...pouze pár vteřin v úvodu lehce propolisová a lehounce na pokožce hořící, a pak už jen
lahodná, hutně plyšově tekutá, likérově navanilkovělá ambra s rozpuštěným, delikátně koňakovitým labdanem s mikro vintage stopou a
s hedvábně éterickou sluneční živočišností z jasmínu a kmínu.
SLAST
(slušela by mi hodně, tahle kráska...)
V téhle vůni si připadám, jako bych si v horkém létě oblékla pánskou košili, kterou tu nechal on. Ležela jen tak pohozená a je provoněná jeho parfémem s kořením (koriandr, šafrán, kmín, pepř, skořice, jalovec...) a oudem, který vyznívá dřevitě a sladce jako čokoládová tyčinka s alkoholovou náplní. Je i trochu načichlá přitažlivým tělovým pižmem. A trochu umazaná asi od dehtu. Vůně je tak důvěrně známá a přitom exotická, orientální. Košile byla pohozená v koupelně s kamenným obložením. Jak voní kámen? Lehce zemitě, chladivě. Vůně je chladivá a zároveň hřejivá díky koření, kterého jsou plné hrsti a postupně zahřívá ještě víc, až se začne proměňovat v kořeněnou ambru. I přes tu zemitou vůni kamene vůně není ponurá, je plná života, zábavná a prostě voňavá. Na mysl se mi pořád vrací myšlenka připodobnit vůni k filmu - byla by to Honba za klenotem Nilu s Michaelem Douglasem :)
Vůně lahodně nasládlého, mohérovou ambrou teplého písku s teplem pokožky obarvené spalujícím kotoučem do zlatohněda...
...písečně ambrová, díky jasmínu podprahově křehká a současně měkoučká vůně.
Hodně pěkná.
Poušť, na kterou se snáší noc. Ve vzduchu je kořeněná vůně koriandru a římského kmínu, smísená s pomerančovým dřevem. Kůže a dřevo jsou ještě vyhřáté sluncem, ale jsou tu už i první obláčky kouře z rozdělaných ohýnků, nad kterými se rozpouští ambra. Z potemnělého nebe pomalu padá hvězdný levandulový prach.
Suché drevá, suché korenia, suché živice....teplo, sucho, vzduch na obzore sa chveje...slnko praží na všetko naokolo a to vonia a vonia, akoby to bola posledná hodina. Nádherná, teplá, suchá orientálka do horúčav.
Takhle to voní na bezejmenném místě v poušti, kde má písek za úsvitu barvu medu. Malý princ právě vypráví pilotovi, že na své planetce jednou viděl čtyřiačtyřicet západů slunce. Suchá ambra nepatrně drhne a mezi zrnky písku jsou i krystalky třtinového cukru. Loužička oleje z porouchaného motoru letadla se už dávno vsákla do horkého písku, takže to musí být pilotovy opálené ruce, ze kterých je chvílemi cítit. Závany zemitého vetiveru připomínají, že hluboko v zemi spí neviditelná semínka. Vůně plyne klidně, zdánlivě ospale, ale pod hřejivou pryskyřičnatou clonou lze tušit dramatický náboj - vždyť poušť kromě studny ukrývá i hada...
Marocká poušť je suchý prach ve větru, nejjemněji rozemleté koření, co vás dusí, když vane proti vám. Na troud vyschlé cedrové dřevo těmi poryvy vzduchu s drobnými zrníčky písku ohlazené. Horko, rozpálené slunce, térová vůně březové kůry. Tělo, zpocené, větrem ošlehané, hřející dotyk ruky milovaného, kůže vonící sladkoslanou ambrou, kůže s krůpějemi potu okamžitě se vypařujícími v tom žáru přímého slunce. Obejme vás kolem ramen, slunce se odráží od písečných dun a oslňuje vás, mhouříte oči, schováváte tvář před větrem – a koutkem oka zahlédnete v jeho dlani jediný jasmínový kvítek. Bílý, nevinný. Kde se vzal? Vetkne vám ho za ucho a odvede vás ukrýt před větrem a slunečním žárem.
Další vzpomínka, další obraz, další potvrzení skutečnosti, že skromnost je výsadou velkých lidí. Bílá chodba, žulové schodiště. Na schodech zástupy lidí, nemůžou se do toho pitomýho druhýho patra dostat! Co je tam tak strašně zvláštního, že se tam každý zastaví, stojí jako přirostlý k zemi a hypnotizuje zdánlivě prázdný bílý prostor? Jasně, klauzurní práce, ale to snad není důvod stát v cestě! Navíc vedle zase někdo vylil ředidlo, v zakouřeném kabinetu to ještě neví, to zas bude přednáška...A navíc zase ta hysterická Káťa a její každodenní výkřik: "Ježíš moje čočky!"
