Jásavý aldehydový úvod se svěžím bergamotem ještě naznačoval zcela novou vůni. Po pár minutách už se však zpoza lehce připálených švestkových povidel (davana) začaly zcela neomylně vynořovat Keičiny růžové lokumové kostky včetně najemno namletých mandlí a okvětních plátků růže, obalených v marcipánu. Dokonce došlo i na trochu toho teplého mléka s medem. Keiko sem akorát místo lepivých datlí přidala po rozvonění pár kandovaných švestek, víc dřeva a použila jiný druh nedrhnoucího bílého pižma, lehounkého jako peříčko. Ale i když nebudu vůči Bohemes kritická ve smyslu, že omílá známou písničku, nemůžu jí ve srovnání s jejími třemi předchůdkyněmi a vzhledem k výrazně vyšší ceně prominout o něco slabší intenzitu, i když jinak na kůži drží dobře.

Jak dosáhnout svobodného ducha? Někdo hledá dokonalou vlnu, někdo slézá kamenitá přímořská skaliska v Jižní Americe, porostlá trpkou zelení a guajaky. Někomu stačí se jen tak brouzdat po mořském pobřeží. A někdo se zastaví v místním dřevěném kostelíku, kde se pálí myrha. a když chce někdo tohle všechno naráz, navoní se Bohemian Soul.

Tahle vůně opravdu hraje širokým spektrem odstínů. Nejprve je to směs svěžího koření a ostré levandule, od něhož vzápětí přechází ke kandovanému pomeranči, živočišnému hřebíčku, teplému kadidlu a páleným dřevům. V další fázi vás obklopí balsamický kouř labdana a dalších pryskyřic, tentokrát prošpikovaný palčivým kořením. Dále se nabízí vůně kůže, napuštěná hřejivými vonnými mastmi. A nakonec tenhle psychedelický obraz završuje prašná zemitost pačuli spolu se suchým doutnajícím vetiverem se slaným podtónem, přičemž v úplném dojezdu vůni změkčí trocha vanilky. Jestli v sobě některá z vůní skrývá kromě aromaterapie i Tanjinu vášeň pro jógu a východní účení, pak je to rozhodně Bohemian Spice.

Je možnou odpovědí pro ty, kteří v Rojově A Midsummer Dream marně hledaly Puka v čarovném lese. Zde ho najdete ve vůni pryskyřičnaté elemi a mechově zeleného pačuli u vodopádu, vytvářející lesní jezírko, obklopené fréziemi, dokonce i pižmově kosatcovou královnu Titanii. Uchýlila se k odpočinku do své jeskyně, přikrytá semišově šafránovým pláštěm, se nechává zahřívat harmonickým kadidlem, proslazeným špetkou vanilky.

I mě vzal Pierre na pozoruhodnou exkurzi přírodou. V mém případě to ovšem začalo lány obilí, zelenou loukou, na níž jsou rozesety otepi sena a teprve po dešťové přeháňce, kdy znovu vysvitlo slunce a pomalinku prohřívá zem, mě zavedl do jehličnatého lesa (pikatní cedr). Po této dlouhé procházce mi pak ještě naservíroval nasládlý, jemně aromatický tabáček (velice chutný) smíchaný s pudrovým pižmem - moc pěkné zakončení cesty.

Při pohledu na složení jsem měla určité pochybnosti, kde v tom mám najít ten bourbon, ale on tam vážně je. Teda spíš koňak. Přichází ihned po štiplavé bylinné směsi šafránu a levandule a ostré, na prach rozemleté skořici. Je naložený v sudu z cedrového dřeva, který mu dodává kořenitost a zároveň příjemně hřeje. Doprovází ho vůně jemně zakouřené kůže, která sice nejprve malinko drhne, avšak s pomocí tónů chypre změkne do sametova. A aby koňak nebyl přespříliš palčivý, vmícháme do něj po rozvonění i lžičku karamelu. Po dlouhé době zase konečně nějaká pořádná vůně s dobrým pitím a výbornou výdrží.

Ano, i já musím potvrdit, že Bois d´Argent je Demachyho variací na Bois d´Iris (Van Cleef & Arpels), jen trochu jinak poskládanou. Začíná rovnou kadidlem a sladce dřevitou myrhou. A i to kadidlo tu má svou počáteční chladnou mramorovostí blíž ke 450 (Farmacia SS. Annunziata). Až po pár minutách se začne zlehoulinka zahřívat. Samotný kosatec tu nejde ani náznakem do mrkvova, ale rovnou má (i díky pačuli) vlahou zemitou podobu. Po rozvonění jej doplní naplavené dřevo se slaným minerálním tónem a zároveň jej zapudruje bílé pižmo. Dalším společným bodem je pak ambrovanilkový základ, který je v případě Bois d´Argent možná kapku medovější. I přes tu zřejmou podobnost to však nemění nic na tom, že je to povedená vůně.

