Docela zábavný počin, taková ložnicová. Sladší pudrová růže s pižmem, okořeněná římským kmínem a utlumená dřevitým základem. Neprané cíchy vonící po dámském parfému. Nepodobá se klasickým oudo-růžím a ačkoli Cresp v nějakém rozhovoru uváděl, že je v ní pravý oud, já ho tam nevnímám, takže možná stopové množství. Podoba s Marlou Poudrextase, úroveň živočišnosti menší než několikrát reformulovaný Lutesův Kublaj, tedy patrná, ale poměrně mírná.

Prinova verze ji vic ovocna. Tady hodne vynika hlina + kov a prezrale ovoce to jen dotvari. Bez z dalky voniciho nocniho jasminu.

Retro chypre z dob jejich slávy, s nesladkým květinovým mýdlem. Začíná aldehydově třeskutými, trochu ostrými citrusy na drhnoucím mechu okořeněném štiplavým šafránem. Po zahřátí pomalu taje do podvečerní zahrady, kde na dřevěné lavičce v altánku obrostlém růžemi a obsázeném nepudrovými, nebonbonkovými černými fialkami (Nishane Vjola... málokde jsou takové) čeká děvče s pánským dvouřadým sakem přehozeným přes ramena. Třešňový/švěstkový? květ, který má vetknutý za uchem, voní hebce ovocno-pudrově, její kůže dýchá klasickou vůní květinového mýdla. A kolem, krátce po setmění, je slyšet cikády a cítit večerní vlhkostí zintenzivněnou drhnoucí zeleň a kvetoucí stromy a vlhké dřevo a letmé závany kadidlového kouře a její zahřátou kůži v podobě nadýchaného bílého pižma. Vůně se stala sametovou. (Výdrž na mé kůži do druhého dne.)

pačulovka s vodním ovocem, sladce vlezlá, ale po sprše nebo ráno je parádní - tlumené vodní pačuli, něco jako Angelovic letně vodní limitky. do té doby bohužel otravná, takže nic. výdrž značná.

kdyby mi bylo 10, byla bych z ní nadšená :D ten třešňový květ je fajn, s hnědým cukrem, taková lehká, slaďoučká, jo, růžovožvýkačková, ale není to moc umělá hrůza kupodivu.

uch, sladká!

čerstvě posečená tráva s kopřivami pokapaná šťávou čerstvě vymačkanou z citronu, časem sládne vůní fíků. svěží letní ráno v přírodě, když vstáváte už za svítání.

Tahle vůně rozhodně potřebuje čas. Teda na mně se všechno rozvíjí extrémně pomalu, ale i tak, ona je trochu složitější, než vypadá. První dojem byl jednak ostře citrusově řezavý, ty citrusy se moc nevyvedly, protože šly částečně do vitacitu a docela drhly; k tomu trochu zatuchlosti, jako když se špatně rozvoní nějaký Chanel (mám teď na mysli ty „klasičtější“) a chlad. Složení udává levanduli, já osobně bych vsadila spíš na kadidlo nebo jejich kombinaci. Postupně začne vylézat poměrně indolický jasmín, ne příliš, ale dává si záležet, aby nebyl žádná nevinná bílá květinka. Čím blíž se dostáváme k základu, zatochlost je pryč, utichá citrusová řezavost (ale nemizí) a na řadu přichází nejprve zemité pačuli, které dává celku takový umírněnější ráz, a úplně nakonec, když už by to člověk skoro vzdal, se objeví moc pěkný santal (přírodní, mysorský, jako v Ambra di Luna). Po úplném rozvonění teda převažuje pačuli + santal + kadidlo. Ve výsledku je to tlumený, umírněný, kouřově-dřevitý orient s jemným jasmínovým nádechem. P.S.: Někde jsem četla, že tohle a L'Air du Desert Marocain by měly být variace na jedno téma, Maroc spíš dámský, L'Air du Desert spíš pánský (byť obojí s přehledem unisexové). Jisté styčné body by se tam našly, ale na lepší porovnání bych potřebovala L'Air du Desert taky s rozprašovačem Zevrubně vzato, tady jsou citrusy a mnohem výraznější jasmín, v L'Air du Desert je víc pačuliovo-labdanové zatuchlé (v dobrém ) zemitosti, spíš ambra než santal, koření, a je taková vzdušnější.

Marocká poušť je suchý prach ve větru, nejjemněji rozemleté koření, co vás dusí, když vane proti vám. Na troud vyschlé cedrové dřevo těmi poryvy vzduchu s drobnými zrníčky písku ohlazené. Horko, rozpálené slunce, térová vůně březové kůry. Tělo, zpocené, větrem ošlehané, hřející dotyk ruky milovaného, kůže vonící sladkoslanou ambrou, kůže s krůpějemi potu okamžitě se vypařujícími v tom žáru přímého slunce. Obejme vás kolem ramen, slunce se odráží od písečných dun a oslňuje vás, mhouříte oči, schováváte tvář před větrem – a koutkem oka zahlédnete v jeho dlani jediný jasmínový kvítek. Bílý, nevinný. Kde se vzal? Vetkne vám ho za ucho a odvede vás ukrýt před větrem a slunečním žárem. /// teda já nevím, jestli je to jen na mně nebo Tauerovy vůně takové prostě jsou, ale zkouším už třetí a cítím asfalt – zase, ale naštěstí jen malinko. ambra tu není tak suchá a písková jako v Ambre Fetiche, dojem je o poznání jemnější, lehčí, hladší a „vzdušnější“, spíš s kořením a jasmínem (lehce) než s kadidlem a dřevem jako AF, ovšem tyto tam lze nalézt také. jsou to s AF rozdílné vůně, ale srovnání je tak nějak nasnadě. koho AF fascinuje, ale poněkud válcuje, nechť vyzkouší. /// suchý závan větru přinášející s sebou písek, kouř, koření a ambru. geniální dílo, škoda toho, že není moc na nošení.

ropná plošina ... pomoc! guma, kůže (nerada), asfalt, ropa, nevím co ještě dalšího, ale toto opravdu ne…