Posunujte se, netlačte se, já to chci taky vidět. Uvidíte, že se nezastavím. Už se to blíží, stěna je bílá. Bílá? Vidíš, už stojíš. Jako přirostlá do země, jako propadnutá do písečné duny. Uprostřed nekonečné bílé plochy je dokonale vyveden nápis hořící svíčkou T I C H O. Promiň, že už jsem za ty roky zapomněla tvoje jméno. Ale doufám, že je z tebe minimálně světová konceptuální umělkyně. A jestli ne, tak někde soudruzi udělali chybu.
Melanie pootevřela víčka na krátký okamžik. Jenom tolik, aby zjistila, že kolem je šero. V očích ji palčivě řezala zrnka písku. Vzduch byl citelně chladnější. Nadechnout se ji teď činilo menší potíže. Rty měla rozpraskané až do krve a jazyk se jí lepil na patro. Voda jí došla už včera. Nebo to bylo déle? Není tu nikdo, koho by to zajímalo. Nebyl to dobrý nápad jít je hledat, to věděla už od začátku, ale lepší stejně neměla. A teď už není východisko.
Se smrtí se během těch posledních dnů v poušti smířila. Divila se, jak to bylo snadné. Jenom tělo, skoro jakoby bylo nastavené na autopilota, pokračovalo stále dál. Až do zemdlení. Poháněla ho touha sevřít malého Jamieho v náručí. Naděje, že spatří Jaredovy veselé oči. Život byl sladký po boku těch dvou, tam v přívěsu, v úkrytu. Třeba, když se Jared vrátil s plnou taškou sušenek, které sebral přímo pod nosem Hledačů. Jak jednoduché pak bylo propadnout zdání, že život je zase normální, když jste na provizorním pikniku tančili v jeho objetí na nějaký hloupý cajdák z rádia.
Nevěděla, zda jsou naživu. Ale věděla, že ona už dlouho nebude. Oči neotevírala, protože teď chtěla vidět Jareda i Jamieho zcela jasně. Naposled s chutí vdechla chladný vzduch ztemnělé pouště, ale necítila písek a suchou trávu. Cítila teplo a sladko domova. Přes slzy se usmála.
V horkém a suchém letním dni se jdete podívat do starého kostela. Voní zde kouř kadidla a květin, který vás příjemně ochladí. Když vyjdete, posadíte se na lavičku do stínu stromů - cypřišový háj.
Směs suchého dřeva, koření a hutné nasládlé pryskyřice, která se rozvoněla do podoby suchých smrkových prken na rozpáleném poledním slunci se suchým kouřovým vetiverem.
Přenese vás na tržnici na okraji pouštního města, jíž právě procházíte. Buch, do nosu vás ostře praští koření, ale ta směs je velmi zajímavá: je zelená, trochu nasládlá, chvilku lehce citrusová i mírně dřevitá. Z jakéhosi obchůdku k vám doputoval důvěrně známý závan levandule.
Opouštíte tržnici a vydáváte se kousek za město do pouště. Teplý písečný vzduch vás bičuje do tváří, postupně se blížíte do menší oázy, kde už na vás čeká pozdní oběd na ohništi – kouřové tóny labdana, k tomu se připojuje i lehce živočišný jasmín, který zde kvete.
Ale co tam dělá ten dehtový tón (zkoušela jsem víckrát a pokaždé se objevil)? Teda ne, že by mi vadil, jen mi tam nějak na tu chvilku nepasuje. Naštěstí se vždycky rychle vypaří a vracíme se zpět k ohništi, kde se mísí vůně kouře a dřeva.
Zde pak ve stínu strávíte několik hodin, jen se mezitím dojdete osvěžit k nedaleké studánce obklopené mechem. A jak kouřové tóny ustupují, objevuje se ambra a vůně dostává balsamický charakter, který vás ukolébá k příjemnému spánku. Klaním se, pane Tauer.
...pouze pár vteřin v úvodu lehce propolisová a lehounce na pokožce hořící, a pak už jen
lahodná, hutně plyšově tekutá, likérově navanilkovělá ambra s rozpuštěným, delikátně koňakovitým labdanem s mikro vintage stopou a
s hedvábně éterickou sluneční živočišností z jasmínu a kmínu.