Milovníci arménských papírků budou tenhle parfém milovat. Kromě jejich vůně po zapálení přináší ale i něco navíc. Tím je už na začátku aroma růžového pepře, jemně zdůrazňující vlastní štiplavost vlažného kadidla a nezaměnitelný guerlainovský kosatec, který posléze uvede jejich známou vanilkovou (benzoin), balzamicky dřevitou vůni. Jak se Bois d´Armenie dál rozvíjí, zahřívají ji další pryskyřice. A zabte mě, já v pačuliově-dřevitém základu jednu chvíli cítím i kapku marmelády z červeného ovoce. Co je ale podstatnější, všechno se to ukotví na nadýchaném obláčku z bílého pižma a sladkého kakaa (další poloha benzoinu). Ano, tahle vůně skutečně může vyvolávat dojem praskajícího dřeva v krbu, sklenky dobrého koňaku a hořických trubiček. Osobně si bez ní už nedokážu podzim vůbec představit :) .

Vůně má údajně evokovat dobrovolnou samotu u nočního táboráku. No nevím, u tohohle ohně bych teda v žádném případě sedět nechtěla, protože se u něj slezli snad všichni bezdomovci z okolí . Mají sice s sebou pro zahřátí nějaký levný alkohol, whiskey uváděná ve složení to určitě není, spíš tuzemák. Všichni jsou špinaví od téru a místo dřeva pálí staré gumové pneumatiky. Sice je za chvilku uhasí, až to zasyčí, ale vzduch je chladným kouřem z nich prosycen a je úplně všude. Dobrovolně volím koupelnovou samotu a drhnutí mýdlem.

Jak už vás možná napadne podle názvu, je Bois d´Iris skutečně podobná stejnojmenné vůni od Van Cleef & Arpels z Collection Extraordinaire. Kosatec v ní je v první fázi rovněž vlahý zemitý bez mrkvových tónů a smáčí se ve slané minerálce společně s borovicovým jehličím, které sem Daniel přidal navíc. Místo myrhy se o jeho dřevitou podobu stará muškátový oříšek se santalem. Po rozvonění přejde ale stejně jako on i do pudrových tónů s tím, že efekt chladného mramoru zde vytváří pouze pryskyřičnatá ambra s vanilkou a pižmem, jelikož lehce štiplavé kadidlo dávno odvanulo.

Strom Copaiba pochází z tropických deštných pralesů, je znám už z dob, kdy španělští kolonizátoři osidlovali Jižní Ameriku. Z mízy a plodů se vyrábí olej, který už několik generací využívají místní indiáni v lidovém léčitelství, ale zpracovává se pochopitelně i samotné dřevo. A samotná vůně tak trochu vyzní jako takový lektvar (dřevitě až po rozvonění). Je složený z pikantního zázvoru a kandované pomerančové kůry, zalitými hustým krémovým hořkosladkým mandlovým Amarettem. Lektvar nám stojí ve velké skleněné karafě na čerstvě navoskovaném dřevěném stole u krbu, v němž to praská a hřeje. Pálí se nám v něm i nasládlá dřevitá myrha. A nechybí nám tu ani zapálené vonné santalové tyčinky. Bois de Copaïba je podle mě typickou zahřívací vůní se skvělou výdrží pro dlouhé podzimní večery a nejen pro ně.

Aneb jak se píše na flakonu, zavřete oči a představte si nezralou zelenou hrušku v trávě zasypanou okvětními plátky svěží růže z Petite Chérie. Oproti ní je však v úvodu skrápěná citrusovou ranní rosou a zároveň leží ve stínu guajaku, který vůni navíc dodává lehkou, kouřově drhnoucí dřevitost s peprným nádechem, zdůrazněným jemně štiplavou skořicí. V drydownu pak vůni nenápadně osladí sladce aldehydový heliotropin s mandlemi.

