, nebo je to taky nějaké strašidlo) - mě neuklidní. :D
Pro mě je to především velká nálož štiplavého kadidla. Musela jsem kouknout do složení, z čeho tam mám ten kovový přídech - nejspíš to bude grep. A někde vespod něco máslového jedlého, čeho bych se ale nikdy nedotkla ani prstem, natož snědla. Bůhví, kde se to válelo. Proboha svatýho, umyjte to ze mě! :D
Tenhle anděl sestoupil z rybízových výšin, aby se prošel v levandulovém poli. Má alabastrovou pleť s růžolícími tvářemi a hlavu mu zdobí věneček z fialek. Než stačí odletět zpět do nebes na pižmový obláček, něžně vás polechtá svými mimózovými křídly a naplní vás pocitem vnitřního klidu, který vás zavede do nedaleké kapličky, kde mistr sochař vytesal jeho podobu do mramoru.
Variace na Krylova Anděla. Tohoto pošramoceného anděla si z kostela odnáší nedospělý mladík v džínách zamazaných od trávy, to jak předtím zapíjel za kostelní zdí levným rybízovým vínem nešťastnou lásku. Anděla schová do krabice od kostkového cukru a doma mu vyřeže nová křídla ze dřeva a vrátí oprýskané barvy. Anděl se nepřítomně usmívá mezi krystalky cukru na dně krabice, i když mu jeho samozvaný zachránce vyfukuje do obličeje kouř z jointa, v záhybech dřevěného roucha prosyceného vůní kadidla ještě ulpívá vosk kostelních svíček. Andělovi stále něco chybí, koneckonců je to anděl ztracené lásky, jež voní chvíli cukrem a chvíli pelyňkem, nemůže být dokonalý. Nápad přichází okamžitě, malá lahvička od parfému s fialkami vonící usazeninou na dně se ocitá v andělově napřažené ruce.
V téhle vůni se pořád něco pere podobně jako v pubertálním frackovi. Rybízový tón je drze vlezlý a sebejistý, zatímco cukr s pudrovou mimózou prozrazují dětskou zranitelnost. Tabák s hořkým pelyňkem jsou pokusem o vstup do světa dospělých, ale nakyslý grep se štiplavostí kadidla to puberťákovi vzápětí vrátí a připomenou mu, že má ještě čas. A může si zatím dát vanilkový puding s banánem - sladké na nešťastnou lásku v pubertě zabírá nejspolehlivěji.
Zpočátku skladiště laků a ředidel a k tomu mentolový tón, který mi výborně protáhl nos. Po chvíli vůně dřevěných kostelních lavic, které byly nedávno renovovány. A k tomu kostel, spíš malý venkovský kostelík, trochu ponurý, tmavý a stroze zařízený.
Někdo v něm ale před chvíli zatopil. Do kostela se scházejí lidé, zažehnou svíce a s prvními tóny varhan se atmosféra zcela změní. Vůně změkne pižmem, zesládne květinami,… aha, teď ve světle svící si všimnu, že je jimi moc pěkně vyzdobený, což mi před tím uniklo. A znovu ten větrový tón. Až teď mi došlo, že je to kadidlo, kterým je kostel po mnoho let nasáklý. Pro mě je to nejkrásnější část vůně, je proteplená a útulná, trochu omamně květinová a pižmová s umírněným a teplým kadidlem.
Ovšem když z kadidelnice začne stoupat dým a průsvitná mlha se líně převaluje prostorem, je najednou všechno jinak. Je to vůně silná nasládle štiplavá a je jasné, že jen tak rychle nezmizí. Konec je kadidlově pižmový, bez květin.
A kdo z přítomných se zde setkal se svým andělem? Kdo ví….
Edit: Někdy se rozvoní i tak, že po krátké hořké pelyňkové sprše se rovnou přehoupne do kadidlově-květinové a pižmové vůně (což je pro mě trochu neobvyklá kombinace) a chápu, že někomu nesedne a může mít na svědomí onen "jedlý máslový tón, který se válel bůhví kde", jak popisuje v recenzi Alibi.
Omlouvám se, ale toto nebude můj šálek kávy. Dokonce i když to píšu držím postiženou ruku s nastříknutým vzorkem co nejdále od nosu.
První závan pelyňkové hořkosti mě měl hned varovat, že tohle nebude žádná růžová vodička. Hned potom se na mě vyvalila nálož kadidla, cigaretového popela, výfukových plynů. Rychle jsem se stáhla a chvíli čekala, než jsem se zase odvážila více zkoumat. Další nádech mě zavedl do starého opuštěného prázdného gotického kostela s ostrými vysokými lomenými oblouky. Nevětraného místa plného vlhkosti, prachu, zvláštních přísvitů světla lomeného skleněnými vitrážemi... a přízraků. Jeden z těch přízraků, protáhlá černá silueta proletěla kolem a vystrašila mě pachem krve a kovovým cinknutím kosy o chladnou kamennou dlažbu. Hororová scéna! Ani ten poklad, který tam někde dole v podzemní kryptě leží v rakvi, a připomíná mi santolovo-vanilkovo-máslový popcorn z La Fin du Monde (jestli tedy něco takového vůbec existuje, nebo je to taky nějaké strašidlo) - mě neuklidní. :D
Pro mě je to především velká nálož štiplavého kadidla. Musela jsem kouknout do složení, z čeho tam mám ten kovový přídech - nejspíš to bude grep. A někde vespod něco máslového jedlého, čeho bych se ale nikdy nedotkla ani prstem, natož snědla. Bůhví, kde se to válelo. Proboha svatýho, umyjte to ze mě! :D
Tenhle anděl sestoupil z rybízových výšin, aby se prošel v levandulovém poli. Má alabastrovou pleť s růžolícími tvářemi a hlavu mu zdobí věneček z fialek. Než stačí odletět zpět do nebes na pižmový obláček, něžně vás polechtá svými mimózovými křídly a naplní vás pocitem vnitřního klidu, který vás zavede do nedaleké kapličky, kde mistr sochař vytesal jeho podobu do mramoru.