SLAST
(slušela by mi hodně, tahle kráska...)
V téhle vůni si připadám, jako bych si v horkém létě oblékla pánskou košili, kterou tu nechal on. Ležela jen tak pohozená a je provoněná jeho parfémem s kořením (koriandr, šafrán, kmín, pepř, skořice, jalovec...) a oudem, který vyznívá dřevitě a sladce jako čokoládová tyčinka s alkoholovou náplní. Je i trochu načichlá přitažlivým tělovým pižmem. A trochu umazaná asi od dehtu. Vůně je tak důvěrně známá a přitom exotická, orientální. Košile byla pohozená v koupelně s kamenným obložením. Jak voní kámen? Lehce zemitě, chladivě. Vůně je chladivá a zároveň hřejivá díky koření, kterého jsou plné hrsti a postupně zahřívá ještě víc, až se začne proměňovat v kořeněnou ambru. I přes tu zemitou vůni kamene vůně není ponurá, je plná života, zábavná a prostě voňavá. Na mysl se mi pořád vrací myšlenka připodobnit vůni k filmu - byla by to Honba za klenotem Nilu s Michaelem Douglasem :)
Vůně lahodně nasládlého, mohérovou ambrou teplého písku s teplem pokožky obarvené spalujícím kotoučem do zlatohněda...
...písečně ambrová, díky jasmínu podprahově křehká a současně měkoučká vůně.
Hodně pěkná.
Intenzity spíše intimní, ale drží celkem slušně.
Poušť, na kterou se snáší noc. Ve vzduchu je kořeněná vůně koriandru a římského kmínu, smísená s pomerančovým dřevem. Kůže a dřevo jsou ještě vyhřáté sluncem, ale jsou tu už i první obláčky kouře z rozdělaných ohýnků, nad kterými se rozpouští ambra. Z potemnělého nebe pomalu padá hvězdný levandulový prach.
Suché drevá, suché korenia, suché živice....teplo, sucho, vzduch na obzore sa chveje...slnko praží na všetko naokolo a to vonia a vonia, akoby to bola posledná hodina. Nádherná, teplá, suchá orientálka do horúčav.
Takhle to voní na bezejmenném místě v poušti, kde má písek za úsvitu barvu medu. Malý princ právě vypráví pilotovi, že na své planetce jednou viděl čtyřiačtyřicet západů slunce. Suchá ambra nepatrně drhne a mezi zrnky písku jsou i krystalky třtinového cukru. Loužička oleje z porouchaného motoru letadla se už dávno vsákla do horkého písku, takže to musí být pilotovy opálené ruce, ze kterých je chvílemi cítit. Závany zemitého vetiveru připomínají, že hluboko v zemi spí neviditelná semínka. Vůně plyne klidně, zdánlivě ospale, ale pod hřejivou pryskyřičnatou clonou lze tušit dramatický náboj - vždyť poušť kromě studny ukrývá i hada...
Marocká poušť je suchý prach ve větru, nejjemněji rozemleté koření, co vás dusí, když vane proti vám. Na troud vyschlé cedrové dřevo těmi poryvy vzduchu s drobnými zrníčky písku ohlazené. Horko, rozpálené slunce, térová vůně březové kůry. Tělo, zpocené, větrem ošlehané, hřející dotyk ruky milovaného, kůže vonící sladkoslanou ambrou, kůže s krůpějemi potu okamžitě se vypařujícími v tom žáru přímého slunce. Obejme vás kolem ramen, slunce se odráží od písečných dun a oslňuje vás, mhouříte oči, schováváte tvář před větrem – a koutkem oka zahlédnete v jeho dlani jediný jasmínový kvítek. Bílý, nevinný. Kde se vzal? Vetkne vám ho za ucho a odvede vás ukrýt před větrem a slunečním žárem.
Další vzpomínka, další obraz, další potvrzení skutečnosti, že skromnost je výsadou velkých lidí. Bílá chodba, žulové schodiště. Na schodech zástupy lidí, nemůžou se do toho pitomýho druhýho patra dostat! Co je tam tak strašně zvláštního, že se tam každý zastaví, stojí jako přirostlý k zemi a hypnotizuje zdánlivě prázdný bílý prostor? Jasně, klauzurní práce, ale to snad není důvod stát v cestě! Navíc vedle zase někdo vylil ředidlo, v zakouřeném kabinetu to ještě neví, to zas bude přednáška...A navíc zase ta hysterická Káťa a její každodenní výkřik: "Ježíš moje čočky!"