BdS má ostřejší akorát začátek, kdy se dopředu tlačí „broskvový“ osmanthus a pak už je tu krásný sametový santal, suchý, příjemně mě šimrá v nose. V tom se z jeho povrchu vzedme jemný prachový obláček, který odkrývá a dává chvilkový prostor „karamelovému“ intermezzu. V závěru se pak santal slije dohromady s lehce hřejivou sladkou ambrou, která umocňuje celkovou hebkost, která na mě z vůně dýchá.

Za sebe mohu říct, že se mi tato variace na lutensovskou FdB líbí asi nejvíc, i když Feminité pochopitelně nepřekoná. Začátek je prakticky stejný, téměř identická směs zázvoru, hřebíčku a skořice. Jen toho zvláštního příjemně dráždivého pižma je tu méně, místo toho tu máme fialkové lístky v prostředí lesního podrostu. Snad díky tomu a mně osobně příjemnému bonbonkovému podtónu nepůsobí cedr ve vůni tak pikantně jako v ostatní bois variacích. Jednou stranou je hloubavější než FdB a tím je zase blíž té původní shiseidovské FdB, ale zase ne příliš usedlá jako Bois et Fruits a skrze jemný pudrový tón fialek, který přicházejí dostatečně něžná. Právě ten kontrast mezi éteričností a hlubokou zamyšleností je mi u Bois de Violette asi nejsympatičtější.

Častokrát jsem četla o přirovnávání této vůně k Samsaře, na kterou nedám dopustit zejména v létě, což byl i důvod, proč jsem se jí pokoušela dávat opakovaně šanci, ale ne, není to tam. Začátek je chanelovský: jiskřivě aldehydy s hořkým neroli, k nimž se přidávají nazelenalé sušené bylinky. Potom tedy nastupuje jasmín, santal a mýdlový ylang, přičemž jim předchází kapka jiskrně opojného šeříku, jenže pro mě tomu chybí ta guerlainovská uhlazenost. Jasmín je bohužel v mém případě zelený a indolický, santal vyloženě čmoudí, než že by měl podobu vonných tyčinek a přimíchal se nám k němu spálený kokos. Teprve v základu se dostavuje to, o čem psala moudjahidine, kdy se santal uklidní a pravděpodobně v kombinaci s "vanilkovým" benzoinem, "pudrově" pryskyřičnatým oppopanaxem a hřejivou ambrou vytvoří věrnou iluzi sluncem rozpáleného písku, na němž leží na troud vysušené dřevo. (NT)

Je to tak, zprvu je ta podoba s Feminité du Bois více než zřejmá. Stejná kořenitá špička, stejná šťáva ze švestek, obohacená navíc o meruňky a fíky, dokonce i ten cedr je stejný. Na mně zde ovšem toho živočišna vylézá daleko víc než ve FdB a ani zdaleka nevoní tak příjemně, spíš klasicky upoceně. A moc tomu ani nepomohlo, že ve finále ty fíky na mně začaly osychat. Takže to, co se napřed zdálo jako přitažlivá sexy žena a la FdB nakonec sklouzlo do „usedlé“ bezpohlavnosti v Lutensově podání. (NT)

Je vůni pačuliové růže, položené na stole ze santalového dřeva vedle sklenice z čerstvě vymačkanou černorybízovou šťávou a hromádky zralých malin a nakysle svěžího liči. Po rozvonění se pak už na růži snese jen jemný pižmový obláček. Je to sice příjemné, ale v podstatě je to jen další líbivý mainstream.

Díky jalovci, usušeným karafiátům a bylinkám jako šalvěj vyzní tahle vůně opravdu jako teplý a suchý pouštní vítr. Jen mandarinka jí v prvních minutách dodá kapku svěžesti, ale jen do momentu, než ji namočíme do medu, který ovšem překvapivě nepůsobí příliš sladce. Po rozvonění však zmizí a vosková růže nás společně s nasládlou jedlovou pryskyřicí, vůní dřevitých pilin (slaměnka) a cedrem vrací opět do pouště, přesněji řečeno vyvolává dojem polopouště, porostlé jen na troud vysušenými trsy travin, jimž vlivem žhnoucího slunce hrozí každou chvíli hrozí, že začnou doutnat. Anebo úplně jednodušše: Calling All Angels vypustila kostelní kadidlo s vanilkou, ubrala na medu, přidala na voskovosti, písečných tónech a dřevu a vydala se stejně dobrou intenzitou a výdrží do pouště :) .