Posunujte se, netlačte se, já to chci taky vidět. Uvidíte, že se nezastavím. Už se to blíží, stěna je bílá. Bílá? Vidíš, už stojíš. Jako přirostlá do země, jako propadnutá do písečné duny. Uprostřed nekonečné bílé plochy je dokonale vyveden nápis hořící svíčkou T I C H O. Promiň, že už jsem za ty roky zapomněla tvoje jméno. Ale doufám, že je z tebe minimálně světová konceptuální umělkyně. A jestli ne, tak někde soudruzi udělali chybu.
Melanie pootevřela víčka na krátký okamžik. Jenom tolik, aby zjistila, že kolem je šero. V očích ji palčivě řezala zrnka písku. Vzduch byl citelně chladnější. Nadechnout se ji teď činilo menší potíže. Rty měla rozpraskané až do krve a jazyk se jí lepil na patro. Voda jí došla už včera. Nebo to bylo déle? Není tu nikdo, koho by to zajímalo. Nebyl to dobrý nápad jít je hledat, to věděla už od začátku, ale lepší stejně neměla. A teď už není východisko.
Se smrtí se během těch posledních dnů v poušti smířila. Divila se, jak to bylo snadné. Jenom tělo, skoro jakoby bylo nastavené na autopilota, pokračovalo stále dál. Až do zemdlení. Poháněla ho touha sevřít malého Jamieho v náručí. Naděje, že spatří Jaredovy veselé oči. Život byl sladký po boku těch dvou, tam v přívěsu, v úkrytu. Třeba, když se Jared vrátil s plnou taškou sušenek, které sebral přímo pod nosem Hledačů. Jak jednoduché pak bylo propadnout zdání, že život je zase normální, když jste na provizorním pikniku tančili v jeho objetí na nějaký hloupý cajdák z rádia.
Nevěděla, zda jsou naživu. Ale věděla, že ona už dlouho nebude. Oči neotevírala, protože teď chtěla vidět Jareda i Jamieho zcela jasně. Naposled s chutí vdechla chladný vzduch ztemnělé pouště, ale necítila písek a suchou trávu. Cítila teplo a sladko domova. Přes slzy se usmála.
Oáza v poušti. Karavany přivážejí suchý koriandr, pudrové citrusy, vtíravý lampový olej, dehet (podobnost s Lonestar Memories), nasládlou pryskyřici (podobnost s Ambre Fétiche) a kadidlo. Vůně bojují o můj nos. Chvílemi cítím sladkou ambru, chvílemi citrusové kadidlo. Nakonec zvítězí nasládlá pudrová pryskyřice. Celková výdrž přesahuje 16 hodin.
V horkém a suchém letním dni se jdete podívat do starého kostela. Voní zde kouř kadidla a květin, který vás příjemně ochladí. Když vyjdete, posadíte se na lavičku do stínu stromů - cypřišový háj.
Směs suchého dřeva, koření a hutné nasládlé pryskyřice, která se rozvoněla do podoby suchých smrkových prken na rozpáleném poledním slunci se suchým kouřovým vetiverem.
Přenese vás na tržnici na okraji pouštního města, jíž právě procházíte. Buch, do nosu vás ostře praští koření, ale ta směs je velmi zajímavá: je zelená, trochu nasládlá, chvilku lehce citrusová i mírně dřevitá. Z jakéhosi obchůdku k vám doputoval důvěrně známý závan levandule.
Opouštíte tržnici a vydáváte se kousek za město do pouště. Teplý písečný vzduch vás bičuje do tváří, postupně se blížíte do menší oázy, kde už na vás čeká pozdní oběd na ohništi – kouřové tóny labdana, k tomu se připojuje i lehce živočišný jasmín, který zde kvete.
Ale co tam dělá ten dehtový tón (zkoušela jsem víckrát a pokaždé se objevil)? Teda ne, že by mi vadil, jen mi tam nějak na tu chvilku nepasuje. Naštěstí se vždycky rychle vypaří a vracíme se zpět k ohništi, kde se mísí vůně kouře a dřeva.
Zde pak ve stínu strávíte několik hodin, jen se mezitím dojdete osvěžit k nedaleké studánce obklopené mechem. A jak kouřové tóny ustupují, objevuje se ambra a vůně dostává balsamický charakter, který vás ukolébá k příjemnému spánku. Klaním se, pane Tauer.