Ó ano, milovníci dřeva budou v případě této vůně jistě spokojeni. Nejprve začínáme zlehka čerstvým vlhkým dřevem s orosenou růží, jemně štiplavým pepřem a suchým cedrem, ale vzápětí už nastupuje kouř z teplého kadidla, zemitost pačuli a kořenitý santal, které dodají vůni tu slibovanou temnější hloubku. Nutno vyzdvihnout, že pačuli nám v této vůni nikterak neplesniví, nezelená, vydává ze sebe jen zemitý chlad, což skvěle ladí s jemně nasládlou skořicí a suchým kouřovým labdanem. No a jako kontrast tu pro zahřátí máme ambru s „medově“ sladkou krustou. A ač je vůně sice oficiálně vedená jako pánská, já bych tak přísná nebyla, vidím ji jako jasně unisexovou.

Další z lutensovských cedrových variací na Feminité du Bois až na to, že tato je zvláštní tím, že tady je cedr ještě méně ostrý než v Bois de Violette, kde už se mi i tak zdál mírnější a květiny byly zaměněny za kandované ovoce, hustá povidla, sladké koření a krémovou vanilku. Ale zpátky na začátek s typickou špičkou z pikantního zázvoru, hřebíčku a skořice, tady navíc se špetkou štiplavého kardamomu, po které následuje již zmíněné kandované ovoce a luxusní švestkovo-broskvová povidla, na nichž stále zůstává jemný skořicový poprašek. K tomu si dáme čerstvou šumivou malinovou limonádu, ozdobenou okvětními plátky růže, obalenými v marcipánu. Nechybí ani ta typická trošička příjemného „růžového“ pižma z FdB, no a pochopitelně suchý, díky velkému nánosu sladké krémové vanilky, jen minimálně drhnoucí cedr. Takže pro koho je FdB příliš ostrá a Lutensovy gurmánky Louve či Rahat Loukhom příliš sladké, směle do zkoušení Bois Oriental, ta je zhruba někde na pomezí těchto dvou kategorií.

Na první přivonění mi stylem zpracování pocitově připomněla Fleur de Santal, kterou pravděpodobně vytváří cedrové odřezky s krémově sladkou tonkou. Další zkoušení ale ukázalo, že je dřevitější fialkově zelené Dans Tes Bras s věnečkem slaměnek ve vlasech. Pochází z venkovské farmy s malou rodinnou pražírnou kávy. Ve srovnání se svojí živočišnější příbuznou je spíše jehličnatě pichlavá a miluje dlouhé procházky lesem.

Tentokrát musím se slečnou mudžahedýnovou bezvýhradně souhlasit, ten oud tam společně se nahořklým šafránem a kapkou mandarinkové šťávy na začátku doopravdy je. Během chvilky však přejde do jemného semiše, stejně jako šafrán se promění v prach. A pak už nastupuje Keičina lokumová vanilka. Z této ovšem, asi i díky kombinaci s již zmiňovaným šafránem, netrnou zuby, nelepí, ani ji nedoprovází žádné škrablavé pižmo. Naopak je intimní a hebká jako ten nejjemnější samet. V základu jí akorát zlehka podepře trocha dřev a ambrové hřejivosti. A i když vlastně není nijak zásadně dřevitá, vůbec mi to nevadí, protože se prostě povedla.

Ha, tak toto je první vůně z té původní sedmičky od Jovoy Paris, která se mi líbí. Cestovatelské zpomínky na trh s kořením, jak se píše na kartičce origo vzorku, ve mně nevyvolává. Ona se totiž dá popsat velice jednoduše a to jako povedený kříženec dvou Lutensů: Bois de Violette a Santal de Mysore, no fakt.

Je dalším ukázkovým příkladem toho, jak Thierry Wasser umí skvěle pracovat s pomerančovým květem. Tady jej v úvodu osvěžil citrusy a růžovým pepřem. Samotný pomerančový květ je tu v kombinaci s nadýchaným marshmallow a hebkým bílým pižmem zpracovaný sice dost na sladko a společně s jasmínem a pačuli tak připomíná ovocnou zavařeninu, která ovšem díky přidané rozmarýně působí zajímavě pikantně. V základu pak rozmarýnu vystřídá příjemně drhnoucí cedr, čímž vůně dokonale dostojí svému názvu. Je obrovská škoda, že se přestala vyrábět, zatímco Floral Romantique stále zůstává.

Voní po mátově svěží pelargónii s citrusovými podtóny, poměrně drsné levanduli, která jde tóny fougere až do pánska a tím vším se prolíná znovu pačuli, cedr a teprve jemná vanilka. Na chlapovi by ale mohla být fakt dobrá.